Trápení, na tom nic není,
na netrápení něco bude,
něco jako voda,
něco jako mouka,
něco jako sůl.

Bude křupat
při stisku rukou mezi muži,
vkládáno pod jazyky žen v objetí,
spodní prádlo malých dívek
jím bude vonět
a rozkousnutý kmínek zatónuje
chlapcům dech a měch a píšťalu
v té nejjemnější jejich kůži,
než sami jednou počnou sít.

Pijákům rodinného žalu,
usilujícím o děti,
radím zavěsit se do obrazu mé matky
a zkusit ji hladit po bílých vlasech,
bude je mít spletené dle kořenů jabloní,
přesně až do poslední vlásečnice.

Kdo v dlani ucítí šlehnutí biče,
ať někam zmizí a rychle se pomiluje. 

I.

Až za krásu těla chtěla se promalovat,
obrazy do kůže zašila jak magnety,
aby na světlo počaly táhnout všechno,
co příboje minulých životů
vyházely na břeh,

a když bylo světla málo,
šla celá, vstříc vůni soli.

Když málo bylo světla a dvacet prstů
začalo těžknout medem milování,
odlepovala se z těch prostěradel,
musela na vzduch a zapřahala se
do větru, co letěl dolů Nerudovkou
a dál přes Karlův most, v celé té délce
krvavými koleny drhla o dlažbu,
doufajíc v její císařský řez,

v němž zmizí a jímž se znovuzrodí –

II.

Občas ji vidím, jak tam chodí,
u toho moře.

Zkoumá, co příboje minulých životů
vyházely na břeh, co bylo tak objemné,
že nepropadlo sítem časoprostoru,
pevné, že nestráveno žádnou smrtí.
Klopýtá po těch kamenech,
ty menší jsou její ztvrdlé slzy,
ve větších poznává
vyhaslá srdce svých mužů
a největší vypadá jako břicho těhotné.

Až za krásu těla chtěla ses promalovat,
ale ty tušíš,
že jedno písmeno kdosi opravil.
Vrať se zpátky, kup si volnější šaty
a buď na sebe opatrná.

Z těch kamenů jediný je živý
a hýbeš se v něm.

I.

– Tak jak to bylo?

Bylo to takto: visíc na otevřeném okně
v třístém patře suterénního bytu
ptala se větru,
zda pro ni rozmetá hloubku ulice.

Běž a řekni jí to. Běž!,
strkal ten metař před sebe pomocníka.

Jste na úplném dně, slečno,
pípnul novopečený anděl
a hlas mu přeskočil do barvy,
jíž sám se polekal – právě této ženě,
přesně tímto odstínem
kdysi dávno koloroval oči
její čerstvě narozený syn,
tehdy krásná Římanka měla na řasách
háčky podobné bodláku,
dostala je výbavou od Herakla
a byly speciálně uzpůsobené
na pláč v G-moll, zachytávaly ho
a roztáčely kolem zorniček
do takových vírů, až nářek nemluvněte
rovnal se zkoušce sirén.

Zde bych andělovi dosvědčil:
opravdu se stalo tradicí,
že kdo ve městě k obědu prostřel,
jen usrkával vařící,
neboť za zdmi jedné z vil
v paralelní sluneční soustavě
všechny obíhající planety
žhnuly teplotou novorozence
a každá jedna kolem lásky.

– Co ještě jste slyšel?

Dívej se mi na oči, maličký,
budu teď zpívat, abych neusnula,
jeden koník dobrým sluhou,
druhý koník všech zel pán,
hopsa hejsa číše s duhou,
hejsa hopsa lávy džbán –

– Pamatuje si něco ona?

Nic. Tvrdí, že v Itálii nikdy nebyla
a myslím, že se tam jen tak nepodívá,
jako matka samoživitelka
bude mít problém zaplatit nájem,
natož nějaký zájezd.

– Děkuji, můžete odejít.

II.

Začalo pršet.
Před budovou jsem se přistihl,
že vůbec nechci vstoupit do ulic,
každý taxík se už mihl,
zatímco já teprve zdvíhal ruku,

jak ale vypadnout,
protáhnout se městem skrz a minout
všechna ta okna přilepená k chodníku
alias příští hrobky,
když jediné k odletu, s výjimkou snu,
jsou křídla uhnětená z placenty a slz,

nakonec jsem vykročil,
téměř se rozeběhl. Fandit.
Řev běsnící sopky je nic proti tomu,
co se ozývá
z oken porodnice u Apolináře.

