L é t o  ( p r o l o g )


Vanilkovou, prosím.


Lížu rozteklý asfalt a napouštím bazén uhlím, protože v létě je levnější. Soused krmí poledne plachetnicemi a myslí, že s ním pohne, naivka. Nepohne. Dřepí tu zakousnuté do ventilku nafukovacího balonu a všechny děti někam zdrhly.


Abych však předchozí uvedl na pravou míru – za dobrotu na žebro je v tomto nečase jev výjimečný. Fláká to i samotný ďábel: jen svléká lidi a činí jim rozkoš. Ti provádějí podobné mezi sebou, romantické povahy při tom trpí květomluvou.


Pláží pryč bruslí chlapci ulepeni z šestnáctiletých hluchavek, jejichž nektar vysáli do poslední kapky. Lajkovat dívkám vytouženou zimnici v plus třiceti je básníkova povinnost. Vařící pes u jejich nohou má posunutou mez výbušnosti, moucha se snaží marně.


Jinak se nic rozmarného neděje.


Někdo tu vylil slunce.
Stojím v něm jak na bitevním poli,
jako by mi do očí vmetli hrst soli
a chci ten srpen obejít, svalit se
do stínu, chytit druhý dech.


Musí to být na mě pohled:
pašerák upocených vizí,
karikatura baletního tanečníka
s padesátkou v batohu hopsá krajinou
a kolem uší mu hvízdají salvy střel.


Někdo tu vylil slunce a nevytřel.


Neřeknu vám k tomu víc.
Už brzy ztratím vědomí,
až z rozvalin božích muk
naprogramují autopilota,
až zbavený smyslů
zrukulíbám větve borovic
a ony si mě sešvihají a navoní.


Nerozumné lidské dítě jsi. 







P79 | Sazometný rok (2016–2018)


D é š ť  m e z i  n á m i


Dělá to rád, 
že zanítí se v horempády,
leč nad městem umlkne,
jen jím prohasí.


Pohled na periferii
periferním pohledem –
a kalupem do honosných vil,
kde dámám července políbí řasy,
a že je mu líto, že snad někdy příště…


Dělá to rád,
že zanítí se v horempády,
ale až nad lukami bere si řeč,
žence od kosy vyžene.


Protože sebevrazi,
když splétá provazy.
Protože rychle potřebuje
něco jako meč. 







P80 | Sazometný rok (2016–2018)


T l u č t e


Skryt tu dříme hájek bříz, 
nad ním luna bdí, baldachýn vyšívá.


– Nikdo tu není. Zmiz!
A ty, Jiskřivá, tomu člověku
pod každé z víček raka hoď!


A pak voda klade ty raky
a já stihnu jen rozpaky
a už jsem odejit a procitám
s krvavýma očima, s šémem na hrudi.


– Táto, byl si tam?


Skryt tu dříme hájek bříz,
nad ním luna bdí, na baldachýn vyšívá
pulsate et aperietur vobis.


– A představ si, táto,
že něco mé osudí chytlo jak opratě,
a my jeli a jeli a pili z řeky Léthé.


Tolik, tolik ostruh bylo
zabodnuto do slabin!
A stejně každou vteřinou blíž Stvořiteli


jen na mršině larvy much.







P81 | Sazometný rok (2016–2018)


Z m l k n i


Taková ta bouře, která nebouří, taková ta bouře, při níž děti 
oči nemhouří, taková ta bouře, kdy hospodář v klidu
dokouří, taková ta bouře, co nezapálí stodolu,
taková ta bouře, jež lízne si topolů
a ani klacek, taková ta bouře,
která nedá pár facek,
taková ta bouře
na tři pídě
zvuku
jde.
A
kdo
nastaví
zvuku ruku
a v prstech svých
to zrno promne, a kdo
pak mezi mlýnskými kameny
jej nadrtí a těsto si uhněte a rozpálí
pec, aby vlídný tón Peruna-flegmatika v řeč
hláskoval? Jeho vstřícnost končí s pohybem tvých úst:
Mlč už, blouzníš z hladu! Nic nevyslovuj, jsem než elektrika.







