Vanilkovou, prosím.

Lížu rozteklý asfalt a napouštím bazén uhlím, protože v létě je levnější. Soused krmí poledne plachetnicemi a myslí, že s ním pohne, naivka. Nepohne. Dřepí tu zakousnuté do ventilku nafukovacího balonu a všechny děti někam zdrhly.

Abych však předchozí uvedl na pravou míru – za dobrotu na žebro je v tomto nečase jev výjimečný. Fláká to i samotný ďábel: jen svléká lidi a činí jim rozkoš. Ti provádějí podobné mezi sebou, romantické povahy při tom trpí květomluvou.

Pláží pryč bruslí chlapci ulepeni z šestnáctiletých hluchavek, jejichž nektar vysáli do poslední kapky. Lajkovat dívkám vytouženou zimnici v plus třiceti je básníkova povinnost. Vařící pes u jejich nohou má posunutou mez výbušnosti, moucha se snaží marně.

Jinak se nic rozmarného neděje.

- - -

Někdo tu vylil slunce.
Stojím v něm jak na bitevním poli,
jako by mi do očí vmetli hrst soli
a chci ten srpen obejít, svalit se
do stínu, chytit druhý dech.

Musí to být na mě pohled:
pašerák upocených vizí,
karikatura baletního tanečníka
s padesátkou v batohu hopsá krajinou
a kolem uší mu hvízdají salvy střel.

Někdo tu vylil slunce a nevytřel.

Neřeknu vám k tomu víc.
Už brzy ztratím vědomí,
až z rozvalin božích muk
naprogramují autopilota,
až zbavený smyslů
zrukulíbám větve borovic
a ony si mě sešvihají a navoní.

Nerozumné lidské dítě jsi. 

Dělá to rád,
že zanítí se v horempády,
leč nad městem umlkne,
jen jím prohasí.

Pohled na periferii
periferním pohledem –
a kalupem do honosných vil,
kde dámám července políbí řasy,
a že je mu líto, že snad někdy příště…

Dělá to rád,
že zanítí se v horempády,
ale až nad lukami bere si řeč,
žence od kosy vyžene.

Protože sebevrazi,
když splétá provazy.
Protože rychle potřebuje
něco jako meč. 

Skryt tu dříme hájek bříz,
nad ním luna bdí, baldachýn vyšívá.

– Nikdo tu není. Zmiz!
   A ty, Jiskřivá, tomu člověku
   pod každé z víček raka hoď!

A pak voda klade ty raky
a já stihnu jen rozpaky
a už jsem odejit a procitám
s krvavýma očima, s šémem na hrudi.

– Táto, byl si tam?

Skryt tu dříme hájek bříz,
nad ním luna bdí, na baldachýn vyšívá
pulsate et aperietur vobis.

– A představ si, táto,
   že něco mé osudí chytlo jak opratě,
   a my jeli a jeli a pili z řeky Léthé.

Tolik, tolik ostruh bylo
zabodnuto do slabin!
A stejně každou vteřinou blíž Stvořiteli

jen na mršině larvy much.

Taková ta bouře, která nebouří, taková ta bouře, při níž děti
oči nemhouří, taková ta bouře, kdy hospodář v klidu
dokouří, taková ta bouře, co nezapálí stodolu,
taková ta bouře, jež lízne si topolů
a ani klacek, taková ta bouře,
která nedá pár facek,
taková ta bouře
na tři pídě
zvuku
jde.
A
kdo
nastaví
zvuku ruku
a v prstech svých
to zrno promne, a kdo
pak mezi mlýnskými kameny
jej nadrtí a těsto si uhněte a rozpálí
pec, aby vlídný tón Peruna-flegmatika v řeč
hláskoval? Jeho vstřícnost končí s pohybem tvých úst:
Mlč už, blouzníš z hladu! Nic nevyslovuj, jsem než elektrika.

Žongluje, artista, trády dá!
Z páry prádelen dva druhy duhy,
tři pstruhy s pruhy,
tady ubere, tady dá,
tady češe, tady sází,

a dělá to tak, že vyčkává,
co od pusy upadne dětem,
než se jim dech jednou provždy zkazí –

Žongluje, artista, elá hop!
Stahuje nelegální antimor,
s deštěm sveze instalaci
a klik retuš, klik photoshop,
hezky pomalu to tady vycídí:

brány rozepne, vyhrne mříže,
záměstí opláchne,
vida, kolik hýbe se červů a kolik lidí –

Žongluje, artista, čehý, hot, hyjé!
A pohřební kočár jak dranc vzal,
tak se vypřáhal, až do mlh sjel
a vojem přitakal
na znamení poslušnosti –

dál nesmí. Přejít pláň
je dovoleno jen druhé straně,
své má odbyto, zas někdy nashle.

Žongluje, artista, trády dá!
Z páry prádelen dva druhy duhy,
tři pstruhy s pruhy
(nemáte zač, rybáři),

žongluje a doufá,
že v železné zásobě rozumu je
zkrat o síle láhve rumu,
co spolehlivě vysupluje
pach lidského smrtelného potu,
který se ani nevyvaří. 

Zatím slabý hukot v dálce.
Ležíme jim v cestě, já a ty,
vlakům od východu naloženým slunci,
ale ať to na nás klidně zkusí,

my rozmilovali se k jinému ohni,
my jím tak rozezněli,
že čas zatáhl kontra
a házeje po nás rychle šaty,
s omluvou hrdla svírá, s citem dusí,

aby srdce vychladla
na tmavé vlhké cely s klíčem,
na dva čerstvé hroby s rýčem,
aby krev zarazil,
a dvě pramice s břichem
zadřeným v písku, z nichž trčí pádla –
aby aspoň toto zbylo z nás.

Ležíme jim v cestě,
vlakům od východu naloženým slunci,
je pět ráno, na břehu rybníka
rozvlnil se vzduch,
do tváře rybáře sekl třísku. 

Ne, není mi pomoci,

a nechytej mě za ruce,
a už vůbec ne v slepých uličkách,
vyplývám totiž z noci,
doufaje, že ona vyvane
a já odkulhám ze zátoky vraků hvězd,

jinaký od západu se sem vkradu,
do města, jež středověké brány zbořilo
a v novém miléniu nainstalovalo pěst,
tu políbím a ta se mi otevře –

Mohu ti číst v dlani, Praho?
Můžeš si mě zapsat?

Vyplývám z noci, víš,
a řeka mne větří a řeka frajeří,
co nevidět dýchne
na uzly odbojných racků

a nad city ráno vzplálé
je vyrajtuje na epesní viktorku z peří,
něco jako konečné řešení otázky,
a uvědomím-li se v tom světle,
rozhodnut ptát se,

i mě skopne na čtyři a budu řezán
bičem té vražedné horkokrásy,
dokud se nevychvěji,

dokud neodkývu, že jde v podstatě
o to, vytroubit slavíka, naslinit,
slavíka vytroubit a ještě na tu
trumpetu vyvěsit strhané sukně.
Pohoda, jazz, ne asi.

Ráno o ničem,
píply do lipového chládku
dvě barokní sochy s uraženými obličeji.

I.

Kdo jsi? Kdo vůbec jsi?
Tak tiše se ptám, že jen hlesnu.

Přesto vrabec z drátů prchá,
ještěrka zkameněla
a v slinách ocas spáleného prachu –
neboť co otázku provází,
je výčet vystřelený z děla:

pocit poplachu,
dlouho jsem tu nebyl,
větří aceton sebelží, když promnu ruce.

Dobře, zkusím skrýt rozpaky,
že nejsem čistý jak on,
ale ať řekne, kdo je,
když zahalen do temného závoje
chce mě tu zabít
a v slova pálí mi exploze –

tak tiše se ptám, že jen hlesnu:
Kdo jsi? Ty, přisátý na mé noze?

II.

Pak můj stín slunce schovalo.

Opatrně, jako když stařenka
vrací do alba černobílou fotku chlapce,
který, přestože se léty vybarvil,
v chrámu přírody tak nějak divně trčí –

Hořelo v tom srpnu
přesně nad mou hlavou,
a tak jsem zvědavě i provinile
natáhl aspoň ruku.
Otázku jsem neměl žádnou. 

I.

Byl to jeden z těch pochmurných dnů,
které obskakují hlavu,
parodie na sluneční soustavu
o dvou planetách,
den fízla s psí taktikou, který vás
při výslechu nepokouše, ale poštěká
do Výkřiku Edvarda Muncha,

a jestli s takhle zmalovanou tváří
podlehnete a do nastavených dlaní
vložíte své jméno,
vřelé stisky ho rozdrtí a nejste.

II.

Už jen cynik, těší mě.
Mé krédo víte? Tak si pište:
Skutky jsou dobré, až když je osolíte,

napadá mě, co takhle
poobědvat s vlky a ovečkami?
Hlavní chod: pár smírčích vět,
po nich sladká tečka a my
všichni tady budeme se tvářit,
že ji nikdo do nikoho nezabodne,
souhlasíte?

III.

