T ě s n ě  p ř e d  s v í t á n í m

I.

Neprojdu trávou, jež přerostla milence.
Nasadila klásky jak bajonety
a míří a já padám, chci její hru hrát.

Chvíli potrvá, než zhroutí se mé roky.
Než se stanu prázdným, plnoletý.

Další projdou. Projde pán těžkých bot.
Statkář obdělávající hektary hnusu,
k němuž na grunt, jestli žena se přivdá,
pak asi Křivda, ta děvka, kdo jiný.

II.

Do plného vyvanutí chybí mi kousek.
Však tušení, že do srpku měsíce
švihl brousek a větří,
jen proto, že válka, v níž dosluhuji,
je stále válkou, opravdickou řeží,

raději ani krok.

Bývají dvě možnosti zoufalého hráče,
opřeného obouruč o zeď kasina:
buď vykýchá ataku nočních můr,
nebo se do minuty zastřelí.

A je tolik rosy ze štkavého pláče,
že prosím slunce, aby už vyšlo.

P256 | 50+ (2019–2021)

V  Ř í m ě

Dopadl jsem tak,
že přijímám objednávky
na masáž chodidel,
ale nejraději bych polechtal a zabil.

Sdělit toto nahlas se neodvážím,
neumím vystavět dramatickou klenbu,
jak ji předvádí vrcholná gotika,
utrhl bych se a vzpřímen seřval hvězdy
za jejich konstelaci,

jak ožralý nádražní dělník
ztracený v kolejišti Roma Termini
bych ječel a mlátil do náprav,
aby se hnuly, kamkoli, někam prostě,

ale to nejde, musím mít čisté ruce,
jsem přeci masér,
poslední tři strofy jsem uhnětl
za šest minut, což je výjimečné,
ještě setřít zbylý olej ručníkem
a můžete odejít, půjdete si po svých,

a tomu jsem rád,
neboť s poslední molekulou
vašeho parfému zmizí hrozba,
že bych spáchal neuváženost,
ono úplně stačí, co zabalil jsem
do hmatů a co vy roznášíte
po náměstí San Bernardo,

nedaleko tři fontány s ležícími lvy
a nikdo neví o škvíře mezi nimi
a kamennými podstavci,
jíž lze prostrčit ruku a zahřívat břicha,

jsem ale vždy až moc utahaný,
napůl mrtvý, než aby teplota
překonala bod šelmího ustrnutí,
musela by přitančit Paola,
vykasat sukni a spustit:

Za košík rajčat a dvě láhve červeného
mi to udělej,

pak by ti lvi vystřelili a za nohu
vás stáhli všechny zpátky ke mně,
všechny zpátky vzal bych si metafory,
šeptaje:

Podívejte na tu ženu,
má stejně dramatickou klenbu nohy,
jak ji předvádí vrcholná gotika,
a na ní teď budu pracovat,
teď budu pracovat na ní.

Jsi tu, Paolo? Ty se mě bojíš?
Hodláš ujet pryč?
Madonna mia, mám vzít ten těžký klíč
a jedno po druhém
vysklívat okna vagónů?

P182 | 50+ (2019–2021)

S  n e p o ř í z e n o u

Já říkám, že tu byl –
ty tvrdíš, že tu byla.

Však otázka zní,
která z těch čtyř porodila,
když matky tu cirkulují,
každá vítá v pozici sfingy,
nárokuje tři měsíce na odpověď.
Pokud je zabavím.

Zima mi tlapami sevře uši
a tak vzepře se, abych pochopil,
že ve mně stále panic,
jehož smete její podzemní řeka,

břehy patří Vesně,
které jen letmo dotknu se a hřeším,
mamá Léto své hlídá jen na oko,
zatímco z kalhot svléká,

a tu od Podzimu neřeším,
to nelze, jen strnu: namísto karet,
jeden po druhém vykládá si
výdechy mého bytí
(viz kašel na plicích, jenž tělo zlomí),
pche, a čím baví se –
že pokaždé jí vyjdu vleže,
zpola v bezvědomí.

Knotům v rozteklých svících
podobné jsou životy nahých mužů
v takovém nečase a vysekat je může
toliko ostří studeného větru.

Bereš si mě?,
ptám se jejího oka potaženého
slupkou chladnoucího zlata,
Prosím, už si mě bereš?,
je mi chladno, chci vidět
České středohoří, ňadra tvá nalitá,
předveď, co umí zdivočelí tamboři,

tak už vyrob nějaký ten buben!

A já si osahám, kdo tu již byl, či byla,
kdo z tebe znovu se vynoří,
kolika sáhy země
mizí tvá rudná pupeční žíla, a v kom –

- - -

Opravdu ale nejsem tak otužilý, dámy,
mohly byste mi vrátit aspoň košili,
stačí jedna z vás, kdyby se uráčila,

je vám k ničemu, do ní nezavinete,
takových mám plnou skříň,
přežehlují mi je kostlivci.

