Vlny odporu

Step vymrzlých šífařů –

Odmítám! Mažu pózu step, vymrzlých
a všechny další, z padajících trakařů
vyklopené na mé nehty,
kdo jste, že dotváříte člověka lopatou,
a když vám uhnu,
budete mě nazývat jak?

Čili vám uhýbám.
Až tak drzý budu,
pojďme se odrazit z města a uvidíte,
z jakého já jsem těsta,
jak zapadám do soutěsek skal,
jak vypilovaný klíč do sejfu
plného přírodního bohatství,
precizně vyrobený, tvrdý a nezlomný,
zakývu na vás nohou,
jestli mě ztratíte z dohledu,
a pokynu rukou,
aby už víc jste se nepřibližovali –

Vlny lásky

V noci se oteplí.
Počasí jistěže takový výraz unese,
je jen otázka,
v kolika metrech nad mořem
se s tímto vnuceným nákladem
zřítí do hlubin mléčné tmy,

mé vědomí ho nezlanaří,
mé vědomí je naučené
házet laso skutečným sluncím
(zaměřit trajektorii se vám nepodaří),
mé vědomí je tichá, čistá,
přesná práce zlatníka
v malé dílně na Podskalí,
ne však natolik malé,
aby v ní nedokázal usadit
dívku bez jedné náušnice
(ne, nepozvu vás k oltáři),
a mé vědomí je matrice,
jež z geomagnetické bouře
vzdálené dvě a půl miliardy kilometrů
vysekne křídla orgasmu
a pošle je do vašeho klína,

a mé vědomí je voyer kouře,
až si po milování zapálíte,
a vidíte, co já? Kouř vyfouknutý
na nehty nedrtí bolestí,
nikdo tu nestepuje,
ani zimou se nechvěje,

tak kdo, probůh, jste,
že dotváříte člověka pěstí?

Čili vám uhýbám.
Klečet na Vyšehradě
v chrámu svatého Petra a Pavla,
podtrhnete jej celý,
zbydou mi zas jen holé skály,
vidíme to na pět šest kamzíků
a dvounohé zvíře mezi nimi
na stezce k vrcholu,
my, samozvaný kníže drzosti,
jež stává se až nebetyčnou,
neboť k planetě Uran
je odsud nejblíže –

Vlny žízně

Víno! Matematika!
Řvu nalokaný ohněm trýzně,
potřebuji víno, a má krev,
těch pár zbylých kapek,
aby utvořila s ním průsečík,

a vlastně až jím bych měl začít
tuto báseň, až okamžikem,
kdy na hrudi balvan, ale ponor nula,
přesně tou tečkou,
bodem imunity vůči viru Caligula –

Tak snad dolů něco naprší.
Pak přes to přehoďte mosty.

I.

Neprojdu trávou, jež přerostla milence.
Nasadila klásky jak bajonety
a míří a já padám, chci její hru hrát.

Chvíli potrvá, než zhroutí se mé roky.
Než se stanu prázdným, plnoletý.

Další projdou. Projde pán těžkých bot.
Statkář obdělávající hektary hnusu,
k němuž na grunt, jestli žena se přivdá,
pak asi Křivda, ta děvka, kdo jiný.

II.

Do plného vyvanutí chybí mi kousek.
Však tušení, že do srpku měsíce
švihl brousek a větří,
jen proto, že válka, v níž dosluhuji,
je stále válkou, opravdickou řeží,

raději ani krok.

Bývají dvě možnosti zoufalého hráče,
opřeného obouruč o zeď kasina:
buď vykýchá ataku nočních můr,
nebo se do minuty zastřelí.

A je tolik rosy ze štkavého pláče,
že prosím slunce, aby už vyšlo. 

Déšť nic, jen on. Zase tu je,
svým chováním
překračuje všechny meze,
nebohou trávu snad ufénuje,
přitom ni kapka.

A pokaždé ta samá písnička:
bojínek luční vyšle mravence,
ten mi na prst přicapká,
já s omluvou pokrčím rameny.

No ne, vážně,
zkuste se někdy domluvit
s pánem vzdušných zámků.
Zkuste si tu jeho povětrnou češtinu,
kde všechny způsoby
jeví se rozkazovací a každé slovo
vzpříčí se o patro jako nesklonné.

Nejkouzelnější je ovšem časování:
takový vítr vás drapne ve čtyři
a vrátí ve tři.
Prostě dělá, co umí. Větří.
Ale déšť nikde.

Dopadl jsem tak,
že přijímám objednávky
na masáž chodidel,
ale nejraději bych polechtal a zabil.

Sdělit toto nahlas se neodvážím,
neumím vystavět dramatickou klenbu,
jak ji předvádí vrcholná gotika,
utrhl bych se a vzpřímen seřval hvězdy
za jejich konstelaci,

jak ožralý nádražní dělník
ztracený v kolejišti Roma Termini
bych ječel a mlátil do náprav,
aby se hnuly, kamkoli, někam prostě,

ale to nejde, musím mít čisté ruce,
jsem přeci masér,
poslední tři strofy jsem uhnětl
za šest minut, což je výjimečné,
ještě setřít zbylý olej ručníkem
a můžete odejít, půjdete si po svých,

a tomu jsem rád,
neboť s poslední molekulou
vašeho parfému zmizí hrozba,
že bych spáchal neuváženost,
ono úplně stačí, co zabalil jsem
do hmatů a co vy roznášíte
po náměstí San Bernardo,

nedaleko tři fontány s ležícími lvy
a nikdo neví o škvíře mezi nimi
a kamennými podstavci,
jíž lze prostrčit ruku a zahřívat břicha,

jsem ale vždy až moc utahaný,
napůl mrtvý, než aby teplota
překonala bod šelmího ustrnutí,
musela by přitančit Paola,
vykasat sukni a spustit:

Za košík rajčat a dvě láhve červeného
mi to udělej,

pak by ti lvi vystřelili a za nohu
vás stáhli všechny zpátky ke mně,
všechny zpátky vzal bych si metafory,
šeptaje:

Podívejte na tu ženu,
má stejně dramatickou klenbu nohy,
jak ji předvádí vrcholná gotika,
a na ní teď budu pracovat,
teď budu pracovat na ní.

Jsi tu, Paolo? Ty se mě bojíš?
Hodláš ujet pryč?
Madonna mia, mám vzít ten těžký klíč
a jedno po druhém
vysklívat okna vagónů? 

Pod umělým světlem
výhonky truchloher,
jen pod umělým.

Za papírový betlém
běž se převléknout, lásko,
jen za papírový.

Jinak nehořela bys.
Jinak toto je tón C, který držím,
a až budeš připravena,
povýším ho na Cis,
ten běžně stavím proti tepu srdce.

Nemám pro tebe jinou oporu,
abys nepadla,
až tu praskne sloup, tam freska,
až celá klenba sjede,
s ní i stafáž andělská,
ty kulisy nebe všechny.

Blagoslovļen plod tvojego črěva,
ale nechme ho mlsat z kornoutů tepla
od mrvy v koutě chléva
a pojďme pryč.

Pod umělými světly šest nedělí,
jen pod umělými.

To do tebe však můry nalétly,
má oslnivá. Už jen to! 

Já říkám, že tu byl –
ty tvrdíš, že tu byla.

Však otázka zní,
která z těch čtyř porodila,
když matky tu cirkulují,
každá vítá v pozici sfingy,
nárokuje tři měsíce na odpověď.
Pokud je zabavím.

Zima mi tlapami sevře uši
a tak vzepře se, abych pochopil,
že ve mně stále panic,
jehož smete její podzemní řeka,

břehy patří Vesně,
které jen letmo dotknu se a hřeším,
mamá Léto své hlídá jen na oko,
zatímco z kalhot svléká,

a tu od Podzimu neřeším,
to nelze, jen strnu: namísto karet,
jeden po druhém vykládá si
výdechy mého bytí
(viz kašel na plicích, jenž tělo zlomí),
pche, a čím baví se –
že pokaždé jí vyjdu vleže,
zpola v bezvědomí.

