J a r o v O p a t o v i c k é
Únor couvá pod kameny,
sladkobol hlavu plete,
klape to v remízkách
a voda ledová, písňová
v hřebenech jen kvete.
Zima vymrhala prostírání,
sehnutou olši propouští z roboty.
Jaro za vsí verbuje bláznivé Doroty.
P1 | Pražský charismatograf (1994–2013)
M e l o d r a m a o t ř e c h v ě t á c h
Nové Město, říjen 1984
Plný poklopec a umaštěné legitky,
prázdný vzduch a nafouklý žaludek,
sladký pach metra
a ten kluk nemá klid,
něco řeže, když močí za Májem,
něco řeže, když dojídá,
a byť to vypadá, že už kouří,
místo cigaret si zapaluje otázky.
Tenkrát to byla Praha
s glejtem navštíveného města,
které dobývaly čtrnáctileté děti,
každé zarputilé, každé požehnané
k tichým honům na svého vraha
při internátní vycházce od tří do pěti.
Libeň, listopad 1988
Jo a tady holka si včera
vzala támhle kluka,
rozumět není čemu, jen se dívej,
ona je ráda, co právě dělá jeho ruka,
tou svou rozlévá fernety
a pivo pije z mé,
mívá ten kluk divný sen,
jede Prahou v dlooouhém taxíku
a kapka štěstí, kterou by rád na klíně,
v dešti pod stěračem mizí –
a s výsměchem kutálí se na koleje,
aby ten chlap, až se zas úzkostí zleje,
aby pod rozjetou tramvají
chytal svého vraha,
který nehodlá být pouhou vizí
a nedaruje mu
jeden jediný podělaný metr jiné cesty
než v pět ráno na Palmovku
do pracovního blaha.
Černý Most, březen 2007
Stojí tam, kde mrholí. Zírá k zemi,
na rozmáčený leták výhodných slev,
a protože mu prší už třiadvacátý rok,
přesně pozná, jaké tóny
voda preluduje: je to C, D a F.
Nikdy ne Gis a H, jsou předem zabité.
Ale tuší vraha.
P2 | Pražský charismatograf (1994–2013)
P r á z d n é b y t y
Prázdné byty.
Opuštěnost v přetlaku
posílá výtah z patra pryč.
Něco málo do povřísel
vyskládáno v obýváku –
pach bez příběhu,
věčně odkládané knihy.
A na koberci slunce v západu:
přežraná lvice líže si ústřihy
od předmětů hroutících se
v úbytek svých množných čísel.
P3 | Pražský charismatograf (1994–2013)
S n ě ž í
Nad někým se čerti žení
a nad jiným chumelí,
na Kampě vločky fackují sochu,
mráz vpíjí se v naleptaná líčka.
Žasnu, jak přes všechen ten svízel
ona sílu má, pokoru držet gesto ticho –
a soudce vede dlouhou řeč,
tak dlouhou, že jsem radši zmizel.
Z amnestie jara
zatím jen strakatá proseb lavička,
do ztracena perořízek na licho...
P4 | Pražský charismatograf (1994–2013)
N a r o z e n i n y k a r l í n s k é p a n n y
Předsíň
Klid, má Otýlie.
Páni tulipáni Nach a Růž
po gratulaci strhli šťávu v ohryzku
a teď studem couvají do vázy s vodou
zchladit svou obřízku.
Kuchyň
V kapesním zrcátku chrastí rez,
v oku klíčí zrnko slzy.
Možná je pozdě, možná brzy,
ale jedem!
Z velmi ledabylých úklidů,
ze správy věcí hrnutých k zveřejnění,
z toho mála vyhřezneme augusta,
půstu stolní hru s pravidlem
netknutého opěradla židle, kdy
Jeho smích a Její ústa něžně dovádějí
či jak jinak říct: trpělivost
s natisícekráte děleným chlebem –
Knihovna
A slunce zpoza těžkých závěsů
zabodává šipky v atlasech,
sem tam lupne políček
starožitnému sofa.
Pak zamíří na další adresu.
A ty paprsky, tví věrní sluhové,
v dalších a dalších
odbytých předsálích,
v podpaží, na šíji, ve vlasech.