P184 | 50+ (2019–2021)

Z  d e n í k u  o b c h o d n í h o
c e s t u j í c í h o
v úctě tvůrcům Československé filmové vlny 60. let

Přijíždím do města,
jehož lokální urozenost
nemohu natočit telefonem,
nosí se v černé a bílé
a patří jí formát filmu.

Stačí, když kolem ženy projdu –
co úsměv, to hned smítko na celuloidu,

přesto ji beru za ruku
a vykopávám zadní dveře
místního kina,
které je od revoluce zavřené.

Až položím ji před plátno
a vyhrnu svetřík,
dvě ňadra propálí šero sálu.
Ještě dříve však uhýbám hlavou,
probíhá tuze hořlavý okamžik
a já bych si někde doma
(bude-li někdy dům),

tuto vzpomínku rád přehrál
v křesle s nohou přes nohu,
nikoli s rumem přes rum,
jak skácenému děje se mi
po návratech do hotelových pokojů,
když dřevotřískou z hrany stolku
podřezat si osud dost dobře nelze.

Vůbec mi nerozumíš,
ani tomu, co jsem ti udělal.

Ale jak bys také mohla,
jsem Švéd, asi ten poslední,
který táhne krajem,
a ten už nemá si co brát,

takže tě doprovodím domů
(je-li někde dům) a odjedu z města,
jehož lokální urozenost
nosí se v černé a bílé,

ostatně já a ty jsme nepředvedli
méně, ani však víc.

Vizte jaro, jinde pohazujíc
injekční jehly zamilovanosti,
jak překračuje
faktum špinavého sněhu,
sledujte to, zapečte tu scénu
reflektory při vrnění kamer,

a my zase za rok, miláčku,
na stejném místě.

P186 | 50+ (2019–2021)

T v á ř í  t v á ř  p o z ů s t a l o s t i

Nevím, co se děje, nenosí mi noviny.
Z těch starých teď vyjmu veteš,
třeba mlýnek na maso,
ukazovákem dotknu se litiny
a hned vím, jaká teplota venku.

Dnes tedy nikam.
Stačí, že svět studený mele mi dceru,
otíraje se o její první podprsenku,
že vrací se bílá hladká mouka,
stačí si odkašlat a je všude,
v noci tu svítí za stolem.

A jeden by si ji spletl
se stříbrným měsíčním prachem,
ovšem její přílivy patří jiným
a já dělám, že netuším,
co se v jejím pokoji děje,

je-li však po matce,
bude umět dělat muže šťastnými,
žádné na břichu plevy hříchu ulepené,
ale klas obilí do záře rozvískaný anděli
odnesou si v kalhotách a v botě vzkaz:
Opři se o má záda,
náš osud jsou dvě lodě na řece,
voda má jednu cestu,
o má záda se opři a dlaněmi
pošleme si šifru věrozvěstů,

ale pravda je jinde, Agáto,
tuším ji, i když mi nenosí noviny,
z těch starých
teď vyjímám mlýnek na maso
a ukazovákem dotýkám se litiny

a jako bych hřeb nahmátl.
Ten, v němž viklají se
ramena mého i tvého kříže,
hřebu jáství jako bych se dotýkal
v místě, které původně zpevňovaly
jen tesaře krvavé sliny.

Zlato, budeš se muset naučit
nejen líbat, ale i plivat,
a k té veteši – o nic se nestarej,
smrt není pitomá,
jen se nemožně zpodobňuje,
děkuji za lepší košili.

P187 | 50+ (2019–2021)

K a i r o s

I.

Byl jeden mladý.
Osedlal hřebce noci,
hvězdami vyšil opratě,
s vědomím nabyté moci
pro jiné překonal závratě
a sekl i s Velkým vozem
a na vlastní kůži dělal koně
a čím dál méně jiskřil o zem
a stále častěji česal jabloně –

Teď přichází Čas, aby mladý zestárl.

V doprovodu armády obklíčena je
celá klinika plastické chirurgie.
Koná nad přikurtovaným pacientem,
čichá k zápěstím odřeným od pout,
pak odchází si odpočinout
do lékařského pokoje.

Když se jednou ráno
probudí z nepokojných snů
o jakémsi nestvůrném hmyzu,
shledá, že se v posteli
proměnil ve včelu.

S potřebou uklonit se matce královně,
s chutí složit symfonii roje,
znovu přiložit ruku mladíka,
nad níž ještě včera by zvolal:
Ach, jaká rozkoš, jak svěže studí! –

Dnes ale ne. Dnes bere lidi jinak.
Jako otevřené hroby s květy v klínech,
s květy vprostřed hrudi

a bere, musí brát, že k rodu
blanokřídlých chová zásvětí odpor,
když každou píď sebe sama,
každou svou vteřinu
čtyři sta čtyřiceti kmity
pokouší se vyrvat
ze služeb chřtánu konečnosti.

II.

Cítíte-li se také mladí,
nedělejte si však iluze:
vibrace medu,
který si rozpouštíte v čaji,
má k zázrakům daleko,

není pikniku života,
při kterém vás příroda pustí za oponu,
a neexistuje geometrický vzorec deky,
jenž by prozradil
zítřejší dravost vrásek,

snad jen, budete-li se na ní milovat,
zpomalí se, možná zastaví,
proud nedaleké řeky
a cosi nalétne do hlav a odrazí se,
nic ale v trávě nenajdete.