- - -

Neučesaný epilog, uzavírající báseň
podobně jako dopravní značky
nedalekou magistrálu:

Mocný žár, stroje a otroci.
Dlouze si je prohlížím, dost je tím seru.
Vezmu si brýle na zatmění slunce
a spařím tři a půl kila života
přisátého k bradavce prsu
jednoho z asfaltérů.

Vy si vezměte župan,
kartičku zdravotní pojišťovny,
těhotenský průkaz
a prohlášení o jménu dítěte.
A čekejte. Buďte trpělivé,
je vás moc, těch,
které z porodnice neodvezou muži,
a nová cesta bude luxusní.

Dělá se na ní každý den,
dělá se na ní každou noc.

Ustoupíte-li ze světla, hrajete tupé?
A z větru, když ustoupíte?

Jihnete z obzoru,
jehož náruč přijímá tažné ptáky,
ale už nevidíte odrané peří,
které za horizontem vydáví
jen proto, že vám je úzko. Vám.

Jste-li muži činu,
přijdete s ptáky z ocele:
nejsou opeřeni
a disponují takovou silou,
že prorazí každou sklíčenost.

Ženy se vysmějí téhle variaci ibalginu
a pomyslí si své.
Svinou se do klubka
s nohama pevně u sebe
a odstartují s tak ohromující rychlostí,
že hlubiny vesmíru
přestanou být tiché.

Neva, že nos naběhne si na pěst plynu
z rozložených těl, kostipraskot ohluší,
štkavý pláč ústa nalije.

Protože jasné oči čtou:
Wanted, zaběhla se malá holčička,
patrně překousala vodítko Matrixu
a přičapla za Venuši, planetu lásky.

Pak ty oči zavřeš. Jsi šťastná.
Jsi těhotná a bůh to tak chtěl.

Řeklo by se blázen,
postupuje však systematicky, příklad:

usušené, jemně namleté, popsané,
všecky ty trylky jara
v papírových sáčcích
vysype na hromadu,
nad ní rozklepne vejce
a celé nechá zapéct pod sluncem.

Jenže chtějte něco
od únorových paprsků,
poflakujících se střední Evropou,
když jediní, kdo jim v té době dá práci,
jsou žebráci z velkoměst,
kteří o polední pauze korporátu,
nabodnuti na lavičkách,
povolují kravatu a lapají déčko.
Zapomněl jsem na důchodce?

Přezíravost lidí k čtveru ročních období
ve fázi zkoušek,
kdy každý sáh přírody je ladička,
doba, kdy se duch vrby
teprve učí napínat struny
a kdy kolega mu radí,
aby konce neodštípával,
protože člověku se musí naznačovat,
toto je ten důvod.

To je to bláznovství schopné
přehlédnout Ježíše na kříži
a vrhnout pohled na samotný trám,
do jeho struktury,
poddat se bičům napuštěným
celulózou, pektiny a pryskyřicí,
překultivovanost ducha a těla
sešlehat do jednoho bodu,
do bodu setkání
s podstatou sebe sama,
aspoň tak si to maloval.

K svému zklamání přežil,
ostatně jako každý rok.
Celý březen a duben se bude vracet,
v květnu jej zasypou šeříky
a oznámí, že válka skončila,
psychiatr zakáže vycházky v přírodě
a oznámí výsledek výtěru slin:

pojmuly chuť starozákonní msty
z hlubin vyplavené na hladinu vědomí,
miligram touhy po čiré agresi,
vatovou tyčinku si nechte.

On ale agresí neoplývá.
A dopídit se k ní v kruhu rodinném
bude nemožné,
všichni mu jen opatrně tisknou zápěstí
a vlídně na něj promlouvají,
je přeci blázen.

Snad v noci změnit heslo na wifi
a ráno onou tyčinkou
přejet po displeji telefonu
své náctileté dcery,
nabrat opar jejího nasupeného výrazu.

Jenže to neudělá, i tak je krásná.
Ještě nerozkvetla,
ještě z ní nikdo nic netrhal. 

Hezká bude. Vyklouzne z každého bonmotu, většinou hledáčkem telefonu, který nedá z ruky. Vlastně fotí pořád a všechno. Ale nevadí, u stolů nikomu neschází, je moc mladá na to, aby vedla řeči.

Až si ženy uvaří kávu a sáčkem cukru neutralizují tón jemné žárlivosti, minimálně jedna z nich Anetě pochválí džínové legíny a společně pomluví lavice, které špiní. Mají pravdu, po škrábnutí dřeva zůstává za nehty tenká vrstva šedozeleného mazu.