P82 | Sazometný rok (2016–2018)


B i o c i r k u s


Žongluje, artista, trády dá!, 
z páry prádelen dva druhy duhy,
tři pstruhy s pruhy,
tady ubere, tady dá,
tady češe, tady sází,


a dělá to tak, že vyčkává,
co od pusy upadne dětem,
než se jim dech jednou provždy zkazí –


Žongluje, artista, elá hop!,
stahuje nelegální antimor,
s deštěm sveze instalaci
a klik retuš, klik photoshop,
hezky pomalu to tady vycídí:


brány rozepne, vyhrne mříže,
záměstí opláchne,
vida, kolik hýbe se červů a kolik lidí –


Žongluje, artista, čehý, hot, hyjé!,
a pohřební kočár jak dranc vzal,
tak se vypřáhal, až do mlh sjel
a vojem přitakal
na znamení poslušnosti –


dál nesmí. Přejít pláň
je dovoleno jen druhé straně,
své má odbyto, zas někdy nashle.


Žongluje, artista, trády dá!,
z páry prádelen dva druhy duhy,
tři pstruhy s pruhy
(nemáte zač, rybáři!),


žongluje a doufá,
že v železné zásobě rozumu je
zkrat o síle láhve rumu,
co spolehlivě vysupluje
pach lidského smrtelného potu,
který se ani nevyvaří. 







P83 | Sazometný rok (2016–2018)


S v í t á n í


Zatím slabý hukot v dálce. 
Ležíme jim v cestě, já a ty,
vlakům od východu naloženým slunci,
ale ať to na nás klidně zkusí,


my rozmilovali se k jinému ohni,
my jím tak rozezněli,
že čas zatáhl kontra
a házeje po nás rychle šaty,
s omluvou hrdla svírá, s citem dusí,


aby srdce vychladla
na tmavé vlhké cely s klíčem,
na dva čerstvé hroby s rýčem,
aby krev zarazil,
a dvě pramice s břichem
zadřeným v písku, z nichž trčí pádla –
aby aspoň toto zbylo z nás.


Ležíme jim v cestě,
vlakům od východu naloženým slunci,
je pět ráno, na břehu rybníka
rozvlnil se vzduch,
do tváře rybáře sekl třísku.







P84 | Sazometný rok (2016–2018)


M o c  h o r k á  n o c ,  m o c  h o r k é
r á n o


Ne, není mi pomoci, 


a nechytej mě za ruce,
a už vůbec ne v slepých uličkách,
vyplývám totiž z noci,
doufaje, že ona vyvane
a já odkulhám ze zátoky vraků hvězd,


jinaký od západu se sem vkradu,
do města, jež středověké brány zbořilo
a v novém miléniu nainstalovalo pěst,
tu políbím a ta se mi otevře –


Mohu ti číst v dlani, Praho?
Můžeš si mě zapsat?


Vyplývám z noci, víš,
a řeka mne větří a řeka frajeří,
co nevidět dýchne
na uzly odbojných racků


a nad city ráno vzplálé
je vyrajtuje na epesní viktorku z peří,
něco jako konečné řešení otázky,
a uvědomím-li se v tom světle,
rozhodnut ptát se,


i mě skopne na čtyři a budu řezán
bičem té vražedné horkokrásy,
dokud se nevychvěji,


dokud neodkývu, že jde v podstatě
o to, vytroubit slavíka, naslinit,
slavíka vytroubit a ještě na tu
trumpetu vyvěsit strhané sukně.
Pohoda, jazz, ne asi.


Ráno o ničem,
píply do lipového chládku
dvě barokní sochy s uraženými obličeji.







P85 | Sazometný rok (2016–2018)


S t í n  I .


I. 


Kdo jsi? Kdo vůbec jsi?
Tak tiše se ptám, že jen hlesnu.


Přesto vrabec z drátů prchá,
ještěrka zkameněla
a v slinách ocas spáleného prachu –
neboť co otázku provází,
je výčet vystřelený z děla:


pocit poplachu,
dlouho jsem tu nebyl,
větří aceton sebelží, když promnu ruce.


Dobře, zkusím skrýt rozpaky,
že nejsem čistý jak on,
ale ať řekne, kdo je,
když zahalen do temného závoje
chce mě tu zabít
a v slova pálí mi exploze –


tak tiše se ptám, že jen hlesnu:
Kdo jsi? Ty, přisátý na mé noze?