O to rychleji padne tma.

P188 | 50+ (2019–2021)

P o d  v l a j k o u  b o h a  V i r a k o č i

I.

Připlouvá.
Břehy pevniny planou ve smyčkách,
oheň přeskakuje z – na,
má charakter nášlapné miny.

Vím já, jestli se zná?

Ale už stalo se, za potlesku vln,
že vstupuje na pevninu,
aby protoulal pobřeží,
aby podstoupil konfrontaci s tuláky,
kteří se mu představují nevolností
ze svých iniciál.

I ve své kostře je nachází,
jsou mu páteří, ona písmena,
ti dva plazi, jsou tam!
A je i dravec, jen sejmout čepičku,
zvednout paži –
však nikdo si ho nepodá.
Od sokolníka.
Od boha odvahy a vzrůstu.

II.

Shrbeni, už zas mlčky.
Takto odladěni pohořím,
s ním v měřítku jedna ku stu
nabírají muži kurz vnitrozemí,
též zpovzdálí města na dlaně
jako vodu, a pak ji hltají
a otravují svým bytím
v bezpečné vzdálenosti za hradbami.

Při každém jejich výdechu
černota noci hrubne
o jeden dílek šílenství kalibrovaného
na stupně kamenného schodiště,
po kterém ti muži kdysi stoupali,

aby z něj posléze sbíhali
s pocitem studu a za řinčení viny
obmotávající nohy jak řetězy,

aby až v přístavu se zastavili,
až na lodi,
a větrem nechali se odvát pryč,
tam, kde naděje, že k poutům klíč –

III.

A zas jeden připlouvá.
Vždy připlouvá jen jeden,
pak společně čekají na dalšího.
Že by všichni poztráceli Charóna
a podrželi vědomí? Nemyslitelné!

Ale jak píšu.
A psací náčiní budiž mi svědkem
a rozhoupaná kajuta kolébkou,
v které bych však neměl usnout.

IV.

Protože usnout
s tváří zabořenou v polštářích tmy,
kdy šíje ustrne, je jako stát
na konečné, na níž vyhasla tramvaj,
jako zvednutý límec k ničemu.

A začnu-li uvažovat,
že ta žena vedle mne představuje
toliko škrabošku tuhé zimy
vzlínající z mého středu,
že mi v rozkroku chrastí
hnízdo z nalámaných větví
a jediný z opeřenců,
který tu v té slotě proletěl,
byl můj okřídlený plivanec
coby příspěvek
do stejně zabarvených mraků,

začnu-li se tu celý
takto zpodobňovat v praku,

jednou se stane,
že sliny natáhnou příchuť olova
a ztěžknou, a rovněž stane se,
že tramvaj konečně nažhaví
a já v ní cestou polykat budu muset
své stíny.

Měl zářit, přední vůz,
měl ampéry bzučet
a komicky mnou kymácet,
ale když vás bude míjet teď
a na mysl přijde mávat:
rakev Dvaadvacet, dík.

V.

Všímáte si?
Ta věčná nedokonavost sloves!

Štve tak, že snad lze omluvit,
když cokoli v nevoli rozflákám,
přestože marně; plnost života jeví se
v tvaru přesýpacích hodin

a kdoví, co ještě se žádá,
abychom natahali, a kam:
na prezentace v PowerPointu,
pod sebe, do rodin.

VI.

A z toho všeho nespím.
Cítím tě za zády,
byť promlouváš z dáli,
když koldokola z vteřin spřádáš
iluzi konců.

Možná by palubou jiné lodě
otřásal hřmot zvonců
a rodila by záchranné čluny
a jistě miluji tak,
že pěna u huby oceánu
vyplavuje vztek mořských panen.

Víc nevymyslím, takhle k ránu.
Cítím tě za zády, pak v zádech,
nakonec se zvednutou přídí
letíme jak čepel nože
a já učím se tu mrtvou vodu polykat,

a kam připluji, tam vymočit něco zlata.

P189 | 50+ (2019–2021)

Ú s t a  n a s t a v e n á  n a  t ř i  t ř i c e t

I.

Jako láska? Zčistajasná?
Z něhy rolující umrzlým polem
jen cavyky.
A nouze pluhu vlhne očním bolem,
na něhož krátké jsou
i ty nejdelší apatyky,
jimiž jsme kdy prošli:
– Kostel.
– Postel.

Počkat, my spolu ještě mluvíme?
Ano, ale časněji z věcí nelze odezírat.
V nitích povlečení přede kočka tmy,
ze rtů odsekává třísky krve,
jakmile tváři ulehčíš.

Ne, odezírat z věcí časněji nelze,
je půl čtvrté, co na tom záleží,
jestli už, nebo teprve,
já vůbec, ty chvílemi spíš,
jako láska? Zčistajasná?

II.

Mohl bych se zvednout a podívat se,
jestli takový film dávají v okně.