Koupelna
V horké lázni, jak omámená hadem,
vykasat souzvuk ke smíření stehen
a sama uštknout noc,
která svědí tě nesouladem…
Ložnice
…nebo nohy do kříže?
Klid, má Otýlie.
Podívej, ženicha tu máš,
kráčí jistě, jde Písmem,
mlčky tě pronáší napříč pokoji,
když do tebe oheň stříká,
ty v rozkoši tělo napínáš
k potratu zemské tíže.
P5 | Pražský charismatograf (1994–2013)
H e j !
Dostavníku z města,
místní honoraci,
všem těm ksichtům z těsta,
stéblu slámy letícímu vzduchem,
čemu uhnout dřív?
V hrudi mu tiká,
přibývá nezvaného publika,
jak drásá si záda
o zeď chaberského kostela.
– Hej! Co tu chceš? Čekáš na někoho?
Tak proč tady sakra zevluješ?
Happy hours Velkého pátku:
v koutě nahnilých kytek,
prožraných kostí a orezlých křížů
kolébá se rozkouřený cizák
a se slovy Brej den
svým sytým dechem jak kyselinou
rozleptává hřbitovní skládku.
P6 | Pražský charismatograf (1994–2013)
L é t o 1 2 1 9
Jak dlouho ještě?
Blesky do zvonů zakalí žně
a na desatero dešťů jedenácté slunce
poštve psa –
dvanáctkrát vyschne tůň
a to je rok.
V očích prach z obilí,
pod nohama zmije prašných cest,
sucho v puse a dvě těla v ohni –
je to trest? A jak dlouho ještě?
Až se vzbudíme ukrutnou žízní
a třinácté století povolí své kleště.
P7 | Pražský charismatograf (1994–2013)
Z j e v e n í
S klidem Angličana
v řasách tvých očí spřádám pavoučí,
jsi vskutku krásná, proto upsávaná…
Ne! Jinak:
na kolenou prosím múzu,
ať z veršů přeskočí do zkratek,
neboť jsi vyslankyně oáz tak opojných,
že až ony daly mi
nahlédnout do pouští,
v nichž bludaří lidská srdce,
na všechen ten zmatek,
vyprahlost, kecy.
Jen proto nechci ztrácet čas.
Láska z poezie a poezie z lásky,
toť dvě různé věci.
P8 | Pražský charismatograf (1994–2013)
N a v z d o r y
Pojď dál a navzdory tmě
zčeř hladinu pokojových tenat,
to dusivé podvečerní mračno, žal
marně srážený břitem žaluzie,
pojď rychle dál a zůstaň mně,
rozpálená Ječná bude chvíli sténat,
než se pomstí a o dům dál
někoho samotou zabije,
už vtanči a zamkni.
P9 | Pražský charismatograf (1994–2013)
Z a r u c e a z a n o h y
I.
Do prázdna civí,
válí se tu od úterka,
prohledej tu deku
a bacha na něj, hele,
tady je lechtivý,
na hrudi kérka,
jak pod vlivem léků
pořád něco mele,
že si tu tak leží
a žehlí staré sliby,
i když je dávno out
jakýkoli puk,
že odstartoval, běží,
a jestli nepochybí,
svobodný v celé kráse
nechá se v minulém čase,
před sebou světlo,
za sebou zvuk,
něco jako kosmonaut.
II.
A pak nepozřel už vůbec nic.
A tak ho krmili než pivem na lžíci
a vždycky se diskrétně otočili
a on vsedě na peřině tiše vyzváněl
ty své slané plané modlitby,
které za život nastrkal
do lavic ve svaté Kateřině
a ony se mu zpátky vracely
v neotevřené krabici,
nakonec močil jen krev
a to už bylo jasné, že umírá.
Byl červenec, pátek odpoledne,
všude cinklý vzduch a zaryté tramvaje,
bylo to k uhoukání,
když měla Praha pustit muže
s jízdenkou štípnutou do všehomíra.
P10 | Pražský charismatograf (1994–2013)
D e n s e d m ý
Chalupy vyvrhly do magistrál,
ve stopě pneumatiky
vrávorá zfetovaný motýl,
je ticho, zamčeno a tak dál,
na hřebíku okenice věší se divoženka
z neopětovaných objetí.
