L é t o  ( p r o l o g )

Vanilkovou, prosím.

Lížu rozteklý asfalt a napouštím bazén uhlím, protože v létě je levnější. Soused krmí poledne plachetnicemi a myslí, že s ním pohne, naivka. Nepohne. Dřepí tu zakousnuté do ventilku nafukovacího balonu a všechny děti někam zdrhly.

Abych však předchozí uvedl na pravou míru – za dobrotu na žebro je v tomto nečase jev výjimečný. Fláká to i samotný ďábel: jen svléká lidi a činí jim rozkoš. Ti provádějí podobné mezi sebou, romantické povahy při tom trpí květomluvou.

Pláží pryč bruslí chlapci ulepeni z šestnáctiletých hluchavek, jejichž nektar vysáli do poslední kapky. Lajkovat dívkám vytouženou zimnici v plus třiceti je básníkova povinnost. Vařící pes u jejich nohou má posunutou mez výbušnosti, moucha se snaží marně.

Jinak se nic rozmarného neděje.

Někdo tu vylil slunce.
Stojím v něm jak na bitevním poli,
jako by mi do očí vmetli hrst soli
a chci ten srpen obejít, svalit se
do stínu, chytit druhý dech.

Musí to být na mě pohled:
pašerák upocených vizí,
karikatura baletního tanečníka
s padesátkou v batohu hopsá krajinou
a kolem uší mu hvízdají salvy střel.

Někdo tu vylil slunce a nevytřel.

Neřeknu vám k tomu víc.
Už brzy ztratím vědomí,
až z rozvalin božích muk
naprogramují autopilota,
až zbavený smyslů
zrukulíbám větve borovic
a ony si mě sešvihají a navoní.

Nerozumné lidské dítě jsi. 

P79 | Sazometný rok (2016–2018)

T l u č t e

Skryt tu dříme hájek bříz, 
nad ním luna bdí, baldachýn vyšívá.

– Nikdo tu není. Zmiz!
A ty, Jiskřivá, tomu člověku
pod každé z víček raka hoď!

A pak voda klade ty raky
a já stihnu jen rozpaky
a už jsem odejit a procitám
s krvavýma očima, s šémem na hrudi.

– Táto, byl si tam?

Skryt tu dříme hájek bříz,
nad ním luna bdí, na baldachýn vyšívá
pulsate et aperietur vobis.

– A představ si, táto,
že něco mé osudí chytlo jak opratě,
a my jeli a jeli a pili z řeky Léthé.

Tolik, tolik ostruh bylo
zabodnuto do slabin!
A stejně každou vteřinou blíž Stvořiteli

jen na mršině larvy much.

P81 | Sazometný rok (2016–2018)

B i o c i r k u s

Žongluje, artista, trády dá!, 
z páry prádelen dva druhy duhy,
tři pstruhy s pruhy,
tady ubere, tady dá,
tady češe, tady sází,

a dělá to tak, že vyčkává,
co od pusy upadne dětem,
než se jim dech jednou provždy zkazí –

Žongluje, artista, elá hop!,
stahuje nelegální antimor,
s deštěm sveze instalaci
a klik retuš, klik photoshop,
hezky pomalu to tady vycídí:

brány rozepne, vyhrne mříže,
záměstí opláchne,
vida, kolik hýbe se červů a kolik lidí –

Žongluje, artista, čehý, hot, hyjé!,
a pohřební kočár jak dranc vzal,
tak se vypřáhal, až do mlh sjel
a vojem přitakal
na znamení poslušnosti –

dál nesmí. Přejít pláň
je dovoleno jen druhé straně,
své má odbyto, zas někdy nashle.

Žongluje, artista, trády dá!,
z páry prádelen dva druhy duhy,
tři pstruhy s pruhy
(nemáte zač, rybáři!),

žongluje a doufá,
že v železné zásobě rozumu je
zkrat o síle láhve rumu,
co spolehlivě vysupluje
pach lidského smrtelného potu,
který se ani nevyvaří. 

P83 | Sazometný rok (2016–2018)

M o c  h o r k á  n o c ,  m o c  h o r k é
r á n o

Ne, není mi pomoci, 

a nechytej mě za ruce,
a už vůbec ne v slepých uličkách,
vyplývám totiž z noci,
doufaje, že ona vyvane
a já odkulhám ze zátoky vraků hvězd,

jinaký od západu se sem vkradu,
do města, jež středověké brány zbořilo
a v novém miléniu nainstalovalo pěst,
tu políbím a ta se mi otevře –

Mohu ti číst v dlani, Praho?
Můžeš si mě zapsat?

Vyplývám z noci, víš,
a řeka mne větří a řeka frajeří,
co nevidět dýchne
na uzly odbojných racků

a nad city ráno vzplálé
je vyrajtuje na epesní viktorku z peří,
něco jako konečné řešení otázky,
a uvědomím-li se v tom světle,
rozhodnut ptát se,

i mě skopne na čtyři a budu řezán
bičem té vražedné horkokrásy,
dokud se nevychvěji,

dokud neodkývu, že jde v podstatě
o to, vytroubit slavíka, naslinit,
slavíka vytroubit a ještě na tu
trumpetu vyvěsit strhané sukně.
Pohoda, jazz, ne asi.

Ráno o ničem,
píply do lipového chládku
dvě barokní sochy s uraženými obličeji.

P85 | Sazometný rok (2016–2018)

K d y ž  s e  u r o d í

I. 