A pak už ani cynik.
Životní vyhazov, znáte to?
Svoboda jako nejhumánnější ghetto,
ale do háje s ní, je k nežití,
když ti mysl ohne hřbet –

IV.

Jeden na zeď čerty maluje, že je zkyslé,
druhý kruhy ticha,
které odfiltrují démona z alkoholu.
Tolik k těm dvěma,
přestože je tu jen on,
kdo civí na láhev Cabernet Sauvignon
uprostřed stolu –

V.

On to ale dá, ten odpískaný chlap –
dá pocit, že je mrakodrap,
stoupne si pevně a svisle
a nechá všemi stropy svými
to víno prosakovat,

a vy, s hlavou zakloněnou,
klidně si myslete,
že jste svědky parodie
na sluneční soustavu o dvou planetách,
že tu kdosi obíhá a s kýmsi zápasí,

ano, jde o toho fízla s psí taktikou,
který nekousne, ale poštěká,
myslete, jak chcete, ale cosi ve mně
je mu neskonale vděčné za tu hrůzu,
za smrtelný pot,
jak obilí cepům, které mlátí klasy,

neboť až v zrně život.

Dle srpnových snářů
hvězdami hvězdářů
kopretiny mají být.
Nocí rozpity a přeladěny
na vlnu lučních šumných potlesků

pro piloty v kokpitu svých těl,
kteří navzdory gravitaci
přiblížit se dálkám chtějí
aspoň v záblesku, jak výstřel pušky –

Dle srpnových snářů
hvězdami hvězdářů
kopretiny mají být.
A jak nahoře bludaříme,
tak dole odezíráme skrze světlušky.

I.

Kořeny do jádra země zapuštěnými
ohnivou vodu nasává,
nevrlým vysušeným monstrem
se stává!

Roznášel o něm vítr,
ten zloděj veršů z mého rukopisu,
a vymetaje smítka z klávesnice,
posměšně dodal: A chřestí mu listy.

Co mě to jen napadlo,
sednout si ven na vzduch, a psát?

II.

Lidé by řekli – takový ten typ souseda,
který si půjde stoupnout před váš plot
a bude křičet do zavřených oken:
Nemám vás rád!
Asi takhle ji nesnášel.

A roky pracoval na tom, aby ta věc
sinala nemilostí jeho nadhledu
a lstivě čupřinou třásl,
čímž nad ní slunce zhášel,
na špinavou práci měl ptáky:

žluvám, když táhly, nastavoval rámě,
spočinutí s překrásnou vyhlídkou –
za to, že při odletu tón flétny trhnou
a sprostými hvízdy o tu věc otřou se,
za noci kalouse vysílal,
aby tu zobákem klap, tam křídly tlesk.

A pukly by mu suky,
kdyby se k němu doneslo,
že ta věc skrývá ještě jinou,
které se říká lavice a je krví jeho krve,
a jak moc se jí stýská
po teplu lidské zadnice –

Bože, jak on tu starou,
u lesa odstavenou tramvaj nesnášel!
Kdysi možná strom,
teď už jen dubová palice.

III.

Jak orgasmus zalilo tvé zorničky
ráno nabíjející se živelností květů,
vícehlasem ptáků
a spanilou jízdou hmyzu,
perpetuum mobile zaměstnané
samo sebou,
svěží čisté ráno, jemuž chutná tak,
že zlaté talíře olízává na zrcadla,
v kterých se uvědomí každý,

kdo se tím ránem lačně toulá,
kdo plave jeho rybníky,
doufaje, že aspoň zvlhne –
leč vychází netknutý těmi vodami,
kdo impregnovaný pustinou své mysli
tvář přiloží k tváři v odraze –
a ono to nehřeje.

Ale v tu chvíli opřu se ti do zad,
pokračoval vítr, a vyrazím tě
po strmé mezi až na kraj pole
a ty nejkratší cestou přeběhneš
k remízce, kde objevíš posed,
z něhož můžeš postřílet všechno,
co se ti nevejde do životního pocitu,
že jsi nad věcí.

Za oponou ranního oparu
jsou nachystáni tito aktéři:

kulisáci sbíjející scénu tvého dětství,
maskérka, bezradná ze zarudlých očí
tvé matky, která tě vždy bránila
a které ses hrubě dotkl větou:
Nikdy jsem se tu necítil doma,

a je tu i ten starý nevrlý dub
nad torzem tramvaje se strupy
odloupávajícího se laku,
předělané na zásobárnu krmě
pro lesní zvěř.

Připraven? Zahučel vítr
a já, rozhodnutý konat slovem,
v souhlasu tichém
cvakl jsem propiskou.

Bílé rozvířené jiskry na obloze
a pleskavý zvuk papíru je vše,
co zbylo z básní.
I zdejší hýkal vypadl z role
a vyprovodil mě smíchem.

Trubka, housle skvěle,
a ty, podzime, hele:

Nedovynalezneš mollové akordy
pod místní taktovkou naprostého baru,
marně nám strkáš prsty do nosů
a zkoušíš převrtat je na fujaru –

Brko, vidle, žáby,
vyskoč z hlavy báby,

ukradni jí zuby na polici,
jimi si přisuň summer drink
a v něm ty prsty smoč
a vypij to, šup, na zdraví, cink!

Ne?
Těžké pořízení je s tebou, podzime.
Jen co se dva zapálí ve studené noci,
prskáš jim do oharků,
lásku cejchuješ na rajský plyn,
nad nahými těly máváš
klecí plnou kanárků,

a najde-li se hrdina na cestu tebou skrz,
to ukazuješ co?
Aha. Gesto přes Beatles,
aby tma a ticho už.
Jsi, podzime, starý nevrlý muž.

Trubka, housle bravo,
vy listujte zpátky.
Tady už jen sychravo.

Zastavuji tak, abych ji viděl celou. Kdysi bývala rejdištěm myší a někdy sama přebírala roli kočky. Jako kluk jsem v ní uklouzl po trámu, který odděloval mlat, spadl na záda a ona mi vyrazila dech. Sekla drápkem.

Dnes je z ní troska. Schoulená a nemohoucí tu trčí jako důkaz časové omezenosti lidských rovnic a zářivá čísla na displeji telefonu, s nímž si pohrávám v ruce, patří do stejně hloupé matematiky – ta energie se dříve či později vybije.

Přistihuji se, že o ní přemýšlím jako o oběti, a ve zpětném zrcátku registruji ten samý výraz tváře, jímž jsem vyprovázel své bližní – štít proti bolesti, vzteku a exotickému druhu nahoty, která se zjevuje, až když pacholci smrti strhají z člověka poslední zbytky důstojnosti.

- - -

Vlastně se mi kvůli té staré stodole
nechtělo ani vystupovat z auta. Až teď.

Ještě jednou úrodu sklidíš,
svážeš ji a hodíš do vylomených vrat,
ještě jednou to pro ni uděláš,
než zpráchnivělé krovy
do rumiště zakleknou

a kopřivy jim vypálí paměť. 

Ať přimknou se jara a svádějí léta,
ať nos škrábne ostružin konfeta
a po nich ať přijde ten,
který je do větru a nemiluje vážně,

který, co nalíbne, to šmahem vylistí,
který, když ucítí, že mám tě ve svetru,
velkoryse vzdá se kořisti.

A jestli ne?
Vyběhni ven a poddej se mu!
Zahoř v něm dechem žhnoucím
(rád udělá ti knot)
a pal ho a pal do slabin a dutin,

až obzor od falešných hvězd
bude odvšiven, až poztrácí
oporu lamp měst i psů ze samot.

Pak stoupni si na místo,
kde zapadlo slunce v mracích,
a čekej, až vyhrabe se ze sutin,
ten podzim.
Z lásky upřímné zmaten a v rozpacích.

I.

Někdo na číhanou, já na mlčenky.
V lesy vyhlazené v šedý val,
brázdami, z nichž soumrak ubírá.

Tam, kdesi,
vejdu do jednosměrných cest.
Vejdu čelem tetovaným hroty hvězd
a strach zalezlý v boudě těla
ještě zařve si:
zuby poměří s trny divokých ostružin
i snad navede mé prsty
vyrvat chomáč mechu,
ale co vleže na zádech
nalévám si do nádechu,
nikdy se nedozví. Já na mlčenky.

II.

A ty, kdo vypravil ses na číhanou,
raději hledí pušky odvrať od tváře
a pomalu připaž:
všichni navrátivší vlci
sní o téže mršině a stříknu-li z Beskyd
jejich očima, celé údolí
červánkový airbrush potáhne.

Kde původní slunce protéká
a šumí paprsků peřeje,
kde zármutky chudokrevných
zkapalněly do mlhovin,
aby se chyba vypařila,
kde třikrát přepálená rosa
prstýnkuje na kopýtkách srn,
jež se na mýtinách vystavují ženichům,

tam všude nové Pompeje,
středozemní sarkofág
na dně hlubokého hoře,
jež suchým okem nepřekráčíš.
A v slzách stejně nezamíříš.

III.

S sebou tu smečku vyjící
vzít nemohu,
promiň.

Po nátřepech do šatů
jak z brazilského Ria
nastupují veverky a vážou kravatu,
umí to rychle po kmenech.