Jak se tak zblízka dívám,
dávají jen křivého skláře,
který marně zkouší vyfoukat sklo
teplem svých svršků.

A když i v kondenzované páře
trhá se mi nehet,
co muži zbývá,
než se udělat o pár set let mladším
a obsadit ženu tvárnější, pracovitější,
aby vykonala toto znebevzetí:

grifem pradleny
v poslední chvíli obrátí noc naruby
a důkladně vytřepe,
co přechází hranice,
jde mlýn a splav a kříž a ves,
též les i s démony
ve světlech majestátných losů,

a zvuk, který přepískávám,
provází slunečná jatka všeho. 

P190 | 50+ (2019–2021)

U m í r á m

Ulice. Jen letmo vkradla se na mysl
a už za vraty
tamějších činžovních domů
přicházím do řečí.

Zkusím
"Lidé, nechám vás vyhladovět".
Lidé to nejsou.

Zkusím
"Lidé, prostřete k hostině".
Mé já to nejsou. Ale přepočítám si je.

Ulice. Jen letmo vkradla se na mysl
a už vrata tamějších činžovních domů.
Zvládnu kliku, pozdrav,
pokus o demi-plié.

Uvažuji, že snad uváží,
jak produkt zpracovat
a nezabít komika,
na tom sešlapaném prahu smrti.

Zkusím
"Bože, pozvednu tě koutky úst".
Bůh to není.

Zkusím
"Bože, zostudím tě koutky úst".
Ďábel to není.

Tak je to rýmička.

P231 | 50+ (2019–2021)

T ř i  p r o m i l e  v  d e c h u

Kdo jsi?
Hej, barmane, na mě mu nalej,
prý mi ten černý strom v hlavě
promítne v dlouhou, košatou,
šumnou alej,
a pod ní mohu štrádovat,
krajícem luny se ládovat,
prý: Na prokleté!, komediant.

Kec. Protože až já, rozevlátý,
vypadnu ven,
v tu ránu se přerazím o kýbl světla
a dobrý bude den a komicky tristní
snaha rozepnout nezapnutý poklopec.

Kdo jsi?, ptám se rozkročen,
s hlavou dole ptám se opilý vůní země,
v níž kořeny mých černých stromů,
opilý ptákem, který pěje tak krásně,
že mi pozuráží všechna ozubená kola
v hodinkách.

Kdo jsi, že mi v Čechách
usekáváš celou ruku?

P236 | 50+ (2019–2021)

O č i s t e c

I.

Podle chůze žena. Tak co s tím,
tak intelektem zachrastím,
ženu ženu do knihovny,
vy hledejte básně, ihned!

Sneste je do poslední,
všechna ta jména zlatě vyvedená
na černém hřbetu, podle dechu je tu
a začte-li se, vyklene tělo,
po mostě dovolí přecházet
nad peřejemi, nad roklí,
všem vám zachrání životy!

Odbelháte potlučeni, krapet zmoklí,
ale stále s vlastním odrazem v zrcadle,
pevně bdící ve svém snu –

II.

I já spím klidně.
Však jestli zaúpím či jinak hlesnu,
vězte, že tyto řádky objevila,
ach, ano, už podle chůze,
co teď, po peřině i kůže stažena,
čili verši vás nepřikryji a maso na cáry,

ale proč ta žena v poslední mé buňce,
v níž zbyla paměť,
proč si tak drží rostoucí břicho,
když mě přijde, že nevážím nic? 

P242 | 50+ (2019–2021)

L a  f e m m e  f a t a l e

Krásnější, oč drzejší. A naopak.
K tomu výprask vzduchu, nářez vodě.
Když se vydýchává, cítí nitrolak,
v tak brutální je s ním neshodě.

Proč by se styděla
za plátna hysterických mazanic?
Když on se mstí řečí těla,
musí ho zmalovat, ne, že nic –

Drzejší, oč krásnější. A opačně.
K tomu nářez vodě, výprask vzduchu,
což prosím berte ilustračně,
mám zatím jen předtuchu.

Já brzy napíšu. 

P192 | 50+ (2019–2021)

M á t e  n ě k d o  n ů ž

Nenávidět, to uměl.

Pak sáhl na slova,
pojednal z nich kytici,
zaopatřil vůní těžší olova,
odstrčil od břehu v pramici.

Voda kolem, všude.
Všude kolem voda a její marné výboje,
leč déšť ji neposílí, už nebude
dlouho živa, ochabují i zdroje,

a vlastně je až k nevíře,
jak přesvědčivě zahranou bezmocí
disponuje bůh, zatímco něco na papíře
bourá imunitu genia loci,

a on to tady uměl nenávidět.

Jak střihl do slov,
v záhonech neklid,
stejně na provaze hozeném přes krov.
Co vytřese nohavice, nebude hnít.

P195 | 50+ (2019–2021)

T a k  p r o s í m –

Měl na ně všechno: čas,
nabitý telefon, jednohubek plný tác.
Osvětlení pojal diskrétně.

A když ty dívky přicházely,
usazoval je na plac,
a která z nich zůstala déle,
myslím déle zahalena víc než letně,
té začal se dotýkat konečky prstů.