Byl to jeden z těch pochmurných dnů,
které obskakují hlavu,
parodie na sluneční soustavu
o dvou planetách,
den fízla s psí taktikou, který vás
při výslechu nepokouše, ale poštěká
do Výkřiku Edvarda Muncha,

a jestli s takhle zmalovanou tváří
podlehnete a do nastavených dlaní
vložíte své jméno,
vřelé stisky ho rozdrtí a nejste.

II.

Už jen cynik, těší mě.
Mé krédo víte? Tak si pište:
Skutky jsou dobré, až když je osolíte,

napadá mě, co takhle
poobědvat s vlky a ovečkami?
Hlavní chod: pár smírčích vět,
po nich sladká tečka a my
všichni tady budeme se tvářit,
že ji nikdo do nikoho nezabodne,
souhlasíte?

III.

A pak už ani cynik.
Životní vyhazov, znáte to?
Svoboda jako nejhumánnější ghetto,
ale do háje s ní, je k nežití,
když ti mysl ohne hřbet –

IV.

Jeden na zeď čerty maluje, že je zkyslé,
druhý kruhy ticha,
které odfiltrují démona z alkoholu.
Tolik k těm dvěma,
přestože je tu jen on,
kdo civí na láhev Cabernet Sauvignon
uprostřed stolu –

V.

On to ale dá, ten odpískaný chlap –
dá pocit, že je mrakodrap,
stoupne si pevně a svisle
a nechá všemi stropy svými
to víno prosakovat,

a vy, s hlavou zakloněnou,
klidně si myslete,
že jste svědky parodie
na sluneční soustavu o dvou planetách,
že tu kdosi obíhá a s kýmsi zápasí,

ano, jde o toho fízla s psí taktikou,
který nekousne, ale poštěká,
myslete, jak chcete, ale cosi ve mně
je mu neskonale vděčné za tu hrůzu,
za smrtelný pot,
jak obilí cepům, které mlátí klasy,

neboť až v zrně život.

P87 | Sazometný rok (2016–2018)

V z d u š n é  z á m k y

I. 

Kořeny do jádra země zapuštěnými
ohnivou vodu nasává,
nevrlým vysušeným monstrem
se stává!,

roznášel o něm vítr,
ten zloděj veršů z mého rukopisu,
a vymetaje smítka z klávesnice,
posměšně dodal: A chřestí mu listy.

Co mě to jen napadlo,
sednout si ven na vzduch, a psát?

II.

Lidé by řekli – takový ten typ souseda,
který si půjde stoupnout před váš plot
a bude křičet do zavřených oken:
Nemám vás rád!
Asi takhle ji nesnášel.

A roky pracoval na tom, aby ta věc
sinala nemilostí jeho nadhledu
a lstivě čupřinou třásl,
čímž nad ní slunce zhášel,
na špinavou práci měl ptáky:

žluvám, když táhly, nastavoval rámě,
spočinutí s překrásnou vyhlídkou –
za to, že při odletu tón flétny trhnou
a sprostými hvízdy o tu věc otřou se,
za noci kalouse vysílal,
aby tu zobákem klap, tam křídly tlesk.

A pukly by mu suky,
kdyby se k němu doneslo,
že ta věc skrývá ještě jinou,
které se říká lavice a je krví jeho krve,
a jak moc se jí stýská
po teplu lidské zadnice –

Bože, jak on tu starou,
u lesa odstavenou tramvaj nesnášel!
Kdysi možná strom,
teď už jen dubová palice.

III.

Jak orgasmus zalilo tvé zorničky
ráno nabíjející se živelností květů,
vícehlasem ptáků
a spanilou jízdou hmyzu,
perpetuum mobile zaměstnané
samo sebou,
svěží čisté ráno, jemuž chutná tak,
že zlaté talíře olízává na zrcadla,
v kterých se uvědomí každý,

kdo se tím ránem lačně toulá,
kdo plave jeho rybníky,
doufaje, že aspoň zvlhne –
leč vychází netknutý těmi vodami,
kdo impregnovaný pustinou své mysli
tvář přiloží k tváři v odraze –
a ono to nehřeje.

Ale v tu chvíli opřu se ti do zad,
pokračoval vítr, a vyrazím tě
po strmé mezi až na kraj pole
a ty nejkratší cestou přeběhneš
k remízce, kde objevíš posed,
z něhož můžeš postřílet všechno,
co se ti nevejde do životního pocitu,
že jsi nad věcí.

Za oponou ranního oparu
jsou nachystáni tito aktéři:

kulisáci sbíjející scénu tvého dětství,
maskérka, bezradná ze zarudlých očí
tvé matky, která tě vždy bránila
a které ses hrubě dotkl větou:
Nikdy jsem se tu necítil doma,

a je tu i ten starý nevrlý dub
nad torzem tramvaje se strupy
odloupávajícího se laku,
předělané na zásobárnu krmě
pro lesní zvěř.

Připraven?, zahučel vítr,
a já, rozhodnutý konat slovem,
v souhlasu tichém
cvakl jsem propiskou.

Bílé rozvířené jiskry na obloze
a pleskavý zvuk papíru je vše,
co zbylo z básní.
I zdejší hýkal vypadl z role
a vyprovodil mě smíchem.

P89 | Sazometný rok (2016–2018)

P o d z i m  ( p r o l o g )

Zastavuji tak, abych ji viděl celou. Kdysi bývala rejdištěm myší a někdy sama přebírala roli kočky. Jako kluk jsem v ní uklouzl po trámu, který odděloval mlat, spadl na záda a ona mi vyrazila dech. Sekla drápkem.