O kus dál vpravo,
řekněme o patnáct stupňů Celsia,
stojí zítřek a jeho zítřek,
celá rodina nedočkavých zítřků –

a to je právě ta potíž s podzimem
zaseknutým v teplých dnech,
ošemetná věc:

v rytmu zpomalené samby,
zdlouhavě, něžně a taktně
svléká osmdesátiletou paní,
ale nikdo nebouří a nikdo jej netrestá,

co si pamatuji, jako poslední byl
do elektrických křesel
poután červenec.

1883

Dostal kolotoč.
Pod zadek mu jej zasekli, zavýskli,
schovat se utekli.

Zjevila se postava a bič:
bytost jasnější než světlo,
švihnutí rychlejší než zvuk.

Kůže štípla kůži,
drak z plechu nabral otáčky.
Pak se utrhl, s ním i ten kluk.

1937

Plechový drak držel výšku
a on spatřil lidskou pouť
zatěžkanou odporem odpásat si pušky,
nastřelit nosy růžemi bez zápachu
a s vatou na špejli,
jež má cukr v nemilosti,
ústa půstem nasytit.

Vyhladovět zákon
zemské přitažlivosti.

1990

A opravdu – vysedaje zpět na planetu
a viděno zvenčí,
připadá si slabší, lehčí, tenčí.

Leč v nitru až po knoflíky
sladěn s drahami hvězd,
pod krkem upnutý do jejich veletoče
sbírá sílu na sílu,
která tuto variaci na svěrák
dotáhne až na krev
a zpoza ozdobných krytů flašinetu
místo břinkání počne tryskat
serafínské, kusy střev a cáry masa jeho.

Jestli exploduje,
rozprášen do srsti divoké zvěře
prchající neznámo kam,
nebo se znovu nahrbí
nad nedopsanou řádku –

2016

Nejsou zamčeny.
Jsou pouze na západku,
dveře chýše, jež osiřela jen jako.

Asketický den tu střídá bujará noc:
přimotá se Pán deště
a namočí do hub mámivek,
aby měly ještě větší moc,
a Pán země unikavé do nekonečna
přistoupí tak, že vztyčí se tečna
filtrující všechny zaječí úhly pohledu.

Marné lkaní čisté studánky do mě civ,
zbytečně z mlžného oparu
utkané plátno, abys vymaloval.
Štětky jitra tvrdnou a mezi pastmi
nakladenými hlavou v hlavě
slunce kankán tančit nehodlá.

Něco jiného zde vystřeluje nohy
a to vlhké mezi nimi dostává tik,
znovu chce tě rodit,
čeká se jen na sudičku,
která by ti ucho probodla.
Která utne tu pošetilost,
ten řev definitivní pily,
nad všechny kolotoče ryk. 

Nikdo v tomhle kraji není tak mladý,
aby ho napadlo samotu zvanou Mlýny
obejít přes humna.
Je mrtvá? Živá? Boží?

V rozvalinách pláňka višně:
když pustíš jí žilou, po pile nevykrvácí,
korunu v mlze ztrácí
a snadnější než zlomit špičku
bylo by vyvrátit ji z kořenů.

Nikdo v tomhle kraji není mladý.
Nebo přeci je?

Tykytak, tak tyky, tykytak,
vodní kolo ožije,
na lopatkách vyplaví se černý rak
a ještě dnes večer
houf pohřebních plaček
odsud vyprovodí rakev na márách.

Zítra jakoby nic,
zítra zas mlýn to své cákyplách
a v náhonu z kroje nářků svléká se ta,
co připomíná mlynářku, ženu,
která místy, kde mají mládenci
hladové oči, otáčí jak kolotoči,

a když jeden zapytluje,
hned tři další nasednou.
Pomalu, ale jistě. 

I.

To nejsou srdce,
to slyšíš kopáče v celách,
živených iluzí,
že tam venku kutat už nebudou,
ale to se šeredně mýlí.

Na druhé straně zdi, v lepším světě,
časně zrána po liduprázdném náměstí
se jejich zubožená těla rozeběhnou
a zvednutý vítr
obrátí jen list v téže knize.

To nejsou srdce,
to slyšíš kopáče v celách,
živených snem o svobodě,
který v bdělost přejde,
až vyhladoví i tato duchaplná vize.

II.

Krůpějí rosy na stvolu trávy
mlátím o své oči,
dokud nevykřešu jiskru,
která spálí všechno,
co se mi nevejde do poezie
a pak se s tou pochodní projdu:

nabitý ostrým monologem
líznu první město na ráně,
po jeho zahojené jizvě
z třicetileté války smýknu se tak,
abych ji znovu otevřel,
našel v tom pekle sebe
a tentokrát se vypálil sám, a pořádně,

aby i mysl sežehnuta na jemný popel
definitivně ztratila paměť,
jež se jinak zataví do příštího těla
jak komár do jantaru –

III.

Ne, už s ničím žádné zásnuby.
Jak moc jsi popálený, miláčku,
já sama ti ukážu, do jaké hloubky
ožíral ses U Falešných sluncí,
do té vezmu tě.

Pod kameny, pod kořeny, pod Vltavu,
mimo cesty, mezi řádky,
do map naruby.

IV.

Občas po setmění,
za oharkových rejdů na studené mezi,
nás napadne:
Paklíčem by to šlo. Paklíčem!

Srnky v letu míjejí sebranku pozérů,
elegantně ta slova obskakují
jako vybuchující granáty
a nějak nesdílejí naše nadšení
žít tento polní amatérský film,
pak zakleknout, mezi kypré brázdy
zanořit obličej –

ostatně, ještě jsou teplé,
neboť není to tak dávno,
co si tu božský sprosťák Mácha
proplétal jazyk s jazykem země.
Země, která si pamatuje hodně,
země s pověstí malebné děvky,
o níž sváděly bitvy statisíce pasáků
a svého času ji předhodili všem,
země s vlhkými zalesněnými klíny,
která udělala partyzány,
jakmile povolili opasek,
i jejich opuštěné ženy,
když to samé učinily se šňůrkami
spodniček, jimiž později podvázaly
brady svých padlých mužů,

země, jež rodí v sadech i na hrobech,
a přesto zůstává pannou, neboť
sestoupit až na dno zdejších propastí
nelze s žádnou technikou,
a už vůbec ne s technikou lásky,
a co především:

milovat do takových vnorů
předpokládá nevzrušovat se
zběsilým tlukotem v hrudi.

V.

To nejsou srdce,
to slyšíš kopáče v celách,
živených představou,
že je kdesi východ,
že ten východ kdesi je.

Bože dej, ať se bachař probudí
a pošle domů ty uzoufané dívky
s nataženou náručí pro syny
a s ňadry nalitými mlékem bestie.

Svítá, do chřtánu zloděje hvězd
noc nenalije už nic.
Na obzoru průsvitná, zaťata v pěst
vypouští do oranic

krev černou, ještě teplou na omak.
Zanořit ruce měl bych do té země,
v pokoře vyčkat, co stane se pak,
až mezi rosu upíří skápne sémě

a začne sát:
ten, jehož tu zabila válečná vřava,
chce zřejmě ještě spát,
ta, která ho miluje, tmu odkopává. 

A jak si tak hraje se slovy
nebo si slova hrají s ním,
občas nějaké rozdrtí
horkými konečky prstů.

Přepálený svědek by dodal,
že pocit beztrestnosti
za toto nevinné vraždění
stojí a padá na cihlové zdi
oddělující dům od ulice,
kde venku umlká déšť
pod řvoucími motory aut
v podobné hře,

do chvíle, než zakvílí brzdy
a zřítí se do hlubin ticha –
a tento kousek bude náležitě zalit
potleskem tisíců kapek
jako jasné gesto vítězství,
které ještě zesílí,

až ten muž vyjde ven zjistit,
co se přihodilo,
a nezavře za sebou dveře.

Jen stěží lze použít slova
k popisu toho, co se bude dít
nad jeho pracovním stolem,
neboť o ně právě jde:

jak noční můry na světlo žárovky
nalétnou do jednoho bodu
útržky zlikvidovaných básní,
které se nesměly narodit,
do litanie k hromadné žalobě
slije se zohavenost a křivda

a je jen otázka času,
kdy pracovnou těkne
rozsudek o síle nálože schopné
srovnat dům se zemí
nepostřehnutelným odpalem
rozfázovaným na zhruba třicet let.

A skutečně to vypadá,
že trest je otázkou času,
že cosi tlačí na odmávnutí
dominového efektu zmaru,

ale hodiny ubíhají a muž se nevrací,
drží ho a ubíhají s ním pryč,
přestože vám bude tvrdit,
že on se nehnul z místa
a že je to právě svět, který se míhá,
a lidé v něm, odnášející nábytek,

zatímco jiní se zabydlují
a v místě toho stolu,
u něhož proseděl noci,
leží už cizí koberec, na kterém
malý chlapec s letadlem v ruce
hraje si na pilota a létá,
stoupá, klesá, vybuchuje,

a jemuž přepálený svědek ještě neřekl,
že pocit beztrestnosti
za toto nevinné vraždění
stojí a padá na cihlové zdi.