II.


Pak můj stín slunce schovalo.


Opatrně, jako když stařenka
vrací do alba černobílou fotku chlapce,
který, přestože se léty vybarvil,
v chrámu přírody tak nějak divně trčí –


Hořelo v tom srpnu
přesně nad mou hlavou,
a tak jsem zvědavě i provinile
natáhl aspoň ruku.
Otázku jsem neměl žádnou.







P86 | Sazometný rok (2016–2018)


K d y ž  s e  u r o d í


I. 


Byl to jeden z těch pochmurných dnů,
které obskakují hlavu,
parodie na sluneční soustavu
o dvou planetách,
den fízla s psí taktikou, který vás
při výslechu nepokouše, ale poštěká
do Výkřiku Edvarda Muncha,


a jestli s takhle zmalovanou tváří
podlehnete a do nastavených dlaní
vložíte své jméno,
vřelé stisky ho rozdrtí a nejste.


II.


Už jen cynik, těší mě.
Mé krédo víte? Tak si pište:
Skutky jsou dobré, až když je osolíte,


napadá mě, co takhle
poobědvat s vlky a ovečkami?
Hlavní chod: pár smírčích vět,
po nich sladká tečka a my
všichni tady budeme se tvářit,
že ji nikdo do nikoho nezabodne,
souhlasíte?


III.


A pak už ani cynik.
Životní vyhazov, znáte to?
Svoboda jako nejhumánnější ghetto,
ale do háje s ní, je k nežití,
když ti mysl ohne hřbet –


IV.


Jeden na zeď čerty maluje, že je zkyslé,
druhý kruhy ticha,
které odfiltrují démona z alkoholu.
Tolik k těm dvěma,
přestože je tu jen on,
kdo civí na láhev Cabernet Sauvignon
uprostřed stolu –


V.


On to ale dá, ten odpískaný chlap –
dá pocit, že je mrakodrap,
stoupne si pevně a svisle
a nechá všemi stropy svými
to víno prosakovat,


a vy, s hlavou zakloněnou,
klidně si myslete,
že jste svědky parodie
na sluneční soustavu o dvou planetách,
že tu kdosi obíhá a s kýmsi zápasí,


ano, jde o toho fízla s psí taktikou,
který nekousne, ale poštěká,
myslete, jak chcete, ale cosi ve mně
je mu neskonale vděčné za tu hrůzu,
za smrtelný pot,
jak obilí cepům, které mlátí klasy,


neboť až v zrně život.







P87 | Sazometný rok (2016–2018)


D l e  s r p n o v ý c h  s n á ř ů


Dle srpnových snářů 
hvězdami hvězdářů
kopretiny mají být.
Nocí rozpity a přeladěny
na vlnu lučních šumných potlesků


pro piloty v kokpitu svých těl,
kteří navzdory gravitaci
přiblížit se dálkám chtějí
aspoň v záblesku, jak výstřel pušky –


Dle srpnových snářů
hvězdami hvězdářů
kopretiny mají být.
A jak nahoře bludaříme,
tak dole odezíráme skrze světlušky.







P78 | Sazometný rok (2016–2018)


V z d u š n é  z á m k y


I. 


Kořeny do jádra země zapuštěnými
ohnivou vodu nasává,
nevrlým vysušeným monstrem
se stává!,


roznášel o něm vítr,
ten zloděj veršů z mého rukopisu,
a vymetaje smítka z klávesnice,
posměšně dodal: A chřestí mu listy.


Co mě to jen napadlo,
sednout si ven na vzduch, a psát?


II.


Lidé by řekli – takový ten typ souseda,
který si půjde stoupnout před váš plot
a bude křičet do zavřených oken:
Nemám vás rád!
Asi takhle ji nesnášel.


A roky pracoval na tom, aby ta věc
sinala nemilostí jeho nadhledu
a lstivě čupřinou třásl,
čímž nad ní slunce zhášel,
na špinavou práci měl ptáky:


žluvám, když táhly, nastavoval rámě,
spočinutí s překrásnou vyhlídkou –
za to, že při odletu tón flétny trhnou
a sprostými hvízdy o tu věc otřou se,
za noci kalouse vysílal,
aby tu zobákem klap, tam křídly tlesk.