Knotům v rozteklých svících
podobné jsou životy nahých mužů
v takovém nečase a vysekat je může
toliko ostří studeného větru.

Bereš si mě?
Ptám se jejího oka potaženého
slupkou chladnoucího zlata.
Prosím, už si mě bereš?
Je mi chladno, chci vidět
České středohoří, ňadra tvá nalitá,
předveď, co umí zdivočelí tamboři,

tak už vyrob nějaký ten buben!

A já si osahám, kdo tu již byl, či byla,
kdo z tebe znovu se vynoří,
kolika sáhy země
mizí tvá rudná pupeční žíla, a v kom –

- - -

Opravdu ale nejsem tak otužilý, dámy,
mohly byste mi vrátit aspoň košili,
stačí jedna z vás, kdyby se uráčila,

je vám k ničemu, do ní nezavinete,
takových mám plnou skříň,
přežehlují mi je kostlivci.

Keře šípkové, vaše ohně pozastavené,
opravdu mi dovolíte sáhnout do vás,
a tím opravit chybu v sobě?

A jak poskládat zvuky,
jež budu vyluzovat,
nesmím-li slova,
neboť by prohloubila omyl,
a nesmím-li smích,
protože toliko duplikátem –

Keře šípkové, vaše hadí zornice
nalité krví, která mě volá,
jejímž hlasem vystříkané mám uši,
opravdu pustíte mi žilou,
budou trny vaše vůkol
tím spásným katem?

Jestli ano
a já hluchotou na místě nezešílím,
něco natrhám, dobelhám se domů
a uvařím čaj, takový čaj z nicotnosti
výborný je na zažívání,

až ze sebe zas vytlačím
nějaká voňavá hovna poezie.

Přijíždím do města,
jehož lokální urozenost
nemohu natočit telefonem,
nosí se v černé a bílé
a patří jí formát filmu.

Stačí, když kolem ženy projdu –
co úsměv, to hned smítko na celuloidu,

přesto ji beru za ruku
a vykopávám zadní dveře
místního kina,
které je od revoluce zavřené.

Až položím ji před plátno
a vyhrnu svetřík,
dvě ňadra propálí šero sálu.
Ještě dříve však uhýbám hlavou,
probíhá tuze hořlavý okamžik
a já bych si někde doma
(bude-li někdy dům),

tuto vzpomínku rád přehrál
v křesle s nohou přes nohu,
nikoli s rumem přes rum,
jak skácenému děje se mi
po návratech do hotelových pokojů,
když dřevotřískou z hrany stolku
podřezat si osud dost dobře nelze.

Vůbec mi nerozumíš,
ani tomu, co jsem ti udělal.

Ale jak bys také mohla,
jsem Švéd, asi ten poslední,
který táhne krajem,
a ten už nemá si co brát,

takže tě doprovodím domů
(je-li někde dům) a odjedu z města,
jehož lokální urozenost
nosí se v černé a bílé,

ostatně já a ty jsme nepředvedli
méně, ani však víc.

Vizte jaro, jinde pohazujíc
injekční jehly zamilovanosti,
jak překračuje
faktum špinavého sněhu,
sledujte to, zapečte tu scénu
reflektory při vrnění kamer,

a my zase za rok, miláčku,
na stejném místě.

Oheň sžírá oheň –
tak jiné cítím plameny,
i ještě jiné oči v tvém pohledu,
jež za iluzí skal
skutečnější odhalují kameny,
lásku filtrují z balastu medu,

a jestli odejdeš,

mé slzy půjdou v tvých šlépějích,
půjdou tak, že lež bude střídat lež,
není v krvi sedřených pat
nad infekci Abraham,
pak přikryje mě sníh. 

Dnes v noci víly vytančí z hájů
a měsíc jim zakalí z kapradin meče,
dnes uloví metaforu, z níž krev poteče,
a přihodí víno ozářené z jinotajů

a báseň si poručí: tichou, leč výřečnou,
o tragické nehodě dvou lásek,
o tom, jak on z kalhot vytrhl opasek
a stáhl jím paži, jak třese tou slečnou,

jak nádech do plic v polibek uvadá…

Dnes v noci z hájů přitančily víly,
pak se zas do poslední vytratily.
I ta, která pořád má tě ráda. 

I.

Byl jeden mladý.

Osedlal hřebce noci, hvězdami
vyšil opratě, s vědomím nabyté moci
pro jiné překonal závratě
a sekl i s Velkým vozem
a na vlastní kůži dělal koně
a čím dál méně jiskřil o zem
a stále častěji česal jabloně –

Teď přichází Čas, aby mladý zestárl.

V doprovodu armády obklíčena je
celá klinika plastické chirurgie.
Koná nad přikurtovaným pacientem,
čichá k zápěstím odřeným od pout,
pak odchází si odpočinout
do lékařského pokoje.

Když se jednou ráno
probudí z nepokojných snů
o jakémsi nestvůrném hmyzu,
shledá, že se v posteli
proměnil ve včelu.

S potřebou uklonit se matce královně,
s chutí složit symfonii roje,
znovu přiložit ruku mladíka,
nad níž ještě včera by zvolal:
Ach, jaká rozkoš, jak svěže studí! –

Dnes ale ne. Dnes bere lidi jinak.
Jako otevřené hroby s květy v klínech,
s květy vprostřed hrudi

a bere, musí brát, že k rodu
blanokřídlých chová zásvětí odpor,
když každou píď sebe sama,
každou svou vteřinu
čtyři sta čtyřiceti kmity
pokouší se vyrvat
ze služeb chřtánu konečnosti.

II.

Cítíte-li se také mladí,
nedělejte si však iluze:
vibrace medu,
který si rozpouštíte v čaji,
má k zázrakům daleko,

není pikniku života,
při kterém vás příroda pustí za oponu,
a neexistuje geometrický vzorec deky,
jenž by prozradil
zítřejší dravost vrásek,

snad jen, budete-li se na ní milovat,
zpomalí se, možná zastaví,
proud nedaleké řeky
a cosi nalétne do hlav a odrazí se,
nic ale v trávě nenajdete.

O to rychleji padne tma.

Jestli tedy ďábel není,
je siréna ječící radostí,
ó, jak zatáčky v spirále řeže
a stoupá, stoupá,

a vzpomene-li člověka,
obejme pumu, kterou míjí,
a s ní se vrací,
aby střepiny kráter vylámaly
do pře-krás-né-ho květu.

Jestli tedy ďábel není
a všichni ústy lhali,

toliko nemluvně vezme za své
nevinný půvab pekel,
proto odneste jej na vzduch,
samo nakojí laser děla

a matka zůstane s námi v krytu,
opakuji, že zůstane v krytu,
jasně říkám, že zůstane!
Prosím. Za archanděla.

I.

Připlouvá.
Břehy pevniny planou ve smyčkách,
oheň přeskakuje z – na,
má charakter nášlapné miny.

Vím já, jestli se zná?

Ale už stalo se, za potlesku vln,
že vstupuje na pevninu,
aby protoulal pobřeží,
aby podstoupil konfrontaci s tuláky,
kteří se mu představují nevolností
ze svých iniciál.

I ve své kostře je nachází,
jsou mu páteří, ona písmena,
ti dva plazi, jsou tam!
A je i dravec, jen sejmout čepičku,
zvednout paži –
však nikdo si ho nepodá.
Od sokolníka.
Od boha odvahy a vzrůstu.

II.

Shrbeni, už zas mlčky.
Takto odladěni pohořím,
s ním v měřítku jedna ku stu
nabírají muži kurz vnitrozemí,
též zpovzdálí města na dlaně
jako vodu, a pak ji hltají
a otravují svým bytím
v bezpečné vzdálenosti za hradbami.