Teanegerka do něj lžičkou od dortu vyryje obrovské srdce. Symbol lásky vyfotí a pomocí grafických filtrů začne ladit tak, aby se v jejích očích stal uměním.

Upravovat fotku ve stoje bude vyčerpávající, proto se s tváří vpitou do displeje přesune ke své matce. Rozpustile přičapne na její klín a začne s ní probírat odstíny rudé. 

Natáčím: má zavřené oči a mlčí,
jen jeho ruce vykonávají pohyb,
jímž přes smrt přehazuje
plášť neviditelnosti,
což si žena sedící u lůžka
vysvětlila tak, že by otec rád ještě
naposledy pohladil svou vnučku.

Vypadalo to, jako by malá Tereza
obešla postel, přitom ale obstoupila
celý život jednoho muže.
Celých osmasedmdesát let
v jejich nahé pravdě.

Nepociťoval před ní stud,
až po krk vězel ve vaně
napuštěné mlhou, spletené z kopřiv,
divokých malin a jiného trní,
které bujelo za rodinným domem
a vždycky mu pilo krev.

Otevírám dveře všech místností
a vhazuji ten plevel do váz,
z mých dlaní vlétá v ně naráz
a do tebe, dědo, elektřina radosti,
zpívala Terezka a převáděla člověka.

Natáčím: má zavřené oči a mlčí,
uvědomuje si své ruce v pohybu,
jímž přes smrt přehazuje
plášť neviditelnosti,
což nikdo z přítomných nechápe;
její šatník bývá natolik decentní,
že podvazku ni sukně cíp.

Bavme se o módě!, RIP!,
vyjekla dívka do ticha.
Dospělí ztuhli. To bylo na zabití.

Natáčím ale dál, až teď počne
pravé, kruté šílenství miliónů pixelů
vecpaných na prostor 16:9,
zítra ráno se matka vzbudí neodlíčená,
zítra ráno se dcera prvně nalíčí.

I.

Můžeš si laskavě nasadit hlavu,
zvednout ji a podívat se mi do očí,
když s tebou mluvím?

Nemůže. On ten výstup nezdolá.
Prší fa sol la, velice šikmá plocha deště.

Ale Vy – jste-li jeho přítelkyně –
všimla jste si těch svislých nití
na jeho předloktí? Lze za ně zatahat.
Někdo vám otevře a vyslyší vás.

A když ne?

Když nezazvoníte,
zůstanete mimo dosah Boha.

Budeme tu překračovat ženu,
která do monotónního štěkotu
na kost promoklé dogy,
do jeho opakování,
do oné hypnotizující shody
věší háky smíchu. Obětujíc svá žebra,
šminky, účes, vše.

Snad jen –
kdybyste si před zhroucením zapálila –
je tu šance, že aspoň něco z vás přežije
v mastném prachu nikotinu.
Ten jediný odolá agresi těžké vody.

Prší fa sol la, velice šikmá plocha deště.

II.

Už odešla? Už pochopila,
že chlap utopený v alkoholu
pro ni nemá kapsy plné perliček,
když sám ocitl se na dně?

A možná to i vypadá,
že obouruč vzepřel se skluzavce,
ale to jen své míry zapisuje
do archivu posmrtných bust,

neboť ony tři články
utržené z řetězu přírodních sil
nedělají nic jiného, než kopírují city
vyňaté z kontextu lásky:
kvasí v nich destrukce, nenávist.

Prostě tu holku neměl rád.

Já mu tu Sychravou zahraji,
ale musí shodit kalhoty i spodky
a řehtat se a plácat do stehen,
jak jinak chcete zatlouci sebevraždu,
každou noc ten chudák
ztrácí chomáč ochlupení, smrt si ho
hřebelcuje jako plnokrevníka,

ne, Rony, až povolím uzdu a vypustím
drony, za nimi tryskem se otočíš –

Já mu tu Sychravou zahraji, ale ty běž
a zezadu jej nahého obejmi kolem krku,
jen přitlač, dech by měl zavonět liliemi,
jak jinak chcete zadusit sebevraždu
než deskou lásky z kalené ocele,
zahřáté na teplotu lidského těla,

ne, Rony, seknou tě dvě tři špony Boha
a ty jimi proskočíš –

Já mu tu Sychravou zahraji,
co si pamatuji, jeho pochybnosti
o sobě samém konkurovaly
propustnosti římského betonu,
jak jinak chcete čelit sebevraždě,
nehodlal otevřít,
naštěstí jeho bývalá má klíče
a v mobilu mé číslo,