Pálí slunce, kde pásaly se krávy,
pálí a valí ze stráně ořezat rtěnky
jahodám šupačkám,
jak se tu odjakživa říká,
pálí slunce a na půdě chalupy
kroutí staré dřevěné sáně
bůhví po kom,
zkrátka po někom,
kdo se před nájezdem u Mirošovic
natáhne a vyflusne
z okna klimatizovaného džípu,
který to pak napálí směr Praha
a kterému se v reklamě vyká.
P11 | Pražský charismatograf (1994–2013)
C i r k u s b u d e
A tuhle ulici
vyčistí už jen dlaždiči.
Vkleče vyrvou bludné kořeny
zaručených pravd,
palicemi zarazí stracholamy.
A až odtáhnou, dlaždiči, tam,
kam jsme je v zablácených botách
tisíckrát poslali,
vteče znovu do ulice
dav sebejistých klaunů
s hvězdným šapitó nad hlavami.
P12 | Pražský charismatograf (1994–2013)
V l a s t n ě n e n í o č e m
A vlastně není o čem mluvit
a není koho zdravit, ani proč,
uklízí se do skříně, kde chce klid,
zavírá střelnici, vypíná kolotoč.
Ještě před chvílí vás poslouchal,
teď vás jen slyší,
ale klidně si hučte dál,
on se ještě víc ztiší,
protože vlastně není o čem.
Stačí, že mlčí děsivě nahlas,
sám sobě červotoč.
P13 | Pražský charismatograf (1994–2013)
I . P . P a v l o v a
Ta děsivá samota,
když nejsme sami,
prošlé charisma tlustého pána,
tlustý parfém prošlé dámy –
P14 | Pražský charismatograf (1994–2013)
D i v i d e e t i m p e r a
I.
Sejmu se jak dobytééék,
ustelu si do kytééék,
napřáhněte palicííí
a zabíte tu vopicííí,
a když se netrefítééé,
frťana mi koupítééé,
klidně třeba velkej rum,
já udělám zasejc bum
a lehnu si do kytééék,
vožralej jak dobytééék,
čekám, kdo mě zabijééé,
jenže všichni chvátaj do prácééé –
II.
A pro změnu v čase,
kdy všichni ulehali ke spánku,
on tiše otevíral svou hlavu
jako skříň s ložním prádlem,
otevíral svou hlavu,
aby si v ní čistě povlékl,
vyrobit fajn pocit usínání
a fajn pocit probouzení,
protože mezitím vším je noc,
co po kořisti dychtí,
jasně černá noc a jasně bílý papír,
jedno a to samé šílenství
dvouhlavé bestie, co mu plive do očí:
No tak mě zkroť!
A on to zkouší, jednoduše,
jak jen to jde, prostě něco dělat,
co prořezat stromy v sadech
a být první, koho vykoupí ranní slunce,
co psát, ale úplně prostě, aby se věty
střídaly jak kroky klidné chůze,
a nic neškrtat a nic nevysvětlovat,
v čase, kdy lidi uléhají ke spánku,
otevírá tiše svou hlavu,
jako skříň s ložním prádlem
otevírá svou hlavu, aby si čistě povlékl,
ale tma se řítí a ty vole nic nepíšeš,
vůbec nepíšeš, jak se dá zastavit,
jen těžce oddychuješ,
tvář zabořenou v jejím klíně,
oči dokořán a zamčený byt.
III.
A čím menší byt si pronajal,
tím více cítil, že je tu s ním ještě někdo,
že ve spáncích hlavy mu tepe
cizí bdělost, kterou živí vlastní krví,
ten chlápek
s manýrou exekutora budoucnosti
sbíral pinzetou vteřinu po vteřině
z obrazů, z křesla, z prostěradla
i z vlasů a dělal to
s takovou důkladností a obřadností,
až se hodiny a budíky začaly hroutit
do rachtající křeče mrtvých strojků
a všechna ta zběsile odvíjející se péra
šustila jak ocasy ocelových hadů
vyklízejících prostor
madam Nesmrtelnosti,
která nepotřebuje ani moji hudbu
a která nepotřebuje ani moje plíce,
a přesto čeká, že za ni budu dýchat –
Nemůžu spát, lásko, život se krátí,
nemůžu sekat další dluhy,
za všechno se platí,
za nedůstojnost, ve které prokalím noc,
za fušerství, s jakým rozděluji sílu,
abych vládl svým majetkům
a pohybu a myšlenkám,
zaplatím za každou slavobránu,
kterou si v životě vymaluji,
a ona se pak složí jak domeček z karet,
za každou ofisdíru, do které zapadnu,
za každý sebestředný metr čtvereční,
a zaplatím za každý gram roztěkanosti,
který si šlehnu do žíly svého času,
nemůžu spát, lásko,
mám co dělat, než se ten chlápek vrátí
a přitáhne kasu.