Při každém jejich výdechu
černota noci hrubne
o jeden dílek šílenství kalibrovaného
na stupně kamenného schodiště,
po kterém ti muži kdysi stoupali,

aby z něj posléze sbíhali
s pocitem studu a za řinčení viny
obmotávající nohy jak řetězy,

aby až v přístavu se zastavili,
až na lodi,
a větrem nechali se odvát pryč,
tam, kde naděje, že k poutům klíč –

III.

A zas jeden připlouvá.
Vždy připlouvá jen jeden,
pak společně čekají na dalšího.
Že by všichni poztráceli Charóna
a podrželi vědomí? Nemyslitelné!

Ale jak píšu.
A psací náčiní budiž mi svědkem
a rozhoupaná kajuta kolébkou,
v které bych však neměl usnout.

IV.

Protože usnout
s tváří zabořenou v polštářích tmy,
kdy šíje ustrne, je jako stát
na konečné, na níž vyhasla tramvaj,
jako zvednutý límec k ničemu.

A začnu-li uvažovat,
že ta žena vedle mne představuje
toliko škrabošku tuhé zimy
vzlínající z mého středu,
že mi v rozkroku chrastí
hnízdo z nalámaných větví
a jediný z opeřenců,
který tu v té slotě proletěl,
byl můj okřídlený plivanec
coby příspěvek
do stejně zabarvených mraků,

začnu-li se tu celý
takto zpodobňovat v praku,

jednou se stane,
že sliny natáhnou příchuť olova
a ztěžknou, a rovněž stane se,
že tramvaj konečně nažhaví
a já v ní cestou polykat budu muset
své stíny.

Měl zářit, přední vůz,
měl ampéry bzučet
a komicky mnou kymácet,
ale když vás bude míjet teď
a na mysl přijde mávat:
rakev Dvaadvacet, dík.

V.

Všímáte si?
Ta věčná nedokonavost sloves!

Štve tak, že snad lze omluvit,
když cokoli v nevoli rozflákám,
přestože marně; plnost života jeví se
v tvaru přesýpacích hodin

a kdoví, co ještě se žádá,
abychom natahali, a kam:
na prezentace v PowerPointu,
pod sebe, do rodin.

VI.

A z toho všeho nespím.
Cítím tě za zády,
byť promlouváš z dáli,
když koldokola z vteřin spřádáš
iluzi konců.

Možná by palubou jiné lodě
otřásal hřmot zvonců
a rodila by záchranné čluny
a jistě miluji tak,
že pěna u huby oceánu
vyplavuje vztek mořských panen.

Víc nevymyslím, takhle k ránu.

Cítím tě za zády, pak v zádech,
nakonec se zvednutou přídí
letíme jak čepel nože
a já učím se tu mrtvou vodu polykat,

a kam připluji, tam vymočit něco zlata.

Jsou to oni, popis sedí.
Vybíhají až na vrchol věže
a zde, posouvajíce čelem krov,
cosi vykřikují, utrhují se tak,
že ani strach z výšek krev nenaředí.

Práce pro hasiče, obden.
Extrémně visuté hovory
bez odpovědi, a přijde-li nějaká,
má podobu smítka prachu,
v oku zaseknutého převozníka Milosti,
jenž odporem těla
bývá ihned vyplaven.

Jsou to ti dva, už bez bot.
Též ale bez pochyb,
kudy teče původní řeka,
když dno koryta opanuje
dívka se stříbrnou konévkou.
A chlapec, vkleče u jahod.

Než ochutná,
je včas vypuštěna smečka chrtů,
aby pokračování milostné předehry
vehnala do spárů smrtelnosti.
Vysoko neutečete.

I.

Jako láska? Zčistajasná?

Z něhy rolující umrzlým polem
jen cavyky.
A nouze pluhu vlhne očním bolem,
na něhož krátké jsou
i ty nejdelší apatyky,
jimiž jsme kdy prošli:
– Kostel.
– Postel.

 
Počkat, my spolu ještě mluvíme?
Ano, ale časněji z věcí nelze odezírat.
V nitích povlečení přede kočka tmy,
ze rtů odsekává třísky krve,
jakmile tváři ulehčíš.

Ne, odezírat z věcí časněji nelze,
je půl čtvrté, co na tom záleží,
jestli už, nebo teprve,
já vůbec, ty chvílemi spíš,

jako láska? Zčistajasná?

II.

Mohl bych se zvednout a podívat se,
jestli takový film dávají v okně.

Jak se tak zblízka dívám,
dávají jen křivého skláře,
který marně zkouší vyfoukat sklo
teplem svých svršků.

A když i v kondenzované páře
trhá se mi nehet,
co muži zbývá,
než se udělat o pár set let mladším
a obsadit ženu tvárnější, pracovitější,
aby vykonala toto znebevzetí:

grifem pradleny
v poslední chvíli obrátí noc naruby
a důkladně vytřepe,
co přechází hranice,
jde mlýn a splav a kříž a ves,
též les i s démony
ve světlech majestátných losů,

a zvuk, který přepískávám,
provází slunečná jatka všeho. 

S rozšafností naverbují pannu.
Do války! Do války na louce,
alejemi topolů na čtverec roubenou.
Která při bojích podobá se jehlanu.

Zašlapou ji v blátě. V blátě války!

Až oprší přísahy, až povely vytečou
okem nafouklého koně,
i ona se očistí, zapadlá v kabátě.

A zas bude krásná. Doktore, že bude?
A víte, že díky ní je bolest pryč?
Její sličností straším hrubost chodeb,

jež táhnou se k nebi nad Halič – 

Ulice. Jen letmo vkradla se na mysl
a už za vraty
tamějších činžovních domů
přicházím do řečí.

Zkusím
"Lidé, nechám vás vyhladovět".
Lidé to nejsou.

Zkusím
"Lidé, prostřete k hostině".
Mé já to nejsou. Ale přepočítám si je.

Ulice. Jen letmo vkradla se na mysl
a už vrata tamějších činžovních domů.
Zvládnu kliku, pozdrav,
pokus o demi-plié.

Uvažuji, že snad uváží,
jak produkt zpracovat
a nezabít komika,
na tom sešlapaném prahu smrti.

Zkusím
"Bože, pozvednu tě koutky úst".
Bůh to není.

Zkusím
"Bože, zostudím tě koutky úst".
Ďábel to není.

Tak je to rýmička.

Ty letadlo, já letadlo.

A vida, z prken otloukaných
katapultovanými piloty
vylézá zlatý hřeb rána. Úplný nesmysl.
Při zalidňování bytů jinde by překážel,
pro nás je větší úlevou než orgasmus,
než napuštěná vana,

je totiž věrnější než zrcadlo samo,
zásobou pravdy ve skladišti lží,
je ze všech příkoří a výher
umotanou karikaturou nás obou
a takového jointa já nikdy nezkusil.
Ty ano?

Mohlo to být ráno jako jiné,
mohli jsme si v lásce vybírat
ze všech konfekčních střihů,
já provinile věšel bych nad postelí
beránky vykoupané v lihu
a ty s jednou rukou před mými ústy
(pro jistotu), druhou zvládla bys
slunci přimalovat
lichotivou krásy pihu, šeptajíc:
Vymrazíš nás?
Prosím, dej najevo, že ne –

Slunce neví. Visí před okny bytu,
před tuctovou formou dva plus jedna,
do níž vylít se
byl by výsměch sousedům,
kteří v sedmdesáti umí jeden druhého
pohladit za nic.

Schovává se na rubu, Věro!
Věřím, že stín studený je pouhý líc!
Pojď, něco ukřižujeme, kladiva
připravena máme na spáncích. 

Kdo jsi?
Hej, barmane, na mě mu nalej,
prý mi ten černý strom v hlavě
promítne v dlouhou, košatou,
šumnou alej,
a pod ní mohu štrádovat,
krajícem luny se ládovat,
prý: Na prokleté!, komediant.

Kec. Protože až já, rozevlátý,
vypadnu ven,
v tu ránu se přerazím o kýbl světla
a dobrý bude den a komicky tristní
snaha rozepnout nezapnutý poklopec.

