A z a z e l  v  d o m ě

Přiražený stolem přistihuji se k ránu, 
ustrnulý v pozici,
z níž se jen tak nevymanu,
až světlo legitimuje Apolinářskou.

Ulici takový den schází,
kdy mě z okolí nic zlého nenapadá,
kdy pohledem protečou nájemní vrazi
zkamenět do mýtických soch a fontán
v botanických zahradách,
kde zatím než rejdy žebroty.

Přiražený stolem přistihuji se k ránu
a tiše si mumlám, jak ho převrátit
či aspoň zředit tu protisílu,
fetišem je mi ubrus
rozpáraný na škrtidla džinů,
mám strach a celé mi to smrdí
pocitem zapálené sirky
blížící se k unikajícímu plynu –

Nebylo by přeci jen lepší
ve vteřině usnout?
A zapne mi, prosím, někdo autopiloty?

Záclona, krovy, hodiny,
děti, zvonky, zdviž,
celý dům ztichl. 

P38 | Na Slupi 8 (2013–2016)

J a r n í  p r á c e  p ř e d  d o m e m

Co jara se nachodí 
a napadá do kostýmů!

A když už nemůže?
Za korouhví sté věže
sté ušmajdané slunce
fixne se do korzetu větrné plačky,
která do očí malířů
nakulí dvě tři vlažné slzy.

Ti ožralejší estéti z nich pak čmárají
nohama po rozbředlé ulici, že:
zbavovat se zbytků sněhu je něco jako
lízat pudr z krku vyschlé bordelmamá
a to prý oni nezvládnou,

asi tak nějak bych slovy popsal
ty lítostivé skici.

Ale nikoho nezajímají.
Lidé mizí z oken,
každý má své Nové Město
po svém přečtené.

Co jara se nachodí
a napadá do kostýmů!
A dojdou-li mu síly,
k Hladové zdi lačné milence vyžene.

P40 | Na Slupi 8 (2013–2016)

J a r n í  p r á c e  z a  d o m e m

Návod, jak po tuhé zimě 
odpálit dveře zahradního domku:

Nejdříve křeč, jež nám prsty kroutí,
uřveme v hada, aby vyjel
a natáhl nervy sasanek a žilky jitrocele
kolem celé boudy,
abychom se po zmrzlé zemi
nemuseli plazit sami.

Pak nasázíme boží muka
pro případná minutí cíle
v téhle naší smělé pouti.

C'vjána h-ašama lachami!
vyrazí oko z klíčové dírky.
Člověku nepatří.

P42 | Na Slupi 8 (2013–2016)

D ů m  p o d  z á p a d e m  s l u n c e

Jaká myšlenka předchází tomu, 
že knihu před sebe
hřbetem napřed loupne?

A vyjde ten podivín dnes z domu?
Vystoupí z tratoliště
proflákaných minut, nebo co udělá?

Ženám přijde, že jak mocně
z křesla vystřelil, tak rychle zchřadl,
mužům, že bere kramle po parketách
pohybem pavouka s utrženou nohou,
potulným psům, že hloupne.

A nemá to rád, když v podvečerech
do Albertova nakráčí, když jej
přistihnou, jak si bez vlastní vůle
nohama šoupe po trajektorii slunce,

které ví z hlavy, proč a kde zapadat.

Po nocích čte, aby zapomněl,
nezešílel z pocitu, že ta hlava je jeho. 

P44 | Na Slupi 8 (2013–2016)

D ů m  l é t e m  p ř e p a d l ý  I .

Včera i dnes 
hosté na prázdném schodišti.
Hosté s takovými mimikry šera,
že nezavětřil je ani jeden pes.

Lačni po pozvání,
pachem chodby nalokáni
pomalu kynou, až otřou se o zvonek.
A kde služka pootevře,
tam natečou a zapiští:

Půst skončil!
Přirazte stoly a nahrňte ubrusy
a noste a noste
slunci rozkošně padajícímu
na jednu polonahou
a za chvíli na jinou! 

P46 | Na Slupi 8 (2013–2016)

D ů m ,  k d e  j e  d o m a

Malý metař víří listy, 
velký celé chodníky,
jsi též nameten, tudíž i jistý,
že nebudeš vítán, až opřeš se do kliky,

a vlastně se nedivíš.