– Nuže, slečno…
– Nela, pane.
– Jdete na potrat černé myšlenky, že.
– Bude to bolet?
– Jak vidíte, přežil jsem. Oblečte se.

I vy se můžete obléct.
Víc netřeba, a už vůbec ne hrubek,
je láska, co má čas, nabitý telefon
a tác plný jednohubek,

vy všechny se můžete obléct
a odejít na procházku, do divadla,
kamkoli vstříc štěstí, jsou vysoké city
s nízkým prahem bolesti,

a jistě vypadá směšně,
když malíčkem obtahuje káro sukní,
přitom ani netušíte,
jak vás má rád, kde všude had,
v rozšířených zorničkách
kolika očí syčelo:

Nech, abych já vedla tebe. Ucukni!

P194 | 50+ (2019–2021)

M y t o l o g i e  č e r n é h o  z r c a d l a

Stojí v noci uprostřed lesa
nečlověk, první minuta odžita.
Zvedá se vítr a zase klesá,
podle toho, kdo jej brání, či vymítá.

Po deštném žebříku
tak těká luny svit,
že můry obtěžkané batohy díků
nelze vypustit.

Půjdu tedy sám. Tou necestou.
Vykročím nalehko,
jen v pár set pixelech projekce
a s nevyzrálou mantrou ou,
vyslanou opatrně, měkce.

Lana deště, jež spouští nebesa,
úplněk obarvuje na moč
a zvedá se vítr a zase klesá,
podle toho, kdo přichází, a proč,

a blýská se, jak létají sázky bohů
na dva své otroky:
nečlověk vprostřed lesa,
do jehož býčího rohu
prudce nabíhá dvouoký.

Budu-li rychlý a obejmu nelidské,
navždy pohřbím příští arény
v hloubce zorničky.

P240 | 50+ (2019–2021)

O  t ř e š n í c h ,  k o s o v i
a  p r o b d ě l é  n o c i

Noční třešně,
dostávám jich plnou mísu.
A kosa do plic, který co minutu
svírá se v křeči hladem.

Říkám mu: Vypustil bych tě,
ale nevím, jestli jsi můj přítel.

Opakuji se. Mnohokrát.
Bych i zakřičel, že přiškrcení
mají právo prvního rána,
ale dcera odrostla
a svůj díl polibků táta už dostal,

a já nemohu krást její čas,
když ona sama teď
křísí v sobě ženu
před zrcadlem v koupelně,
když její dech ostře čpí
třešňovým likérem
vypáleným na odvrácené straně jara,

a já nemohu než z dáli posnídat
cvaknutí vypínače,
jehož zvuk mě přesvědčuje,
abych nepochyboval
o dokonalém zabezpečení
před úrazem s následkem smrti.

Říkám mu: Uvěřil bych ti,
ale nevím, jestli jsi můj přítel.

Tati, zamkneš za mnou?,
ptá se Agáta při odchodu.
Co říct jiného, než – Jasně, zlato… 

P229 | 50+ (2019–2021)

V  z r c a d l e c h

pokoj I.

Někdo z nás dvou je ještě třetí a čtvrtý,
a možná je nás celý vějíř,
který čeří, vymetá ze společného lože
zlatavý make-up velesmíru –

a kdyby ten usedl,
kdyby ses chtěl předvést, bože,
všechny natažené ruce vampýrů
nahmatají jedny společné rty,
jeden kořen nosu a jedno oko.

Protože už od úrovně očí si lžeme.

Domněnky vystřelující
jazýčky vah na sever-jih
nedohlédnou k orgasmu středu,
znovu se milujeme tak,
že postel nepůjde ani ustlat,
a zeptám-li se kočky,
kolik nás tu vlastně je,
líně se zvedá a poroučí
do jiného, a přesto stejného,
jen zrcadleného pokoje –

pokoj II.

Faleš jak pyrit!, trousí pán Obav,
když pán Volby mé prsty připravil,
kde mohla bys je sama chtít.

Oba se obracejí na pána Činu,
ten z okna ven,
daleko na horskou bystřinu:
jak její jazzové standardy
přehrát v nás?

Jenže v ní se koupe tolik dívek,
jenže ty se v ní koupeš tolikrát,
že pomyslím na hudbu kamenů,
že do všech těch zrcadel
za nárazem náraz! –

A stane se.
Snad nezemře, co nemá,
stihnu poslat šeptem
po kružnici kolem své nahé hlavy,
prostě uložené na tvém nahém břichu.

P230 | 50+ (2019–2021)

Š i m o n  š á b e s  n e d r ž í

I.

Jdi do něj, rodí se obráceně,
vyroste a zemře v jedné vsi
a v jednom bohu,
při slabých žárovkách,
mezi silnými zdmi.

Jdi do něj tiše, šetrně, tence,
na tónině vřískotu novorozence
povozíš se se smrtkou,
nižší nebe nasáklé sentimentem
zapláče okapem a já přiložím.

Co říkáš ty, dřevo?
Abych do něj šel?