Kdo jsi? Ptám se rozkročen,
s hlavou dole ptám se opilý vůní země,
v níž kořeny mých černých stromů,
opilý ptákem, který pěje tak krásně,
že mi pozuráží všechna ozubená kola
v hodinkách.

Kdo jsi, že mi v Čechách
usekáváš celou ruku? 

Roztříštěn od sebe sama
stal se gigolem svých záblesků,
viz například lehké opiáty jeho šíje,
pro ženy výzva k Velkému třesku,

však vše, skrz naskrz, klam.

Nerozumíte, čím je vylhaný?
Naskicuji vám moment soukolí
polibku a reakce, ony zuby
zaklesnuté v pozici melancholie,
ticho slité se slepotou mrkací panny,
konečnou nehybnost.

Udělám to. Udělám to jak já, tak vy,
přestože scénář má dost fádní kolorit:
všichni život zachraňujeme,
ale pro něj jsme závaží.
Nás třeba odhodit.

A udělám i víc,
podaří-li se mi vzepřít v rakvi,

protože ten muž pode mnou,
roztříštěn od sebe sama,
stal se jen gigolem svých záblesků,
doufaje, že až jiní se nabaží,
že vyjádří mu nějak vděk.

Ale co vidím – syn hladí mrtvého tak,
jako by ho chtěl fackovat.

I.

Podle chůze žena. Tak co s tím,
tak intelektem zachrastím,
ženu ženu do knihovny,
vy hledejte básně, ihned!

Sneste je do poslední,
všechna ta jména zlatě vyvedená
na černém hřbetu, podle dechu je tu
a začte-li se, vyklene tělo,
po mostě dovolí přecházet
nad peřejemi, nad roklí,
všem vám zachrání životy!

Odbelháte potlučeni, krapet zmoklí,
ale stále s vlastním odrazem v zrcadle,
pevně bdící ve svém snu –

II.

I já spím klidně.
Však jestli zaúpím či jinak hlesnu,
vězte, že tyto řádky objevila,
ach, ano, už podle chůze,
co teď, po peřině i kůže stažena,
čili verši vás nepřikryji a maso na cáry,

ale proč ta žena v poslední mé buňce,
v níž zbyla paměť,
proč si tak drží rostoucí břicho,
když mě přijde, že nevážím nic? 

Tak dívej, lásko.
Jak při rodícím se úsvitu,
na zpěvné struně tažené ptáky
balancuji.

Z mé hlavy je ona píseň,
chrchel tónů vytažených na světlo,
jedním slovem fiasko.

Ledovými prsty na horkém čele
děláš mi kříž, doufajíc,
že gravitaci zamrazíš,
že halabala pád v tvá ladná lana
a mana pavoučí servírovaná
na stříbře vnitřní strany stehen,
nějak tak že napravuje se hudba.

Hudba snad.
Ne však pocit, umně zatónovaný:
jeden z nás se loučí a nelze ho vylíbat.

Tak dívej, lásko.
Jak při rodícím se úsvitu,
na zpěvné struně tažené ptáky
dělám stojku.

A připrav se na svět vzhůru nohama.
Na ňadra nalitá mlékem,
na objetí laskavého,
na jiné město, dům i vzduch.

Ne, neslyším tvůj pláč tady a teď.
Ano, absolutní sluch. 

Krásnější, oč drzejší. A naopak.
K tomu výprask vzduchu, nářez vodě.
Když se vydýchává, cítí nitrolak,
v tak brutální je s ním neshodě.

Proč by se styděla
za plátna hysterických mazanic?
Když on se mstí řečí těla,
musí ho zmalovat, ne, že nic –

Drzejší, oč krásnější. A opačně.
K tomu nářez vodě, výprask vzduchu,
což prosím berte ilustračně,
mám zatím jen předtuchu.

Já brzy napíšu. 

Vprostřed ulice
hodil klobouk chodcům do cesty,
teď sevřel ruku v pěst
a klouby, za plného slunce,
počíná křesat jiskry tmy.

Nikoho nezajímá,
krom jedné kolemjdoucí nevěsty,
nesporně členky tajné lóže nevěst,
které své ženichy vybírají
tuze složitými algoritmy,

nese je motiv krajky
na jejím závoji,
a činí jej nehořlavým,
a nese je té ženy těla řeč,
než na dlažbu k muži přičapne.

Když nalije si mléko jeho plic,
jímž on démony kojí,
když zvrátí jeho polaritu,
utře si ústa a vstane, dělat toto
veřejně přijde jí lehce trapné.

Muž dýchá těžce, za dva. 

Nenávidět, to uměl.

Pak sáhl na slova,
pojednal z nich kytici,
zaopatřil vůní těžší olova,
odstrčil od břehu v pramici.

Voda kolem, všude.
Všude kolem voda a její marné výboje,
leč déšť ji neposílí, už nebude
dlouho živa, ochabují i zdroje,

a vlastně je až k nevíře,
jak přesvědčivě zahranou bezmocí
disponuje bůh, zatímco něco na papíře
bourá imunitu genia loci,

a on to tady uměl nenávidět.

Jak střihl do slov,
v záhonech neklid,
stejně na provaze hozeném přes krov.
Co vytřese nohavice, nebude hnít. 

I.

Zkusil jsem uchodit ten břinkot,
přitom pěkně dostal
důtkami po zádech,
a dnes už pod slunce nevylezu.

Když
horkovzdušná skeč
vykonává vtip,
pocítíte stud,
až zalije vás pot,
a takovou klec,
že třeba vše svléct,
a jsou vám celkem fuk
uštěpačná hmm,
vlastně je to fér,
mají na to věk,
holky.

II.

Jejich nohy jsou dlouhé,
i den je moc dlouhý,
proto se pohybuji vstříc tmě,

mrknutím očí polykám kočku,
která si hraje s uloveným ptákem,
hrdlem slinu chutnající
po džusu s okurkovým lákem,

ale svět je k posrání krásný!,
křičí chlapec, jehož mrazí úlevou,
a hází po mě klacek tvrdý tak,
že ho nezlomím.

Dívka se balí do deky,
přeci jen je ještě světlo. 

Měl na ně všechno: čas,
nabitý telefon, jednohubek plný tác.
Osvětlení pojal diskrétně.

A když ty dívky přicházely,
usazoval je na plac,
a která z nich zůstala déle,
myslím déle zahalena víc než letně,
té začal se dotýkat konečky prstů.

– Nuže, slečno…
– Nela, pane.
– Jdete na potrat černé myšlenky, že.
– Bude to bolet?
– Jak vidíte, přežil jsem. Oblečte se.

I vy se můžete obléct.
Víc netřeba, a už vůbec ne hrubek,
je láska, co má čas, nabitý telefon
a tác plný jednohubek,

vy všechny se můžete obléct
a odejít na procházku, do divadla,
kamkoli vstříc štěstí, jsou vysoké city
s nízkým prahem bolesti,

a jistě vypadá směšně,
když malíčkem obtahuje káro sukní,
přitom ani netušíte,
jak vás má rád, kde všude had,
v rozšířených zorničkách
kolika očí syčelo:

Nech, abych já vedla tebe. Ucukni!  

Zbavit se té tíže – úleva. Dar!
Ale co kamenům způsobilo zmar,
tak utápí herní mód,
že hadrem šitým z anekdot
už nevytřu.

A má to větší a větší hlad:
po duté kyprosti barokních batolat,
po střepech nejedlé sádry,
v jejímž prachu do bojové skvadry
praví andělé šikují se.

Jasně vnímám:
sto let tu nebyla válka,
tedy aspoň ve mně,
a koneckonců, nebude to poprvé,
co se nalokám plodové vody. 

Stojí v noci uprostřed lesa
nečlověk, první minuta odžita.
Zvedá se vítr a zase klesá,
podle toho, kdo jej brání, či vymítá.

Po deštném žebříku
tak těká luny svit,
že můry obtěžkané batohy díků
nelze vypustit.