Do útrob svých, pusť mě, dome,
nebo ti zneuctím moderny tvář!
Nad hlavou asteroid 562 Salome,
za zády první ranní popelář,

v žíle krev s fernetem.

A další člověk. Samí lidé,
lidově řečeno, lidí jak prase,
a jak tě ženou, jak každý po tobě ide,
chybí už jen bača a kovboj s lasem,

dneska asi nebydlíš.

Listy víří metař malý,
velký cvičí s celou Prahou,
až se vzduch pročistí a usednou kaly,
vejdeš domů zdí, stropem, podlahou.

Jestli vystřízlivíš, opilý světem. 

P48 | Na Slupi 8 (2013–2016)

P o d  d o m e m  p o h ř e b i š t ě

Rád bych mír do dlaní. 
A když je promnu,
aby voněly kořením vší lásky.

Cítíš tu pravdu? Ruka, jíž se chytáš,
už není tvého milence.
Jak zvíře v ní větřím hmaty neřádu,
uchem stopuji, čím tepe,
je hrobem, z něhož odebírám věnce,
a krev volá krev, prsty k sobě lepí.

Ještě bych mohl vše zasypat
nějakým milosrdným podobenstvím,
například o nálezu staré lahve
červeného, které je hřích otevřít,
uhladit veršem rafinované sebelítosti,
zhasnout a usnout.

To všechno bych mohl,
kdybych už nebyl na střepy.
A v tísni, jak tu bosa našlapuješ,
jak lámu tvé světlo, když se svlékáš,
jak celý řežu, tak celý svinuji se v pěst

a v duchu prosím anděly,
ať změní se v psy, kteří lačně
zuby zatnou do lidských kostí
vyrvaných z hlubin matky Země,
a při defilé těch relikvií
ať asistuje déšť.

Nebude ani dlouhý.
Do plechové střechy předrmolí
výčet jmen, před posledním ale
zmlkne, protože mu skočím do řeči:

Rád bych mír do dlaní.
A když je promnu,
aby voněly kořením vší lásky.

A chci to tady, teď, a živý.

P50 | Na Slupi 8 (2013–2016)

P r y č  z  t o h o  d o m u  I I .

Říkali, že to dělá, 
když si přihne k vínu,
že vztekle vytrhává
a zaráží zásuvky psacího stolu,
jako by v těch účtech,
smlouvách, pojistkách něco hledal,
nějaký piják splínu, asi.

Jenže pak nechává všeho být,
jak smyslů zbavený opouští byt
a sedá do osmnáctky,
která mu na Bílou Horu
vyveze husí kůži a zježené vlasy.

A tam se v nich vítr víská, tak dlouho,
až se zvědavé děti, ukazující na to,
prstíkem propíchnou do zájmena on,
než zas přijde k sobě, vkleče.

Říkali, že to dělá,
když si přihne k vínu,
ale jak si z té bitevní pláně
šněruje pěšky domů,
vypadá ta šavle,
co sem tam vrhne na chodník,
jako kus natráveného železného meče. 

P52 | Na Slupi 8 (2013–2016)

D ů m  a  k o l e m j d o u c í

Čím žije a co vzdal: 
vzdal se člověka,
a že jich kolem projde.

Možná vezme na milost dítě,
které tudy vede matka do školky
a které při zvědavém pohledu vzhůru
tak dlouho tahá
za esovité kličky sýkorek,
až tohle špinavé únorové svítání
rozváže na vítání,
prostě umázne jedno písmeno
vpálené do mozků těch, co spěchají
do práce a musí se vyhýbat,
protože chlapeček stojí a snídá.

A on by toho kluka chtěl pozvat dál,
tak rád by mu otevřel dveře,

jenže jak nevnímat,
že chlapečkové dospějí
a místo many začnou požírat Judejské,
že si kafe osladí pachem krematorií
a kožených kabátů,
a pak zařvou v soudní síni:
Prováděla jste velezrádnou špionáž
a lid vás odsuzuje k trestu smrti!

Vzdal se člověka,
a že jich tu kolem prošlo.

Nakonec ti,
co už neměli na rukou krev,
vzali cihly a maltu,
zamázli okna i dveře
a udělali jej slepým a němým.

