-  -  -


Do divadel, v nichž nelze vrátit lístky, 
do ohně, který upaluje z peněz,
do světské pomsty za vnitřní čistky,
do práce se synonymem stres,


od louky, v níž jsem utopil kolo,
od první pusy na pusu
v oranžovém stanu,
od harmoniky, co utáhla Silvestr sólo,
od dědy s rakovinou hrtanu,


od šestnáctého května
v osmašedesátém
do dnešního dne v obraně před katem. 







P37 | Na Slupi 8 (2013–2016)


A z a z e l  v  d o m ě


Přiražený stolem přistihuji se k ránu, 
ustrnulý v pozici,
z níž se jen tak nevymanu,
až světlo legitimuje Apolinářskou.


Ulici takový den schází,
kdy mě z okolí nic zlého nenapadá,
kdy pohledem protečou nájemní vrazi
zkamenět do mýtických soch a fontán
v botanických zahradách,
kde zatím než rejdy žebroty.


Přiražený stolem přistihuji se k ránu
a tiše si mumlám, jak ho převrátit
či aspoň zředit tu protisílu,
fetišem je mi ubrus
rozpáraný na škrtidla džinů,
mám strach a celé mi to smrdí
pocitem zapálené sirky
blížící se k unikajícímu plynu –


Nebylo by přeci jen lepší
ve vteřině usnout?
A zapne mi, prosím, někdo autopiloty?


Záclona, krovy, hodiny,
děti, zvonky, zdviž,
celý dům ztichl. 







P38 | Na Slupi 8 (2013–2016)


D ů m  p l n ý  ž e n


Na židli Morana, megera bláznivá, 
ještě jednou se rouhne
a skočí pod auto na jasně zelenou,


na židli i Vesna, rozpustilá služka,
jež mráz jak jablko zkrouhne
a slupky smete z kolenou,


dále stařenka na té židli,
a nad ní hlas muže, zřetelně a pomalu:
Matko, musíte něco jíst,


a nakonec, sedíš tam i ty.
Ruka pod sukní, slast utavená ze žalu,
tak, trojjediná, rodíš si své jaro.


Paprsek po paprsku,
květ po květu,
po listu list. 







P39 | Na Slupi 8 (2013–2016)


J a r n í  p r á c e  p ř e d  d o m e m


Co jara se nachodí 
a napadá do kostýmů!


A když už nemůže?
Za korouhví sté věže
sté ušmajdané slunce
fixne se do korzetu větrné plačky,
která do očí malířů
nakulí dvě tři vlažné slzy.


Ti ožralejší estéti z nich pak čmárají
nohama po rozbředlé ulici, že:
zbavovat se zbytků sněhu je něco jako
lízat pudr z krku vyschlé bordelmamá
a to prý oni nezvládnou,


asi tak nějak bych slovy popsal
ty lítostivé skici.


Ale nikoho nezajímají.
Lidé mizí z oken,
každý má své Nové Město
po svém přečtené.


Co jara se nachodí
a napadá do kostýmů!
A dojdou-li mu síly,
k Hladové zdi lačné milence vyžene.







P40 | Na Slupi 8 (2013–2016)


J a r n í  p r á c e  v  d o m ě


Tolik jara se do schodů nachodilo 
a co se tam nahoře urodilo?


Proto až se vyřídí
pozůstalost té nešťastnice,
je třeba vrátit se na místo činu
a počkat na sté ušmajdané slunce
fixované korzetem větrných plaček,
až sípající, skřípající
do podkroví vystoupá.


Jestli okem snajpra
zamíří přesně skrze pavučinu
a načte ji jako souřadnice.


Jestli se tady a teď vyresetuje
zadáním božského PINu.







P41 | Na Slupi 8 (2013–2016)


J a r n í  p r á c e  z a  d o m e m


Návod, jak po tuhé zimě 
odpálit dveře zahradního domku:


Nejdříve křeč, jež nám prsty kroutí,
uřveme v hada, aby vyjel
a natáhl nervy sasanek a žilky jitrocele
kolem celé boudy,
abychom se po zmrzlé zemi
nemuseli plazit sami.


Pak nasázíme boží muka
pro případná minutí cíle
v téhle naší smělé pouti.


C'vjána h-ašama lachami!
vyrazí oko z klíčové dírky.
Člověku nepatří.







P42 | Na Slupi 8 (2013–2016)


D ů m  p o d  k r a s o h l e d e m


Prší, porostou slova. 


Ale budou nic proti tomu,
až opuštěné ženy předvedou,
co se naučily ve sprše:
totiž vískat ty deště, a poté kapek salta
v klínu svém tak rozmetat,


že v jisté chvíli vjem Albertova
transmutuje
do kontur posvátné geometrie.


Náplavka zaplavená hipstery
až po zuby schodišť
to zuřivě fotí a sdílí,
někdo z nich k tomu urbanisticky blije.


Ještěže prší tak hodně. 







P43 | Na Slupi 8 (2013–2016)


D ů m  p o d  z á p a d e m  s l u n c e


Jaká myšlenka předchází tomu, 
že knihu před sebe
hřbetem napřed loupne?


A vyjde ten podivín dnes z domu?
Vystoupí z tratoliště
proflákaných minut, nebo co udělá?


Ženám přijde, že jak mocně
z křesla vystřelil, tak rychle zchřadl,
mužům, že bere kramle po parketách
pohybem pavouka s utrženou nohou,
potulným psům, že hloupne.


A nemá to rád, když v podvečerech
do Albertova nakráčí, když jej
přistihnou, jak si bez vlastní vůle
nohama šoupe po trajektorii slunce,


které ví z hlavy, proč a kde zapadat.


Po nocích čte, aby zapomněl,
nezešílel z pocitu, že ta hlava je jeho. 