Dnes je z ní troska. Schoulená a nemohoucí tu trčí jako důkaz časové omezenosti lidských rovnic a zářivá čísla na displeji telefonu, s nímž si pohrávám v ruce, patří do stejně hloupé matematiky – ta energie se dříve či později vybije.

Přistihuji se, že o ní přemýšlím jako o oběti, a ve zpětném zrcátku registruji ten samý výraz tváře, jímž jsem vyprovázel své bližní – štít proti bolesti, vzteku a exotickému druhu nahoty, která se zjevuje, až když pacholci smrti strhají z člověka poslední zbytky důstojnosti.

Vlastně se mi kvůli té staré stodole
nechtělo ani vystupovat z auta. Až teď.

Ještě jednou úrodu sklidíš,
svážeš ji a hodíš do vylomených vrat,
ještě jednou to pro ni uděláš,
než zpráchnivělé krovy
do rumiště zakleknou

a kopřivy jim vypálí paměť.  

P91 | Sazometný rok (2016–2018)

K n ě h y n ě

I. 

Někdo na číhanou, já na mlčenky.
V lesy vyhlazené v šedý val,
brázdami, z nichž soumrak ubírá.

Tam, kdesi,
vejdu do jednosměrných cest.
Vejdu čelem tetovaným hroty hvězd
a strach zalezlý v boudě těla
ještě zařve si:
zuby poměří s trny divokých ostružin
i snad navede mé prsty
vyrvat chomáč mechu,
ale co vleže na zádech
nalévám si do nádechu,
nikdy se nedozví. Já na mlčenky.

II.

A ty, kdo vypravil ses na číhanou,
raději hledí pušky odvrať od tváře
a pomalu připaž:
všichni navrátivší vlci
sní o téže mršině a stříknu-li z Beskyd
jejich očima, celé údolí
červánkový airbrush potáhne.

Kde původní slunce protéká
a šumí paprsků peřeje,
kde zármutky chudokrevných
zkapalněly do mlhovin,
aby se chyba vypařila,
kde třikrát přepálená rosa
prstýnkuje na kopýtkách srn,
jež se na mýtinách vystavují ženichům,

tam všude nové Pompeje,
středozemní sarkofág
na dně hlubokého hoře,
jež suchým okem nepřekráčíš.
A v slzách stejně nezamíříš.

III.

S sebou tu smečku vyjící
vzít nemohu,
promiň.

P93 | Sazometný rok (2016–2018)

L e t o k r u h y

1883 

Dostal kolotoč.
Pod zadek mu jej zasekli, zavýskli,
schovat se utekli.

Zjevila se postava a bič:
bytost jasnější než světlo,
švihnutí rychlejší než zvuk.

Kůže štípla kůži,
drak z plechu nabral otáčky.
Pak se utrhl, s ním i ten kluk.

1937

Plechový drak držel výšku
a on spatřil lidskou pouť
zatěžkanou odporem odpásat si pušky,
nastřelit nosy růžemi bez zápachu
a s vatou na špejli,
jež má cukr v nemilosti,
ústa půstem nasytit.

Vyhladovět zákon
zemské přitažlivosti.

1990

A opravdu – vysedaje zpět na planetu
a viděno zvenčí,
připadá si slabší, lehčí, tenčí.

Leč v nitru až po knoflíky
sladěn s drahami hvězd,
pod krkem upnutý do jejich veletoče
sbírá sílu na sílu,
která tuto variaci na svěrák
dotáhne až na krev
a zpoza ozdobných krytů flašinetu
místo břinkání počne tryskat
serafínské, kusy střev a cáry masa jeho.

Jestli exploduje,
rozprášen do srsti divoké zvěře
prchající neznámo kam,
nebo se znovu nahrbí
nad nedopsanou řádku –

2016

Nejsou zamčeny.
Jsou pouze na západku,
dveře chýše, jež osiřela jen jako.

Asketický den tu střídá bujará noc:
přimotá se Pán deště
a namočí do hub mámivek,
aby měly ještě větší moc,
a Pán země unikavé do nekonečna
přistoupí tak, že vztyčí se tečna
filtrující všechny zaječí úhly pohledu.

Marné lkaní čisté studánky do mě civ,
zbytečně z mlžného oparu
utkané plátno, abys vymaloval.
Štětky jitra tvrdnou a mezi pastmi
nakladenými hlavou v hlavě
slunce kankán tančit nehodlá.

Něco jiného zde vystřeluje nohy
a to vlhké mezi nimi dostává tik,
znovu chce tě rodit,
čeká se jen na sudičku,
která by ti ucho probodla.
Která utne tu pošetilost,
ten řev definitivní pily,
nad všechny kolotoče ryk. 

P95 | Sazometný rok (2016–2018)

V  p a v u č i n á c h

I. 

To nejsou srdce,
to slyšíš kopáče v celách,
živených iluzí,
že tam venku kutat už nebudou,
ale to se šeredně mýlí.

Na druhé straně zdi, v lepším světě,
časně zrána po liduprázdném náměstí
se jejich zubožená těla rozeběhnou
a zvednutý vítr
obrátí jen list v téže knize.

To nejsou srdce,
to slyšíš kopáče v celách,
živených snem o svobodě,
který v bdělost přejde,
až vyhladoví i tato duchaplná vize.