Nikoli proto, aby jej snad
ušetřili dalšího utrpení,
ale proto, aby ho jako zajatce
s páskou na očích a přelepenými ústy
převezli na břeh nového milénia,
do náruče nového otroctví,
kde si počká na nové panstvo,
které z něj nechá vymlátit paměť
a předepíše velkou perspektivu
s malou nadějí,

že tomu klukovi, co před tím domem
ještě pořád zírá do nebe,
brzy začnou přezdívat Bromden,
a že právě nasává sílu,
aby jednou v jakékoli koupelně
v jakémkoli domě tohoto města
vyrval vodovodní rozvod
nebo aspoň věšák z Ikey
a mrštil jím po všech fotrech
narozených kolem roku 1970,
co čekají na zelenou
na křižovatce u Botanické,

kteří s rukou na řadicí páce
a nohou na plynu
elegantně míjejí ten odbojný dům
s bohorovným úsměvem
na všechny strany, a přitom
nepozorovaně polykají vzteklá slova,
která jim z koutků stékají
na čerstvě oholenou bradu:

Přežívám, ale je to zlý, čas mě stíhá
a já nemám kam se schovat,
jedno z devíti miliard božích hovad
ještě dejchá.

P54 | Na Slupi 8 (2013–2016)

P r y č  z  t o h o  d o m u  I V .

Když otec už nemůže natočit hlavu, 
aby ostatní nezahlédl
ani periferním pohledem,
uděláš to ty. Můžeš umýt auto,
uklidit sklep, zapálit další cigaretu
nebo si ještě třikrát přidat,

ale ta scéna tě stejně nemine,
neboť je psaná synům na tělo,
a klidně zpomalí čas, aniž by přiškrtila
tep hodinových strojků,

a pak, až úniky vzdáš,
bleskovým pohybem
vykonaným v zákrytu mrknutí oka
obnaží se před tebou nahá,
jako holka v nočním podniku,
kterou sis všelijak maloval,
a přestože s ní teď sedíš na pokoji
a šeptáš ne, jakási tenze tlačí ano.

Není z tvé hlavy ani z tvého srdce
a je milosrdná aspoň v tom ohledu,
že na rozdíl od tebe před ní tvůj otec
může zůstat v pyžamu.

Protože až ztracený v posteli
poobědvá morfinovou náplast,
až s obrovským vypětím
chytne se rukama hrazdy
a rozhodí ochablé nohy jako batole,

budeš to ty, ponížený a vyděšený,
koho obsedne smrt,
a tobě zahraje, že se udělala.

Jemu bude patřit slast.

P56 | Na Slupi 8 (2013–2016)

P r y č  z  t o h o  d o m u  V I .

Byla voda, kterou nabral do dlaní, 
aby skropila oheň na zrcadle,
a vkročí žena, jen se před ním mihne
a tu vodu mu vypije.

Byla zbraň, po níž sáhli bezbranní,
aby vymanila do plamenů vpadlé,
a spadne opona,
do dějství se nastřihne
a střelu na zrcadlo vykryje.

Ani zřízenec netuší,
proč ta svíčka pořád hoří.
Zvadlé květiny rychle vyhodí,
nestihne, ani nechce vědět,
čí je ten hrob. 

P58 | Na Slupi 8 (2013–2016)

D ů m  p r o  M i r a b e l l e

I. 

Do světů za rohem tě ukládám, Mirabelle,
v jejich navátý prach,
i s postýlkou.

V našem městě je pokojný letní den
a na bulváru dámy urozených jmen
odhazují slunečníky.
Je prý teď móda hořet pro básníky

a provázet je v okovech do osudových cel,
cinkající klíče stírat ze zrcadel
a s pochopením hledět na prázdnou vázu,
když i suchý sprostý bodlák v mrazu

je zahalen a objat –
A tak dámy uposlechnou rad
a navždy překročí sehnutou šíji,
tají ledy a zima jarem se svíjí,

louko fialek, promluv, jsi-li živa,
kdo v tobě leží a komu se zpívá:
Přiložím vůni, zachumlám tě do básní,
hlavně mi, lásko, nezhasni –

Z pravé i levé strany přicházejí šťastné dámy,
na bílý papír vykračují a nejsou samy:
vedou se s pány na honosný bál,
jdou po stopách muže, co nosí šál

a pero nenamáčí; slova kouzlí pouhým stínem,
zvedají se klobouky a poháry s vínem
a básník čaroval, až na kolenou klečel,
tak nízko snesl se podvečer,

nad kolotoče smíchu, k prostoduchým hrám,
a ty, ač v kruhu tanečníků, přec na světě sám,
tím sis čím dál více jist.
Vytrhneš tedy další list