Všechno, hlavně ten dům je zvláštní:
chrání bytost, která prochází člověkem,
která je zvláštní, hlavně jak jí
prochází všechno v tom domě.

I.

Svůj příděl tmy
položila na spadané listí
a já, kdybych vlastnil pistoli,
udělám to samé –

položím ji na stůl,
očima se vpiju do prázdné ruky
s lehce vytrčenými prsty
a tímto dojemně bezbranným gestem
novorozeněte rozloučím se
se všemi, jež bych měl chránit:

se ženou, s dcerou, se synem.

Žena mě sjede pohledem
a ve vteřině načte mé rozpoložení,
děti se pokusí naskenovat svoji matku,
ale zaseknou se v půli,
neboť v abecedě života narazí
na znaky, jež jeví se zatím cizí.

II.

Svůj příděl tmy
položila na spadané listí,
vznesla se nad mraky,
za chvíli definitivně zmizí.

Leč jakási posvátná,
až kataklyzmatická animalita
toho okamžiku je natolik vzrušující,
že tucet mužů v blízkém okolí
přepadá touha masturbovat,

těžištěm svého napůl obnaženého bytí
však zůstávají vzadu v hlavě,
ještě před pocitem úlevy,
tam, kde slastí program
teprve se kóduje.

A já, kdybych měl kalhoty dole,
udělám to samé – zapnu se,
očima se vpiju do prázdné ruky
s lehce vytrčenými prsty
a tímto dojemně bezbranným gestem
novorozeněte rozloučím se se všemi,
jež jsem miloval a zplodil:

se ženou, s dcerou, se synem.

III.

S megafonem na uchu, jaká jsem svině,
s oparem mlhy na přesvědčení,
že ta ze sádry omlácená socha
ve ztrouchnivělé vitríně
je stále skutečnost –

tak vbíháme do lesa
a stopujeme onen strom,
brodíme se tou zahnívající slotou
a jsme dva a máme dost:
první flirtuje se svatým obrázkem,
druhý nad ním větev láme
a o slunce s ní škrtá,
aby sebezpyt zažehl.

Sluho!, dupne si mysl: Ještě, a víc!

Dobře, k službám,
tedy druhý ať houpe se na kříži,
vinen tím,
že z panen dělal pouhé Marie,
ovšem ten první si neporučí
a stejně pod sukně nahlíží –

– Stačí? Vždyť jsem tu jen já sám!

IV.

Couvaje z bitevního pole ambic
vzdaluji se pravděpodobnosti,
že mě hlava zabije,
nasávám vůně všech jejích zbraní,
nasávám ten olej, jímž jsou napuštěny,
a proto mé slzy tak lehce nesetřete.

Neříkám, že tahle umaštěná sebelítost
na promenádě romantickým
podzimem je nejlepší vizitkou básníka,
ale nějak se tu odzbrojit musím,
musím ten svůj příděl tmy
na spadané listí položit,
aby jej přikryl první sníh.

V.

Něco pozoruje, že roztál v dlani.
A jak se oči pokoušejí vpít
do prázdné ruky
s lehce vytrčenými prsty.

Jak tohle dojemně bezbranné gesto
novorozeněte bez lítosti zabíjí
všechny zárodky příštích slov
krom jediného: být. 

Úprkem, s levou paží
vykloubenou na záda
vbíhá do hodiny houslí,
chytá je pravou,
ale strach mu nedovolí se tu zdržet,

úprkem, s levou paží
vykloubenou na záda
a houslemi v pravé
vbíhá do jezera s leknínem,
chytá květ do zubů,
ale strach mu nedovolí se tu zdržet,

úprkem, s levou paží
vykloubenou na záda,
houslemi v pravé
a s leknínem v zubech
vbíhá znovu na bojiště

a oni odjistili, berou ho ztečí –
on padá na kolena,
stojí nad ním – pořád klečí,
klečí na tom leknínu a splavuje hudbu,
je to koncert pro housle
a orchestr D-dur od Beethovena,

Vraťte mi ho!, syčí nicota války,
ale strach jí nedovolí
zdržet se tu ani na vteřinu.

I.

A než slunce zapadne,
den utře se do kahánku,

a to ves Chrást je loukám vstřícná,
medu plást, kam oko dohlédne
a kam ne, tam spony křížů u cest
předávají štafetu
srdcím kočích na povozech
při jejich mikrospánku,
drkot nedrkot.

Jen špinavá Běta na horním retu
vnímá přeludy v remízkách,
jejich přídechy ostré jak srp,
a z hrsti natrhaných
zvadlých chrp usypávajíc,
značkuje svému děťátku, kudy,

ale tam jen zajíc, a vždy seběhl.

II.

I tebe si podala
moc mechaniky kosmu,
našlapala do kapesních hodinek,
její pěsti zamířily
do pečlivě vypilovaných zubů,
kolikrát vytrhla to těsto
a znovu mrštila do mísy,
až povolila svěrací kazajka,
jíž ses snažil vystát, a oddaloval chvíli,
kdy budeš postaven
před vyšší skutečnost:
že ty sám jí jsi.

Chléb náš vezdejší dejž nám dnes,
hučí chrámovou lodí

a zpod pestrých šátků plachtoví
samoztrestanému
na ubohou rychlost dvou uzlů
odpadávají krysy,
aby stíhaly spěšné kroky chlapce,
jenž musel ven
a zde s ukradnutým spřežením
odletěl vstříc směru,
kde zapadá slunce,
aby všichni dnové, jež přežije,
když společně otřou se do kahánku,
mávali a žehnali,
neboť už ten další z nich
může být předposledním,

poslední bude podzim,
který ze sklizených polí
vyžene manévry tereziánské armády
a nechá uhlodat
i poslední slaměnou píšťalu,
kdyby snad tónem do chalup
větry jaly vracet,
co za pohledu jednooké kropenky,
jednookého válečného invalidy
a jednooké kostelní věže
odešlo středem,
držíce se za ramena s hlady –

III.

Dát si facku za tyto a podobné obrazy,
stačí rozkopat hroby,
na které doma najdu papíry,
a štětcem na klacku ze zbytků vlasů
tvář třít, na sucho,

druhou rukou projíždět
stolní kalendář, hledaje den,
kdy s vaší pomocí oholen
prosmýknu se do staré světnice,
mé tikoty budou řinčet
volnoběhem času, zatímco vám
pendlovky tiše doprovodí
skromnou večeři, při které ani hlásek,

dívám se na těch pět, sedm krků
a neumím rozklíčovat,
z jakých zrodily se lásek,
zda vkleče před oltářem
či před žlabem u krav,
a necítím než jakýchsi jehel spad,
zvonkohru mému uchu neznámou,
do něhož příběhy s roztřapeným
počátkem jinak režné nitě
můj vhled nenavleče,

Šel jsem za nocí alejí,
zpíváte na zápraží,

ale já selhávám ve vícehlase,
v té mé noci tepe souhvězdí
velkého srdečního oběhu,
mám v něm několik tkadlen,
které čekají,
ale ani jedna nedočká se,
vaše krev mě nezahřeje,
tělo vaše neobleču,
zůstanu tu s vámi do prvního sněhu
a pak se vrátím,

musím za matkou,
bude chtít dovézt na hřbitov,
omést listí a vzít mech kartáčem,
a pak navaří a napeče,
abych neměl hlad,
a co nesním, to mi zabalí s sebou,
pokaždé jí zamávám z auta
a u Žďákovského mostu
zpomalím na čtyřicet,
jestli na krajnici nepotkám
kráčejícího hladového kluka,

ale asi jde jinudy.

IV.

Jméno mého praotce je vyryté
do prstenu a ten prsten leží
na dně hlubokého jezera,
jméno mistra Orlického zenu
ve vlnách na hladinu vyvěrá.

A mě to táhne do potoků,
klesat údolím, které člověka sevře,
devětkrát překročit vodu,
nedovolit si ruce v kapsách
a s mrazivým pocitem v zádech
zvedat hlavu k úzkému pruhu oblohy,

střesitelný muž na cestě zarostlé trním,
kterou už půl století
neprotáhl jediný povoz,
protože všický už sou v pánu,
kdo tehdá jezdili na Žďákov.

Jenže já je slyším. Lidské hlasy,
štěkot psů, také heligonku
a odfrkávání strojů na pile, živě vidím
celé to c. k. zidealizované leporelo,
a když udělám ještě krok
ve své hýčkané vizi
a nepodělám se přitom strachy,

pak nad zátokou
jak obrovská stříbrná hlídací doga
zvedne se vítr a poslušně rozhrne
tuny vodní masy, abych prošel
skrze chapadla mrtvých pařezů,
nánosy mrtvého bahna
a rozvalinami mrtvých domů,

hranicemi do světa příčin projdu
a v úklonu vrátím
tlustou umaštěnou knihu,
která psala i můj osud.

Tak rozplétaje se
se Starým zákonem svých předků.

V.