II.

Krůpějí rosy na stvolu trávy
mlátím o své oči,
dokud nevykřešu jiskru,
která spálí všechno,
co se mi nevejde do poezie
a pak se s tou pochodní projdu:

nabitý ostrým monologem
líznu první město na ráně,
po jeho zahojené jizvě
z třicetileté války smýknu se tak,
abych ji znovu otevřel,
našel v tom pekle sebe
a tentokrát se vypálil sám, a pořádně,

aby i mysl sežehnuta na jemný popel
definitivně ztratila paměť,
jež se jinak zataví do příštího těla
jak komár do jantaru –

III.

Ne, už s ničím žádné zásnuby.
Jak moc jsi popálený, miláčku,
já sama ti ukážu, do jaké hloubky
ožíral ses U Falešných sluncí,
do té vezmu tě.

Pod kameny, pod kořeny, pod Vltavu,
mimo cesty, mezi řádky,
do map naruby.

IV.

Občas po setmění,
za oharkových rejdů na studené mezi,
nás napadne:
Paklíčem by to šlo. Paklíčem!

Srnky v letu míjejí sebranku pozérů,
elegantně ta slova obskakují
jako vybuchující granáty
a nějak nesdílejí naše nadšení
žít tento polní amatérský film,
pak zakleknout, mezi kypré brázdy
zanořit obličej –

ostatně, ještě jsou teplé,
neboť není to tak dávno,
co si tu božský sprosťák Mácha
proplétal jazyk s jazykem země.
Země, která si pamatuje hodně,
země s pověstí malebné děvky,
o níž sváděly bitvy statisíce pasáků
a svého času ji předhodili všem,
země s vlhkými zalesněnými klíny,
která udělala partyzány,
jakmile povolili opasek,
i jejich opuštěné ženy,
když to samé učinily se šňůrkami
spodniček, jimiž později podvázaly
brady svých padlých mužů,

země, jež rodí v sadech i na hrobech,
a přesto zůstává pannou, neboť
sestoupit až na dno zdejších propastí
nelze s žádnou technikou,
a už vůbec ne s technikou lásky,
a co především:

milovat do takových vnorů
předpokládá nevzrušovat se
zběsilým tlukotem v hrudi.

V.

To nejsou srdce,
to slyšíš kopáče v celách,
živených představou,
že je kdesi východ,
že ten východ kdesi je.

Bože dej, ať se bachař probudí
a pošle domů ty uzoufané dívky
s nataženou náručí pro syny
a s ňadry nalitými mlékem bestie.

P97 | Sazometný rok (2016–2018)

Z e ď

A jak si tak hraje se slovy 
nebo si slova hrají s ním,
občas nějaké rozdrtí
horkými konečky prstů.

Přepálený svědek by dodal,
že pocit beztrestnosti
za toto nevinné vraždění
stojí a padá na cihlové zdi
oddělující dům od ulice,
kde venku umlká déšť
pod řvoucími motory aut
v podobné hře,

do chvíle, než zakvílí brzdy
a zřítí se do hlubin ticha –
a tento kousek bude náležitě zalit
potleskem tisíců kapek
jako jasné gesto vítězství,
které ještě zesílí,

až ten muž vyjde ven zjistit,
co se přihodilo,
a nezavře za sebou dveře.

Jen stěží lze použít slova
k popisu toho, co se bude dít
nad jeho pracovním stolem,
neboť o ně právě jde:

jak noční můry na světlo žárovky
nalétnou do jednoho bodu
útržky zlikvidovaných básní,
které se nesměly narodit,
do litanie k hromadné žalobě
slije se zohavenost a křivda

a je jen otázka času,
kdy pracovnou těkne
rozsudek o síle nálože schopné
srovnat dům se zemí
nepostřehnutelným odpalem
rozfázovaným na zhruba třicet let.

A skutečně to vypadá,
že trest je otázkou času,
že cosi tlačí na odmávnutí
dominového efektu zmaru,

ale hodiny ubíhají a muž se nevrací,
drží ho a ubíhají s ním pryč,
přestože vám bude tvrdit,
že on se nehnul z místa
a že je to právě svět, který se míhá,
a lidé v něm, odnášející nábytek,

zatímco jiní se zabydlují
a v místě toho stolu,
u něhož proseděl noci,
leží už cizí koberec, na kterém
malý chlapec s letadlem v ruce
hraje si na pilota a létá,
stoupá, klesá, vybuchuje,

a jemuž přepálený svědek ještě neřekl,
že pocit beztrestnosti
za toto nevinné vraždění
stojí a padá na cihlové zdi.

Všechno, hlavně ten dům je zvláštní:
chrání bytost, která prochází člověkem,
která je zvláštní, hlavně jak jí
prochází všechno v tom domě.

P99 | Sazometný rok (2016–2018)

D e z e r c e

Úprkem, s levou paží 
vykloubenou na záda
vbíhá do hodiny houslí,
chytá je pravou,
ale strach mu nedovolí se tu zdržet,

úprkem, s levou paží
vykloubenou na záda
a houslemi v pravé
vbíhá do jezera s leknínem,
chytá květ do zubů,
ale strach mu nedovolí se tu zdržet,

úprkem, s levou paží
vykloubenou na záda,
houslemi v pravé
a s leknínem v zubech
vbíhá znovu na bojiště

a oni odjistili, berou ho ztečí –
on padá na kolena,
stojí nad ním – pořád klečí,
klečí na tom leknínu a splavuje hudbu,
je to koncert pro housle
a orchestr D-dur od Beethovena,

Vraťte mi ho!, syčí nicota války,
ale strach jí nedovolí
zdržet se tu ani na vteřinu.