A pukly by mu suky,
kdyby se k němu doneslo,
že ta věc skrývá ještě jinou,
které se říká lavice a je krví jeho krve,
a jak moc se jí stýská
po teplu lidské zadnice –


Bože, jak on tu starou,
u lesa odstavenou tramvaj nesnášel!
Kdysi možná strom,
teď už jen dubová palice.


III.


Jak orgasmus zalilo tvé zorničky
ráno nabíjející se živelností květů,
vícehlasem ptáků
a spanilou jízdou hmyzu,
perpetuum mobile zaměstnané
samo sebou,
svěží čisté ráno, jemuž chutná tak,
že zlaté talíře olízává na zrcadla,
v kterých se uvědomí každý,


kdo se tím ránem lačně toulá,
kdo plave jeho rybníky,
doufaje, že aspoň zvlhne –
leč vychází netknutý těmi vodami,
kdo impregnovaný pustinou své mysli
tvář přiloží k tváři v odraze –
a ono to nehřeje.


Ale v tu chvíli opřu se ti do zad,
pokračoval vítr, a vyrazím tě
po strmé mezi až na kraj pole
a ty nejkratší cestou přeběhneš
k remízce, kde objevíš posed,
z něhož můžeš postřílet všechno,
co se ti nevejde do životního pocitu,
že jsi nad věcí.


Za oponou ranního oparu
jsou nachystáni tito aktéři:


kulisáci sbíjející scénu tvého dětství,
maskérka, bezradná ze zarudlých očí
tvé matky, která tě vždy bránila
a které ses hrubě dotkl větou:
Nikdy jsem se tu necítil doma,


a je tu i ten starý nevrlý dub
nad torzem tramvaje se strupy
odloupávajícího se laku,
předělané na zásobárnu krmě
pro lesní zvěř.


Připraven?, zahučel vítr,
a já, rozhodnutý konat slovem,
v souhlasu tichém
cvakl jsem propiskou.


Bílé rozvířené jiskry na obloze
a pleskavý zvuk papíru je vše,
co zbylo z básní.
I zdejší hýkal vypadl z role
a vyprovodil mě smíchem.







P89 | Sazometný rok (2016–2018)


B a b í  l é t o


Trubka, housle skvěle, 
a ty, podzime, hele:


Nedovynalezneš mollové akordy
pod místní taktovkou naprostého baru,
marně nám strkáš prsty do nosů
a zkoušíš převrtat je na fujaru –


Brko, vidle, žáby,
vyskoč z hlavy báby,


ukradni jí zuby na polici,
jimi si přisuň summer drink
a v něm ty prsty smoč
a vypij to, šup, na zdraví, cink!


Ne?
Těžké pořízení je s tebou, podzime.
Jen co se dva zapálí ve studené noci,
prskáš jim do oharků,
lásku cejchuješ na rajský plyn,
nad nahými těly máváš
klecí plnou kanárků,


a najde-li se hrdina na cestu tebou skrz,
to ukazuješ co?
Aha. Gesto přes Beatles,
aby tma a ticho už.
Jsi, podzime, starý nevrlý muž.


Trubka, housle bravo,
vy listujte zpátky.
Tady už jen sychravo.







P90 | Sazometný rok (2016–2018)


P o d z i m  ( p r o l o g )


Zastavuji tak, abych ji viděl celou. Kdysi bývala rejdištěm myší a někdy sama přebírala roli kočky. Jako kluk jsem v ní uklouzl po trámu, který odděloval mlat, spadl na záda a ona mi vyrazila dech. Sekla drápkem.


Dnes je z ní troska. Schoulená a nemohoucí tu trčí jako důkaz časové omezenosti lidských rovnic a zářivá čísla na displeji telefonu, s nímž si pohrávám v ruce, patří do stejně hloupé matematiky – ta energie se dříve či později vybije.


Přistihuji se, že o ní přemýšlím jako o oběti, a ve zpětném zrcátku registruji ten samý výraz tváře, jímž jsem vyprovázel své bližní – štít proti bolesti, vzteku a exotickému druhu nahoty, která se zjevuje, až když pacholci smrti strhají z člověka poslední zbytky důstojnosti.


Vlastně se mi kvůli té staré stodole
nechtělo ani vystupovat z auta. Až teď.