P44 | Na Slupi 8 (2013–2016)


D ů m  v  p l a m e n e c h


Co že ho zabilo? 
Krev jeho krve, dech jeho dechu.
Proto žádný vrah. Prostě není, nebude.


Bulvár to přibarví:
cosi v něm zavylo a exploze hrudi
nazdvihla zadky turistů ze zahrádek
a u svatého Apolináře střechu.


Čas vlka, utrousí jedni,
měl děti, hlesnou druzí.


Děti netruchlí.
Srdceryvně tu smrt kreslí,
leč ukazují rub,
jen čistou prázdnou stranu.


Celé je to zvláštní:
při pohledu do okna jejich pokoje
jako by tam hořelo
a mraky jaktěživ neviděné
válí se nad městem a kroutí
jak chapadla popálené medúzy. 







P45 | Na Slupi 8 (2013–2016)


D ů m  l é t e m  p ř e p a d l ý  I .


Včera i dnes 
hosté na prázdném schodišti.
Hosté s takovými mimikry šera,
že nezavětřil je ani jeden pes.


Lačni po pozvání,
pachem chodby nalokáni
pomalu kynou, až otřou se o zvonek.
A kde služka pootevře,
tam natečou a zapiští:


Půst skončil!
Přirazte stoly a nahrňte ubrusy
a noste a noste
slunci rozkošně padajícímu
na jednu polonahou
a za chvíli na jinou! 







P46 | Na Slupi 8 (2013–2016)


D ů m  l é t e m  p ř e p a d l ý  I I .


Noc se vaří, já ztrácím výřečnou. 


Z kapot frčících aut
sjíždí lajny neonového koksu,
o kus dál letargik klátí netečnou
tak hustě, že se i cvrček zarazil.


Projdu s kudlou,
nehodlám tu vypotit ani dvojverší.
Možná bych zařval do kanálu,
kdyby tu nějaký byl.


Jenže není.
Všechno se tu ke mně chová,
jako bych snad nebyl zdejší.
Ani domů se nedoklepu. 







P47 | Na Slupi 8 (2013–2016)


D ů m ,  k d e  j e  d o m a


Malý metař víří listy, 
velký celé chodníky,
jsi též nameten, tudíž i jistý,
že nebudeš vítán, až opřeš se do kliky,


a vlastně se nedivíš.


Do útrob svých, pusť mě, dome,
nebo ti zneuctím moderny tvář!
Nad hlavou asteroid 562 Salome,
za zády první ranní popelář,


v žíle krev s fernetem.


A další člověk. Samí lidé,
lidově řečeno, lidí jak prase,
a jak tě ženou, jak každý po tobě ide,
chybí už jen bača a kovboj s lasem,


dneska asi nebydlíš.


Listy víří metař malý,
velký cvičí s celou Prahou,
až se vzduch pročistí a usednou kaly,
vejdeš domů zdí, stropem, podlahou.


Jestli vystřízlivíš, opilý světem. 







P48 | Na Slupi 8 (2013–2016)


K d o  n á m  t o  v  d o m ě  d o t e ď
z p í v á


Žil tu před sto lety, pan Lepier, 
a byl prý tuze galantní –
ať už šlo o slečny či o tety,
nehledě na původ a postavu,
všem pohodil nějaké ty francie,


naposledy sošce panenky Marie.


Když ho pak odváželi,
každý jeden kompliment
bral podobu árie.
Srdceryvné, vřelé, v pokleku
před zřízenci bohnického ústavu. 







P49 | Na Slupi 8 (2013–2016)


P o d  d o m e m  p o h ř e b i š t ě


Rád bych mír do dlaní. 
A když je promnu,
aby voněly kořením vší lásky.


Cítíš tu pravdu? Ruka, jíž se chytáš,
už není tvého milence.
Jak zvíře v ní větřím hmaty neřádu,
uchem stopuji, čím tepe,
je hrobem, z něhož odebírám věnce,
a krev volá krev, prsty k sobě lepí.


Ještě bych mohl vše zasypat
nějakým milosrdným podobenstvím,
například o nálezu staré lahve
červeného, které je hřích otevřít,
uhladit veršem rafinované sebelítosti,
zhasnout a usnout.


To všechno bych mohl,
kdybych už nebyl na střepy.
A v tísni, jak tu bosa našlapuješ,
jak lámu tvé světlo, když se svlékáš,
jak celý řežu, tak celý svinuji se v pěst


a v duchu prosím anděly,
ať změní se v psy, kteří lačně
zuby zatnou do lidských kostí
vyrvaných z hlubin matky Země,
a při defilé těch relikvií
ať asistuje déšť.


Nebude ani dlouhý.
Do plechové střechy předrmolí
výčet jmen, před posledním ale
zmlkne, protože mu skočím do řeči:


Rád bych mír do dlaní.
A když je promnu,
aby voněly kořením vší lásky.


A chci to tady, teď, a živý.







P50 | Na Slupi 8 (2013–2016)


P r y č  z  t o h o  d o m u  I .


Květ máku řízne ti ret, 
chrpa našvihá oční stíny,
z durmanu včely seberou med,
tak pospěš, v Benátské čekají limuzíny,


a jehličím provléká se nit,
z tmy tma šít bude ti šat,
a pak nám přikazují pít
a už si nás vezou, z Benátské na sabat,


jen pro tu dnešní noc stojí za to žít,
jen pro ten sen, co se bude zdát,
jak naši lásku chtěli popravit
a jak se neodvážil ani jeden kat. 







P51 | Na Slupi 8 (2013–2016)


P r y č  z  t o h o  d o m u  I I .


Říkali, že to dělá, 
když si přihne k vínu,
že vztekle vytrhává
a zaráží zásuvky psacího stolu,
jako by v těch účtech,
smlouvách, pojistkách něco hledal,
nějaký piják splínu, asi.