P15 | Pražský charismatograf (1994–2013)
E x i t B ř e z i n ě v e s
Mizejíce z očí svědků
za jekotu sanitek,
vedle nich v poklusu
příčiny táhnou do důsledků.
Zůstal chlad svátečního pokoje,
kde matky prosí do ubrusu,
aby za jekotu sanitek,
vedle nich v poklusu
vystřelil osud
z pistole bez náboje.
P16 | Pražský charismatograf (1994–2013)
N o č n í p r o u d I .
A jen co paní Koubková
usne vedle v ložnici,
otevře pan Koubek do světlíku
a práskne do věty
a z ubalené cigarety modří koníci
vykroutí to až nad planety
a tam vzkážou, že se má jak v ráji,
že rád kráčí paní Koubkové po boku,
že se někdy dva i bez GPS potkají
a že díky za milostné fráze
a za tolik roků
i v tomhle bezútěšném
panelovém baráku.
Že čas nemusí být rychlé fáro
a že, bohužel, asi fakt žádné miminko,
že pan Koubek pouští zase háro
a do kapsy lže si malinko,
spí vedle, jeho královna Alžběta,
a on se může zvednout,
nebo znovu vybalit papírky,
buď černá díra, či rozsvícená toaleta,
takže ponocuje, hulí
a pálí sirku od sirky
pan Koubek,
bodyguard mé ségry z Jižňáku.
P17 | Pražský charismatograf (1994–2013)
N o č n í p r o u d I I .
Přišla noc
a zpečetila každý plamen
bláhově udržovaný pro vizi světla,
a tak tě aspoň hladím.
A přišel den
vypravený od krematoria
na průvod ulicemi, alegorické vozy
přetékající ložním harampádím.
Miláčku, neprovokuj
a běž od toho okna,
nebo přiletí kámen.
P18 | Pražský charismatograf (1994–2013)
D v a v j e d n o m
Nejdříve mi začal štěkat do tváře,
že celý život musel hrbit hřbet
tak jako jiní mrzáci z jeho smečky
vydaní ulici napospas
a že chodce stopuje a jejich polibky
skrze ohně vylouděných cigaret,
a pak, protože tu lásku
asi dlouho nežral,
vběhl na poslední chvíli do autobusu,
zepředu on a zezadu černý pes,
co nemá známku,
jenže v tu chvíli si celá stošestka
dala pěstí mikrospánku,
a tak se kousek svez,
ale brzy se slzami v očích vystoupil,
což pro něj vůbec nebylo jednoduché.
To zvíře v něm by jelo ještě dál.
P19 | Pražský charismatograf (1994–2013)
V i k t o r k o
Hlavu zakláním, oči zavírám,
v náruči sedmihravé sani
noci se nevzpírám,
hlavu zakláním, až andělé se stydí,
a tam nahoře, tam každý něco vidí:
dítě modré nebe,
sousedka modřinu,
egoista sebe,
Viktorko, co vidíš ty?
Hlavu zakláním, usnu nahá,
opilá medem nebo trnkobraním
jsem tvoje levná drahá,
hlavu zakláním, rozepínáš mé dárky,
ničemu se nebráním, pozoruji tě zdálky
jako bůh lidské války, jako
dítě modré nebe,
sousedka modřinu,
jako egoista sebe,
Viktorko, co vidíš ty?