Ještě jednou úrodu sklidíš,
svážeš ji a hodíš do vylomených vrat,
ještě jednou to pro ni uděláš,
než zpráchnivělé krovy
do rumiště zakleknou


a kopřivy jim vypálí paměť.  







P91 | Sazometný rok (2016–2018)


L e h k á  p ě š í  t u r i s t i k a


Ať přimknou se jara a svádějí léta, 
ať nos škrábne ostružin konfeta
a po nich ať přijde ten,
který je do větru a nemiluje vážně,


který, co nalíbne, to šmahem vylistí,
který, když ucítí, že mám tě ve svetru,
velkoryse vzdá se kořisti.


A jestli ne?
Vyběhni ven a poddej se mu!
Zahoř v něm dechem žhnoucím
(rád udělá ti knot)
a pal ho a pal do slabin a dutin,


až obzor od falešných hvězd
bude odvšiven, až poztrácí
oporu lamp měst i psů ze samot.


Pak stoupni si na místo,
kde zapadlo slunce v mracích,
a čekej, až vyhrabe se ze sutin,
ten podzim.
Z lásky upřímné zmaten a v rozpacích.







P92 | Sazometný rok (2016–2018)


K n ě h y n ě


I. 


Někdo na číhanou, já na mlčenky.
V lesy vyhlazené v šedý val,
brázdami, z nichž soumrak ubírá.


Tam, kdesi,
vejdu do jednosměrných cest.
Vejdu čelem tetovaným hroty hvězd
a strach zalezlý v boudě těla
ještě zařve si:
zuby poměří s trny divokých ostružin
i snad navede mé prsty
vyrvat chomáč mechu,
ale co vleže na zádech
nalévám si do nádechu,
nikdy se nedozví. Já na mlčenky.


II.


A ty, kdo vypravil ses na číhanou,
raději hledí pušky odvrať od tváře
a pomalu připaž:
všichni navrátivší vlci
sní o téže mršině a stříknu-li z Beskyd
jejich očima, celé údolí
červánkový airbrush potáhne.


Kde původní slunce protéká
a šumí paprsků peřeje,
kde zármutky chudokrevných
zkapalněly do mlhovin,
aby se chyba vypařila,
kde třikrát přepálená rosa
prstýnkuje na kopýtkách srn,
jež se na mýtinách vystavují ženichům,


tam všude nové Pompeje,
středozemní sarkofág
na dně hlubokého hoře,
jež suchým okem nepřekráčíš.
A v slzách stejně nezamíříš.


III.


S sebou tu smečku vyjící
vzít nemohu,
promiň.







P93 | Sazometný rok (2016–2018)


P o d z i m


Po nátřepech do šatů 
jak z brazilského Ria
nastupují veverky a vážou kravatu,
umí to rychle po kmenech.


O kus dál vpravo,
řekněme o patnáct stupňů Celsia,
stojí zítřek a jeho zítřek,
celá rodina nedočkavých zítřků –


a to je právě ta potíž s podzimem
zaseknutým v teplých dnech,
ošemetná věc:


v rytmu zpomalené samby,
zdlouhavě, něžně a taktně
svléká osmdesátiletou paní,
ale nikdo nebouří a nikdo jej netrestá,


co si pamatuji, jako poslední byl
do elektrických křesel
poután červenec.







P94 | Sazometný rok (2016–2018)


L e t o k r u h y


1883 


Dostal kolotoč.
Pod zadek mu jej zasekli, zavýskli,
schovat se utekli.


Zjevila se postava a bič:
bytost jasnější než světlo,
švihnutí rychlejší než zvuk.


Kůže štípla kůži,
drak z plechu nabral otáčky.
Pak se utrhl, s ním i ten kluk.


1937


Plechový drak držel výšku
a on spatřil lidskou pouť
zatěžkanou odporem odpásat si pušky,
nastřelit nosy růžemi bez zápachu
a s vatou na špejli,
jež má cukr v nemilosti,
ústa půstem nasytit.


Vyhladovět zákon
zemské přitažlivosti.


1990


A opravdu – vysedaje zpět na planetu
a viděno zvenčí,
připadá si slabší, lehčí, tenčí.