P101 | Sazometný rok (2016–2018)

Z i m a  ( p r o l o g )

Měla tvrdého otce a on měl tvrdý život – ale oznamovat lapidárně světu, že se živil jako instalatér, ji neuspokojovalo. Našla si výstižnější popis: celé jeho bytí se neslo ve znamení souboje železa a vody, pro nějž se její táta stal bitevním polem a kde se zároveň proháněl jako válečník. 

Zkrotit vodu a poručit jí, kam a jak má téct, uměl. Byl výborný řemeslník a ona si pamatovala, jak na něj o sobotách a nedělích stáli frontu chalupáři a chataři z širokého okolí. A také, že děsně těžké, kožené montážní brašny se závitnicemi a dalším vercajkem občas upustil na zem s takovým hlomozem, že se nediskutovalo. O ničem.

Samozřejmě byly i dny, kdy na dlaních jeho udřených rukou probíhalo cosi jako klid zbraní. Železo sice neválčilo, ale ani nezahálelo – a tak jednou táta své malé dceři vyrobil mlýnek na potok. Železný, desetikilový. Z ocelových plátů vyřezal lopatky a přivařil je na trubku tvořící osu, oba konce opatřil ložisky. Zhotovil základnu, vzpěry, a kde nepoužil svářečku, tam se o dokonalé zpevnění dílů postaraly šrouby a matky. Ve finále konstrukci osadil jednoduchým, ale důmyslným mechanismem, na jehož konci zářil zvonek ze starého bicyklu – mlýnek při otáčení cinkal!

Věděla, kde je. A zub času se na něm podepsal minimálně. Vazelínu si přivezla, holínky také. A vzpomněla si, že pokud mlýnek neponese dále od těla, ostré hrany lopatek jí jako tenkrát udělají skobu na sukni.

Usadit ho na potoce nebyl problém. Zapřela jej do proudu mezi dva balvany, které spolu s jeho váhou zaručovaly spolehlivou stabilitu, a mlýnek se roztočil. Očima jí přitom neprojel sebemenší záblesk sentimentu. Stála tam s pevně sevřenými rty, ruce v bok a dýchala jen nosem, soustředěná, sveřepá, odhodlaná. Kdo by šel kolem, nabyl by dojmu, že se ta žena snad hodlá utopit či co.

Vloni v létě by tu ovšem takto nestála. Nečekané vydatné srážky způsobily lokální povodeň, kterou nikdo z místních nepamatoval., potok tehdy nabyl mohutnosti a síly malé řeky. Voda si zkrátka počkala, až jejímu otci ochabnou síly – a utopila mu dílnu. Nánosy jemného bahna obalily nářadí i materiál do posledního čtverečního milimetru a vše železné začalo nezadržitelně kvést oranžovohnědým nádechem rzi. Rozmar? Trest? Vysvětlila si to tak, že se vodní živel, z důvodu jakési rovnováhy přírodních sil, rozhodl spláchnout všechnu tu těžkou energii pryč z povrchu zemského.

A po letech znovu zasazený mlýnek do potoka se v očistné symfonii stal její poslední větou. Možná bude dohrávána a bene placido, do ticha a do ztracena pod nánosem sněhu a ledu nastávající zimy. Ale možná si voda o masopustu navlékne maškarní kostým šelmy, bude ten otáčející se vehikl chvíli pozorovat – a pak ho sekne, zakousne a sežere.

Uvidíme. 

P103 | Sazometný rok (2016–2018)

Z i m a

I. 

Oděna jsi do nejtiššího z tich
a sebemenší hnutí tě páře.
Chtějí-li se trávy čísnout,
sekneš je do herbáře,
v potocích po čtyřech běhavých
voda ti panáčkuje.

Jen slunci dovolíš být za řezbáře,
aby mistrně vyvedlo kolébku z chvůje.

Oděna jsi do nejtiššího z tich
a trneš před skalpely,
že pták proletí a křídlem
rozpáře ti břich, že vyhřezne bestie
a z mých kapes citadely
louku nevpustí,
možná hrst révy na víno –

tak rodíš zimu, krajino.

II.

A mrazů divoké včely
bodají přes rukavice,
dokud nevyštvou mě z oranice
zpátky k psům do lidských boud.

III.

Zkouším uhodnout,
kde vyhasly krby, ale hoří ložnice,

přistihuji dívky
na výpravě v šatníku své hlavy,
jak se probírají pohádkami,
které je dělají hezčí,
překračuji čela jejich otců,
kteří se vytratili zadním vchodem,
matky obcházím obloukem:
navlečeny v tlustých flanelových
košilích spí nalehko,
ale nikdo je už k ničemu nepotřebuje.

IV.

Severy si páčím na slunný jih,
do zubů jdu kladivem,
až ze skloviny létají okuje.

A jestli já v té krajině zabloudím,

protektorát ledových prostěradel
ať poníží vaše odbojné mapy!

P105 | Sazometný rok (2016–2018)

M y

I. 

Ty nechceš jen polibek.

Chceš, abych ti v pootevřených rtech
oheň založil a vypálil, co jiní zaseli,
abych sál tvých šperků zvlčilost,
než zašeptáš: Jsem hodná, už dost –
až zkrotneš, zaklíněna
v mém vyhasnutí.