Půjdu tedy sám. Tou necestou.
Vykročím nalehko,
jen v pár set pixelech projekce
a s nevyzrálou mantrou ou,
vyslanou opatrně, měkce.

Lana deště, jež spouští nebesa,
úplněk obarvuje na moč
a zvedá se vítr a zase klesá,
podle toho, kdo přichází, a proč,

a blýská se, jak létají sázky bohů
na dva své otroky:
nečlověk vprostřed lesa,
do jehož býčího rohu
prudce nabíhá dvouoký.

Budu-li rychlý a obejmu nelidské,
navždy pohřbím příští arény
v hloubce zorničky.

I.

Zkrat, šachmat, žatva hlav. A hanba.

Svlékl se na zbraň
a chce její ruku na spoušti,
nic z toho ven ale okno nepouští,
venku je pořád ještě slušné město,
ještě není ani tma
a luna se zatím nahřívá,

stejně tak žena pod ním.

Dost dobře netuším,
co chtějí podnikat,
když každý lásce toho druhého
vyrazil zuby už v poledne,
když to, čím chtějí ji živit –
nažvýkaná skýva,

a už i sliny prchají
před olíznutými prsty.

Zdekoval bych se také,
ale říkám si: Nebuď hysterický,
vláha a mír tvých úst
budiž milosrdnou dělohou,
kdyby těm dvěma vyschla konverzace,

a proti tsunami zla zkusil bych růst,

kdyby ona odešla
a on pěstí praštil zeď,
ale, víte, Břevnov není moje čtvrť,
a navíc je zde to okno,
které ven nic nepouští,
přiložím-li na sklo jakýkoli scénář,

shoří pod západem slunce,

na rozdíl od těch dvou, kteří přežijí,
neboť jejich zteč polévá emulze msty,
a dost možná, že válčím tu jen já.
Žatva hlav, šachmat, zkrat a hanba.

II.

A bude mi teprve naloženo,
vezmu-li to domů pěšky přes Vltavu,
protáhnu-li svoji simultánní exhibici
pěti sty šestnácti metry Karlova mostu,

pohledy svatých bude mi naloženo tak,
že přinutí mě vystřihnout
živou lidskou sochu,
abych se nepropadl do hlubšího pekla,
než je mé patro dva tisíce dvacet,

než jsou mé a vaše sirény
z těch Břevnovů
jako zvukový doprovod
transmutace okovů,
stažený ocas psa,
z jehož vyceněné tlamy
bude jemně vyrážena šelma.

Napíšu ti, kde trčím,
prosím přijď a líbej.

Noční třešně,
dostávám jich plnou mísu.
A kosa do plic, který co minutu
svírá se v křeči hladem.

Říkám mu: Vypustil bych tě,
ale nevím, jestli jsi můj přítel.

Opakuji se. Mnohokrát.
Bych i zakřičel, že přiškrcení
mají právo prvního rána,
ale dcera odrostla
a svůj díl polibků táta už dostal,

a já nemohu krást její čas,
když ona sama teď
křísí v sobě ženu
před zrcadlem v koupelně,
když její dech ostře čpí
třešňovým likérem
vypáleným na odvrácené straně jara,

a já nemohu než z dáli posnídat
cvaknutí vypínače,
jehož zvuk mě přesvědčuje,
abych nepochyboval
o dokonalém zabezpečení
před úrazem s následkem smrti.

Říkám mu: Uvěřil bych ti,
ale nevím, jestli jsi můj přítel.

Tati, zamkneš za mnou?
Ptá se Agáta při odchodu.
Co říct jiného, než – Jasně, zlato… 

Žvýkáním listů břečťanu
od východní zdi
stvrzuji zmar svého členství
v rodu Namrholených.

Jsem rád, že jsem vás popudil,
teď ještě vytočit:
z loveckého zámečku schodiště,
ze skleněného oka suchého vína sud.
A to víno vniveč,
komu škoda nedá spát,
ti jistě budou mě pronásledovat,
ale aťsi.

Dívejte: teď se zpije vzduch.
A teď otevřu dveře –
lehký sem, těžký ven,
ale neklopte zrak, pozorujte zvláště,
jak rokoko-červánky
zpod větrného pláště,
jak z jejich nahoty
káňatům ochabují křídla, jen běžte,
kam ona božská nestoudnost je kydla,
utíkejte je posbírat po lesích a rabujte!

Těším se na váš návrat.
Bude kolem páté ranní,
až se v šum letního deště
vkrade dravost bytostí světla
s choutkami vrážet blesky
do vyhřátých komtes.

Scénu slunce vycházejícího s výkřiky
nahrává rozčepýřený páv.
Služka by stahovala,
ale seká se jí sukně.
Je už zase na vyprání.

pokoj I.

Někdo z nás dvou je ještě třetí a čtvrtý,
a možná je nás celý vějíř,
který čeří, vymetá ze společného lože
zlatavý make-up velesmíru –

a kdyby ten usedl,
kdyby ses chtěl předvést, bože,
všechny natažené ruce vampýrů
nahmatají jedny společné rty,
jeden kořen nosu a jedno oko.
Protože už od úrovně očí si lžeme.

Domněnky vystřelující
jazýčky vah na sever-jih
nedohlédnou k orgasmu středu,
znovu se milujeme tak,
že postel nepůjde ani ustlat,
a zeptám-li se kočky,
kolik nás tu vlastně je,
líně se zvedá a poroučí
do jiného, a přesto stejného,
jen zrcadleného pokoje –

pokoj II.

Faleš jak pyrit!, trousí pán Obav,
když pán Volby mé prsty připravil,
kde mohla bys je sama chtít.

Oba se obracejí na pána Činu,
ten z okna ven,
daleko na horskou bystřinu:
jak její jazzové standardy
přehrát v nás?

Jenže v ní se koupe tolik dívek,
jenže ty se v ní koupeš tolikrát,
že pomyslím na hudbu kamenů,
že do všech těch zrcadel
za nárazem náraz! –

A stane se.
Snad nezemře, co nemá,
stihnu poslat šeptem
po kružnici kolem své nahé hlavy,
prostě uložené na tvém nahém břichu.

Chcete-li urazit múzu,
odeberte se na Petřín,
tam vykousněte měsíc
a demonstrujte obžerství.
Bude to jak strhnout sukni či blůzu
cizí ženě – smutek říznutý zlostí.

Vzletné pociťuji vám nakope do zadku,
hrob namísto azalek vysází
štěpinami vašich kostí. Světélkujícími
v lososové růžové. Může být?

Dámy a pánové,
tímto si dovoluji zahájit další ročník
festivalu béčkových hororů,
neboť viz výše – úplněk málokdy,
slova neustále, oživlé mrtvoly
se sekyrou v hlavě taktéž.

Zasekával: Holan, Hrabě, Hrubín,
Diviš, Pecháčková, Dvořák, Hlaváček,
Dlouhá, Svoboda, Novák,
Konopásková, Šejnoha, Walter,
rodiny Krajíčkova, Horákova,
Šmídova a Dolejších.

Režie českého znění: K. H. Mácha.
Vyrobila hlavní redakce
zábavných pořadů Praha, 2021.

I.

Jdi do něj, rodí se obráceně,
vyroste a zemře v jedné vsi
a v jednom bohu,
při slabých žárovkách,
mezi silnými zdmi.

Jdi do něj tiše, šetrně, tence,
na tónině vřískotu novorozence
povozíš se se smrtkou,
nižší nebe nasáklé sentimentem
zapláče okapem a já přiložím.

Co říkáš ty, dřevo?
Abych do něj šel?

Mluvte někdo,
smyslů zbavený nevydrží dlouho
s těmi polnostmi za nehty,
které nanesl do světnice,
s tou hlínou, jež se mu připomíná:
všem cestám budu koncem –

Stojí mi vůbec za to? Pomyslím si.
A když slyším, jak se ohni nedaří
rozvázat jazyk modřínu,
jak polena jen skuhrají,
dvířka kamen zase zavřu.

II.