ne, Rony, my nepotřebujeme telefony,
když tě volám k sobě blíž –

Já mu tu Sychravou zahraji
a klidně na hřeben zastrčený
v zadní kapse podzimu,
odvezu ho na první strniště za Prahou,
jak jinak chcete
předběhnout sebevraždu než vraždou,
výrobou šedivé přespolní kauzy
na koberci posetém ovesnými hřeby,

ano, Rony, ser na démony,
Věra tě obleče
a pak ti pomůžeme do auta,
já mu tu Sychravou zahraji,
už si, brácho, někdy viděl,
aby měl řidič při jízdě nohu za uchem?

Jak jinak chcete zesměšnit sebevraždu,
sám vítr tlačí nás, to on zrušil střechu,
odepnul bezpečnostní pás,

ano, Rony, sevřu ti teď ruku,
ať nedojdeš úhony,
a ty se pomalu postavíš –

a já mu tu Sychravou zahraji
a veškerá hmota rodného města
prostoupí jeho lebkou jak nůž máslem,
jak jinak chcete umlčet sebevraždu,
kdesi vzadu do tečky hroutí se
třicet dva let šlechtěné souvětí
s rysem tasemnice,

ano, Rony, znovu stáváš se
bezúhonným, jen trochu páchneš
a už nebydlíš,

a já mu tu Sychravou zahraji,
má dvě nohy,
bude tedy na dvě doby, má ještě
devadesát miliard neuronů v mozku,
ale stejně to bude na dvě doby,

a na rovinu přiznávám,
že předchozím výrokem
ruším geometrii dramatu,
neboť zde musím přepočítat
její posvátnost: je tu hlava,
která sune tělo po té vymlácené zemi,
a je tu srdce, jež cítí polku
zapřaženou v pluhu tak,
že krok sun krok vyorává
listopad plný dnů.

Ano, Rony, vím, že v mlze
povýšené na záclony
visí oběšená bílá kočka.

Stejně jako vím
o řádku zamluveném sebevraždou,
která se nedočká.

A jak šla,
větu Řezané květiny z váz nevyváznou
pronesla celou pasáží
až k ústí Václavského náměstí,
kde se vypařila v stříbrný opar.

Ani tentokrát se mezi muži
nenašel žádný, který by kvůli ní
byl ochoten změnit směr chůze,
povodit ji za nos a syčet:
Já jsem Pán broušeného skla
nebo: Já mám chatu v Jevanech
na pramenu lásky,

a ona i tu bolest by zkousla,
jen za naději, že už nebude muset
do papírových kapesníků
utírat sperma,
ale jen občas rozbitý obličej.

Snad prošla jen příliš rychle,
tím tunelem nasáklým
pachem rybího salátu,
přesmažených hranolek a moči,
a i kdyby, víc by mé oči
stejně neunesly.

Směly jen pročítat plakáty.
A vlastně ještě dnes,
když tudy procházím,
stačí se lehce přikrčit
a vidím vrstvu Prahy,
které tehdy každý
citlivější šestnáctiletý kluk
posloužil jako užitečný idiot:
opíraje se ležérně ramenem
o špinavé výlohy
stal se levně dostupnou protiváhou
všudypřítomné agresivity
černého bezpatkového písma,

ostatně, tu roli tak trochu hraji
dodnes, a vlastně rád,
protože pro tohle město udělám cokoli,
moc dobře rozumím
potřebě lásky říznuté šminkami
z nějaké další nabídky
nějakého dalšího tuzexu,
a s kým jsem se minul v oné pasáži,
tuším také:

ta dívka byla lehká, velmi lehká,
vyjádřeno vůní, je úplně jedno,
která mě napadne,
tak například ženám bude blízká
levandule, měsíček a šalvěj
(ovšem chcete-li znát plnou pravdu,
přivoňte k sobě),
byla také velmi krásná
(popis je zbytečný, máte zrcadlo),

a hlavně: zapomeňte, co tu čtete,
všechny obrazy přehodnoťte
na uhozenou retro vernisáž,
z níž lze vystřízlivět jen teleportací
s litrem vína v hlavě a lodičkami v ruce
někam, kde vás nikdo nenajde,

uvidíme se v té pasáži bývalé rybárny,
kde vykradete
všechny krásné luxusní butiky,
políbíte všechny krásné mladé kluky,
které tam potkáte, a až vás šťastnou
bude odvádět policie, napíšu:

jak šla,
tak nešla ještě žádná před ní!