Jenže pak nechává všeho být,
jak smyslů zbavený opouští byt
a sedá do osmnáctky,
která mu na Bílou Horu
vyveze husí kůži a zježené vlasy.


A tam se v nich vítr víská, tak dlouho,
až se zvědavé děti, ukazující na to,
prstíkem propíchnou do zájmena on,
než zas přijde k sobě, vkleče.


Říkali, že to dělá,
když si přihne k vínu,
ale jak si z té bitevní pláně
šněruje pěšky domů,
vypadá ta šavle,
co sem tam vrhne na chodník,
jako kus natráveného železného meče. 







P52 | Na Slupi 8 (2013–2016)


P r y č  z  t o h o  d o m u  I I I .


Rozholedbal se šum ve vlnách trav, 
strom přidal strom,
a pak celá krajina zhučená v splav
a tulák v sobě způli i napůl v tom
šílenství hledal bod.


Něco mi říkalo: Soustřeď se,
je takový zvláštní moment při popravě,
kdy těsně před úkonem
namnoží se těla,
ale vina je ve všech, a ne jen v jednom,


a tak stíhám tu krajinu
jak běsnící lampasák tváře vojínů,
lačný po místě pro zlomů zlom,
a jestli začne pršet, asi takhle:


zřídkakdy se vídám tak silný,
abych jedním pohybem ruky
smetl z kuchyňského stolu
tu cukřenku,
z níž se sypou iluze jak o život,
dlouhá sladká lajna
pro závislé na adrese já, tečka, com.







P53 | Na Slupi 8 (2013–2016)


D ů m  a  k o l e m j d o u c í


Čím žije a co vzdal: 
vzdal se člověka,
a že jich kolem projde.


Možná vezme na milost dítě,
které tudy vede matka do školky
a které při zvědavém pohledu vzhůru
tak dlouho tahá
za esovité kličky sýkorek,
až tohle špinavé únorové svítání
rozváže na vítání,
prostě umázne jedno písmeno
vpálené do mozků těch, co spěchají
do práce a musí se vyhýbat,
protože chlapeček stojí a snídá.


A on by toho kluka chtěl pozvat dál,
tak rád by mu otevřel dveře,


jenže jak nevnímat,
že chlapečkové dospějí
a místo many začnou požírat Judejské,
že si kafe osladí pachem krematorií
a kožených kabátů,
a pak zařvou v soudní síni:
Prováděla jste velezrádnou špionáž
a lid vás odsuzuje k trestu smrti!


Vzdal se člověka,
a že jich tu kolem prošlo.


Nakonec ti,
co už neměli na rukou krev,
vzali cihly a maltu,
zamázli okna i dveře
a udělali jej slepým a němým.


Nikoli proto, aby jej snad
ušetřili dalšího utrpení,
ale proto, aby ho jako zajatce
s páskou na očích a přelepenými ústy
převezli na břeh nového milénia,
do náruče nového otroctví,
kde si počká na nové panstvo,
které z něj nechá vymlátit paměť
a předepíše velkou perspektivu
s malou nadějí,


že tomu klukovi, co před tím domem
ještě pořád zírá do nebe,
brzy začnou přezdívat Bromden,
a že právě nasává sílu,
aby jednou v jakékoli koupelně
v jakémkoli domě tohoto města
vyrval vodovodní rozvod
nebo aspoň věšák z Ikey
a mrštil jím po všech fotrech
narozených kolem roku 1970,
co čekají na zelenou
na křižovatce u Botanické,


kteří s rukou na řadicí páce
a nohou na plynu
elegantně míjejí ten odbojný dům
s bohorovným úsměvem
na všechny strany, a přitom
nepozorovaně polykají vzteklá slova,
která jim z koutků stékají
na čerstvě oholenou bradu:


Přežívám, ale je to zlý, čas mě stíhá
a já nemám kam se schovat,
jedno z devíti miliard božích hovad
ještě dejchá.







P54 | Na Slupi 8 (2013–2016)


D ů m  a  j á


Tak poroučí se verš – 
jak vržený do propasti,
provázený otázkou, komu a proč psát,
když na dně té rokle
lidské kosti chrastí.
S nimi múza má se pomilovat?


Přepadá mě pocit, jako bych je znal.
A za všechny ty vraky
v temnotách vod
jako bych se kdysi u kormidel pral,
modlitbou marně tupil
temné noci hrot.


Jste pevné, zámky,
jež střežíte mou paměť? Ptám se,
neboť vzít za své nechci, odmítám,
že byl jsem to já, kdo je tady teď,
a jen tím budu,
kým býval jsem tehdy tam.


Odpovědí ticho. A hozené klíče,
jimiž se v tomto domě
odemykají byty.
Tak poroučí se verš,
jak kadeře u vězeňského holiče –


sbírám odvahu na pohled do zrcadla,
na pravdu, kdo ve mně není odžitý. 







P55 | Na Slupi 8 (2013–2016)


P r y č  z  t o h o  d o m u  I V .


Když otec už nemůže natočit hlavu, 
aby ostatní nezahlédl
ani periferním pohledem,
uděláš to ty. Můžeš umýt auto,
uklidit sklep, zapálit další cigaretu
nebo si ještě třikrát přidat,


ale ta scéna tě stejně nemine,
neboť je psaná synům na tělo,
a klidně zpomalí čas, aniž by přiškrtila
tep hodinových strojků,


a pak, až úniky vzdáš,
bleskovým pohybem
vykonaným v zákrytu mrknutí oka
obnaží se před tebou nahá,
jako holka v nočním podniku,
kterou sis všelijak maloval,
a přestože s ní teď sedíš na pokoji
a šeptáš ne, jakási tenze tlačí ano.


Není z tvé hlavy ani z tvého srdce
a je milosrdná aspoň v tom ohledu,
že na rozdíl od tebe před ní tvůj otec
může zůstat v pyžamu.