Byl jsem už pryč,
když začal se prodírat párem zim,
jedna vně a druhá uvnitř něj
však podaly si ruce
do natolik pevného stisku,

že nepřichází na mysl, jak uniknout,
musel bych se vrátit,
znovu nasoukat do lidské nory,
až kamsi do hlubotisku,

ale, Šimone, já nikdy nebudu
jak cohen předčítající z posvátné tóry,
zastihneš mne zkrouceného, tklivého
a dosti nesrozumitelného,

na vlas i chlup podobný budu ti teď
a máme jich, myslím, tak na dva tucty.
Dvě kopy vteřin, dnů, či roků, snad.

Tak pojď, pomohu ti je rozházet,
jeden z nás rukama, druhý ústy,
a ledové krusty kolem,
až se do nich vymočíme,
ať zavoní po čerstvém senu. 

Zůstane tu město
a ve městě dům
a v domě půda
a vikýř,
vikýř do nebí.

Prosím, uskoč, cesto,
jejich pozemským nárazům,
a jestli je stopa udá,
popelem se zviř,
urna mi není zapotřebí. 

S přivřenýma očima
svůdnost tvých ňader
jak karty rozkládám,
doufaje, že padne tma a ona poleví,

srdce neví,

co nevíš, mělo jsi počkat na ulici,
roky jsme tak žili –
já s otevřenou náručí,
ty svinuté, že krve bych se dořezal
jen nožem pod košilí,

ale chápu, venku je
podzimní dopoledne, taková
šedá oškubaná vlažná koroptev,
kterou už slunce nedopeče a která civí,
do tváře mrtvolnost vpaluje,

nicméně abych neodbíhal
a nemusel se znovu a znovu svlékat:

s přivřenýma očima
svůdnost tvých ňader
jak karty rozkládám,
prosím vysvětli je,
nějak mi to všechno vysvětli,
proč usínat v tobě, a ne sám. 

Sesedla z jeho klínu,
oblékla se a vypadla.

Prošla do parků, kde vycházet
s alkoholem v zimním vínu
znamená u zpustlé fontány
postavit se do fronty za havrana,
pokleknout, lépe i složit tvář
na zmrzlé drny,
neboť jen v ponížení bude schopna
vstřebat trávicí ústrojí
uzpůsobené pro mrchožrouty.

Prošla do vhledů, kde létá,
krouží nalehko, jak je jí hic,
kde tak mocně upíjí ze svobody,
až skelnaté slzy odlétávají,
tříští se na střepy
a pořezané děti, růžolící, rozesmáté,
neřeknou matkám nic.

Prošla tak daleko, že co nevidět
přijde i na každoroční příděly sněhu,
na ony tisíce tun,
které, místo aby dopadaly na zem,
rozpouštějí se v její třetí a čtvrté ruce,
zoufale natažené
z útrob lidského pekla.

Prošla k příčině,
proč každý zbytek roku proprší,
sama se sebou prošla se po ulici,
vidouc, jak zastavuje
a vzápětí zas chvátá,
podle toho, jak blikne jí semafor,
její vlastní oko v oku mazlavého bláta.

V noci při milování přeběhne
na všechny červené pod víčky.
A zakloní se tak, že jiné by přepadly.

Čím mohutněji ji strháváš zpátky,
o to víc je sama. 

I.

Ani metaforou
už nelze skrývat zběhy, tuze kupí se.
A musím přiznat, že i já jsem potřísněn
jejich nekorektní flórou,
že lačně vdechuji, když ona chyba
naznačuje ženu, její vysoké emise.

Rozum v hrsti, Petřiny v luně, bla bla.
Je mi až protivné
vypisovat další vjemy,
když se tu lidé na refýži češou
hřebenem netečnosti, navzájem,
bez jediné souřadné spojky,

tedy vyjma zběhů, kteří kupí se,
čekajíce na příjezd dvojky,
aby je i mne svezla dolů k Vltavě.

Vykoná to velmi, velmi pomalu.
Snad celé věky se s tramvají povlekou
a bude svízelné vykonat cestou
celibát, nenechat se opít ničím než
na Klárově řekou,

avšak vydržím-li, ukáže mi,
jak naplnit všechny své zátoky,
aniž bych se vylil z břehů,
a tehdy pochopím,
na jak pevné zemi stojím, jak česká je,
když v lehu s rukama za hlavou
vypouštím z mysli žold
a stávám se tu zběhem,
dezertérem ve své vlastní domovině,

vítězem ve své vlastní bitvě o domov,
chcete-li.

II.

A tak nějak si představuji
Štědrý den na blátě
roku dva tisíce devatenáct:
že teplý vítr požene děti kolem vody
za potrhanými vánočními obaly
s nápisy Naděje, Pravda, Hrdinství
a Oběť,

mluvím o neposlušné generaci,
kterou z náplavky nestáhnou rodiče,
jen pohled jakéhosi bezdomovce,
v němž jsou ti malí nezlomně ukotveni,

malí tři králové.

Přijde jaro, to zničím
a je mi nařezáno mávátkem slavičím
a chvíli nejsem ničím,
než zjeví se léto, na které políčím,

a znovu jsem trestán, netuše, proč
zrovna mě má slunce za svoloč
a věší na strom, podzime, naskoč,
čekám tvou spásu, velehvizd, oč

opřu se, jen klam,
tak promiň za ten větrolam,
leč navinulý parfém dam
tvých dvorních? Ó, ten nedám,

zimo! Zimo, zde, mezi psanci!
Nasyť hladového po mrazivém tanci,
ze čtvera šancí
v osudovém ranci

vytahuji tebe jako poslední.
Sem si mi sedni,
mezi žebra. A vydrž pár dní,
ono se něco vylední,

ono když ještě žila moje žena,
chodili jsme po vodě jak ten Ježíš,
ono mi přišlo, že znovu se nadechne,
když pěstmi přeskládám vzduch.

Je tu
a už není tu a zbyla jen pára,
zcepeněly zahouslené ruce,
jež vzdávaly hold.

Hraje dál! Nechá smyčec v rozletu,
ať každá žíně beztvará,
její osminkové revoluce,
ve forte sečný akord,

kord
vymrštěný z tónu C,
to vše s běsným řevem jaguára
ať letí do střetu,

na ducha lačný protimord.
Poté krev jen na paruce.
A vděk múzy, že se postará,
a její ret na jeho retu. 

Tu i tam. Stůj, nebo běž,
čeká tě bitva, které se nevyhneš,
kol uší zasyčí šípy,
krusta krve slepí ti chřípí,
v tvá prsa bude se bít lež.

Tuto přísnou formu rozhodí
toliko přítomnost zatoulané kočky,
další děj je nabíledni:

vůkol světlem jediným
stanou se šelmí oči,
proto tonoucí, jenž stébla se chytá,
propasuje vědomí
strukturou jejich síta,
vyfiltrovaný zatěká podsvětím.

Záleží na hrubosti,
v jaké jsme sebestřední:
pokud na samet,
jímž vyložena je tamější šperkovnice,
dostaneme šanci pilotovat prsten,
vykonáme průlet nad těmi jatkami,

křičíce: Zářím! Zářím v každém úhlu,
tu i tam. Stůj, nebo běž,
čeká nás bitva, které se nevyhneš,
kol uší zasyčí šípy,
krusta krve slepí nám chřípí,

o srdce rozbije se každá lež! 

Zaplatíš za tklivo.
Za mír na blátě,
za čich zdevastovaný
z podšívky v kabátě,
který sis nahá přehazovala
vysmeknutá jazykům ohně,
mého ohně, mizíc v chladu tmy,
vstříc náruči dalšího.

I vím, kde hledat.
Najdu vás na pasekách,
na mých pasekách,
kde rozebral jsem les sekyrou a klíny,
kde doteď trčí hvizd mé širočiny,
který nechávám doznít
nad vašimi spletenými těly,
aniž by zkřivil jediný vzdech,
toliko vás lízne
a já ho na vztyčeném prstu odnesu
zpátky k plamenům, kde stane se
nápěvem posledních polen.