Zůstaneš-li, uslyšíš,
jak v pět ráno bije tíž,
že stropem cosi pne se,
že handluje se nad mým čelem.

O mně beze mě.

Dobře mi tak, když odmítám
zpomalit vědomí pod rychlost světla,
cele zadřený v bdělosti
a několika prsty ruky v tvé.

A tak zůstaň.
Ucítíš, jak v pět ráno bije tíž,
že stropem pne se černá růže
napuštěná olejem, jen oči rozkapat.

A kupce má jisté; každý je má.
Kdybyste v ložnicích lehávali
s rovnými řasami, nemáte je,
a kdybyste ty handlíře s vášní
zvážit dokázali, byla by to ona tíž,
v pět ráno.

Promiňte, že se opakuji,
nicméně čas je jediné faktum,
jehož se mohu držet,
plavaje v rozpitých obrazech
a při snahách žen po mém boku,
jež hází mi lano jen jako.

Už slepého přitahují si mě do klína
a já tu vůni znám:
ta černá růže napuštěná olejem.

I.

Vypadala blízká,
zapadla do mihnuvších.
Stihl jsem linoryt,
tudíž se mi stýská méně,

a co hlavně – karaoke!
U něj jsem pyšný, jak elegantně dokážu
usmrtit cit, jak jemně,
s jakou vizuální sebekontrolou:

za zbraň jistoty volím
paví péro čtyřoké,
jež z em pé trojek dvou písní
v jednom hlase vymete soubory
nepřezpívatelných tísní
na počet nula.

Poté zbraň fuj.

Pryč s pýchou,
jedna neopatrná manipulace s myslí,
v ní zapomenutý náboj egocentrika
a na věčnost odpluje i přízeň samoty.

II.

A samotu já rád, je tou poslední,
která se mě s láskou dotýká.

A všechen tvrdý mobiliář bytu,
od skříní, přes dveře po zrcadla,
jsou její nastavené boky,
abych se měl čeho chytit.

Ale bývá to někdy hořká komedie:
ona chce dítě,
já do ní, nevděčník, pořád jen hlavou. 

Krapet se zdráhám
vyprávět o art-ah-haram,
o místě v bytě,
na němž, když zakleknu,
každý oceán začíná být tichý,

o vodách tak mírových,
že vyplavují pomýlené mnichy,
jimž nepřestává modlit se brada,
vlny je vyvrhají jak zadřenou třísku
a jejich víra tradá,
ponížena bude tu do zrnka písku,
neboť božským půdorysem zde
celá pláž, až ta plá.

Dále k mnichům:
odpadem z vany drápou se mi sem,
někdo s prosíkem, jiný rváč,
zatímco naloženo mám
na levém koleni, a co když ho
doměřím proti křesadlu slunce,
co když jím pohnu a vyrobím
zapalovač a mysl má v přískocích
krytí mraků spolyká?

K těm mnichům ještě:
za dveřmi koupelny čekají,
já váhám,
jsem mimo výseč art-ah-haram,
ale jak nebýt hostitelem
jejich vznešenosti
a jak nebýt hostitelem jejich špíny,

zdravím, si klekněte,
pak škrtněte a zhrouceni hořte,

něco podobného teď udělám já
s cigaretou u okna
z roku sedmdesát pět
s výhledem na dětské hřiště,
tam dítě, chlapec sedm let,
vzhůru nohama láme se v zeměkouli,
a až spadne, až rozbije si svět
a nahmatá bouli, uteče s ní kam?

Vím to, leč poněkud se zdráhám,
pyšnit se art-ah-haram,
místem v bytě,
na němž, když zakleknu,
oceány utápí se v tichu,

ještě k vám, mnichům:
slzí mi oči – mohli byste ochutnat,
zda poznáváte sůl?

To si tak v létě
krajinu dětství přecházím mlčením
a vida: na úplném chvostu srpna
vzchopila se zmije,
jíž ani soumrak nepobral.

Se vzňal, s ním slámy stoh.
Též z monády
dvou do sebe zaštěknutých psů
zbyl jen otisk osmi noh,
po nichž kdosi skáče panáka.

Jdu blíž, kam dým až dovolí.
Dítě to je. Špinavé a polonahé,
plané a zlé tak,
že vystřeluje mi hruď reflexem raka.

Může, prosím, nějaká žena
vyběhnout do polí
a ukazovat, když couvám?