Protože až ztracený v posteli
poobědvá morfinovou náplast,
až s obrovským vypětím
chytne se rukama hrazdy
a rozhodí ochablé nohy jako batole,


budeš to ty, ponížený a vyděšený,
koho obsedne smrt,
a tobě zahraje, že se udělala.


Jemu bude patřit slast.







P56 | Na Slupi 8 (2013–2016)


P r y č  z  t o h o  d o m u  V .


Co ještě by muselo 
vypadnout z rukávů hráčů,
když smrt trumfuje tak mocně,
že z matky to muselo ven
a já do sebe pláču


u lože větraného než
přehmaty špinavých tabulek
letos definitivně zaskleného jara –


Kdo nad rakví
odváží se přiložit ucho k ztuhlým,
děsivě pootevřeným ústům,
jež chrlí neviditelné magma Pravidel?







P57 | Na Slupi 8 (2013–2016)


P r y č  z  t o h o  d o m u  V I .


Byla voda, kterou nabral do dlaní, 
aby skropila oheň na zrcadle,
a vkročí žena, jen se před ním mihne
a tu vodu mu vypije.


Byla zbraň, po níž sáhli bezbranní,
aby vymanila do plamenů vpadlé,
a spadne opona,
do dějství se nastřihne
a střelu na zrcadlo vykryje.


Ani zřízenec netuší,
proč ta svíčka pořád hoří.
Zvadlé květiny rychle vyhodí,
nestihne, ani nechce vědět,
čí je ten hrob. 







P58 | Na Slupi 8 (2013–2016)


V  d o m ě  s e  m a l u j e


Říkají láska a věší jen prázdné rámy. 
A my?


My asi takhle: jestli vstanu,
tak jen proto, abych tě znovu položil.


Zkrátka den protkaný milováním
jako krajina pěšinami
a ten, co proti nám šel s granátem,
ten si bude ještě za tisíc let
vytrhávat z těla


třísky malířského stojanu. 







P59 | Na Slupi 8 (2013–2016)


D ů m  p r o  M i r a b e l l e


I. 


Do světů za rohem tě ukládám, Mirabelle,
v jejich navátý prach,
i s postýlkou.


V našem městě je pokojný letní den
a na bulváru dámy urozených jmen
odhazují slunečníky.
Je prý teď móda hořet pro básníky


a provázet je v okovech do osudových cel,
cinkající klíče stírat ze zrcadel
a s pochopením hledět na prázdnou vázu,
když i suchý sprostý bodlák v mrazu


je zahalen a objat –
A tak dámy uposlechnou rad
a navždy překročí sehnutou šíji,
tají ledy a zima jarem se svíjí,


louko fialek, promluv, jsi-li živa,
kdo v tobě leží a komu se zpívá:
Přiložím vůni, zachumlám tě do básní,
hlavně mi, lásko, nezhasni –


Z pravé i levé strany přicházejí šťastné dámy,
na bílý papír vykračují a nejsou samy:
vedou se s pány na honosný bál,
jdou po stopách muže, co nosí šál


a pero nenamáčí; slova kouzlí pouhým stínem,
zvedají se klobouky a poháry s vínem
a básník čaroval, až na kolenou klečel,
tak nízko snesl se podvečer,


nad kolotoče smíchu, k prostoduchým hrám,
a ty, ač v kruhu tanečníků, přec na světě sám,
tím sis čím dál více jist.
Vytrhneš tedy další list


II.


a postavíš z něj domy,
muškáty do oken vysázíš, růže na záhony,
jež usychaly v prastaré pohádce,
zkusíš mramorové paláce


i pevné skály vedle sebe
s tak hlubokou slují vprostřed, že zkratkou do nebe,
však další verš pod prsty se drolí.
K smrti je vyčerpáno dítě v roli


mocného básníka,
jsi teď šašek a každý od tebe utíká,
cupitají dámy a zvedají nos,
drží jim ho páni, které o nic nepros,


a vstaň! Město se převléká,
bulvár uliček se leká,
na rozích zapíná šero šat,
každý knoflík přišívá tisíckrát,


až tak ostře třpytí se hrany
zlatým ohněm hořící vimany,
k níž se bojíš zvednout oči –
Nežli se ona přitočí,


vstávej! Město je připraveno
v některé z pasáží vydat to jméno
a vítr chce chytnout tě za boky
a nad střechami mílovými kroky


přenést do náruče komusi –
Nevnímej ty muzikanty, co kol tebe rámusí,
vstaň a salvami písmen nič, stránkou po stránce
ortel těch bubeníků, zvěst konce,


který netušíš, neboť jsi blíž, blíže orchideji v pralese,
pavučině, jež chvěje se
obrostlá trny všech dívčích těl,
neskutečné Mirabelle.


III.


Snít pocit, že hladím tě po pleti,
mít na prstu motýla, co neuletí,
pít ze studánky tak, že přepálím se do džbánu,
žít smích květinářky utopené do tulipánů,


jako když na zem spadne kámen z jiných sfér,
jak na smutečním věnci pár pestrých pavích per,
tak doutnající rým znovu vzplál tvým skvostem,
Mirabelle, stala ses nejvzácnějším hostem,


jemuž prostřít mám,
už nemusím uhýbat před úšklebky dam,
krvavé rtěnky přetírat medem
a doufat aspoň pohledem,


z blátivých kaluží destilovat nach,
sonety kojit v nesklizených zahradách,
dříve než skřivan ohlásí den,
pověz, má milá, odkud ten žal, což blouzním sen?


IV.


Pohladila Mirabelle básníkovu dlaň,
šeptla: Cítím pláň,
na pláni světla rozsvěcejí
a vidím vagóny na slepé koleji,


zaryčel povel k zastavení vlaku,
z něho postava se belhá, zbita a ve fraku
vypadá jak klaun či cirkusový principál…
– Mluv, Mirabelle, a dál?