Při svítání budu odejit.
Hlava poručí mi vstát,
smést hlínu z kolen a hýbat nohama,
mlžným oparem bude klopýtat
cosi vedené přiopilým loutkovodičem
a oběma nám bude jasné,
že takový mír na blátě je o ničem,

a kdybych se chtěl velmi dojímat,
přetavím jej do kapky krve na rtu.

Mám? Milá, neprovokuj!
Protože jestli se mi do ní vejde
celá vzpomínka na tebe,
mohu tě v ní utápět,
mohu ti před smrtí
opravit rozteklé šminky,
mohu ti v tvé smrti zalhat,
že jen ochutnáváš pravé brusinky,
udělám cokoli.

Lyrické kulisy vraždy
předpokládají srdce na vodítku,
které stáhnu zpátky jako psa.

A budu dělat, že nevidím, jak se brání.
Jak kňučí, jak se vzteká,
a budu dělat, že nevidím,
jak tucet srn mě skenuje,
jak tucet párů krásných očí
skládá si mě na body.

Vyjede-li obraz sobce,
jedna po druhé zhnuseně odhopsá.
Do háje s člověkem, který loví člověka.

Řekli: Běž! Boha potkáš na té hoře,
on tedy šel, střídavě k vrcholu vzhlížel
a skláněl hlavu v pokoře,

řekli: Běž! Najít Ho je tak prosté,
on tedy šel, aby záhy zjistil,
že hora s každým krokem roste,

řekli: Běž! Nehleď na stále hlubší sráz,
on tedy šel a tuhla mu krev,
kdy srazí jej mraky a zlomí si vaz,

řekli: Běž!, ti dole už jak zrnko písku,
on tedy šel a zjitřeně rozmlouval
s přeludy křepčícími po skalisku,

řekli: Běž!

Tak šel. A čím výše,
tím pravdivější nic a povšechnější lež
v pozici chřestýše,

který úslužně visí na rtech člověka,
až on sám povel dá
uštknout slovo bohužel. 

I.

Nechci ty verše vázat,
si je hodím pod ruku jak polena,
si budu namlouvat, že se podobají
Vltavě naštípané
podvečerním sluncem,

a procházkou naznačím,
že bych tu rád byl doma,
ale nikdy se neodvážím
něco takového tvrdit,

neboť co ustojí podrážky bot
proti kořenům setleté lípy,
jak tupá je zvukomalebnost slova
oproti včele vibrující lebeční klenbou,
jíž kalibruje na odečet pravd
ve výšce, v jaké zavěšeny hvězdy.

II.

Nechtěl jsem ty verše vázat,
ale vkrádá se tma a vsadím na to, že
každičkou píď zbrousila na pocit nože,
kterým pouští se žilou krajinám srdcí,

a co já tu, bez ladu a skladu,
s hrstí směšných kamenů.
Možná do řeky je házet a sčítat,
co mě nemine:
od ulepené kreativity krvavé sliny,
červánky rozpité na západě člověčiny,

a zpátky dolů,
vysekat plané růže, jejichž vůně
vyhazuje koncové hlásky ze shody,
ale pár jich tu nechám,
vždycky tu rostly a matce se líbily. 

Je mi vyčítáno včerejší pitkou,
že měla být hustá, leč stala se řídkou,
že za to mohu.

Než se bránit, vytřepávat ji ze slin
hláskami moralizujících klišé,
zháším světlo a řeč a nejsem.

Ale dlouho to nevydržím,
být převelice přetiše,

a půjčuji si od souseda kočku,
protože myslím na její ocas,
obyčejný jak ocas levného vína,
protože myslím, že když s ním
švihnu o stůl, bude klid,
protože tu před čtenářem
nehodlám hrát trosku, protože!

Jenže té hrané mé agrese
chápe se myšlenka jakási
a ihned koná protiúder,
z něhož otřes mozku.

Tak vodivý máme tu vzduch.
A to také dlouho nevydržím.

Je mi vyčítáno včerejší pitkou,
že měla být hutná, leč stala se plytkou,
že za to mohu. Tvrdí ona.

Já netvrdím vsedě nic. Spolu se židlí
dáme do kupy šest nohou,
nebo deset, přidá-li se chudák zvíře,
žádné zhroucení se nekoná,
ostatně, dívej, jak pevně držím
pohár čisté vody.

A chystám plán, ty neúprosná –
až vody z rozmaru upiju,
až vyjdu ti vstříc na oko v avantýře
a žaloby tvé žár přepálí ji na líh,

odkopu, kdo tě navádí:
mihne se ve svitu plamenů,
v každém jednom výšlehu
z mého hrdla, v opakovaných dávkách
ráže sedm dvaašedesát, smích.

Zpráva o diagnostice zvukomalby,
paralyzující sluchové ústrojí
hudebního skladatele D. H.:

u frekvencí s vydutou charakteristikou
lze pozorovat štěrbinu
vaginálního typu, fonendoskop
v hloubce dvou světelných metrů
zachytil ložisko pulsující životem.

Klinická studie ukazuje
na československý mléčný bufet
sedmdesátých let dvacátého století,
v němž chlapec předškolního věku
upíjí kakao.
Malá bytost vypadá, že se nudí,
horním rtem opakovaně zadrhuje
o oprýskanou obrubu
porcelánového poháru.
Toto provádí do rytmu písně
z rádia po drátě,
na slova Znáš tu zem líbeznou.

Z neoficiálních zdrojů již víme,
že ve skutečnosti
chlapec pohybem hlavy
potvrzoval pravost směnky,
jejíž znění na plechový hrnek
vyškrábala svými nehty
těhotná M. H., toho času
ve výkonu trestu za příživnictví.
Učinila tak jedenáct minut
před porodem, při němž zemřela.

Pacientovi se doporučuje
kontaktovat farnost ve městě K.
a sjednat zádušní mši za svou matku.
Současně jej důrazně varujeme
před fyzickou přítomností
při obřadu, účast je riziková
i pro členy rodiny,
zvláště pro mladšího syna R.
Tento může být
se souhlasem obou rodičů
preventivně dematerializován.

Na základě
Úmluvy o výsostných vodách
okamžikem vypracování této zprávy
stahujeme lodě
z krevního řečiště pacienta
a vracíme osobní předměty:
identifikační čip – reset úrovně G,
brýle, nepoužitý látkový kapesník,
dva sešity s čarami jako notové linky,
v prvním motiv s nápisem
Requiem za hoře maminky,
ve druhém Hudební féerie
Živé květy konvalinky.

Při správně vedeném účetnictví
zůstanou autorova rozpracovaná díla
nedokončena, a to až do vyhasnutí
hmotné projekce D. H.
autoaktivací časoprostorového kódu
2029-09-17-23-22-43, AD, CET.

Děkujeme za pozornost.

Je jí čtrnáct,
nikdy neslyšela slovo řešeto,
ale plete ho,
při nevázaných hovorech s otcem
plete si ho na své nízké sny
a do nějakých dvaceti, pětadvaceti
bude je prosévat.

Co z něj nechce, nechává žít,
je jím chytře a slušně vychovaná,
nakonec zbytky zbytků pohltí oheň
a rozptylová loučka, přání táty.

Přitisknuta k matce
zláme její ruku do své.
Újma žádná,
v tomto ženském mysteriu
funkci koster přebírají
neviditelné dráty. 

A vedle mě týmž snem,
snem časovaným
k vyhasnutí před novým dnem
hopsá si a skotačí
zásobník dětských těl.

Zanikají a zjevují se ve štafetě,
konají pod parou
vlídné drezury svého otce,
než přistoupí matka
k jeho těkavé siluetě,
než s kanystrem Zdrávas Maria
obejde ho.

Výbuch je požrán hlukem
projíždějícího vlaku,
který se po deseti letech dočkal,
sám bych neměl tolik trpělivosti,
celou dekádu podniká výpady,
když kreslím si své, myslím si své
a sním.