Jsem špinavá, jemnostpane,
ale moje dítě se nejmenuje Vina,
jak tvrdíte,

já chtěla ho kolébat,
Vy vyklonit a hned poslat zvonit,
bim – čára nad čelem,
bam – čára tamtéž napříč,
já s ním k prsu, Vy s ním pryč,
uhněte, jemnostpane,
Váš strach jede sem,
odveze mě kojit do peřejí za lesem
a vynese na skály,
až blesk uvolí se křtít,
a pak Vám do spánku přijdu povědit,

že jsem čistá, jemnostpane,
a moje dítě se nejmenuje, jak tvrdíte,
je jen velmi slabé a potlučené mlhou,
jak od rozbřesku kolem řeky
na potahové stezce pomáhá těm,
kdo rvou se proti proudu,
a ti žádnou Vinu neznají,
znají jen dřinu,
a to takovou, že už si všichni odpustili,

a kdyby ne,
než slunce zapadne,
den utře se do kahánku,
nad tou krásou lidé otevřou ústa
a paprsek zkřehne na oplatku,

i Vy si nabídněte, jemnostpane,

polkni to, lásko!
A žádné z našich příštích dětí
a dětí jejich dětí se neutopí,
až v padesáti metrech tmy
tu všechno zhyne.

Měla tvrdého otce a on měl tvrdý život – ale oznamovat lapidárně světu, že se živil jako instalatér, ji neuspokojovalo. Našla si výstižnější popis: celé jeho bytí se neslo ve znamení souboje železa a vody, pro nějž se její táta stal bitevním polem a kde se zároveň proháněl jako válečník.

Zkrotit vodu a poručit jí, kam a jak má téct, uměl. Byl výborný řemeslník a ona si pamatovala, jak na něj o sobotách a nedělích stáli frontu chalupáři a chataři z širokého okolí. A také, že děsně těžké, kožené montážní brašny se závitnicemi a dalším vercajkem občas upustil na zem s takovým hlomozem, že se nediskutovalo. O ničem.

Samozřejmě byly i dny, kdy na dlaních jeho udřených rukou probíhalo cosi jako klid zbraní. Železo sice neválčilo, ale ani nezahálelo – a tak jednou táta své malé dceři vyrobil mlýnek na potok. Železný, desetikilový. Z ocelových plátů vyřezal lopatky a přivařil je na trubku tvořící osu, oba konce opatřil ložisky. Zhotovil základnu, vzpěry, a kde nepoužil svářečku, tam se o dokonalé zpevnění dílů postaraly šrouby a matky. Ve finále konstrukci osadil jednoduchým, ale důmyslným mechanismem, na jehož konci zářil zvonek ze starého bicyklu – mlýnek při otáčení cinkal!

Věděla, kde je. A zub času se na něm podepsal minimálně. Vazelínu si přivezla, holínky také. A vzpomněla si, že pokud mlýnek neponese dále od těla, ostré hrany lopatek jí jako tenkrát udělají skobu na sukni.

Usadit ho na potoce nebyl problém. Zapřela jej do proudu mezi dva balvany, které spolu s jeho váhou zaručovaly spolehlivou stabilitu, a mlýnek se roztočil. Očima jí přitom neprojel sebemenší záblesk sentimentu. Stála tam s pevně sevřenými rty, ruce v bok a dýchala jen nosem, soustředěná, sveřepá, odhodlaná. Kdo by šel kolem, nabyl by dojmu, že se ta žena snad hodlá utopit či co.

Vloni v létě by tu ovšem takto nestála. Nečekané vydatné srážky způsobily lokální povodeň, kterou nikdo z místních nepamatoval, potok tehdy nabyl mohutnosti a síly malé řeky. Voda si zkrátka počkala, až jejímu otci ochabnou síly – a utopila mu dílnu. Nánosy jemného bahna obalily nářadí i materiál do posledního čtverečního milimetru a vše železné začalo nezadržitelně kvést oranžovohnědým nádechem rzi. Rozmar? Trest? Vysvětlila si to tak, že se vodní živel, z důvodu jakési rovnováhy přírodních sil, rozhodl spláchnout všechnu tu těžkou energii pryč z povrchu zemského.

A po letech znovu zasazený mlýnek do potoka se v očistné symfonii stal její poslední větou. Možná bude dohrávána a bene placido, do ticha a do ztracena pod nánosem sněhu a ledu nastávající zimy. Ale možná si voda o masopustu navlékne maškarní kostým šelmy, bude ten otáčející se vehikl chvíli pozorovat – a pak ho sekne, zakousne a sežere.

- - -

Uvidíme.

Celé odfláknuté léto v lese
rozhodl se napravit ve své maličkosti
a je mu jak před bouří –
dech supravodivý, řečiště přetéká,
mlýnek srdce rozklapaný
v módu řehtačky.

– Ó, bláhový! Jsi v marné očekávání
   zavinut, rozpálen
   do předem prohrané rvačky!

Pak důsledně rozkopává
všechny houby, které si ho samy
znovu a znovu nacházejí.
Za nechápavého výrazu houbařů.

Ještě důslednější zima na smrtelně
chladných kamenných tabulích
potichu vymaže vzorec
naivního trouby a započítá respekt
od hlavy k patě napnutého muže.

– Ó, bláhový! Ty před všemi
   nabízenými šípy světa dáš přednost
   suché trávě trčící ze závěje?

A samozřejmě, že řežou až na krev,
stébla, jež rukou trhá, a přestože mu
vypíchla už sté šťastné oči,
pořád se směje. 

I.

Oděna jsi do nejtiššího z tich
a sebemenší hnutí tě páře.
Chtějí-li se trávy čísnout,
sekneš je do herbáře,
v potocích po čtyřech běhavých
voda ti panáčkuje.

Jen slunci dovolíš být za řezbáře,
aby mistrně vyvedlo kolébku z chvůje.

Oděna jsi do nejtiššího z tich
a trneš před skalpely,
že pták proletí a křídlem
rozpáře ti břich, že vyhřezne bestie
a z mých kapes citadely
louku nevpustí,
možná hrst révy na víno –

tak rodíš zimu, krajino.

II.

A mrazů divoké včely
bodají přes rukavice,
dokud nevyštvou mě z oranice
zpátky k psům do lidských boud.

III.

Zkouším uhodnout,
kde vyhasly krby, ale hoří ložnice,

přistihuji dívky
na výpravě v šatníku své hlavy,
jak se probírají pohádkami,
které je dělají hezčí,
překračuji čela jejich otců,
kteří se vytratili zadním vchodem,
matky obcházím obloukem:
navlečeny v tlustých flanelových
košilích spí nalehko,
ale nikdo je už k ničemu nepotřebuje.

IV.

Severy si páčím na slunný jih,
do zubů jdu kladivem,
až ze skloviny létají okuje.

A jestli já v té krajině zabloudím,

protektorát ledových prostěradel
ať poníží vaše odbojné mapy!

Zbloudil skřet,
osleplý bílými ňadry zim,
vysílen pad, pak zdřím si,
kles mu pysk, spodní.

Drap mě vhled,
že toho netvora zabít smím,
jsa mocně puzen kýmsi:
Tas nůž! Zneškodni!

Hvězdolet morálky vzlét!,
nad sukní já hřmím:
Co v tobě hoří, tím jsi!
Pak sebe bodni.

I.

Ty nechceš jen polibek.

Chceš, abych ti v pootevřených rtech
oheň založil a vypálil, co jiní zaseli,
abych sál tvých šperků zvlčilost,
než zašeptáš: Jsem hodná, už dost –
až zkrotneš, zaklíněna
v mém vyhasnutí.

II.

Není tu ústřední topení,
jsou tu kamna
a v těch musí někdo rozdělat.
A může být, že ten někdo usne
a vydýchaný vzduch s pachutí železa
nohy a ruce začne mu spoutávat
a ty ho najdeš zsinalého a třesoucího,
jak se snaží dotknout ženy,
aspoň chloupků ženské kůže.

Ani já nechci jen polibek.

I.

Pořád přimrzá.
Kuna je už natolik drzá,
že přišla i pro kohouta, zbyl poslední.

Pořád přimrzá, leden lední na hulváta
a utahuje na krev:
Kolik sluncí, tolik bluncí!
Syp do hábitu lokaje,
marš pucovat, ať z vás jen srší!

Pořád přimrzá,
na vodních zrcadlech děti skotačí,
nic netaje.

II.

Děti, vypadněte!

Byť to tak nevypadá,
tahle melodramatická křeč
v celé své zrůdné kráse
jak klíště vyčkává
na adopci živým hostitelem,
z jehož ztuhlého promrzlého lýtka
bude se škrábat maso.

Najemno, špičkou nože,
tak jak to umí jen leden.

Protože až přijde čas,
proběhne tudy jeho muž.
Uštvaný, hladový.
A za ním druhý, a ještě jeden.

Za nehty vetřel se mu svými
a zaťal:
Nemá význam, abys křičel, chlapče,
ticho je tu hluboké
jako studny na gotických hradech
a spolkne přesně tolik sáhů bolesti,
kolik ty jich v budoucnu
vyměříš jiným,

teď zaraz ruce do kapes, běž domů
a vrať se za třicet let se svou ženou,
dovol jí, aby tě objímala a hřála,
a dovol mně,
abych dokončil svou práci –
za nehty vetřu se ti svými a zatnu.