Mluvte někdo,
smyslů zbavený nevydrží dlouho
s těmi polnostmi za nehty,
které nanesl do světnice,
s tou hlínou, jež se mu připomíná:
všem cestám budu koncem –

Stojí mi vůbec za to?, pomyslím si.
A když slyším, jak se ohni nedaří
rozvázat jazyk modřínu,
jak polena jen skuhrají,
dvířka kamen zase zavřu.

II.

Byl jsem už pryč,
když začal se prodírat párem zim,
jedna vně a druhá uvnitř něj
však podaly si ruce
do natolik pevného stisku,

že nepřichází na mysl, jak uniknout,
musel bych se vrátit,
znovu nasoukat do lidské nory,
až kamsi do hlubotisku,

ale, Šimone, já nikdy nebudu
jak cohen předčítající z posvátné tóry,
zastihneš mne zkrouceného, tklivého
a dosti nesrozumitelného,

na vlas i chlup podobný budu ti teď
a máme jich, myslím, tak na dva tucty.
Dvě kopy vteřin, dnů, či roků, snad.

Tak pojď, pomohu ti je rozházet,
jeden z nás rukama, druhý ústy,
a ledové krusty kolem,
až se do nich vymočíme,

ať zavoní po čerstvém senu.

P193 | 50+ (2019–2021)

Ž e n a  z  l i s t o p a d u

S přivřenýma očima
svůdnost tvých ňader
jak karty rozkládám,
doufaje, že padne tma a ona poleví,

srdce neví,

co nevíš, mělo jsi počkat na ulici,
roky jsme tak žili –
já s otevřenou náručí,
ty svinuté, že krve bych se dořezal
jen nožem pod košilí,

ale chápu, venku je
podzimní dopoledne, taková
šedá oškubaná vlažná koroptev,
kterou už slunce nedopeče a která civí,
do tváře mrtvolnost vpaluje,

nicméně abych neodbíhal
a nemusel se znovu a znovu svlékat:

s přivřenýma očima
svůdnost tvých ňader
jak karty rozkládám,
prosím vysvětli je,
nějak mi to všechno vysvětli,
proč usínat v tobě, a ne sám.

P261 | 50+ (2019–2021)

Š ť a s t n é  a  v e s e l é

I.

Ani metaforou
už nelze skrývat zběhy, tuze kupí se.
A musím přiznat, že i já jsem potřísněn
jejich nekorektní flórou,
že lačně vdechuji, když ona chyba
naznačuje ženu, její vysoké emise.

Rozum v hrsti, Petřiny v luně, bla bla.
Je mi až protivné
vypisovat další vjemy,
když se tu lidé na refýži češou
hřebenem netečnosti, navzájem,
bez jediné souřadné spojky,

tedy vyjma zběhů, kteří kupí se,
čekajíce na příjezd dvojky,
aby je i mne svezla dolů k Vltavě.

Vykoná to velmi, velmi pomalu.
Snad celé věky se s tramvají povlekou
a bude svízelné vykonat cestou
celibát, nenechat se opít ničím než
na Klárově řekou,

avšak vydržím-li, ukáže mi,
jak naplnit všechny své zátoky,
aniž bych se vylil z břehů,
a tehdy pochopím,
na jak pevné zemi stojím, jak česká je,
když v lehu s rukama za hlavou
vypouštím z mysli žold
a stávám se tu zběhem,
dezertérem ve své vlastní domovině,

vítězem ve své vlastní bitvě o domov,
chcete-li.

II.

A tak nějak si představuji
Štědrý den na blátě
roku dva tisíce devatenáct:
že teplý vítr požene děti kolem vody
za potrhanými vánočními obaly
s nápisy Naděje, Pravda, Hrdinství
a Oběť,

mluvím o neposlušné generaci,
kterou z náplavky nestáhnou rodiče,
jen pohled jakéhosi bezdomovce,
v němž jsou ti malí nezlomně ukotveni,

malí tři králové.

P198 | 50+ (2019–2021)

B i t v a  o  b a r o k o

Je tu
a už není tu a zbyla jen pára,
zcepeněly zahouslené ruce,
jež vzdávaly hold.

Hraje dál! Nechá smyčec v rozletu,
ať každá žíně beztvará,
její osminkové revoluce,
ve forte sečný akord,

kord
vymrštěný z tónu C,
to vše s běsným řevem jaguára
ať letí do střetu,

na ducha lačný protimord.
Poté krev jen na paruce.
A vděk múzy, že se postará,
a její ret na jeho retu.

P241 | 50+ (2019–2021)

U ž  n i k d y  d o  l e s a  v  d u b n u

Zaplatíš za tklivo.
Za mír na blátě,
za čich zdevastovaný
z podšívky v kabátě,
který sis nahá přehazovala
vysmeknutá jazykům ohně,
mého ohně, mizíc v chladu tmy,
vstříc náruči dalšího.