Matku sem nedostanu,
je stará, nemůže na nohy,
ostatně, už dávno vysál jsem z ní
všechno mléko, jež synům v krvi
ředí rtuť, aby krajinu dětství
mohli přejít mlčením.

Vím. Nepřijdete, sám si musím poradit.
Vyladit záda na šimravé čekanky
a tu, z které zamrazí,
poslepu s vděkem vískat.

Úplně mi hoří ruka,
když místo čupřiny modrého kvítí
chomáče stébel metající
rozohněné kozelce,

když toho kluka,
který pod prsty se vlísal,
když hladím mu hlavu a nepřestanu,
dokud nepromnu zas vlasy,
živé, jemné, voňavé vlasy. 

Smím prosit?, táže se marně, po tisící.

Pak do živého v sobě zahryzl se sám.
Skrze zuby cedí krevní řečiště,
kmitáním špičky jazyka rozmetává
stigma sofistikovaného otroctví
od mysli k srdci putující.

Tančí v kruhu, točí se jak pes
v snaze vykousnout na zádech
bodnutí, jež kdysi přetaktovalo
metrum jeho tepu,
tančí u okna a tleskaje zápěstími
bohy provokuje,
dokud je přísnost nedonutí
zhrubnout v ubohé tři rozměry
skleněného střepu –

Nikdy nejsi svobodě blíž než teď,
když ten ostrý úlomek
zvedáš z podlahy,
a nikdy jí nebudeš dál, pakliže –

a tak s ním tančí,
vytáčí se všemi jeho průhlednostmi,
jež si ho vodí za spodní čelist,
aby se nebál hryznout do živého v sobě
a skrze zuby procedit krevní řečiště,

tančí tu před námi
čím dál víc rozevlátý,
tančí tuláka po hvězdách
stylem válečného kripla
a pachuť olověných protéz plive
a též zlatý písek, jenž k patru úst
lepí se s úmyslem omámit karáty –

Je prosím mezi přihlížejícími někdo,
koho ten muž před pěti sty lety
ponížil, a dosud žije,
krmený touhou po pomstě?

Máte poslední příležitost
nastavit nohu do jeho přískoků
po vašich dosud prázdných hrobech
a doufat, že o vás zavadí a uštkne.

É, pardon,
vidím, že spěchají do malin –
nechtěli by obírat trsy jeřabin?
S nimi si pohrát, jak s ženskými prsy?

Nemilou příhodou trpkne nám bytí:
postrci slunce uvízli
pod obraz deštěm zlití,
teď pučí tu zmar a bují pýr,
oh là là, a moc!

Co pán říká? Šlo by?
Jsou přeci člověk, gurmán, netopýr,
jen loknou si krve divé,
tepe v ní rokoko záhrobí,
jež odvděčí se za pomoc –

- - -

A tak ulehl, svinul se v tvar mušle.
A dal, co měl.

Dal tolik světla,
kolik mu žena s sebou zabalila,
dal, po čem skákal pes,
když měl ji v objetí,
zvracel to, močil všemi otvory
a ony v té lázni jak rozpustilé děti,
jak šťastní blázni,
kteří sebe i jeho svlékly –

Pak zřetízkovaly, on zčelenkoval.
Zavři oči a jen buď, řekly.

A tak byl. Zjitřené tělo
a praskot dřev očesaných jeřabin
dává tušit protioheň,
který na oplátku spálí,
co ani horečky nesežehly,
co v sobě dosud nezabil.

Už svítalo,
když nad popelem karabin riskl zpěv,
když samou radostí nasadil tón,
který hladové ptáky vystřelil z trní.
É, pardon.

Nestěžuji si tu.
V téhle nadmořské výšce
rukávec beránků,
jež napásli se nebeských sedativ,
a mé já zatlumené v krytu,
na který můžete zaklepat,
pokud vás zajímá, jestli jsem živ.

Klepe se tak,
že vystoupáte na Mrtvý Luh,
vytrhnete statnou kopřivu
a šleháte s ní o stěnu větru.

Když nosem natáhnete
její štiplavý zemitý pach,
budiž to znamením, že nespím,
že rozhýbal jsem nohy, z tíhy sladké
vyrval je a při povzdechu ach
dal krvi zas kolovat.

Pijte, co bych neudělal pro pocestnou,
když trápí ji žízeň.