P20 | Pražský charismatograf (1994–2013)
H l a d o v á
Hladová snídám
koláč fialové touhy,
o vzduch opírám se slzami,
hladová neuhlídám,
co je pouhopouhý klam,
co jsi ty, já, my,
hladová ujídám
z těch fialových koláčů
vábné drobky na kolenou
semknutých tak,
že se nerozpláču,
šeptajíc: Kde tě mám,
když hladová snídám
koláč fialové touhy,
o vzduch opírám se slzami,
když mé rty, bílé jak křída,
vpouští fialových břehů tón,
sytý, sladký a dlouhý
tón položený mezi strunami.
P21 | Pražský charismatograf (1994–2013)
N a c e s t ě d o D e j v i c a z p á t k y
Jak je zvědavý,
kudy všichni se vším odešli
a proč nikdo s ničím nepřichází!
Leč kotouly té sloty
na břicho mu střelu svedou,
donutí boty zout
a v Písecké bráně tupé kafe dát.
Co se pití týče,
bral by Vltavínské,
jenže z všeho trčí gymnastika šavle.
Tak plevelí mu ruční šití,
básníkovi, tomu čekači kýče,
který pořád doufá, že
kupa dne umlácená
palicemi káv
ještě ožije
k baf!
P22 | Pražský charismatograf (1994–2013)
C o k r o k
V Kolkovně na kolena z hlásných trub,
v Kozí na hubu z omamných píšťalek,
v Haštalské na krev.
Jaká je ta vyvolená? Kudy do dálek?
Co krok, to průsečík tří cest
a on neví, které se vzdát.
Asi té čtvrté.
Té, na níž osel v něm
pořád hýká jakési důvody pro návrat.
P23 | Pražský charismatograf (1994–2013)
J d u d o u l i c
Jdu do ulic a mám tvou řasu pro štěstí
a tohle město od pasu dolů,
od Kobylis dolů umyté a učesané,
má nevěsto, jsi připravena
počít slovo bez poskvrny
stejně jako ho potratit,
záleží jen na mně,
jdu do ulic a mám tvou řasu pro štěstí
a dej Bůh, aby do svítání nezplihla
na chloupek z klína nějaké jiné,
a budiž mi vírou i útěchou
ty dvě věty, které se mi při chůzi
houpou v rozkroku:
– Nějak ti trvá,
než uděláš Markétě dítě.
– Moje dítě je v Markétě odnepaměti.
P24 | Pražský charismatograf (1994–2013)
N a M a l é m n á m ě s t í
Rynk bezvětřím kyne,
stará dobrá studna chřestí
a všemožné halíře křepčí kol obruby:
Rychle, lidi, rychle, hoďte si pro štěstí!
Ale nikde nikdo,
jen se staženým ocasem prašivý pes.
Přesně tady za okamžik splyne
odysea děvky a pouť zbožného askety,
ve vzduchu je cítit hic sunt leones.
P25 | Pražský charismatograf (1994–2013)
V G r é b o v c e
Noc, jak dobrman,
stiskla pro radost,
první, druhý, třetí milostpán
a pořád nemá dost,
není šelma, není k ochočení,
sejme každého, kdo chystá jí obojek,
ti, co už jsou poučeni,
lížou si rány ve světle výbojek
a všude kolem noc.
Pejskaři ze všech stran
tají dech, prosí o pomoc,
jenže není čím a není jak
chytit a přivázat ten pocit,
pocit jménem Dobrman.
P26 | Pražský charismatograf (1994–2013)
T r n k o b r a n í I .
Jak kyselé trnky, když dáváš mi pusy,
jak suché bodláčí,
když beru si tvá ramena,
a společné srdce ruplé na dva kusy
a krev studená, otrávená.
Kde jsou ty nadpozemské síly,
kde jsou ty svaté háje a dobré víly,
co umotají fáče z kapradin a mechu,
a pak dole u Vltavy rozříznou nám žíly
a zlá krev vyteče,
krev s barvou rezavého plechu –
P27 | Pražský charismatograf (1994–2013)
J o a c h i m s k á
Dzun halelu dzun halelu já znám
jeden dům, a páni,
ten léčí jak kořen devětsilu
a jeho postel voní nevyspáním
nad mapou do hříšných světadílů,
nevím, kdo klepe se
v sklepech toho domu,
a jací hadi sluní se v zahradách
a možná ten dům patří nikomu
a s tím nikým já bydlím v záhadách,
dzun halelu dzun halelu já ráda
ten dům, páni,
a má krb v každém pokoji,
přilož, kdo můžeš, rolety stáhni,
zimřivá se ti odbojím –
Jak po skle kapka vína,
jak sněhuplná lavina
sjel po střeše toho domu,
sjel můj rozpustilý smích,
dzun halelu dzun halelu sadrig
pa moše, sjel po střeše smích
a vyrazil psaní z rukou listonoše,
toho posla špatných zpráv.