I vím, kde hledat.
Najdu vás na pasekách,
na mých pasekách,
kde rozebral jsem les sekyrou a klíny,
kde doteď trčí hvizd mé širočiny,
který nechávám doznít
nad vašimi spletenými těly,
aniž by zkřivil jediný vzdech,
toliko vás lízne
a já ho na vztyčeném prstu odnesu
zpátky k plamenům, kde stane se
nápěvem posledních polen.

Při svítání budu odejit.
Hlava poručí mi vstát,
smést hlínu z kolen a hýbat nohama,
mlžným oparem bude klopýtat
cosi vedené přiopilým loutkovodičem
a oběma nám bude jasné,
že takový mír na blátě je o ničem,

a kdybych se chtěl velmi dojímat,
přetavím jej do kapky krve na rtu.

Mám? Milá, neprovokuj!
Protože jestli se mi do ní vejde
celá vzpomínka na tebe,
mohu tě v ní utápět,
mohu ti před smrtí
opravit rozteklé šminky,
mohu ti v tvé smrti zalhat,
že jen ochutnáváš pravé brusinky,
udělám cokoli.

Lyrické kulisy vraždy
předpokládají srdce na vodítku,
které stáhnu zpátky jako psa.

A budu dělat, že nevidím, jak se brání.
Jak kňučí, jak se vzteká,
a budu dělat, že nevidím,
jak tucet srn mě skenuje,
jak tucet párů krásných očí
skládá si mě na body.

Vyjede-li obraz sobce,
jedna po druhé zhnuseně odhopsá.
Do háje s člověkem, který loví člověka.

P238 | 50+ (2019–2021)

U  z á t o k y

I.

Nechci ty verše vázat,
si je hodím pod ruku jak polena,
si budu namlouvat, že se podobají
Vltavě naštípané
podvečerním sluncem,

a procházkou naznačím,
že bych tu rád byl doma,
ale nikdy se neodvážím
něco takového tvrdit,

neboť co ustojí podrážky bot
proti kořenům setleté lípy,
jak tupá je zvukomalebnost slova
oproti včele vibrující lebeční klenbou,
jíž kalibruje na odečet pravd
ve výšce, v jaké zavěšeny hvězdy.

II.

Nechtěl jsem ty verše vázat,
ale vkrádá se tma a vsadím na to, že
každičkou píď zbrousila na pocit nože,
kterým pouští se žilou krajinám srdcí,

a co já tu, bez ladu a skladu,
s hrstí směšných kamenů.
Možná do řeky je házet a sčítat,
co mě nemine:
od ulepené kreativity krvavé sliny,
červánky rozpité na západě člověčiny,

a zpátky dolů,
vysekat plané růže, jejichž vůně
vyhazuje koncové hlásky ze shody,
ale pár jich tu nechám,
vždycky tu rostly a matce se líbily.

P255 | 50+ (2019–2021)

Z p r á v a  o  d i a g n o s t i c e
z v u k o m a l b y

Zpráva o diagnostice zvukomalby,
paralyzující sluchové ústrojí
hudebního skladatele D. H.:

u frekvencí s vydutou charakteristikou
lze pozorovat štěrbinu
vaginálního typu, fonendoskop
v hloubce dvou světelných metrů
zachytil ložisko pulsující životem.

Klinická studie ukazuje
na československý mléčný bufet
sedmdesátých let dvacátého století,
v němž chlapec předškolního věku
upíjí kakao.
Malá bytost vypadá, že se nudí,
horním rtem opakovaně zadrhuje
o oprýskanou obrubu
porcelánového poháru.
Toto provádí do rytmu písně
z rádia po drátě,
na slova Znáš tu zem líbeznou.

Z neoficiálních zdrojů již víme,
že ve skutečnosti
chlapec pohybem hlavy
potvrzoval pravost směnky,
jejíž znění na plechový hrnek
vyškrábala svými nehty
těhotná M. H., toho času
ve výkonu trestu za příživnictví.
Učinila tak jedenáct minut
před porodem, při němž zemřela.

Pacientovi se doporučuje
kontaktovat farnost ve městě K.
a sjednat zádušní mši za svou matku.
Současně jej důrazně varujeme
před fyzickou přítomností
při obřadu, účast je riziková
i pro členy rodiny,
zvláště pro mladšího syna R.
Tento může být
se souhlasem obou rodičů
preventivně dematerializován.

Na základě
Úmluvy o výsostných vodách
okamžikem vypracování této zprávy
stahujeme lodě
z krevního řečiště pacienta
a vracíme osobní předměty:
identifikační čip – reset úrovně G,
brýle, nepoužitý látkový kapesník,
dva sešity s čarami jako notové linky,
v prvním motiv s nápisem
Requiem za hoře maminky,
ve druhém Hudební féerie
Živé květy konvalinky.

Při správně vedeném účetnictví
zůstanou autorova rozpracovaná díla
nedokončena, a to až do vyhasnutí
hmotné projekce D. H.
autoaktivací časoprostorového kódu
2029-09-17-23-22-43, AD, CET.

Děkujeme za pozornost.

P245 | 50+ (2019–2021)

V e r n i s á ž e

A vedle mě týmž snem,
snem časovaným
k vyhasnutí před novým dnem
hopsá si a skotačí
zásobník dětských těl.