Bude ti špatně. Ale vybral sis dobře.

I na mých troskách svíce vzplála,
svíce s chladným stínem,
bílá paní ji pro mě rozdýmala.

Její nádech odlivem,
rozměr mé nutné oběti:
na rtech obarvených vínem
lehká metafora,
lehké uzly prstů tamtéž.

Její výdech přílivem,
míra závazného nasebevzetí:
neodrážet se ode dna, zkamenět,
soustředit se na dvaatřicátého ledna,
zbytek ať zahoří světlem úplným.

I na mých troskách svíce vzplála,
svíce s chladným stínem,
bílá paní ji pro mě rozdýmala,

a ještě se mi kouřilo z popelavé pleti,
když mračné přívozy začaly navážet
hyeny zatmění, když tiše vyskákaly
a s pohledem upřeným do oka noci
jaly se ho kruhovitě přivírat
jak clona objektivu –

Zdali se jich obávám? Ne.
Bojím se jen zeptat, kdo fotí. 

Čím dál sníh prchá, tím více poprchá,
časně zrána nevymnuto na jasně,
jitro blátivé, trupy naivních klátivé,
pomocí neviditelné ruční pumpy
v Žitné vytahují fluidum přejeté kočky

zpod asfaltu.

Ano. Ne vždy se prosinci podaří
upéct vánočky, ne vždy město
řádně vykyne a žádné nemá
tolik okřídlených andělů, aby z nás
u řeky vyzobali nadrobený splín,
a ty pražské už vůbec nezkoušejte
krmit pocitem, že ta páska
napříč náplavkou je cílová,
když svítí nápisem policie
a jen komusi posloužila
pro okamžik opakovaného

startu.

A čím víc tu sníh taje, tím dále od ráje,
jak nevařit z vody, nevím,
kam zasek bych cepín, nevím,
do Vyšehradské skály nikdy,
možná tam, kam utíká brýlemi vrkat
polovina vědecké obce, do pajzlu
zvaného Oáza, kde zatím netuší,
že od bohnického ústavu vzlétl havran
a vyhlíží dalšího s titulem před a za,
a bude-li déšť důsledně preludovat
v moll, vezme s sebou i pár

Mozartů.

Pak pršet přestalo.
To odpřisáhnu na dvě oči,
před třetím zjevila se stéla,
zřejmě na počest obětí, já poklekl,
a když pokleklo i já
do té jemnohmotné deprese,
udělalo se mi zle od žaludku.
Nehodlal se smířit s rolí
houpacího křesla,
v kterém sedí a pije čaj Ela,
jakási moje prý dívka budoucí,
až vykročím z času minulého,
nepoznávaje se, cizí muž a cizí žena,
naklíčováni v mé dutině břišní,
která ty dva nedokázala natrávit
a úpěla bolestí,
když zatlačili káry a vešli k sobě,
když koně v obličejích rozbili,
ale zápach octu zbyl,
úplně mě řezalo, jak si ani jeden neužil,
a za oba jsem dýchal,
aby společných úst vítr dohnal
a smetl bůhvíjakou vinu a brečel jsem.

Kartu

držím tak, abyste mi neviděli do tváře.
A už jsem vám řekl, že pršet přestalo.
Běžte se projít, pozdravujte
nenapravitelné optimisty,
hloupé sebevrahy i chytré blázny,
a něco jim kupte.

Sázím na vás.

Vyčerpán visí v mlze pán,
pán ohyzdně tu visí
jak prázdný billboard,
jak vypáčené lastury,
prý promlčený mord
a nedělá dobrý dojem,
dojem tu neudělá nikdo shůry,
Google, stránka první, žalm třetí:
Když sám si dříví naštípeš,
zahřeješ se dvakrát, pravil Henry Ford,
a jinde něco o bohu, ale
vyčerpán visí v mlze pán,
pán ohyzdně tu visí,
ještě že my krásu žijeme z role do role
a osvíceni reflektorem, a kdo kýchne,
kdo na nás křížem kýchne
lidulačnou mutaci řehole,
krážem prázdnou slámu vymlátí
a může si s ní sám podestlat –
toto na tebe zabučíme z parníku,
ty našeptávači padacích mostů,
jedeme vánoční party vprostřed řeky,
k dresscodu čelenku a jsme svatí,
a betlém za tři sta v hologramu
nemá mezery stejně jako tato báseň,
kterou jsme zabavili tak,
že nám podrží až do rána,
když z té lodě na náplavce
vypadneme, aby nic nebylo v mlze,
a ten, co v ní visí vyčerpán,
tomu řekni, že dostane tolik lajků,
kolik zvládne 5G, až pak bude pán,
hlavně ať ten opar nad městem
přestane chovat se drze,
polyká nám ohňostroj
a zvuk jako by nůž řezal nože,
poslali jsme na něj právníky,
ale nedohledali zdroj,
vůbec tu není vidět,
vidět není zhola nic,
jen jakési průniky lidských siluet
přebírajících naše gesta a drinky
a firemní heslo
naše přítomnost je vaše budoucnost
ve světle jejich okupace
stává se hrůznou předzvěstí,
že to všechno kolem přestává být
meteorologickým žertem inverze
a řeka pod námi už se nejmenuje
Vltava –

Vyčerpán visí v mlze pán,
pán ohyzdně tu visí,
všem ptákům se bude říkat labuť,
až přepadne je zvědavost,
kolik tun má naloženo na zádech,
když adventní Praha vstává. 

Ještě se tu pasou koně,
ale já už nevidím,

roztodivným jsem se zanechal,
ten, co šel domů spát, toho nedoženu,
jsem kdosi v opasku pevném,
nebojácném, jsem žák v učiteli,
s nímž provedu skok –

Všechno nám fandí.
Například vodolam své lásce vmet,
že je pro něj méně než nula,
ona ustrnula, leč led neled,
stejně musíme přes potok,

jinudy nelze, do Klučenic.
Cesta je zaváta a kdo se jí vydá,
marně bude soumrak stírat z nohavic,
ztěžkne mu krok, i vrána si přiklovne.

Ještě se tu pasou koně,
ale já už nevidím,

roztodivným jsem se zanechal,
vstřícný prostoru,
jehož každé z osmi písmen
je natolik vzrušené,
že téměř samodoslovné,
stačí se odrazit a proniknout,
my dva – slepý a prorok,

a být roční období kýče,
oblaka by při té příležitosti
natáhla barvu krve.
Ale není jiné roční období
a není tu lávka.

I když, ještě se tu pasou ty koně. 

I.

Ke každému ránu dochází
maskérka filmových hvězd,
jezdí si pro ni, je to jedno z těch aut
se stříbrným majáčkem,
které letí tajným pruhem
Strahovského tunelu,
aby se na zlomek vteřiny
zjevilo na úrovni Anděla,
a poté zmizelo ve vaší hlavě,

opět tunelem, o němž nemáte tušení,
protože ve spánku neuhlídáte,
co vám kdo dělá,

já už například tolikrát přehlédl smrt,
že jsem si pro tento život musel
pořídit psa,
leží teď se mnou v posteli
a oba pozorujeme tebe,
jak spíš s peřinou vecpanou mezi nohy
jako spousta jiných žen,
které už vědí své,

nějak takhle začíná naše i vaše
dvě stě osmnácté svítání
napasované a zkroucené v úhlu
pěti hodin a třiceti minut
pod strop panelákové ložnice,
čeká na maskérku filmových hvězd,
aby mu upravila look,
o který si my všichni
s nijakým výrazem v tváři
otřeme obličej poté, co vstaneme
a na toaletě vypustíme duši včerejška,
ale jím nafouknutou hlavu
si ponecháme,

ostatně, na její spláchnutí není stavěna
žádná zdejší kanalizace.

II.

A víc nevybájím,
s kartáčkem v ústech nelze.

Můj pes, stále rozvalený v posteli,
si ale zuby čistit nemusí,
takže máte-li odvahu,
roztáhněte mu tlamu
a posnídejte jinak, neublíží vám,
ví, že jste také šelma,
nechá vás jen vyžrat pravdu,

a protože na rozdíl od jiných plemen
umíte plavat v toaletních vodách,
pokračovat bude, kde já skončil:

v polosvětě jedné odpadní štoly,
jednoho potkana a jednoho dne,
bude to pověst o blanických rytířích
přitažená za vaše čerstvě umyté vlasy
a nacpaná do podobného
prádelního koše, jaký máte doma,
jen bude o něco větší,

možná, že celý vesmír napíchne se
na těch sto věží tady kolem,
zvědavý, kde přesně a komu
při tom bolestném probuzení dojde,
že povolávající do boje a ten s mečem
jsou jednou a tou samou bytostí

a že je nevyšší čas
jedním švihem popravit toho potkana,
který si naše vyměřené dny
představuje jako starou tažnou
nevykartáčovanou kobylu:
jednou za čtyřiadvacet hodin vyskočí,
hryzne ji do plece,
ona cukne a popojede.