II.

Není tu ústřední topení,
jsou tu kamna
a v těch musí někdo rozdělat.
A může být, že ten někdo usne
a vydýchaný vzduch s pachutí železa
nohy a ruce začne mu spoutávat
a ty ho najdeš zsinalého a třesoucího,
jak se snaží dotknout ženy,
aspoň chloupků ženské kůže.

Ani já nechci jen polibek.

P107 | Sazometný rok (2016–2018)

1 1 .  1 2 .  1 9 7 9

Za nehty vetřel se mu svými 
a zaťal:
Nemá význam, abys křičel, chlapče,
ticho je tu hluboké
jako studny na gotických hradech
a spolkne přesně tolik sáhů bolesti,
kolik ty jich v budoucnu
vyměříš jiným,

teď zaraz ruce do kapes, běž domů
a vrať se za třicet let se svou ženou,
dovol jí, aby tě objímala a hřála,
a dovol mně,
abych dokončil svou práci –
za nehty vetřu se ti svými a zatnu.

Bude ti špatně. Ale vybral sis dobře.

P109 | Sazometný rok (2016–2018)

S v á t e k  m á  L ý d i e

Čím dál sníh prchá, tím více poprchá, 
časně zrána nevymnuto na jasně,
jitro blátivé, trupy naivních klátivé,
pomocí neviditelné ruční pumpy
v Žitné vytahují fluidum přejeté kočky

zpod asfaltu.

Ano. Ne vždy se prosinci podaří
upéct vánočky, ne vždy město
řádně vykyne a žádné nemá
tolik okřídlených andělů, aby z nás
u řeky vyzobali nadrobený splín,
a ty pražské už vůbec nezkoušejte
krmit pocitem, že ta páska
napříč náplavkou je cílová,
když svítí nápisem policie
a jen komusi posloužila
pro okamžik opakovaného

startu.

A čím víc tu sníh taje, tím dále od ráje,
jak nevařit z vody, nevím,
kam zasek bych cepín, nevím,
do Vyšehradské skály nikdy,
možná tam, kam utíká brýlemi vrkat
polovina vědecké obce, do pajzlu
zvaného Oáza, kde zatím netuší,
že od bohnického ústavu vzlétl havran
a vyhlíží dalšího s titulem před a za,
a bude-li déšť důsledně preludovat
v moll, vezme s sebou i pár

Mozartů.

Pak pršet přestalo.
To odpřisáhnu na dvě oči,
před třetím zjevila se stéla,
zřejmě na počest obětí, já poklekl,
a když pokleklo i já
do té jemnohmotné deprese,
udělalo se mi zle od žaludku.
Nehodlal se smířit s rolí
houpacího křesla,
v kterém sedí a pije čaj Ela,
jakási moje prý dívka budoucí,
až vykročím z času minulého,
nepoznávaje se, cizí muž a cizí žena,
naklíčováni v mé dutině břišní,
která ty dva nedokázala natrávit
a úpěla bolestí,
když zatlačili káry a vešli k sobě,
když koně v obličejích rozbili,
ale zápach octu zbyl,
úplně mě řezalo, jak si ani jeden neužil,
a za oba jsem dýchal,
aby společných úst vítr dohnal
a smetl bůhvíjakou vinu a brečel jsem.

Kartu

držím tak, abyste mi neviděli do tváře.
A už jsem vám řekl, že pršet přestalo.
Běžte se projít, pozdravujte
nenapravitelné optimisty,
hloupé sebevrahy i chytré blázny,
a něco jim kupte.

Sázím na vás.

P111 | Sazometný rok (2016–2018)

J e š t ě  s e  t u  p a s o u  k o n ě

Ještě se tu pasou koně, 
ale já už nevidím,

roztodivným jsem se zanechal,
ten, co šel domů spát, toho nedoženu,
jsem kdosi v opasku pevném,
nebojácném, jsem žák v učiteli,
s nímž provedu skok –

Všechno nám fandí.
Například vodolam své lásce vmet,
že je pro něj méně než nula,
ona ustrnula, leč led neled,
stejně musíme přes potok,

jinudy nelze, do Klučenic.
Cesta je zaváta a kdo se jí vydá,
marně bude soumrak stírat z nohavic,
ztěžkne mu krok, i vrána si přiklovne.

Ještě se tu pasou koně,
ale já už nevidím,

roztodivným jsem se zanechal,
vstřícný prostoru,
jehož každé z osmi písmen
je natolik vzrušené,
že téměř samodoslovné,
stačí se odrazit a proniknout,
my dva – slepý a prorok,

a být roční období kýče,
oblaka by při té příležitosti
natáhla barvu krve.
Ale není jiné roční období
a není tu lávka.

I když, ještě se tu pasou ty koně. 

P113 | Sazometný rok (2016–2018)

J a r o  ( p r o l o g )

Ve stoje cítím klasickou dezinfekci, jakmile usednu, přebije ji skořice, zřejmě vonná přísada v čisticím prostředku na vytírání chodeb. 

Dlouho sedět ale nedokážu. Pod tíhou situace se mozek přepnul na náhradní režim a jen ukládá vjemy, přítomnost tolika neznámých věcí v kombinaci s pozdní noční hodinou přetavila realitu na filmovou projekci: sedíš v ní nahá v křesle, obě nohy od kotníků až po klín sešněrované obvazem, jako by si tě kněží a kněžky připravovali na obřad. A je pouhým přeludem, že ti do míchy proniká jehla.