II.

a postavíš z něj domy,
muškáty do oken vysázíš, růže na záhony,
jež usychaly v prastaré pohádce,
zkusíš mramorové paláce

i pevné skály vedle sebe
s tak hlubokou slují vprostřed, že zkratkou do nebe,
však další verš pod prsty se drolí.
K smrti je vyčerpáno dítě v roli

mocného básníka,
jsi teď šašek a každý od tebe utíká,
cupitají dámy a zvedají nos,
drží jim ho páni, které o nic nepros,

a vstaň! Město se převléká,
bulvár uliček se leká,
na rozích zapíná šero šat,
každý knoflík přišívá tisíckrát,

až tak ostře třpytí se hrany
zlatým ohněm hořící vimany,
k níž se bojíš zvednout oči –
Nežli se ona přitočí,

vstávej! Město je připraveno
v některé z pasáží vydat to jméno
a vítr chce chytnout tě za boky
a nad střechami mílovými kroky

přenést do náruče komusi –
Nevnímej ty muzikanty, co kol tebe rámusí,
vstaň a salvami písmen nič, stránkou po stránce
ortel těch bubeníků, zvěst konce,

který netušíš, neboť jsi blíž, blíže orchideji v pralese,
pavučině, jež chvěje se
obrostlá trny všech dívčích těl,
neskutečné Mirabelle.

III.

Snít pocit, že hladím tě po pleti,
mít na prstu motýla, co neuletí,
pít ze studánky tak, že přepálím se do džbánu,
žít smích květinářky utopené do tulipánů,

jako když na zem spadne kámen z jiných sfér,
jak na smutečním věnci pár pestrých pavích per,
tak doutnající rým znovu vzplál tvým skvostem,
Mirabelle, stala ses nejvzácnějším hostem,

jemuž prostřít mám,
už nemusím uhýbat před úšklebky dam,
krvavé rtěnky přetírat medem
a doufat aspoň pohledem,

z blátivých kaluží destilovat nach,
sonety kojit v nesklizených zahradách,
dříve než skřivan ohlásí den,
pověz, má milá, odkud ten žal, což blouzním sen?

IV.

Pohladila Mirabelle básníkovu dlaň,
šeptla: Cítím pláň,
na pláni světla rozsvěcejí
a vidím vagóny na slepé koleji,

zaryčel povel k zastavení vlaku,
z něho postava se belhá, zbita a ve fraku
vypadá jak klaun či cirkusový principál…
– Mluv, Mirabelle, a dál?

Odmrští jej na oltář
a neustrne ani tvář,
až meč provede v zlatém řezu
trest za zločin, kde vina bez nálezu,

a zřím, jak z hrudi principála
dlouhá temná jiskra sálá,
kudy plazí se, tam sad hadích jabloní,
než ji východ slunce odcloní,

než na miskách vah Bůh se promítne:
na jedné průsvitné,
na druhé pravé slané dívčí slzy.
Setřeš je už brzy.

V.

Hraj, woe! Chce se mi spisovat,
jsem krutopřísný princ, navalte hrad
a nasypte mi do klína krabici hraček,
všechny ty panenky s vizáží středoškolaček,

dámy, je mi líto, mám dost těch vašich fint,
nalévám si cigára a připaluji absint
vaším trapným selfie někde na Matějské pouti,
žádná z vás mi ruku s tužkou už nezkroutí,

jste fejkové Rózy na levné matraci,
zakalíte, usnete, některá se pozvrací,
mezi vámi není ta pravá.
Jen Mirabelle tohle dává,

jen ta jedna, kterou odnáší si do křesla,
prostě tak nějak chápe se řemesla
ten divný princ s nálepkou bohém,
s prázdnou náručí odcházeje, do světů za rohem –

VI.

Do světů, v kterých dýdžejové už nehrají,
na taneční parket, kde uklízečky zametají
zbytky rozkopaných hraček,
vraťte Jeho Výsost a namočte mu šosy do omáček

a připravte účet, strhněte z něj frak,
vyzujte ho z bot a pak,
dva, tři, ze stoje leh,
hlavně, aby básník nic nepostřeh',

šest, vlevo otočka, ramena výš,
obřízkejte rejdy! Spusťte mříž!
A prapory dolů na půl klacku,
ať polibek zhořkne mu na pyskatou facku –

VII.