Buď v tom domě se mnou žij,
anebo zmiz, anebo plav!
P28 | Pražský charismatograf (1994–2013)
P r a h a
Ani nevím, kdo v tomto městě
slouží mše za prokalené noci,
kdo vyvětrá vzduch s pachutí řemene,
umyje hajzly od hoven všech Fénixů
a kdo tady pozhasíná.
Ale chodí tu prý jeden,
pořád něco křičí
do mobilu v designu krucifixu
a nechává si říkat Genius loci.
P29 | Pražský charismatograf (1994–2013)
N e b o u t é c t
Nebo utéct pryč.
Do režných kejklí, pro ruměnce,
až jarní vítr povolí
své voňavé rozhalence
a stráň svede k marši opilých,
ale ne vínem,
a salut polních strašáků
bude tím nejlepším multikinem,
prostě utéct ven
a nepotřebovat k ničemu žádný klíč.
P30 | Pražský charismatograf (1994–2013)
Z a r a d n i c í
Umně se hrouží sešlý list,
kolkrok do žeber ho rýpe,
chtěl by řeku popíjet, také něco sníst,
leč v zubech orloje suchá zima skřípe:
Nadrtím tu scénu listopad,
límce vyšlehám doztracena!
Tma není sukně, aby šla zabírat,
krátké dny a nízký Bůh,
láhev nevratná
a propiska nevrácená.
P31 | Pražský charismatograf (1994–2013)
P o d z i m v e V o k o v i c k é
Přišel list, podzim spad,
lidé stojí, tíhou skloněni,
a to já mám na podzimu rád,
že je ozón sytý roněním
a v něm ty a já.
Kdože pláče? Stromy? Vzduch?
Ač lidé stojí, vzdalují se od sebe,
život a smrt tvoří kruh
a v něm ty a já.
Život a smrt tvoří kruh,
ač lidé stojí, vzdalují se od sebe,
proč my ne, to ví jen Bůh,
v našich očích vízum do nebe
a v něm tyjá.
P32 | Pražský charismatograf (1994–2013)
1 5 : 4 9
Okno, z něhož jsem chtěl brát,
dnes raději neodhrnulo závěsy.
Vím. Do Rokytky ulehl zrát listopad,
jeho dupák v travinách přivolává děsy.
A moje těhotná žena
už by se mohla vrátit z procházky.
Umořit polibkem vnuknutí jména,
po němž ostřici rostou vlásky
a děťátkům pačesy.
P33 | Pražský charismatograf (1994–2013)
T ý d e n n a u l i c i
I.
Víte, madam, jsou to chvíle k neusnění,
čas posbírat strážné anděly
a vysadit je vprostřed šílenství
z neprůstřelných slov,
ne, teď se vám nic nezdá,
jsou tři ráno,
na oko tichá klidná neděle,
ale vizte, že po střeše Letohrádku
sjíždí okřídlená hvězda
a Bílá Hora vrací tramvaj,
ve které hrubě zebe.
II.
Neskutečnou něhou vašich rtů
brání se město zlomocnostem
a vůně těch rtů
jak loďka na stojatých vodách
ze sladkých dřev svázána,
omamná a intimní,
bezbřehost pokoje přestává být fiktivní,
moje paní, zdržuji vás na klíně
a přehlížím jak kámen a jste taková?
Taková neuražená mými pokusy
rozkopat mrakům stoj spatný,
abyste navěky vejít mohla
do žluta vycházejícího
a byla tam krutá, než vaše tušené boky
vykrojí bolest z mých ramen.
III.