III.

Ke každému ránu dochází
maskérka filmových hvězd,
jezdí si pro ni, vždy nasedne,
dokonale vybavený kosmetický kufřík
položí do klína
a slíbí udělat maximum,
přestože ví, že ta poranění
žádný pudr nevyléčí,

tak se řítí tím spícím městem,
zdánlivě spícím městem
a jedno dlouhé neonové sperma
vystříknuté na boční tónovaná skla
vozu dává tušit, kdo v něm vládne,
jak mocná je ona síla vzrušená
bezvládností lidských těl,

ale já mám psa a ty máš mě,
a oba na tobě můžeme nechat oči,
hltáme každý sval v tvém obličeji,
každé vzdutí břicha,

a teď bez poezie: pes se nedívá
a já líbám tě nahou všude,
kde tuším mystérium zrození,
jehož žádný muž není hoden
účastnit se jinak než jako zapisovatel,
takže tak činím –
procitáš, s úsměvem se protahuješ
a tím nejbanálnějším způsobem hlásíš:
Krásné dobré jitro!

A stane se.
Jak říkáš, tak se opravdu stane.

Ve stoje cítím klasickou dezinfekci, jakmile usednu, přebije ji skořice, zřejmě vonná přísada v čisticím prostředku na vytírání chodeb.

Dlouho sedět ale nedokážu. Pod tíhou situace se mozek přepnul na náhradní režim a jen ukládá vjemy, přítomnost tolika neznámých věcí v kombinaci s pozdní noční hodinou přetavila realitu na filmovou projekci: sedíš v ní nahá v křesle, obě nohy od kotníků až po klín sešněrované obvazem, jako by si tě kněží a kněžky připravovali na obřad. A je pouhým přeludem, že ti do míchy proniká jehla.

Ozvaly se úsečné povely, z dráhy za skalpelem se mocně vyřinula krev. Sklápím oči, tvoje zůstávají otevřené. Ne však proto, aby se dívaly. Jejich potemnělými rozšířenými zorničkami jako včely do úlu zalétají a vylétají andělé, celé roje okřídlených dispečerů, a navigují hmaty mužské ruky zanořené hluboko do tvého podbřišku.

Spíte, jdu si ven zapálit. Svítá. Když jsem tě přivezl, nebylo ještě jaro.

I.

Děkuji za oheň, ale tuším, že
z plesu liter plného snobů a zoufalců
se jen tak nevykouřím,
takových se nás na vyhlídce
vystřídalo víc.

Ani žádná ze zdejších šaten
neumožní výjev
mne přes hlavu svlékaného
z kůže splínu
jako si s ním poradí ruce žen – matek,
jež tohle už tisíckrát prováděly
s košilkou svých malých mužů.

Ostatně, všechny jejich velké muže
čekají dny, kdy domů musí mít daleko.

II.

Děkuji, ale už mě bolí záda
z probírání té veteše, z fárání
do vzpomínek na přechodná bydliště
v nočním adresáři, jímž bych se měl
tak dlouho mlátit o čelo, až mi
jasnou bdělost vykřeše, a poučení.

Opráším teď ruce a narovnám se.

Takový pohyb je znamením,
že vzdávám se tichému oceánu šera,
pro něhož jednotka vědomí
zatavená do člověka
není přístupna diskuzi,
pouze mi jak nahoře, tak dole,
přede mnou i za mnou
dávají pocítit, že se netopím
a všude je prostor, jímž mohu vykročit.

Že by tam někde bylo doma?
Potřebuji si být jistý.
Jako bych stál ve futrech s panty,
ale dveře nikde.

III.

Budu vás tedy, mé stíny,
tahat s sebou celým životem?
A mohu aspoň na pár let
na vaše místo postavit děti
a tahat za ruce je? Děkuji.

Vychovávám je v dva sedmnáct,
v době, která na každém rohu
vábí rozpadlým plotem.
A proti mým vzteklým rukám,
které napadlo znovu jej postavit,
staví se změť hlídacích psů
plemena Super AMOLED,
jež mám podle návodu dovoleno
maximálně tak lechtat palcem
po hladké tvrzené sítnici očí,
ale v žádném případě oslepit,

vůbec se mi nedaří té bestii
brutálně hrábnout do tkáně
a olíznout prst, jako to dělají
malý Matouš s Agátou
nad rozlámaným kinder vajíčkem
s odhalenou odměnou.
Nic takového.

IV.

Tušil jsem, že z karnevalu liter
plného snobů a zoufalců
se jen tak nevykouřím,
takových se nás na vyhlídce
vystřídalo víc.

Budiž.
Zůstanu v tom přítomném okamžiku,
a on ať je pointou.
Než tráva slije se v mez,
než stromy splynou v les,
než zkratky zcvoknou se v zkrat
a příroda mnou hnaná
přes zuby svých soukolí
se mi zrachotí a sekne
jako polámaný mlýnek na potoce.

Na violy vrb měl bych nalézt uši.
A na šelest rusalek,
když vystřelily jim paže,
chtíce obejmout mne zezadu.
Měl bych do hrdla pocítit zaťatý srp
a přemítat o slovech
postihujících kovovou chuť
chladné naklepané ocele.

Jenže nechci.
Jediná kosa je ta všude kolem,
začíná pršet a já nezaslechl
nic než cvaknutí mého
vystřelovacího deštníku.
Musím sejít kus cesty,
zavolat ti, že jsem v pořádku,
a stihnout dát pusu dětem,
než hupsnou do postele.

Poslední zbytky šminek smyje pot,
až mě budeš milovat.
Děkuji. 

Většinou na té zcela klidné hladině
nic není,
ovšem teď a tady ono nic je –
a ohromilo rázem němého výstřelu
kalibru extatické orgie.

Ale ptactva neubývá.
Hloupá bójka pleská cosi
o féerii na starou belu,
i lidé si hrají na vyrovnané,
ženy čechrají vlasy,
muži se znovu chápou kuřiva.

Pociťujeme mírnou nevolnost,
to, jak se znovu nabíjejí kategorie
ano a ne. 

I.

Je tu jak ve vypuštěném bazénu,
ale jim je to, myslím, jedno.
Vyotyleni do šířek, hloubek a délek
chlístají po sobě stav beztíže
formátu dětských pastelek,
které jim rád ořežu,
vždyť co bych neudělal
pro bližní své hravé,
a když chtějí, ať vytěsní, že

vyštípaný do nejzazšího kouta stodoly
stojí jeden s kufrem,
i v dubnu je mu horko,
krátí se mu dech
a s pohledem do škvíry
mezi taškami střech upřeným,
čeká, až do smeteného mlatu
Velký vůz vytetuje jízdenku ve zlatu
a za zásluhy řád.

II.

Snad. Možná.
Křesadlem surovosti bývala tato slova,
když jsme spolu splývali na vodách
tak míruplných, že shora v nás fárali
a vzácné kovy těžili,

každé mé zaváhání hasila jsi
mokrým tělem, bez výčitek,
a když se přesto rozhořelo v louči,
otevírala jsi další a další studně,
abych mohl pít a pít,
syčelo ve mně přitom,
že zacpával jsem uši,
čekaje, dokud se ďábel nerozhodne jít,
jízlivým nashle až se rozloučí
v tenkém, stoupajícím proužku dýmu,
který každý skřivan lehce pokoří.

I dnešní ráno tě miluji. Možná. Snad.

III.

Je tu jak ve vypuštěném bazénu,
ale lidem je to, myslím, jedno.
Chtěli jaro, mají ho,
aspoň nějaké si přáli,
tak se prostě udělali,
nohy králů líbali, šaškové,
než jim přišlo vtipné
vstát a napšoukat do křesel,
a kdo se nesmál,
toho po kočičích hlavách táhli,
dokud nepočal vibrovat
s nimi či pro ně, plivaje krev.

Nevím, kdo je u vesel,
ale začíná mi lehce brnět v hlavě.
V rozkroku ne, ten si hlídám,
ty mi ho hlídáš,
a vlají na každém rohu,
ony zatykače Velkého baviče,
a jsem-li já tím výše nadepsaným,

tak co? Mám dělat obecního blázna,
aby mě přehlédli?
Mám se tu plazit stokami
a doufat, že jejich teplo přebiju tvým?

Byl by to dojemný pohled:
na tuctové předměstské ulici
zalátované asfaltem,
pod nesmělou sprchou jarního deštíku
krásná žena v kostýmku a lodičkách,
přičapnutá na bobku,
svírá špinavou ruku
vytrčenou z kanálu,

ale to ty neuděláš.
Ty sedneš do taxíku,
necháš se odvézt za Prahu
k jakési stodole
a v jejím nejzazším koutě
uprosíš pána mračen
ať ještě neodjíždí,
ať otevře své kufry ledu,
a ostrá očistná průtrž
naseká prdel každé karikatuře jara
na území téhle republiky.

On vás přejde humor,
až se vám do ložnice nahouká
Noemova archa říznutá
vykřičeným domem a rozletí se
velká francouzská okna vyrobená
na míru francouzským polibkům!