Ozvaly se úsečné povely, z dráhy za skalpelem se mocně vyřinula krev. Sklápím oči, tvoje zůstávají otevřené. Ne však proto, aby se dívaly. Jejich potemnělými rozšířenými zorničkami jako včely do úlu zalétají a vylétají andělé, celé roje okřídlených dispečerů, a navigují hmaty mužské ruky zanořené hluboko do tvého podbřišku.

Spíte, jdu si ven zapálit. Svítá. Když jsem tě přivezl, nebylo ještě jaro.

I.

Děkuji za oheň, ale tuším, že
z plesu liter plného snobů a zoufalců
se jen tak nevykouřím,
takových se nás na vyhlídce
vystřídalo víc.

Ani žádná ze zdejších šaten
neumožní výjev
mne přes hlavu svlékaného
z kůže splínu
jako si s ním poradí ruce žen – matek,
jež tohle už tisíckrát prováděly
s košilkou svých malých mužů.

Ostatně, všechny jejich velké muže
čekají dny, kdy domů musí mít daleko.

II.

Děkuji, ale už mě bolí záda
z probírání té veteše, z fárání
do vzpomínek na přechodná bydliště
v nočním adresáři, jímž bych se měl
tak dlouho mlátit o čelo, až mi
jasnou bdělost vykřeše a poučení.

Opráším teď ruce a narovnám se.

Takový pohyb je znamením,
že vzdávám se tichému oceánu šera,
pro něhož jednotka vědomí
zatavená do člověka
není přístupna diskuzi,
pouze mi jak nahoře, tak dole,
přede mnou i za mnou
dávají pocítit, že se netopím
a všude je prostor, jímž mohu vykročit.

Že by tam někde bylo doma?
Potřebuji si být jistý.
Jako bych stál ve futrech s panty,
ale dveře nikde.

III.

Budu vás tedy, mé stíny,
tahat s sebou celým životem?
A mohu aspoň na pár let
na vaše místo postavit děti
a tahat za ruce je? Děkuji.

Vychovávám je v dva sedmnáct,
v době, která na každém rohu
vábí rozpadlým plotem.
A proti mým vzteklým rukám,
které napadlo znovu jej postavit,
staví se změť hlídacích psů
plemena Super AMOLED,
jež mám podle návodu dovoleno
maximálně tak lechtat palcem
po hladké tvrzené sítnici očí,
ale v žádném případě oslepit,

vůbec se mi nedaří té bestii
brutálně hrábnout do tkáně
a olíznout prst, jako to dělají
malý Matouš s Agátou
nad rozlámaným kinder vajíčkem
s odhalenou odměnou.
Nic takového.

IV.

Tušil jsem, že z karnevalu liter
plného snobů a zoufalců
se jen tak nevykouřím,
takových se nás na vyhlídce
vystřídalo víc.

Budiž.
Zůstanu v tom přítomném okamžiku,
a on ať je pointou.
Než tráva slije se v mez,
než stromy splynou v les,
než zkratky zcvoknou se v zkrat
a příroda mnou hnaná
přes zuby svých soukolí
se mi zrachotí a sekne
jako polámaný mlýnek na potoce.

Na violy vrb měl bych nalézt uši.
A na šelest rusalek,
když vystřelily jim paže,
chtíce obejmout mne zezadu.
Měl bych do hrdla pocítit zaťatý srp
a přemítat o slovech
postihujících kovovou chuť
chladné naklepané ocele.

Jenže nechci.
Jediná kosa je ta všude kolem,
začíná pršet a já nezaslechl
nic než cvaknutí mého
vystřelovacího deštníku.
Musím sejít kus cesty,
zavolat ti, že jsem v pořádku,
a stihnout dát pusu dětem,
než hupsnou do postele.

Poslední zbytky šminek smyje pot,
až mě budeš milovat.
Děkuji. 

P115 | Sazometný rok (2016–2018)

V o d o  ž i v á

I. 

Je tu jak ve vypuštěném bazénu,
ale jim je to, myslím, jedno.
Vyotyleni do šířek, hloubek a délek
chlístají po sobě stav beztíže
formátu dětských pastelek,
které jim rád ořežu,
vždyť co bych neudělal
pro bližní své hravé,
a když chtějí, ať vytěsní, že

vyštípaný do nejzazšího kouta stodoly
stojí jeden s kufrem,
i v dubnu je mu horko,
krátí se mu dech
a s pohledem do škvíry
mezi taškami střech upřeným,
čeká, až do smeteného mlatu
Velký vůz vytetuje jízdenku ve zlatu
a za zásluhy řád.

II.

Snad. Možná.
Křesadlem surovosti bývala tato slova,
když jsme spolu splývali na vodách
tak míruplných, že shora v nás fárali
a vzácné kovy těžili,

každé mé zaváhání hasila jsi
mokrým tělem, bez výčitek,
a když se přesto rozhořelo v louči,
otevírala jsi další a další studně,
abych mohl pít a pít,
syčelo ve mně přitom,
že zacpával jsem uši,
čekaje, dokud se ďábel nerozhodne jít,
jízlivým nashle až se rozloučí
v tenkém, stoupajícím proužku dýmu,
který každý skřivan lehce pokoří.

I dnešní ráno tě miluji. Možná. Snad.

III.