Leč v nitru až po knoflíky
sladěn s drahami hvězd,
pod krkem upnutý do jejich veletoče
sbírá sílu na sílu,
která tuto variaci na svěrák
dotáhne až na krev
a zpoza ozdobných krytů flašinetu
místo břinkání počne tryskat
serafínské, kusy střev a cáry masa jeho.


Jestli exploduje,
rozprášen do srsti divoké zvěře
prchající neznámo kam,
nebo se znovu nahrbí
nad nedopsanou řádku –


2016


Nejsou zamčeny.
Jsou pouze na západku,
dveře chýše, jež osiřela jen jako.


Asketický den tu střídá bujará noc:
přimotá se Pán deště
a namočí do hub mámivek,
aby měly ještě větší moc,
a Pán země unikavé do nekonečna
přistoupí tak, že vztyčí se tečna
filtrující všechny zaječí úhly pohledu.


Marné lkaní čisté studánky do mě civ,
zbytečně z mlžného oparu
utkané plátno, abys vymaloval.
Štětky jitra tvrdnou a mezi pastmi
nakladenými hlavou v hlavě
slunce kankán tančit nehodlá.


Něco jiného zde vystřeluje nohy
a to vlhké mezi nimi dostává tik,
znovu chce tě rodit,
čeká se jen na sudičku,
která by ti ucho probodla.
Která utne tu pošetilost,
ten řev definitivní pily,
nad všechny kolotoče ryk. 







P95 | Sazometný rok (2016–2018)


M l ý n y


Nikdo v tomhle kraji není tak mladý, 
aby ho napadlo samotu zvanou Mlýny
obejít přes humna.
Je mrtvá? Živá? Boží?


V rozvalinách pláňka višně:
když pustíš jí žilou, po pile nevykrvácí,
korunu v mlze ztrácí
a snadnější než zlomit špičku
bylo by vyvrátit ji z kořenů.


Nikdo v tomhle kraji není mladý.
Nebo přeci je?


Tykytak, tak tyky, tykytak,
vodní kolo ožije,
na lopatkách vyplaví se černý rak
a ještě dnes večer
houf pohřebních plaček
odsud vyprovodí rakev na márách.


Zítra jakoby nic,
zítra zas mlýn to své cákyplách
a v náhonu z kroje nářků svléká se ta,
co připomíná mlynářku, ženu,
která místy, kde mají mládenci
hladové oči, otáčí jak kolotoči,


a když jeden zapytluje,
hned tři další nasednou.
Pomalu, ale jistě. 







P96 | Sazometný rok (2016–2018)


V  p a v u č i n á c h


I. 


To nejsou srdce,
to slyšíš kopáče v celách,
živených iluzí,
že tam venku kutat už nebudou,
ale to se šeredně mýlí.


Na druhé straně zdi, v lepším světě,
časně zrána po liduprázdném náměstí
se jejich zubožená těla rozeběhnou
a zvednutý vítr
obrátí jen list v téže knize.


To nejsou srdce,
to slyšíš kopáče v celách,
živených snem o svobodě,
který v bdělost přejde,
až vyhladoví i tato duchaplná vize.


II.


Krůpějí rosy na stvolu trávy
mlátím o své oči,
dokud nevykřešu jiskru,
která spálí všechno,
co se mi nevejde do poezie
a pak se s tou pochodní projdu:


nabitý ostrým monologem
líznu první město na ráně,
po jeho zahojené jizvě
z třicetileté války smýknu se tak,
abych ji znovu otevřel,
našel v tom pekle sebe
a tentokrát se vypálil sám, a pořádně,


aby i mysl sežehnuta na jemný popel
definitivně ztratila paměť,
jež se jinak zataví do příštího těla
jak komár do jantaru –


III.


Ne, už s ničím žádné zásnuby.
Jak moc jsi popálený, miláčku,
já sama ti ukážu, do jaké hloubky
ožíral ses U Falešných sluncí,
do té vezmu tě.


Pod kameny, pod kořeny, pod Vltavu,
mimo cesty, mezi řádky,
do map naruby.


IV.


Občas po setmění,
za oharkových rejdů na studené mezi,
nás napadne:
Paklíčem by to šlo. Paklíčem!