Mezi sedmero kopci za panstvím,
kde přesně, nepovím,
někde tam modřínů hřívy v letu
zvou celý les na operetu

o rose, jež padá chvílemi
místo kapek v slabikách do re mi –
to když dobré víly strunami svých harf
přelaďují splín do milosrdnějších salv,

neboť v klišé boří se mu každá věta
a jakoby prokleta
vždy uhne před romantickými prstoklady.
K městu natruc otočen zády

bloumá básník po okraji propasti,
řetězy shůry pevné jsou, leč nezachrastí
ani stéblem; a přesto ta rokle čímsi zarůstá,
už nevnímáš gravitaci místa,

ani že nedopsáno, a přesto uzamknuto pečetí,
a že najít adresáta v sobě potrvá ti staletí
a další věky setřít sliny
čpící jedem, namířené na hrdiny –

Mezi sedmero kopci za panstvím
topí se v kaňce inkoustu mim,
nehodíš-li lano tenké jako dívčí vlas,
nepřekoná ten sráz.

VIII.

V našem městě je pokojná letní noc,
kdosi mě srazil, nevolám o pomoc,
všemi směry utíká ten manekýn,
nabíhá před plátna multikin

a vyhozen posté
tvrdí, že na klopě mu roste
krása – však stačí rozsvítit
a spatříte pouze nit,

po hrudi na koberec stéká,
ten blázen k ní odevzdaně pokleká –
Jestli to bolí? Nebo je to slast,
být chvíli sebou a za okamžik takhle mást?

Nevím, kdo z nás psal
a kdo dívku vzal
a jako usadil do lázně konejšivých luceren.
Úsvit už práská opratěmi kantilén

a letí stověžatou, halekaje na kozlíku:
Houpy, zvony, hou, bijte v rytmu kosmických valčíků,
svými kovanými srdci bijte do zla všech zel,
dokud si tě neuložím, Mirabelle,

do světů za rohem,
v jejich navátý prach,
i s postýlkou.

epilog

Jen vytleskává doby, poeta.
A kolem se courají
nesví, vzteklí bubeníci.

On vytleskává doby,
ale oni ten sluch nemají –
proto mlátí do bubnů, dokud z něj nevytlučou
všechny jeho podoby.

Jedna z nich se ještě stihne uklonit.
Na pravou a levou stranu
krojenou do zapálených svící.

P60 | Na Slupi 8 (2013–2016)

D ů m  r o k u  1 9 7 9

Tak si ty běhouny střech zase sbal 
a vypadni!, zařval.

Pak si přisunul mapu.
Ze dna hrnku vyškrábl lžičkou lógr,
procedil mezi zuby
a sladkou krvavou slinu pustil
přesně na roh Apolinářské a Na Slupi.

Tím okamžikem
v ulicích smog dal by se krájet.
A v lidech vylidněno, naočkováno,
přezbrojeno, jen jakýsi
nahý muž lepí se k nahé ženě
a zůstává v ní tak dlouho,
dokud se nůž v pochvě neotupí.

A to je všechen křik.
Je pět hodin třicet minut
a vysílá stanice Hvězda.
V dlouhých vlnách nepřestává
prošlehávat tělem sebevraha
i přesto, že byl mrtvý,
už jak dopadl na chodník.

P62 | Na Slupi 8 (2013–2016)

Š l a  o d  d o m u  k  ř e c e

Chceš být mou nevěstou 
s věnečkem pleteným polní cestou?

Chceš? To abych si hladinu Vltavy,
své stříbromírné stehy párat počal,
volavky jezů provětral,
rozhádal pramice,
nametal rakev z vrbového proutí.

Tak do dne a do roka bez citu a něhy
drze se navezu do lidské taškařice,

až takzvaná láska se zhroutí
do věnečku pleteného polní cestou,
na jejímž konci čas od času
dívka mou nevěstou,

kráčejíc k řece úvozem,
který byl na Slupi
dřív než všechny ulice.

P64 | Na Slupi 8 (2013–2016)

Z a  s t ě n a m i  v  t o m  d o m ě  I .