Pijte, já vím, že za moc nestojí,
sám jsem kdysi vyprahlý
scházel do Čech, s horečkou zlatokopa
odloupával omítku kostelů
a hrudky drtil mezi zuby,
jestli v nich vláha slz Marie při porodu,
kdyby aspoň stopa –

Nikdy nic.
Opouštěl jsem ta svatá místa
dojatý pouze sám sebou.
A takový založil jsem rod.
V roce nula, bez Krista.

Od té doby
tucet sebestředných generací přiteklo
a vyschlo, aniž hladina se pohnula,
až do třinácté
kámen hodil kdosi bez viny.
V rozestupech kruhy
vymizely do ztracena,
mně pod očima zůstaly dva poslední.

A tak pijte, jen třeba svlažte rty,
ať znovu ve vás ohlásí se síla,
jež svému projevu napomáhá tím,
že rodí si bytost s titulem žena,
a mně v žilách ať ztuhnout zas může
ona parodie na krev,
v níž koluje chemie prvotní zrady,

vím, jak trpělivě ji filtrují mokřady,
jak bez ostychu ostrými tu pálí
reflektor měsíce –
ale já neuteču, já jen nohy rozhýbal,
z tíhy sladké vyrval je a při povzdychu
dal životu zas kolovat.

A teď už zase musím spát.
Odstupte, Marie, ať vám neublížím.
Štěrbiny mých zavírajících se očí
mají sílu lisu.

Synové pratety, narodili se krátce po sobě. Vizáží otisky svého otce, velmi pohledného úředníka s kulatým razítkem, vyslaného roku 1920 na Podkarpatskou Rus. Po obvinění z defraudace úředních peněz obstará si falešné doklady a jako Rusín emigruje do zámoří. Prý.

Žena s malými dětmi opouští Prahu a kupuje chalupu v malé vísce u Volar.

Chlapci tam budou běhat kolem bicyklu poštmistra, který jim vždy vesele zazvoní na pozdrav, ale nikdy nezastaví. Matka najde vyvýšený plácek za humny, odkud lze pozorovat východ slunce, ale málokdy tam usedne. Než by marnila čas, raději podestele v chlévě.

I.

Červenec dorazil. Tesařům žehl líc,
střechy vyhnal kolotočům vstříc,
žence ke kosám.

Co na šťavnatých loukách
vypadá jak úprk vyplašených srn,
jsou běhy nasáté rozkoší
neposkvrněného početí,
každým výskokem drnknou o vzduch
napjatý do tětivy, každou chvílí
pod košile vykasané dřinou
vymiluje se vlahý vítr.

Zplodí dvě bouře v lásce,
jejich rozdíl na jazýčkách vah
dá příchuť žitné kávě
od úst k ústům kolující
v otlučené bandasce.

Jejich rozdíl na jazýčkách vah
byl by i jiným pojmenováním vášně
při francouzském polibku
milenců v trávě,
kdyby i dívky dorazily, s červencem.

Leč on zjevil se sám. Tesařům žehl líc,
střechy vyhnal kolotočům vstříc,
žence ke kosám.

II.

A pak utopí všechny noty,
jak ožerou se do němoty.

Jejich jsou ty vyplazené jazyky,
a přesto falešné,
jimi se blýskají a hřmí do stěn
vylidněného hostince.

Je pozdní večer, není první máj,
je červenec a pro dnešek
konec bouří zplozených v lásce,
a tak se zvednou, a na poklopce
zvenčí vystříkaná tma – sobec
zpodobnit nedá se
ani v jediné souhlásce,

napište jim to na sekyru,
stejně se z nich sypou
jen kulaté plechy,
a ještě samý rub, žádná líc.

Přestože velmi chtěli vydělat mince.

III.

Mohu?, zeptala se. Mě nezraní.
Všechny zvládnu nést na rameni
i své hlavy na něj položte, tváří k luně,
ona čepele i vaše rysy znovu naostří,

nemůžete si pamatovat,
že vás takhle nosívala matka,
milovat malé dítě je totiž ruční práce,

vizte proudy pod sebou –
jimi vás pronesla,
provlékla krajkami peřejí,
aniž byste se v jejich okách zaškrtili,

vizte obzor půlnoční –
i tenkrát bezmračný, a tak suchý,
až hřbety Šumavy skřípaly,
že po nich bez úhony přešli jste,
nikdo z vás už neví,
že ona každou kůru přebrala v prstech
a těmi lesy hlazenými do vyšší slasti
unášela vyprahlé duchy,

padali pak na její vlhká ňadra,
jeden po druhém,
jak sestřelení tetřevi –

I vy spěte, miláčkové,
z roboty ulevte si, ticho, jež nastane,
bude jen výrazem údivu
nad mou drzostí,
že mám odvahu destilovat těkavé,
jímž jste se ztřískali,
a hledám a nacházím
nehořlavou partituru
a čtu sakra nahlas:

rezonuje-li švih vašeho těla s tónem E,
sklízejte, vyjádříte jeho pel,
je-li však ponížený na Es,
ať poseče, kdo zasel,

zrána možná nabydete pocitu,
že jste neobstáli a nemáte ani vindru,
ale modlitba není warez,