Jste bohyně zmaru v nehybnosti,
saň z visutých zahrad hříchu,
jejíž lovná tvář
z úpatí Petřína se spouští,
desatero napíná a vaše vstřícná šíje
žhne pochodní vteřinových popravišť,
jste květina stahující hrdlo muži,
toužíc po lopatách sluncí
z jeho pohledů
a loknách vlhkosti z jeho úst,
někdy jste růží z papíru,
jindy Rozáriem
nasáklým do každého póru v kůži.
IV.
Verše nepředpokládám,
zato mlhu nabouchanou
do adidasek ranních messengerů,
první vystřelené sliny na chodníku
a na deset prstů Perštýna vykopaného
před kasino, protože vsadil
na světlo boží a ono mu to zase vyšlo,
mínus to boží, to mu kradu,
kdyby čirou náhodou v hlíně hluboko
pod dlažbou roztřeskly zas louky
a na nich třeba kopretiny
a ten kravál všude kolem
do sebe se zhroutil v hluboký tón violy
nebo chcete-li
memento vivere přepískané na rtěnky
zdejších singles, co zdrhly z transportů
měkkých lásek a tvrdých odcizení
na tramvajovou zastávku,
aby se sluchátky na uších v intervalu
mezi jednou a druhou sedmnáctkou
sladily se s tepem srdce Evropy,
aby se od svého města dočkaly
arytmie, která zbytky špinavého sněhu
pod jejich nohama updatuje
na maximální hedvábí a odstřelí
tu nesmyslnou práci všeho druhu
do jediného druhu
veškeré práce s nimi,
i když je to o zdraví,
tolik milovat, v takové zimě.
V.
A co pěšák z mostu Legií,
to tah královny s nízkým mračením,
zve na červánkový koláč
ve vodě máčený.
Vyšachovat ji nelze.
Byl bych ovšem raději,
kdyby pivo pršelo, k němu zavináč.
VI.
Zrukulíbals břízy,
kolemjdoucí podzime,
a lezavo výsklo nad baštou prostoru,
ta ulice je slepá, občas někdo,
ale očima se míjíme, a snad i němá,
neboť každý pozdrav mlha stopí
pod čáru ponoru.
Trčí tu déšť.
Rezavé pletivo strhlo mu opary
a stvoly kopřiv pletou se do cesty krvi,
než vpije se do škváry.
Vzduch přibližuje dříví
ze zavřené zahradní siesty.
Zůstalo tu něco, z čeho se dá žít?
Nějaký chleba se solí?
Tělo strachem vibruje,
zato hlava chce se z hladu rvát
za ulici Bratří Mašínů,
tady, někde, kdekoli.
VII.
Mám před sebou zeď,
artefakt svých minulých příběhů,
ale s každým dalším taktem
z Braniborských koncertů
nabírám jistotu, že ta story pořád trvá,
žehnám tedy hudbě, nechť vysadí
záhon omamných fontán,
abych byl vzhůru unášen
a přitom poután do slastných póz,
z nichž jedno po druhém
odkvétají má unavená těla
s čerstvým cejchem Umučena
a žehnám té hudbě a křičím na celý sál,
že přesně vím, kde by skončit měla –
tam, kde jsem tě prvně uviděl,
dívku bez čepce,
jež tenkrát strnula v ukojeném davu
tekoucím skrze hradby zpátky
do paláců a zahrad, které voněly
lehkou hanbou nečesaných jabloní,
kde rána byla jasná, hmyzí,
opřená do fasád,
a kde ptáci šněrovali se tak,
aby ženy hnali do parád
čistou vodou z čistého nebe –
přesně tam znovu čekám,
vedle bedny, kterou pro mě stloukli,
stáčeje zlostnou výheň
vyštípaných pacholků
do komické samomluvy,
že mě určitě ještě navštíví Naděje,
kterou si nenechám ujít,
ač mrzák na ruce, nohy i ústa,
jimiž noc brzy se vplazí
obtočit mi srdce,
a cítím stín, co není stínem,
o kterém vždycky víš –
a poznávám vějíř
rudolfínských leporel,
bohatě vyšívaný kroky krásných srn,
aby nachladil vyplazené knoty přílivu,
do něhož ruce zanořit mám
a klín přivzlykat,
a cítím stín, co není stínem,
protože přichází sám –
a není to ani skrýš, jen zrádná hlubina
šepotů, jezero modroočí tvého,
jímž brodí se černí kněží,
a kalí vodu mých básní a jen naznač,
kdeže plakat budeš, tvrdě poklidím
a zezadu zajistím prudké gerbery,
když to, co stínem není,
se přesto v temné mění
a kameny k řece stávají se bludnými,
když den se tak rychle
a neúprosně krátí,
pojď, má milá, pojď a dotkni se mě,
než se má hruď
provalí kyselým výdechem země,
z níž jednou vyroste
nespočet ulic, domů a zdí města,
které mi tě chvíli
nevrátí.