Jak vřídek vytryskla potlačovaná touha 
roztáhnout křídla veršem
a on se chopil papíru,
jak balónek praskly v uších okovy
a ona si svobodu zpečetila
cizí krví na čepeli nože.

Ach, bože, ty tvé mise.

Ale já se neptám,
jak být vyslancem tam,
kam sluncí had už nedoplazí se,
jak o tebe nezavadit pohledem,
a přitom přejít vyhořelé nebe
páté hodiny ranní,
desátého dubna patnáctého roku,

ani co čeká básníka ochromeného
děsy, jež vedou jeho tužku,
a co tu holku, rozhodnutou
nedělat chlapům služku,
která pod tíhou slz
i tak klesá do rozkroku policisty,
neptám se tě na nic.

Jen prolétnu těmi byty,
jen letmo dotknu se hlav těch dvou.
A vidím, že není větší iluze konce
než střepy rozbité busty. 

P66 | Na Slupi 8 (2013–2016)

T a  i l u z e ,  ž e  d ů m  s t o j í

Když celé město tak, jak je, 
uvědomilo se nahnané do transportu,
a když teď letí

a všechny debaty, údivy, chechot i pláč
slily se v zakvílení, jež rozřízlo vzduch
a spadlo o tóninu níž,
aby se v koridoru vitálních žil
vyladilo na střet s protivehiklem,

je nejvyšší čas vypadnout.

Vzít schody po sedmi nebo
jinak proskočit strachem jako sklem,
a přesně v mžiku mezi nebem a zemí
příčinu zavětřit, pustit poslední iluzi,
že nás drží ruka komplice.

Pak se zvednout,
dobelhat zpátky domů
a v pokoře na stropě ložnice
vyhlížet konečnou. 

P68 | Na Slupi 8 (2013–2016)

P r y č  z  t o h o  d o m u  V I I I .

Ještě za tmy vstát, 
na Ztracenku vystoupat.
Nadechnout vzduch ostrý jako pila
a ořezat ten rodokmen,
jednou provždy jej zbavit větví,
na něž jitra navěšují,
co z předešlé noci vytěsnila:

plané touhy povolených kravat,
definitivní tečky jištěné
nedopalky cigaret,
polámané větrníky dívčího smíchu,
z nichž si zvědavý vánek načítá
zbytky DNA.

Z použitých náhubků
vteřinových šelem ještě kape.

A houpe se tu gnóm, na té lidské pouti,
který všem viděl do karet.
Kmitá. Oč jsem blíže, o to rychleji.

Možná máš výhled z okna
a zahlédneš hodiny,
jež zběsile rafijemi kroutí,
možná, že zůstaneš vdovou,
zato vdovou prosluněnou. 

P70 | Na Slupi 8 (2013–2016)

N a  d o h l e d  o d  d o m u  I .

Je bezpečno, nikomu se nic neděje, 
široko daleko jediný žralok:
Botič, který ukousne si ze závěje.

A když sněhy roztály na břečku,
vynořila se socha svatého Barmana,
jenž z ledové tříště, slunce a míru
namíchal tak pozitivní horečku,

že lidé vycházejí
a ze zlatavých šupin ticha
rýžují zlatavé šupiny ticha.

Až se setmí,
žádné okno v domě nezasténá.
Až je mi líto, že volavky jezů
ještě nerozmrzly.

P72 | Na Slupi 8 (2013–2016)

N a  d o h l e d  o d  d o m u  I I I .

V cestu – necestu srdcem, 
do jeho šelestu padá.

A hned škrábe se výš.
Až tam, kde konejšivé moře paprsků
transmutuje do bodců,
jež skolí všechny,
kdo se na nich nepředvedou
s famózním balancem provazochodců.

Na horizontu Ječné,
přesně vprostřed ulice,
kam se zrána přikutálíš,
abys naložilo člověka:

liduprázdno. 

P74 | Na Slupi 8 (2013–2016)

C e l ý  d ů m  v  p r ů v a n u

Seškrtal jsem verše 
a zbyl mi jediný řádek:
pes nežere.

Ta báseň se hrnula k pointě
a teď?

Nehotovost věcí ani zbytky
mě už nepřekvapují,
od Nuslí vane lichá doba.

Čas, který nespáruji s ničím,
ženy, které nemiluji za nic. 

P76 | Na Slupi 8 (2013–2016)