Odmrští jej na oltář
a neustrne ani tvář,
až meč provede v zlatém řezu
trest za zločin, kde vina bez nálezu,


a zřím, jak z hrudi principála
dlouhá temná jiskra sálá,
kudy plazí se, tam sad hadích jabloní,
než ji východ slunce odcloní,


než na miskách vah Bůh se promítne:
na jedné průsvitné,
na druhé pravé slané dívčí slzy.
Setřeš je už brzy.


V.


Hraj, woe! Chce se mi spisovat,
jsem krutopřísný princ, navalte hrad
a nasypte mi do klína krabici hraček,
všechny ty panenky s vizáží středoškolaček,


dámy, je mi líto, mám dost těch vašich fint,
nalévám si cigára a připaluji absint
vaším trapným selfie někde na Matějské pouti,
žádná z vás mi ruku s tužkou už nezkroutí,


jste fejkové Rózy na levné matraci,
zakalíte, usnete, některá se pozvrací,
mezi vámi není ta pravá.
Jen Mirabelle tohle dává,


jen ta jedna, kterou odnáší si do křesla,
prostě tak nějak chápe se řemesla
ten divný princ s nálepkou bohém,
s prázdnou náručí odcházeje, do světů za rohem –


VI.


Do světů, v kterých dýdžejové už nehrají,
na taneční parket, kde uklízečky zametají
zbytky rozkopaných hraček,
vraťte Jeho Výsost a namočte mu šosy do omáček


a připravte účet, strhněte z něj frak,
vyzujte ho z bot a pak,
dva, tři, ze stoje leh,
hlavně, aby básník nic nepostřeh',


šest, vlevo otočka, ramena výš,
obřízkejte rejdy! Spusťte mříž!
A prapory dolů na půl klacku,
ať polibek zhořkne mu na pyskatou facku –


VII.


Mezi sedmero kopci za panstvím,
kde přesně, nepovím,
někde tam modřínů hřívy v letu
zvou celý les na operetu


o rose, jež padá chvílemi
místo kapek v slabikách do re mi –
to když dobré víly strunami svých harf
přelaďují splín do milosrdnějších salv,


neboť v klišé boří se mu každá věta
a jakoby prokleta
vždy uhne před romantickými prstoklady.
K městu natruc otočen zády


bloumá básník po okraji propasti,
řetězy shůry pevné jsou, leč nezachrastí
ani stéblem; a přesto ta rokle čímsi zarůstá,
už nevnímáš gravitaci místa,


ani že nedopsáno, a přesto uzamknuto pečetí,
a že najít adresáta v sobě potrvá ti staletí
a další věky setřít sliny
čpící jedem, namířené na hrdiny –


Mezi sedmero kopci za panstvím
topí se v kaňce inkoustu mim,
nehodíš-li lano tenké jako dívčí vlas,
nepřekoná ten sráz.


VIII.


V našem městě je pokojná letní noc,
kdosi mě srazil, nevolám o pomoc,
všemi směry utíká ten manekýn,
nabíhá před plátna multikin


a vyhozen posté
tvrdí, že na klopě mu roste
krása – však stačí rozsvítit
a spatříte pouze nit,


po hrudi na koberec stéká,
ten blázen k ní odevzdaně pokleká –
Jestli to bolí? Nebo je to slast,
být chvíli sebou a za okamžik takhle mást?


Nevím, kdo z nás psal
a kdo dívku vzal
a jako usadil do lázně konejšivých luceren.
Úsvit už práská opratěmi kantilén


a letí stověžatou, halekaje na kozlíku:
Houpy, zvony, hou, bijte v rytmu kosmických valčíků,
svými kovanými srdci bijte do zla všech zel,
dokud si tě neuložím, Mirabelle,


do světů za rohem,
v jejich navátý prach,
i s postýlkou.


epilog


Jen vytleskává doby, poeta.
A kolem se courají
nesví, vzteklí bubeníci.


On vytleskává doby,
ale oni ten sluch nemají –
proto mlátí do bubnů, dokud z něj nevytlučou
všechny jeho podoby.


Jedna z nich se ještě stihne uklonit.
Na pravou a levou stranu
krojenou do zapálených svící.







P60 | Na Slupi 8 (2013–2016)


D ů m  r o k u  1 9 5 3


Slunce přestřelilo 
a pán nových pořádků,
rozkročený v nohách prádelníku,
to udělal.


Pán ponížení
na záda nahých mladých
hladových žen to udělal rovněž.


A také to udělal pán války,
když pohybem kraba nacouval
do nepolíbené dutiny houslí.


Housle zahnily nicotou,
uvadlými tulipány
rozvoněla se ramena krásek,
cosi ulevilo si pod peřinu.


Slunce přestřelilo a dům zešeřel,
nabral fazónu naježené kočky.
Jakékoli pohlazení fasády
je mu proti srsti,
a kdo z kolemjdoucích vztekem nabije
aspoň slinu, po řezné ráně
zběsilé vločky plive černozel.


Pořád tu máme únor.







P61 | Na Slupi 8 (2013–2016)


D ů m  r o k u  1 9 7 9


Tak si ty běhouny střech zase sbal 
a vypadni!, zařval.


Pak si přisunul mapu.
Ze dna hrnku vyškrábl lžičkou lógr,
procedil mezi zuby
a sladkou krvavou slinu pustil
přesně na roh Apolinářské a Na Slupi.


Tím okamžikem
v ulicích smog dal by se krájet.
A v lidech vylidněno, naočkováno,
přezbrojeno, jen jakýsi
nahý muž lepí se k nahé ženě
a zůstává v ní tak dlouho,
dokud se nůž v pochvě neotupí.