Je tu jak ve vypuštěném bazénu,
ale lidem je to, myslím, jedno.
Chtěli jaro, mají ho,
aspoň nějaké si přáli,
tak se prostě udělali,
nohy králů líbali, šaškové,
než jim přišlo vtipné
vstát a napšoukat do křesel,
a kdo se nesmál,
toho po kočičích hlavách táhli,
dokud nepočal vibrovat
s nimi či pro ně, plivaje krev.

Nevím, kdo je u vesel,
ale začíná mi lehce brnět v hlavě.
V rozkroku ne, ten si hlídám,
ty mi ho hlídáš,
a vlají na každém rohu,
ony zatykače Velkého baviče,
a jsem-li já tím výše nadepsaným,

tak co? Mám dělat obecního blázna,
aby mě přehlédli?
Mám se tu plazit stokami
a doufat, že jejich teplo přebiju tvým?

Byl by to dojemný pohled:
na tuctové předměstské ulici
zalátované asfaltem,
pod nesmělou sprchou jarního deštíku
krásná žena v kostýmku a lodičkách,
přičapnutá na bobku,
svírá špinavou ruku
vytrčenou z kanálu,

ale to ty neuděláš.
Ty sedneš do taxíku,
necháš se odvézt za Prahu
k jakési stodole
a v jejím nejzazším koutě
uprosíš pána mračen
ať ještě neodjíždí,
ať otevře své kufry ledu,
a ostrá očistná průtrž
naseká prdel každé karikatuře jara
na území téhle republiky.

On vás přejde humor,
až se vám do ložnice nahouká
Noemova archa říznutá
vykřičeným domem a rozletí se
velká francouzská okna vyrobená
na míru francouzským polibkům!

P117 | Sazometný rok (2016–2018)

P ř e d  A d a m e m ,  p ř e d  E v o u

I. 

Času tak tak, vášně až až.
Ale stihli to. Uštkli se v rýmu
a takto zceleni skrze stráž
proklouzli v lásky akronymu

na vodu nevodu, do rozmilých tenat
právě narozených
mláďat moří a jezerňat,
jež nakojena lidským pachem
vyrostla v největší predátory,
jací se kdy pohybovali
po odvrácené straně Země:

míry jedné slzy dosáhli.

II.

Avšak ta síla, jíž planuli,
ta energie nad všechny potopy,
díky které svět už nikdy
znovu od nuly,
a ty tvé oči, z nichž pramen vyvěrá
a který jak ještěrka v tváři zaseknuta
vyhlíží, zvídavě čenichá,
pak zlomí se dolů,
a už jen kropí a kropí –

Ano! Přesně takto nabídni se mužům,
své boky zapři a dej jim napít,
věř, že se zastaví
a v místě klínu ochutnají z kalicha,
já vím, že se tu zatím všichni míháme,
naraženi na kyvadlovou tyč hodin,
pověšeni hlavou dolů,

věř, že jeden z nás se určitě zastaví! 

P119 | Sazometný rok (2016–2018)

V í t r  m e z i  n á m i

I. 

Vida ho. Včera nafrčený květy lip,
dnes na hřbitově hladový je.
Káču vzduchu tak roztáčí,
že plechový kropáč růžicí vyje,
a bere všechno, všecičko.

U kremační pece olízne pohrabáč,
tvářím v dlaních vyrve pláč,
sekne jim každé lano
do přístavů v mlze
a do vod svých výsostných
jak šelma s celým lupem odtáhne.

Tam pustí jej a zatrne: něco jede.

II.

Jede něco, oč zabíjejí se ptáci, důvod,
proč kořeny stromů zpátky zvrací,
co zpod náhrobků sály desítky let,
proč svící vosk na kámen tuhne.

Jede něco, co jedem páchne,
co neuhne a stehenní kostí břinká
o kuchyňskou poklici:

Fastfood Nebe!
Ceny nízké, kvalita vysoká!
To máme jednou amen,
šup s ním do sebe,
a tady pro pána family kyblík
stripsů z proroka,
tak prosím, sto sedmnáct.

III.

Třesk
jako když ocelový stroj
překoná rychlost zvuku.
Pak výšleh bolesti v kolenou
a těla klesající
do prachu těl svých předků,
přišpendlena k zemi tak,
že nikdo nezvedne ani ruku –

Ale on nepohne tou židlí.
Dostal večeři, v klidu si zahoduje,
předaleko od lidí.
Odpouštět viníkům se bude
až při lahvi vína. Snad. Ještě uvidí.

P121 | Sazometný rok (2016–2018)

U t o n u l á

Střízliví v síni 
slídí po svíci viny tišící,

ti zpití cítí,
kým splíny dívčiny byly přikryty,
čím sílí:

když spí, či spíš bdí-li,
střílí jí chřípí, jímž kvílí

přepěkně teskné,
leč nezměrně vlezlé též,
sveřepé brekeke.

P123 | Sazometný rok (2016–2018)

K v ě t e n

Žiju. 
A?
A nic. Zbytek dopíše louka.

Bělásek rým čmárne,
břízka pointu přišumí,
ale měli by s tou invencí
rychle přestat –
vzduch je tu natolik vysoký,
že ho žádná přízemnost nevydýchá.

Ani verš to neumí.
Tak pozor, vy bando komparzistů:
Opravdu bych nerad scénku,
jak se mi k nohám snáší
mrtvý motýl na padáčku
z uschlého listu.

Protože bez vás umřu i já. 

P125 | Sazometný rok (2016–2018)