Zanikají a zjevují se ve štafetě,
konají pod parou
vlídné drezury svého otce,
než přistoupí matka
k jeho těkavé siluetě,
než s kanystrem Zdrávas Maria
obejde ho.

Výbuch je požrán hlukem
projíždějícího vlaku,
který se po deseti letech dočkal,
sám bych neměl tolik trpělivosti,
celou dekádu podniká výpady,
když kreslím si své, myslím si své
a sním.

Sním, avšak přežil jsem tátu,
a tedy pravda je taková,
že reálným bytím
pokračuji v jeho skicách,

zde například tvář dospívající dcery,
které jsem doteď nebyl s to dát facku,
moje žena nás tu obejde s kávou,
je něco špatně, drahý?,
ptá se mile a dolévá.

Já nevím.
Nerad bych jednou v pokoji Agáty
držel pod krkem chlapa,
kterému ulétla ruka, aniž by chtěl.

P247 | 50+ (2019–2021)

T y !

Z hlubin mé nálady šířené
dostředivě v kruzích, od jinde k tady,
vynořila se ruka s kamenem,

úplně tam trčela, otázka: A toto je co?

Ruka je tvá, úchopy sveřepé,
přesto palicemi něhy
ten kámen rozbíjíš
a svět zalévají zvukové vlny,
mé srdce zas tepe.

Tepe, ale nemiluje.

Je tu jiná, že?, odezírám z tvých úst.
A čekám, jestli jimi umlčíš svíčku,
když ztopořený plamen jak vykřičník
poněkud neurvale káže:
Sama si odpověz! Proč ten kámen. 

P250 | 50+ (2019–2021)

T ř i  z a  z d í

Pokaždé si oba pevně drží příbory,
když jejich sebelačný přelétá večeři,
v mírném předklonu
jak bitevní vrtulník hrne vzduch,
který tu nehodlá dýchat.

Pokaždé oba hrají, že se mu diví.
Zjistit víc předpokládá vypustit psy
a vycítit, čím on se živí,
natlakovat pohled odvahou,
odhalit palivo, věcí chod.

Co se očí matky týče,
už před prvním zrcadlem
se tento pár rozvádí: žádné slzy
ani horlivě se modlících rukou pot
nevymyje přeradostné exploze
v zakalených sítnicích.

Otec pošilhává po hodinách.
Hodlá si v devatenáct patnáct
zamíchat kávu,
periferním viděním zaregistrovat syna
a konstatovat prosté:
Vidím ti až do žaludku.
Točí se v něm vítr, musíš mít hlad.

A míchá tu kávu, pořád.

P257 | 50+ (2019–2021)

S  t e b o u  p ř i  o t e v ř e n é m  o k n ě

Mohlo by spadnout něco sněhu.
Nastavím dlaň,
čára srdce promění se v řeku.

K síle, jíž disponuje voda:
do ucha levého všeptává,
abych se nebál zjištění v pravém,
které je bránou k paměti miliard let.

Kde tolik už běsnilo živlů!
A mých otců.
A jejich ztopořených mečů,
po nichž jsem vymřel tolikrát,
kolik oni sťali hlav,
jim v cestě neuhnuvších.

K síle, jíž disponuje něha:
až v rukách rozpustí sníh,
Frédéric Chopin načrtne úhozy
a já jimi zasáhnu obě tvé tváře.

Ubližuji, neschoulitelný
v závějích beztvaré lásky.
Jak barbar připaluji chloupky,
které bych na jiných nahých ženách
přehlížel. A po mě potopa.

K síle, jíž disponuje dítě:
Mluv teď ty. Popiš, jak učíš ho plavat. 

P259 | 50+ (2019–2021)

J s e m

Jsem, co mělo stropy.
Dvě protilehlé zdi, nyní jen dvě,
neboť do boků bodají světelná kopí,

například matce pomáhám na židli,
pokaždé se o mě opře zlatá, kulatá,
malá, sotva se dotýká podlahy,
a tak to má, že kdybych pohasl,
udělá mi hvězdu.

Celý život obětovala pro druhé,
její vesmír je prostý, ryzí,
zpodobněn suknici, pod níž čas
jak lapené zvíře točí se v kole
a až hryzne, metafora zmizí.

Spolu s ní i maminčiny stopy.
Jsem dvě protilehlé zdi, jen dvě,
neboť do boků stále bodají
světelná kopí,

další ženou budiž žena,
na kterou bych se nerad zbortil,
má husté černé dlouhé vlasy,
jež bývá lehčí zbavit vší
než prachu nemužné sebelítosti,

a co ještě bych… jasně že je možné
uspořádat se v sutinách tak,
aby hosté nabyli dojmu
útulného pokoje,
než ale Potěmkina,
to raději udupaná hlína

a dvě protilehlé zdi,
kdy do boků bodají světelná kopí,
která mě nutí složit se
naznak v pozici novorozence

a z povolených pěstí vypouštět
veškerá svá slunce,
omlácená o limity střední Evropy.

P262 | 50+ (2019–2021)