A to je všechen křik.
Je pět hodin třicet minut
a vysílá stanice Hvězda.
V dlouhých vlnách nepřestává
prošlehávat tělem sebevraha
i přesto, že byl mrtvý,
už jak dopadl na chodník.







P62 | Na Slupi 8 (2013–2016)


Š e l  o d  d o m u  k  ř e c e


I. 


Posbírám mrtvé pramice,
vyřežu nové lodě,
v jedné zakleknu, naplním plíce
a pošlu se do kruhů na vodě,
naposledy mávnu majákům v přístavu.


Vítr hvízdne – pluji,
hvízdne podruhé –
na kost promrzlý plavu,
hvízdne potřetí – neexistuji.


II.


Město v postelích je poslední vjem.
Také chechot racků
nad Veslařským ostrovem,
leč břehy se ani nepřevalí,
jen si zlehka přitáhnou řeku.


Komu nejsem lhostejný, jsi ty.
Ty s tváří pod polštářem,
v níž pluhy pláče
vyoraly hluboké vrásky.


Pak začnu sít:
za každou slzu jeden vltavín
a tobě bude štěstím zase do smíchu.


Mně do breku.







P63 | Na Slupi 8 (2013–2016)


Š l a  o d  d o m u  k  ř e c e


Chceš být mou nevěstou 
s věnečkem pleteným polní cestou?


Chceš? To abych si hladinu Vltavy,
své stříbromírné stehy párat počal,
volavky jezů provětral,
rozhádal pramice,
nametal rakev z vrbového proutí.


Tak do dne a do roka bez citu a něhy
drze se navezu do lidské taškařice,


až takzvaná láska se zhroutí
do věnečku pleteného polní cestou,
na jejímž konci čas od času
dívka mou nevěstou,


kráčejíc k řece úvozem,
který byl na Slupi
dřív než všechny ulice.







P64 | Na Slupi 8 (2013–2016)


Z a  d o m e m  k o l é b k a


Na panství Château des Frites 
pánům nosí křesla
a chudák nesmí se ani zastavit,
krajkářkám ruce pohladit,


hned prý: Hleď si svého vesla –


Na panství Château des Frites
je úplná luna v mlází,
však tam popluju, střevíce o ni vyzuju
a nechám nohám snít,


že vnoří se do hvězdokupy –


Ó, jak odejít chce se mi
a jak spáč v úvalu probudit
oči své k bitvě zas na jiné zemi,
adieu, panství Château des Frites,


vítej, zahrado na Slupi!







P65 | Na Slupi 8 (2013–2016)


Z a  s t ě n a m i  v  t o m  d o m ě  I .


Jak vřídek vytryskla potlačovaná touha 
roztáhnout křídla veršem
a on se chopil papíru,
jak balónek praskly v uších okovy
a ona si svobodu zpečetila
cizí krví na čepeli nože.


Ach, bože, ty tvé mise.


Ale já se neptám,
jak být vyslancem tam,
kam sluncí had už nedoplazí se,
jak o tebe nezavadit pohledem,
a přitom přejít vyhořelé nebe
páté hodiny ranní,
desátého dubna patnáctého roku,


ani co čeká básníka ochromeného
děsy, jež vedou jeho tužku,
a co tu holku, rozhodnutou
nedělat chlapům služku,
která pod tíhou slz
i tak klesá do rozkroku policisty,
neptám se tě na nic.


Jen prolétnu těmi byty,
jen letmo dotknu se hlav těch dvou.
A vidím, že není větší iluze konce
než střepy rozbité busty. 







P66 | Na Slupi 8 (2013–2016)


Z a  s t ě n a m i  v  t o m  d o m ě  I I .


Když si při holení nepíská, 


přepadá ho, jak zaseje,
co jeho zvůle zkosila:
natrávil parfém panen,
slinným jedem hebkost třísel napustil,
aby obnažena agresivním povětřím
ztuhla v rozcapenost hlubší
než Vltavy slepá ramena
pod příkrovem mračným,


jichž se jako malý tolik bál
a v nichž se později stal
samozvaným rybářem své mužnosti,
doufaje, že ze spár spodních vod
anděla holýma rukama vyrve
a boží světlo vyždímané z křídel
nakape si na obličej
a zařve jak z pouště bloud
vymrštěný oáze na dosah:


Teď! Teď v sobě uklidím,
ze všech údů ztopořených
vyvalí se tuna hnusu
a z těla tvého, s kterým spím,
posnídám než dětskou pusu –


Leč v protějším rohu ložnice
kyne odvrácená strana rána:
kohoutí nářek dívek,
poryvy natržených halenek
tepající vzduch,
zvuková stěna, na jejíchž drátech
kubisticky rozhozený vykrvácí uchem


každý muž, který si při holení nepíská.







P67 | Na Slupi 8 (2013–2016)


T a  i l u z e ,  ž e  d ů m  s t o j í


Když celé město tak, jak je, 
uvědomilo se nahnané do transportu,
a když teď letí


a všechny debaty, údivy, chechot i pláč
slily se v zakvílení, jež rozřízlo vzduch
a spadlo o tóninu níž,
aby se v koridoru vitálních žil
vyladilo na střet s protivehiklem,


je nejvyšší čas vypadnout.


Vzít schody po sedmi nebo
jinak proskočit strachem jako sklem,
a přesně v mžiku mezi nebem a zemí
příčinu zavětřit, pustit poslední iluzi,
že nás drží ruka komplice.


Pak se zvednout,
dobelhat zpátky domů
a v pokoře na stropě ložnice
vyhlížet konečnou. 







P68 | Na Slupi 8 (2013–2016)


P r y č  z  t o h o  d o m u  V I I .


Půjdu pěšky, pomalu. 
Nenápadně prosmýknu se kolem času,
který tady všemu velí,
zpocená čela větrem sprchuje.


