NA BETON LÁSKA
Mám tě ráda, zašeptala. On nic. Pohřbil už psa, následně tátu, tudíž ví, že stlouct rakev pro slova je hračka, že vše půjde hladce: stačí něco prken a hřebů, k nim výron lítosti sepjetím levé a pravé ruky (toto silně a krátce), a do chřtánu jámy zášleh oka letmý.
Ale já tě mám opravdu ráda, řekla znovu, a ještě, že se brzy setmí a vzala si ho celého k náhrobnímu tanci, jehož jedová choreografie požírá veškeré pokusy o rozbor tím, že ohýbá světlo. Ale nevadí. Pokud i čas, jenž pnutí nevydrží, sám nahodí se přes bypass, jestli odkulhá sloužit rytmu, jemuž oddají se ti dva psanci,
tak nějak dnes dříve stane se půlnoc a ona potřetí hlesne, že má ho ráda a neuhne pohledem, neuhne tlaku, jenž by oba sunul kamsi, kde tma duše nakládá jak okurky do láku,
proto neuhne a líbá, a on konečně též. Tak na nebeské louži zjevuje se galeona naložená vzácným kořením lásky a oni svírají lana a slouží, zodiakem brázdí po spojnicích souhvězdí, v přístavech odsypávají.
Až celý akt překulí se za hranici kýče, až v šest ráno na Chodově z mraků spadnou klíče, proplují ti dva mořem panelákových chodeb a někde si zabydlí zátoku. A zahrají spáče, budou vám špinavou hadrovou kulisou.
Mám tě ráda. On nic. Tuší, že ho překračují lidé spěchající do práce, cítí ten průvan. Jasně vnímá, jak mrtví jsou.
MKP324 | NA BETON LÁSKA (2026–)
PETŘÍN BRZY RÁNO V ZÁŘÍ
I.
Z jitřních svahů, když mlhy jsou smyty, když tenkou vrstvou sterility zapráší je mráz,
v křoví cosi cukne se, nechce tuto paralýzu. Poručí hemžení obtíženého hmyzu, sladkou pomstu spéká, úplné cik cak punčové řezy,
ale ty já nemusím. Já na té mezi bral bych z nich jen rum – a jím v krvi poředil fejkové Te Deum, jež mi sedlo na stoličky a nijak ho nevyskřípu,
vlastně mám plné zuby asi všeho, v tomto bizarním pohanském videoklipu. A to ještě nezačal den, z jitřních svahů teprve mlhy jsou smyty.
II.
Přesto si mě považují. Demaskují paralelní město, krajinu dělenou na byty, z nichž jeden byl by můj, demonstrují širé, kypré polnosti nevěřících Tomášů, Janů, Petrů,
a prý jaký živel vzpomenu si, ten mi bude vpleten do vlny, do vlny svetru údajně z beránka – až mě můj vnitřní chlad, tak zvláštní, zcela cizí od mrazu, až vyrazí mi z ruky verzatilku a ta v saltech do vzduchu načmárá: Je-li tu něco bílé, čisté a nevinné, pak jen tvá další, prázdná stránka.
III.
Dobře, už ani slovo. Pokleknu, ale jen proto, abych v trávě našel tu zapadlou tužku, a vrátím se domů. Zapnu si televizi, s tolika programy pod palcem nějak dožiju.
MKP323 | NA BETON LÁSKA (2026–)
V PODRUČÍ SURIKAT SEDMÉHO NEBE
Tři sáhy nezlomného příčí se jak v krku kost. Paralyzují slzavou řeku, nárokují totální přítomnost.
A bdít bolí. Bolí například lodě zpod víček, které ještě včera přivážely kávovou barvu očí, a dnes jsou z nich vraky, trosky rozštípané o krystaly soli,
a toto ne každý ve mně zvládá, ne všichni jsme uchopitelní do vět. A stane-li se, že křehcí omdlí, jejich vědomí jsou obratem nahozena, musí zpět. Dějí se tři sáhy nezlomného.
K čertu s kulkou, zastavenou vprostřed střelby. S verši na papíře, který v ohni neshořel by. K čertu nebo lépe – do kosmické řitě. Jestli ženy zamknou si mě obkročmo a jejich stehna nevyzáří Miluji tě.
MKP322 | NA BETON LÁSKA (2026–)
HODNĚ VŠEHO
Hodně páchne hospodou. Protože než plkat o pocitech, raději pil. A tuší
konflikt: že totiž v tichém vínu macerované pravdy nemohou na světlo boží, na
jeho gril ani náhodou.
Když se setmí, zpívá. Když setmí se podruhé, volá ženě. A trénuje potáhnutí z cigarety, kdy kouř následně vyfouklý zahalí pohled plný výčitek a polibek na rty méně než letmý.
K tomu pohledu ještě: bude vskutku dlouhý, bude lecjaký. Zvedne vichr emocí, jímž nejeden poeta nechal by se rozcuchat, pouštěje na odiv lyrické draky,
leč na takové exhibice – srát. Má v sobě psa a ten obezřetně drží se v koutě, drží se otázky, jaká síla otevírá dveře a nasává čerstvý vzduch ranní ulice,
do jejíhož cyklopruhu on se tedy rozhodně nehrne. Než riskovat, že nadýchá klimatickou tíseň, to tu raději obejde stoly, vysype popelníky
a zvedne židle, které pokácel. Až pak je na řadě svět. Až poté se na těch svých šesti nohách odšourá přes práh, přepadne z devadesátek do roku dvacet pět.