P34 | Pražský charismatograf (1994–2013)
D o p i s y d ě t e m
I.
Když v pět ráno zhaslý upadám
na manželskou postel,
na které za odměnu spíte i vy dva,
oba s palcem v puse
napříč v rozkopaných peřinách,
až fyzicky cítím tu vaši
neuvěřitelnou energii pětiletého života,
která se v mých smyslech
přetavuje do hluboké lítosti,
že u toho už nebudu,
u nových časů,
u nových vůní,
u nových měst,
u Nového světa,
jehož vyslanci jste pro mě tak zřetelní
jako vaše rozpálená tělíčka
na dotek ode mě,
a sužuje mě představa,
že jednou budete zažívat to samé,
co teď já – ten syrově dojemný,
sladce smutný záblesk budoucnosti,
v níž pro mě není místo
jako ho jednou nebude ani pro vás,
a ta bytostná, pudová touha žít až bolí.
Nakonec mi ale vždycky
cosi zavře oči a vypne mozek,
nakonec mnou někdo z vás zatřese
a já se probouzím, už oholený
špinavým střepem ranního světla,
probouzím se výdechem plynu
zahnívajícího včerejška,
ale přitom už jasně mžourám
do vašeho úsměvu,
do náruče vašich očí,
tak si sedím na té posteli odzbrojený
vtipem vašich slovních hříček
a buší mi srdce pozváním na loď,
kterou mi máváte
před oteklým obličejem
a která je z papíru, z kusu housky
nebo z nalámaných špejlí,
která je křivá, děravá a nikdy neviděla
žádného konstruktéra s diplomem,
na loď, která by šla na Vltavě
okamžitě ke dnu,
ale mě odveze a zachrání.
II.
Je pět ráno,
vy spíte, já peru.
Co? O tom ráno v pět
mohl by vám vyprávět,
ale ať raději mluví pračka,
házím do ní všechna slova
zakopaná do nejzazších koutů hlavy
co nejdál od svědomí,
slova tupá jak nedělní odpoledne,
slova, s nimiž dělám z češtiny
prodejnou děvku,
slova vyzvracená a znovu spolykaná,
teplá slova utřená do ubrousku
a spláchnutá v hajzlu,
slova, která nejsem schopný zabalit
ani do smysluplného souvětí,
natož do úhledné kytice veršů,
a už dost,
pravda v pět ráno,
skutečná pravda ohlodaná na kost
zní přeci jinak, třeba:
zde v koupelně před zrcadlem
zítra se Matouš prvně oholí,
Agáta namaluje.
A to je dvanáct sakra jiných slov.
A ty si dám k snídani, a kdyby
na dva teenagery byla moc slaná,
otřete se do krásných očí
vaší krásné matky, tam jezte a pijte,
a pak ji ještě nechte spát,
je teprve pět ráno.
P35 | Pražský charismatograf (1994–2013)
T r n k o b r a n í I I .
Je jak trnky, tvůj polibek,
a když tě snídám, v mracích zraje řeka,
páchne z ní slz, spermatu, krve vztek
a už se stmívá, vylidňuje
a náplavka si kleká
a tvůj lokaj Vítr, po čertech ledový,
letí zpěněnou Vltavou,
lovce múz loví jejich vlastní hlavou
a tisíckrát za slovo je chytne
a tisíckrát siločárou tvou
do pekel horoucích pošle
a zítra zas a nanovo –
Jak trnky je tvůj polibek,
když tě snídám a v mracích zraje řeka.
Když ty mraky ale
na vteřinu propálí slunce,
jasně v nich vidím sebe sama vrahy,
jak po té vodě kamsi kráčejí,
jak překračují prahy.
P36 | Pražský charismatograf (1994–2013)