Jsem ze hry? Ne tak zcela.
Po nekonečné chůzi nachystá mi
klášter svaté Alžběty rozpitý ve tmě,
potvrdí půlnoc zvonem věží.


Čeká takhle, čas:
ležérně opřený o vysokou zeď,
založené ruce, bohorovný úsměv
a pohled směrem, odkud se přicházívá.


Kdo kolem projel, viděl nás tu stát.
Kdo takto kolem spěšně projel,
zapřažený láskou či měšcem,
však víc nevnímal:


že kdosi nad střechami, spatřiv
velkolepou šachovnici uliček
Nového Města s rozehranou partií,
v letu táhl a vzal pěšce.







P69 | Na Slupi 8 (2013–2016)


P r y č  z  t o h o  d o m u  V I I I .


Ještě za tmy vstát, 
na Ztracenku vystoupat.
Nadechnout vzduch ostrý jako pila
a ořezat ten rodokmen,
jednou provždy jej zbavit větví,
na něž jitra navěšují,
co z předešlé noci vytěsnila:


plané touhy povolených kravat,
definitivní tečky jištěné
nedopalky cigaret,
polámané větrníky dívčího smíchu,
z nichž si zvědavý vánek načítá
zbytky DNA.


Z použitých náhubků
vteřinových šelem ještě kape.


A houpe se tu gnóm, na té lidské pouti,
který všem viděl do karet.
Kmitá. Oč jsem blíže, o to rychleji.


Možná máš výhled z okna
a zahlédneš hodiny,
jež zběsile rafijemi kroutí,
možná, že zůstaneš vdovou,
zato vdovou prosluněnou. 







P70 | Na Slupi 8 (2013–2016)


D ů m  p o d  s n ě h e m


Zimní večer, všude sníh, 
bílo v městech, bílo na polích,
zimní večer, čas klekání
v závějích.


Obloha kolébá poslední havrany,
na prazích Prahy svítá,
za domem dítě vyšlapává hrany,
tep jeho srdce kdosi počítá,


a v tom srdci rodí se křídla,
pach krve z horkých slin,
ten večer dítě nedotklo se jídla,
polibek spánku s příchutí kovadlin –


Zimní večer, všude sníh,
bílo v městech, bílo na polích,
zimní večer, čas klekání
v závějích.


Poslední havrani ve zlém,
mráz vytahuje břitvu,
za domem dítě hladí diadém,
co tiše proniká k jeho nitru


a pak ten kluk ruce zved'
a tuny země hnuly se k výsluní,
sníh voní, voní jak liliový květ
a kosmické rychlovlaky duní –


Zimní večer, všude sníh,
bílo v městech, bílo na polích,
Štědrý večer, čas klekání
v závějích. 







P71 | Na Slupi 8 (2013–2016)


N a  d o h l e d  o d  d o m u  I .


Je bezpečno, nikomu se nic neděje, 
široko daleko jediný žralok:
Botič, který ukousne si ze závěje.


A když sněhy roztály na břečku,
vynořila se socha svatého Barmana,
jenž z ledové tříště, slunce a míru
namíchal tak pozitivní horečku,


že lidé vycházejí
a ze zlatavých šupin ticha
rýžují zlatavé šupiny ticha.


Až se setmí,
žádné okno v domě nezasténá.
Až je mi líto, že volavky jezů
ještě nerozmrzly.







P72 | Na Slupi 8 (2013–2016)


N a  d o h l e d  o d  d o m u  I I .


Je lehké psát o tom, 
čeho nelze se dotýkat, co se vymyká,
je těžké obejmout v matce
dvacetiletou krásku
a přitom zůstat synem.


Je lehké odpozorovat,
že zvuk svítání nese
vždy jedna osiřelá slabika,
je těžké dodat další,
aby na počátku bylo slovo.


Takové, jež sveze se klínem,
aniž by zhřešilo, a které
osprchuje trávník na Karláku,
vypálí asfalt na Pavláku,
než město znovu načpí člověkem.


Je lehké prožít den ve skice,
je těžké prožít skicu tak,
že den se natolik vybarví,
aby nemusel zítra začít nanovo. 







P73 | Na Slupi 8 (2013–2016)


N a  d o h l e d  o d  d o m u  I I I .


V cestu – necestu srdcem, 
do jeho šelestu padá.


A hned škrábe se výš.
Až tam, kde konejšivé moře paprsků
transmutuje do bodců,
jež skolí všechny,
kdo se na nich nepředvedou
s famózním balancem provazochodců.


Na horizontu Ječné,
přesně vprostřed ulice,
kam se zrána přikutálíš,
abys naložilo člověka:


liduprázdno. 







P74 | Na Slupi 8 (2013–2016)


M ů j  d ů m  t o  n e n í


I. 


Žádný dědic.
Černá ovce rodiny.


II.


Nevidím důvod něco chtít,
nemám zájem cokoli spravovat,
chci jen pozorovat věci, celý tenhle byt,
jak všechno postupně utichá.


Nejpřehledněji je mi v křesle,
čelem k vyhaslému krbu.
Tam se usadím a k hrudi přivinu
to poslední, patrně nástěnné hodiny.


S nimi usnu.


III.


Zdají se mi obrazy,
které spolu nesouvisí,
a přesto jsou do sebe vsazeny
jako dva rámy uchopené jednou rukou,
jako strany téhož krajíce.


Vnímám les – není veliký,
taková tuctová houština
náletových stromů s igelitkami
odpadků, která občas vystřelí zajíce,


a je tu i řada domků,
jakási ulice na předměstí utopená
do šera, vlnící se extrémním horkem,
a v ní větší počet lidí, postupně
odváděných ve skupinkách pryč.


Teď naše pětice: jdeme
po rozteklém asfaltu, podél
těkavých vrat, branek a schránek,
kolem navinulého štěkotu psů kráčíme
svižně jeden za druhým,
s tísní v zátylku,
jen pod nohy se dívajíce.