Sním, avšak přežil jsem tátu,
a tedy pravda je taková,
že reálným bytím
pokračuji v jeho skicách,

zde například tvář dospívající dcery,
které jsem doteď nebyl s to dát facku,
moje žena nás tu obejde s kávou –
Je něco špatně, drahý?
Ptá se mile a dolévá.

Já nevím.
Nerad bych jednou v pokoji Agáty
držel pod krkem chlapa,
kterému ulétla ruka, aniž by chtěl. 

Nebuď ji. Nech ji spát,
naber jen polibek a vyjdi ven,
na světlo, jež baví se iluzí zvanou den,

však cítí se na víc:
na šelmu s osvícenou tlamou,
v níž houpe se kořist,
na muže s bolestmi žaludku,
který říhá zkyslé pranic –
padlou chemii padlých andělů,
jíž napouštěl kůže svých lásek,
a když se bránily, kápl na opasek –

Nevím, s tím
nesmělým sluncem března.
Možná to bude chtít ještě silnější zvíře,
než jaké hostíš ve své hlavě,
takové, jehož nadlidský řev
smete mé bojácné jinotaje
a ponechá nahotu. Ryzí.

Ke spatření dá:
intimní partie ženských očí,
růž a bělmo vidoucích ňader a klín,
klín jak rozbřesk ráje.

Nebuď ji. Nech ji spát,
naber jen polibek a vyjdi ven,
ven na světlo, které se kvapem uklízí.

Zvol si zbraň. 

Z hlubin mé nálady šířené
dostředivě v kruzích, od jinde k tady,
vynořila se ruka s kamenem,

úplně tam trčela, otázka: A toto je co?

Ruka je tvá, úchopy sveřepé,
přesto palicemi něhy
ten kámen rozbíjíš
a svět zalévají zvukové vlny,
mé srdce zas tepe.

Tepe, ale nemiluje.

Je tu jiná, že? Odezírám z tvých úst.

A čekám, jestli jimi umlčíš svíčku,
když ztopořený plamen jak vykřičník
poněkud neurvale káže:
Sama si odpověz! Proč ten kámen. 

Sedí nehnutě. Nehnutě,
protože jejímu útlocitnému životu
domalovala kontury smrt.
Smrt zaměstnaná kočkou.

Kočka je z hosta v rozpacích.
Rozpaky je ale slovo,
pocházející od lidí.
O lidech ví, jak jsou křehcí.
Křehkost ptačí lebky
byla by adekvátním příměrem,
z pohledu šelmy. Šelmy líné
cokoli lovit, když tu má paní.

A paní sedí nehnutě. Nehnutě,
protože jejímu útlocitnému životu
domalovala kontury smrt.
Smrt číhá na kočku,
kočka na svou krysu.
Řekli bychom na smrt,

ale i toto slovo pochází od lidí.
Teď! Teď v palné dávce,
vyskládané jako rajčata za oknem.
Jak léky na stole,
za sklem kredence staré fotky.

Fotky si prohlédneme hned zítra,
paní s kočkou na klíně
nám je živě okomentuje. 

Pokaždé si oba pevně drží příbory,
když jejich sebelačný přelétá večeři,
v mírném předklonu
jak bitevní vrtulník hrne vzduch,
který tu nehodlá dýchat.

Pokaždé oba hrají, že se mu diví.
Zjistit víc předpokládá vypustit psy
a vycítit, čím on se živí,
natlakovat pohled odvahou,
odhalit palivo, věcí chod.

Co se očí matky týče,
už před prvním zrcadlem
se tento pár rozvádí: žádné slzy
ani horlivě se modlících rukou pot
nevymyje přeradostné exploze
v zakalených sítnicích.

Otec pošilhává po hodinách.
Hodlá si v devatenáct patnáct
zamíchat kávu,
periferním viděním zaregistrovat syna
a konstatovat prosté:
Vidím ti až do žaludku.
Točí se v něm vítr, musíš mít hlad.

A míchá tu kávu, pořád. 

I.

Tebe znám, bezvětří.
Za tebe nehrozilo, že vyslaný polibek
k ústům se mi vrátí.
A tebe také znám.
Hodlal si tu trávit falešného Krista
a skončil se žádankou
v čekárně toxikologie.

Jaké štěstí měl jsem na přátele!
Syčím do výloh.
Ten ve skle přikyvuje,
nikoho jiného nezajímám.

II.

Ten ve skle už utekl za roh,
co nejdál od osleplých oken,
od karnevalu prašných zmijí
kolem mých kotníků.

Jen rozvířené dívky, které si teď v noci
povídají se spodním prádlem,
prosím a varuji:
Až kopnu, křičte. Křičte víc než já! 

Mohlo by spadnout něco sněhu.
Nastavím dlaň,
čára srdce promění se v řeku.

K síle, jíž disponuje voda:
do ucha levého všeptává,
abych se nebál zjištění v pravém,
které je bránou k paměti miliard let.

Kde tolik už běsnilo živlů!
A mých otců.
A jejich ztopořených mečů,
po nichž jsem vymřel tolikrát,
kolik oni sťali hlav,
jim v cestě neuhnuvších.

K síle, jíž disponuje něha:
až v rukách rozpustí sníh,
Frédéric Chopin načrtne úhozy
a já jimi zasáhnu obě tvé tváře.

Ubližuji, neschoulitelný
v závějích beztvaré lásky.
Jak barbar připaluji chloupky,
které bych na jiných nahých ženách
přehlížel. A po mě potopa.

K síle, jíž disponuje dítě:
Mluv teď ty. Popiš, jak učíš ho plavat. 

Je ticho, že slyším dopadat vločky,
a mír, že by přesvědčil
slepce k poklusu. Jediné napětí –
mezi zapletenými copy vánočky
a mezi oky výšivek
na svátečním ubrusu.

Jsem tak velký,
že hrany stolu dotýkám se čelem,
naškrobená látka lechtá mi nos,
a když ji zvednu,
zamávám si s andělem,
který tu jak já ťapká bos.

Pak jsem ho vdechl. Natřikrát.

- - -

První hlt piva kloktám a plivu,
něco vysmrkám s hleny.
Na zbytky v tom každoročním
sazometném leitmotivu beru peroutku,
aby i rohy v kamnech byly dočištěny.

Takže na kolena,
s kusem mrtvého křídla.
Ono to půjde.  

Jsem, co mělo stropy.
Dvě protilehlé zdi, nyní jen dvě,
neboť do boků bodají světelná kopí,

například matce pomáhám na židli,
pokaždé se o mě opře zlatá, kulatá,
malá, sotva se dotýká podlahy,
a tak to má, že kdybych pohasl,
udělá mi hvězdu.

Celý život obětovala pro druhé,
její vesmír je prostý, ryzí,
zpodobněn suknici, pod níž čas
jak lapené zvíře točí se v kole
a až hryzne, metafora zmizí.

Spolu s ní i maminčiny stopy.
Jsem dvě protilehlé zdi, jen dvě,
neboť do boků stále bodají
světelná kopí,

další ženou budiž žena,
na kterou bych se nerad zbortil,
má husté černé dlouhé vlasy,
jež bývá lehčí zbavit vší
než prachu nemužné sebelítosti,

a co ještě bych… jasně že je možné
uspořádat se v sutinách tak,
aby hosté nabyli dojmu
útulného pokoje,
než ale Potěmkina,
to raději udupaná hlína

a dvě protilehlé zdi,
kdy do boků bodají světelná kopí,
která mě nutí složit se
naznak v pozici novorozence

a z povolených pěstí vypouštět
veškerá svá slunce,
omlácená o limity střední Evropy. 

50+ | básně z let 2019–2021

Vítr | Franz Xaver, CC BY-SA 3.0
V Římě | John Henry Parker, Zeno
S nepořízenou | Miaow Miaow, Public domain, Wikimedia Commons
Šimon šábes nedrží | Janmanak, CC BY-SA 4.0
U zátoky | Richenza, CC BY-SA 3.0

zpět na úvodní stránku