Civím na bludné balvany
a myslím na cestu v Kristu,
jestli z ní věky nesešlo, a tak.
Ne? Pak je čas víc než
pnutí hodinových per,
je to extrémně natažený prak.

Celou noc civím na bludné balvany
a myslím na cestu v Kristu,
jak je asi daleká,
a rád bych se ošíval pocitem,
že za krkem sedí práče
a usazuje si člověka.

Jsem ale klidný. Až moc.

I.

Času tak tak, vášně až až.
Ale stihli to. Uštkli se v rýmu
a takto zceleni skrze stráž
proklouzli v lásky akronymu

na vodu nevodu, do rozmilých tenat
právě narozených
mláďat moří a jezerňat,
jež nakojena lidským pachem
vyrostla v největší predátory,
jací se kdy pohybovali
po odvrácené straně Země:

míry jedné slzy dosáhli.

II.

Avšak ta síla, jíž planuli,
ta energie nad všechny potopy,
díky které svět už nikdy
znovu od nuly,
a ty tvé oči, z nichž pramen vyvěrá
a který jak ještěrka v tváři zaseknuta
vyhlíží, zvídavě čenichá,
pak zlomí se dolů,
a už jen kropí a kropí –

Ano! Přesně takto nabídni se mužům,
své boky zapři a dej jim napít,
věř, že se zastaví
a v místě klínu ochutnají z kalicha,
já vím, že se tu zatím všichni míháme,
naraženi na kyvadlovou tyč hodin,
pověšeni hlavou dolů,

věř, že jeden z nás se určitě zastaví! 

Nevím, kdo jsi.
Lepíš se na paty, čelo se mi rosí,
tak trochu začínáš mě,
jak to nazvat slušně, a to mám lidi rád.

Nevím, kdo jsi.
Někdy ruka ruku ždímá
a těžko říct, která z nich je Klíma
a která plagiát.

- - -

Co to víno, lásko?
Co ten krásný pohár?
Tady ho mám uchopit,
abys na skle mohla zkoumat
otisky mých prstů?

Tady si klekni a slib mi,
že ho nedopiješ,
až se zvednu a odejdu.

I.

Vida ho. Včera nafrčený květy lip,
dnes na hřbitově hladový je.
Káču vzduchu tak roztáčí,
že plechový kropáč růžicí vyje,
a bere všechno, všecičko.

U kremační pece olízne pohrabáč,
tvářím v dlaních vyrve pláč,
sekne jim každé lano
do přístavů v mlze
a do vod svých výsostných
jak šelma s celým lupem odtáhne.

Tam pustí jej a zatrne: něco jede.

II.

Jede něco, oč zabíjejí se ptáci, důvod,
proč kořeny stromů zpátky zvrací,
co zpod náhrobků sály desítky let,
proč svící vosk na kámen tuhne.

Jede něco, co jedem páchne,
co neuhne a stehenní kostí břinká
o kuchyňskou poklici:

Fastfood Nebe!
Ceny nízké, kvalita vysoká!
To máme jednou amen,
šup s ním do sebe,
a tady pro pána family kyblík
stripsů z proroka,
tak prosím, sto sedmnáct.

III.

Třesk
jako když ocelový stroj
překoná rychlost zvuku.
Pak výšleh bolesti v kolenou
a těla klesající
do prachu těl svých předků,
přišpendlena k zemi tak,
že nikdo nezvedne ani ruku –

Ale on nepohne tou židlí.
Dostal večeři, v klidu si zahoduje,
předaleko od lidí.
Odpouštět viníkům se bude
až při lahvi vína. Snad. Ještě uvidí.

Vida tělo, je na kousky:
zde jakoplíce, tu prýmozek,
tam pseudokostra.
Nevím, kdo plive na brousky,
ale vidím neskutečně zostra,

ze mě do země a zpátky
fascinuji se, jak osciluji doly a vrty
za nehlučného pohybu kladky,
z níž nemohu být vyhozen,
pouze zapůjčen malířům
pro kubistické črty,

avšak ty mě znáš lépe, ty jim ruku veď,
a jak to říkáš? Že žádný z mých životů
tě nevytřepe?

A do pout ze želez že napluje flotila
tvých plachetnic
a z ráhnoví zamávání smázne mi
nepaměť a vytrhne z těch skic
a já zkratnu v předvoj blesku,
vymrštěný do nebe,
a co sjede, nebude ničím menším
než jarním sluncem při rozbřesku –

Lásko, ale já už tolik nocí nespal,
že mi teď zavřou oči.
Nezlob se, až někdy příště, je mi to líto.

Budou to dělat pomalu,
budou mě řezat pomalu, na kousky,
nevím, kdo plive na brousky,
vím jen, že nejsou to plíce,
čím dýchám, a že smrt není to. 

Střízliví v síni
slídí po svíci viny tišící,

ti zpití cítí,
kým splíny dívčiny byly přikryty,
čím sílí:

když spí, či spíš bdí-li,
střílí jí chřípí, jímž kvílí

přepěkně teskné,
leč nezměrně vlezlé též,
sveřepé brekeke.

A jak se přibližuji k dubnu
a vidím ty dny, jeden vyškubnu
a co spatřím proti světlu:

v nespisovném koutku zahrady
hýčká do bahna zašlapanou náušnici,
na Hyde Park láká,
ale nejsou to ani Vrchlického sady,
je to jen rozmáčená hrouda zeminy
za domkem u nádraží.

Květen za fešáka.
V podpaží noviny, které hned kradu,
a co se nedočtu proti světlu:

kdo sázel, kdo opravil chybku,
že tiskl tenhle a jiný
rovnal na hromadu,
z níž další vyhazuje,
ovšem je tu i žena, co chytat odmítá,
stojí v rozmáčené hroudě zeminy
za domkem u nádraží,
zkřížené nohy tlumí třes.

Červen-poděs
vtrhl s tancem svatého Víta.

Klidu jak na řemenici,
jedno pískle života za druhým,
co bych rozvážně naléval,
je surově trysklé, až to bolí a pálí.
Z rozmáčené hroudy zeminy
za domkem u nádraží
sbírá se ta žena. Náušnici našla.

Žiju.
A?
A nic. Zbytek dopíše louka.

Bělásek rým čmárne,
břízka pointu přišumí,
ale měli by s tou invencí
rychle přestat –
vzduch je tu natolik vysoký,
že ho žádná přízemnost nevydýchá.

Ani verš to neumí.
Tak pozor, vy bando komparzistů:
Opravdu bych nerad scénku,
jak se mi k nohám snáší
mrtvý motýl na padáčku
z uschlého listu.

Protože bez vás umřu i já. 

Poslouchej, jací jsou básníci lháři,
co z lesa přiváží liška na trakaři,
prý –

Hra pro dva soutěžící má tato pravidla: do herního pole vkročíte stezkou zvěře. Vězte, že takové cesty bývají krkolomné a úzké, a některé mohou být s každým dalším metrem ještě stísněnější (také viz tutorial). Vaším protihráčem se stávají náletové smrčky, kluzké kořeny a gejzíry pichlavého trní, cílem je dosáhnout levelu, kdy se před vámi otevře mýtina. Autoři hry si vyhrazují právo ukončit vaši odyseu v okamžiku, kdy uznají za vhodné, v takovém případě bude průběh následující: protihráč vám překážkami dá jasně najevo, že dál nepostoupíte ani o metr. Nakročeni v mírném předklonu a bez možnosti jakéhokoli pohybu pocítíte stav podobný zimnici, po několika vteřinách budete vypnuti. Vědomí naskočí v noci. V poloze na břiše zaregistrujete vyčerpání a okolí natolik prosycené tmou, že nenačtete ruku. Snaha odplazit se z herního pole bude potrestána ostrou bolestí v tváři (příště větev zamíří přímo do oka). Majitelé výkonných zvukových karet se navíc přistihnou v situaci, kdy jejich hlasové ústrojí vygeneruje volání o pomoc, avšak zvuk uslyší z prostoru mimo své tělo. Bude to bláznivé, směšné, skličující: Věta "Jsem tady!" nabyde charakter bumerangu, který vám přistane mezi očima. Vzdáte to.

A nebruč a poslouchej,
jak nestoudně básníci šmírují v čase,
s jakou verzí připelášil zajíc na ocase, prý –

Hra pro dva soutěžící má tato pravidla:
do herního pole vkročíte stezkou zvěře.
Vězte, že takové cesty bývají krkolomné
a úzké prsteny jsou jistě zásnubní
a les něco takového jaktěživ neviděl,
z jeho nepozemských zárubní
obdiv hostů natolik hřměl,
až odčarovat muselo se oblačno,

a už rty ženicha a nevěsty skvějí se
nektarem krve – přípitkem na lačno,
po němž v jedno splynou, aby se…

Kam letíš? Kam spěcháš?
Hej, počkej, čmeláku bláznivej! 

Sazometný rok | básně z let 2016–2018

Kněhyně | Michal Klajban, CC BY-SA 3.0
Worlik | Richenza, CC BY-SA 3.0

zpět na úvodní stránku