A pak rychle probíháme tím lesem.
Proč takovým smetištěm,
zůstává bez odpovědi,
zřejmě proto, že tady každý
může vyhodit svého člověka
a smrt je zde milosrdná, jen svědí.


- - -


A zdá se, že plodím stromy,
a sázím-li, tak syny.
Až takový jsem Adam,
úplný mistr převleků.


Občas se staví moje zesnulá žena
a opatrně mi přes nahé, do krve
poškrábané tělo přehodí deku.


IV.


Dnes neřeknu, běž.


Dnes mě přepadla žízeň po životě,
ale z té cisterny s nápisem
Měsíc nad Petřínem
vytéká jen studené světlo,
a nikde žádný údržbář,
každý sám sobě bůh.


Sprav to nějak, je mi zima, lásko –
jsi pro mě jejím synonymem,
a dej aspoň vytušit svoji dlaň,
do níž vydechovat budu,
abych se rozdělal, a třeba
pod Vyšehradem chytne stará řeka
a v nové vodě blýskne se pstruh,
třeba celé tohle město sevřu v pěst
a naběhlou žílou proletí oheň


a sežehne všechny Prahy,
které kdy byly, jsou a budou lež.


V.


Je otázka,
do jakých se nabourám dveří:
nalevo klika samolibých,
vpravo sebelítostivých,
vprostřed klika naivních.


VI.


Vkleče ji opouštím,
myšlenku s tíhou dubové komody
pod navijákem nebe,
který se houpe příliš vysoko.


A vracím strop, kde býval,
klížím prázdnou pochvu s mečem,
oblevuji dnům zavátým
střelným prachem šílenství,
že se mi neodejde lehce, že nevidím
schody, že neumím zkratku –


Ale už nemám důvod něco chtít,
nemám zájem cokoli spravovat,
chci jen pozorovat věci, celý tenhle byt,
jak všechno postupně utichá.


Jak ani ty hodiny neodbíjí
a jen tak jsou.


Jak místo nich fantasticky tluče
srdce té holčičky v okně přes ulici,
která právě objímá matku.







P75 | Na Slupi 8 (2013–2016)


C e l ý  d ů m  v  p r ů v a n u


Seškrtal jsem verše 
a zbyl mi jediný řádek:
pes nežere.


Ta báseň se hrnula k pointě
a teď?


Nehotovost věcí ani zbytky
mě už nepřekvapují,
od Nuslí vane lichá doba.


Čas, který nespáruji s ničím,
ženy, které nemiluji za nic. 







P76 | Na Slupi 8 (2013–2016)


O  d ů m  d á l


I. 


Jak anděl, jako shůry seslaná holubice


chová se ta žena po mém boku,
když cestou ulicemi
nabírá hrsti zrn a plev,
aby je následně přebrala tak,
že v lány velkoměstské agrese
sázím květ všehomíra.


Už dlouho se nestalo,
že bych si vyšel bez komplice,
až teď.


II.


Koupím ten kýč, jak vracím se domů,
že pes začne radostí štěkat,
zašumí koruny stromů,
že se spolu usadíme na prohřátý práh


a v klíně mi kotě zavrní.


A koupím, žes neodešla,
a je mi jedno,
kolik stojí vlasy na polštáři,
když místo nich tu
jak plevel samota vzešla,
když ani nevím,
proč vlámal jsem se do Smíchova


a jsem jak na trní.


III.


Začaly se nahazovat udice:
feťáci konzumu nacupitali
za dávkou do nákupního centra,
jiní se zůstali válet venku
se zády nalepenými
na skleněnou masu
jako by se s ní chtěli přetlačovat,
kdo bude hrát prim na jevišti
téhle čtvrti, jestli nevypadnou z role
a neotočí hlavu za novým jaguárem,
který se tudy sice plíží krokem,
zato identitu rozmetává
rychlostí světla.


Torza duší padají až za řeku
na lavičky u podskalské celnice.


Ještě tu chvíli zůstanu:
holku, co dře u kasy
za dvacku měsíčně
a smí na záchod jednou za hodinu,
právě pozval nějaký kluk na panáka
pod umělou palmu
zapíchnutou ve štěrkové drti.


IV.


A ten vzlyk z plných plic,
který se tříští
o plech první noční tramvaje,
to vyzvracené zlo už nemá sílu škodit.


Teď si utře ústa do ubrousku
a zítra za pokladnou bude dělat,
jakože nic.


Už také pojedu.


V.


A prodám ten kýč, jak se bydlí,
a když trní, tak klidně i
koruna z prochcaného keře,
ano, král je nahý,
zhulený trůní na židli,
pak druhou zatarasí dveře –
a naštěstí dřív usne.


Zachumlaný do masa, krve a kůže,
zhroucený do zimy těla,
v níž si matně uvědomí ještě jedno,
jež křídla mít může,
pár metrů by snad doletěla?


VI.


Ne? Tak aspoň dýchej.


Dýchej, možná ožije výheň
a kladivem srdce svého ukuješ
sluneční podkovy, jen lež
a čekej kopyta ohnivých jezdců,
až zaplatí ti ránou do hlavy,
jež do pohledu jiskry vžene,


a ten jak ostré náboje,
prolétaje tvými budoucnostmi,
počne spalovat vše,
co nebudeš nikdy umět zabít slovy.
Až nezůstane kámen na kameni.


Až celá Výtoň
ti začne podivně svítit do očí
a ty se špínou za nehty
a s něčím v zubech, co nejde ven,
tolikrát sebou švihneš o zem
a tolikrát se zvedneš,
dokud ten chodník nezmizí,
dokud nepoletíš.


Sám, bez andělů v zádech,
bez holubic míru na rameni.







P77 | Na Slupi 8 (2013–2016)

Vytvořte si webové stránky zdarma!