Srnky v letu míjejí sebranku pozérů,
elegantně ta slova obskakují
jako vybuchující granáty
a nějak nesdílejí naše nadšení
žít tento polní amatérský film,
pak zakleknout, mezi kypré brázdy
zanořit obličej –


ostatně, ještě jsou teplé,
neboť není to tak dávno,
co si tu božský sprosťák Mácha
proplétal jazyk s jazykem země.
Země, která si pamatuje hodně,
země s pověstí malebné děvky,
o níž sváděly bitvy statisíce pasáků
a svého času ji předhodili všem,
země s vlhkými zalesněnými klíny,
která udělala partyzány,
jakmile povolili opasek,
i jejich opuštěné ženy,
když to samé učinily se šňůrkami
spodniček, jimiž později podvázaly
brady svých padlých mužů,


země, jež rodí v sadech i na hrobech,
a přesto zůstává pannou, neboť
sestoupit až na dno zdejších propastí
nelze s žádnou technikou,
a už vůbec ne s technikou lásky,
a co především:


milovat do takových vnorů
předpokládá nevzrušovat se
zběsilým tlukotem v hrudi.


V.


To nejsou srdce,
to slyšíš kopáče v celách,
živených představou,
že je kdesi východ,
že ten východ kdesi je.


Bože dej, ať se bachař probudí
a pošle domů ty uzoufané dívky
s nataženou náručí pro syny
a s ňadry nalitými mlékem bestie.







P97 | Sazometný rok (2016–2018)


V  p o l í c h


Svítá, do chřtánu zloděje hvězd 
noc nenalije už nic.
Na obzoru průsvitná, zaťata v pěst
vypouští do oranic


krev černou, ještě teplou na omak.
Zanořit ruce měl bych do té země,
v pokoře vyčkat, co stane se pak,
až mezi rosu upíří skápne sémě


a začne sát:
ten, jehož tu zabila válečná vřava,
chce zřejmě ještě spát,
ta, která ho miluje, tmu odkopává. 







P98 | Sazometný rok (2016–2018)


Z e ď


A jak si tak hraje se slovy 
nebo si slova hrají s ním,
občas nějaké rozdrtí
horkými konečky prstů.


Přepálený svědek by dodal,
že pocit beztrestnosti
za toto nevinné vraždění
stojí a padá na cihlové zdi
oddělující dům od ulice,
kde venku umlká déšť
pod řvoucími motory aut
v podobné hře,


do chvíle, než zakvílí brzdy
a zřítí se do hlubin ticha –
a tento kousek bude náležitě zalit
potleskem tisíců kapek
jako jasné gesto vítězství,
které ještě zesílí,


až ten muž vyjde ven zjistit,
co se přihodilo,
a nezavře za sebou dveře.


Jen stěží lze použít slova
k popisu toho, co se bude dít
nad jeho pracovním stolem,
neboť o ně právě jde:


jak noční můry na světlo žárovky
nalétnou do jednoho bodu
útržky zlikvidovaných básní,
které se nesměly narodit,
do litanie k hromadné žalobě
slije se zohavenost a křivda


a je jen otázka času,
kdy pracovnou těkne
rozsudek o síle nálože schopné
srovnat dům se zemí
nepostřehnutelným odpalem
rozfázovaným na zhruba třicet let.


A skutečně to vypadá,
že trest je otázkou času,
že cosi tlačí na odmávnutí
dominového efektu zmaru,


ale hodiny ubíhají a muž se nevrací,
drží ho a ubíhají s ním pryč,
přestože vám bude tvrdit,
že on se nehnul z místa
a že je to právě svět, který se míhá,
a lidé v něm, odnášející nábytek,


zatímco jiní se zabydlují
a v místě toho stolu,
u něhož proseděl noci,
leží už cizí koberec, na kterém
malý chlapec s letadlem v ruce
hraje si na pilota a létá,
stoupá, klesá, vybuchuje,


a jemuž přepálený svědek ještě neřekl,
že pocit beztrestnosti
za toto nevinné vraždění
stojí a padá na cihlové zdi.


Všechno, hlavně ten dům je zvláštní:
chrání bytost, která prochází člověkem,
která je zvláštní, hlavně jak jí
prochází všechno v tom domě.







P99 | Sazometný rok (2016–2018)

© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!