ženou se tudy dvě bouře v lásce,
jedna otavu nabije,
druhá lebeční stěnou,
jejich rozdíl na jazýčkách vah
je přesnou tíhou vašich křížů,
heslo Kalvárie.

Kdo je ten cizinec před branou Sankt-Petěrburgu? Jeho kůň je slabý, už jej neodveze zpátky. Kdo je ten cizinec a co pohledává v našem městě? Má spálené oči, už nikdy nenajde cestu domů. Ten muž je blázen a jen se směje. Pořád se směje.

I.

Přivedli koně, napekli chléb
i prsten věnovali pro štěstí,
bylo až cítit, jak předbíhá mu tep,
když ztichlým náměstím

cválal pryč

hledat jméno její v kalendářích,
k zoufalství přivádět malíře,
neboť Ona prý světlem září
až k nevíře,

jak letního jitra kýč,

tak v horečkách projíždí alejí,
jež nemá konce, a stírá si pot
a ti, co se slitují, vodku nalejí
a namísto města ukáže mu górod

jakýsi Jerochim a Ivanič

a za bílých nocí modlí se za požár,
jak žhář vzývá plameny
a z jejich siločar,
z těch, jež peklem neotráveny,

ková k srdci té dívky klíč –

II.

Na kamenech zmije se hřejí,
kůň nechce dál,
váhá i jezdec; však další vodku nalejí
a prapodivný chorál

znovu rozezní se v uších,

milenko v spáncích mých
i ty, bože, jste tu oba,
proč se mi zdá, že nevítá mě smích,
leč výsměch, hněv, zloba,

vždyť širší mají tu duši,

proč slýchám: Zmiz! Tvůj vhled
spaluje, už brodíme se v popelu,
nejsi však Fénix, pohřbí tě led,
zmiz, než mráz švihem skalpelu

tebe i léto zruší –

III.

Děkuji předem, mosty,
že mi naznačíte, že zvednete se,
kde čekat slunce, kde vatru msty,
ať vím, kam smím, na jaké adrese

pravý, člověku utajený Východ,

polibek sladší čokoládových kohoutů,
kteří, co naplat, smrt nezaplaší,
to umí jen láska, vykázat ji do koutů,
a mocná Něva, když proudem ji unáší

daleko do mořských vod –

IV.

Přivedli koně, napekli chléb,
i prsten věnovali, pro štěstí,
bylo až cítit, jak předbíhá mu tep,
když ztichlým náměstím

cválal pryč,

přivedli koně, hodili chléb,
do tváře zblízka zahrozili pěstí,
bylo až cítit, jak předbíhá mu tep,
pak ztichlým náměstím

švihl bič.

Mé cesty se nestáčejí
k Pařížím a Londýnům,
je ve snách držím a na ně se těším,
na lehounké přískoky do ulic,
jež neunesou názvy vyslovené nahlas.

A když díl šestý z koláče snídá den,
tehdy naznak uléhám,
aby Nykta obsednout mě mohla,
jedním tahem aby svlékla mi vědomí
jak slipy v té samé hodině a minutě,
kdy jsem si je jako malý
spěšně navlékal, nahotu skrývaje.

Přes ty všechny chlapce
natahuji se na posteli
a ty mi s nepozemskou něhou
zavíráš víčka, pod nimi zorničky
již rozpité v hladinu líné řeky,
pod nimi pohled vsáklý
do petrohradské Něvy,
zvedací mosty klesají,
auta se rozjíždějí,
jen mé cesty vedou jinudy.

Do vesty neušité
přimýšlíte tucet kapes,
do nich zasouváte cestovní pasy,
rozhodnuti udělat si mě,
v každém jiná identita,
jiná uzemňující facka za paniku,
jíž vám způsobuji v odletovém řádu
do destinací vítězů.

Pokud gesty založené metropole,
ponížené na smetiště lidské biozátěže,
rozloží mapu člověka,
ihned počnou přikládat
jeho tepny k svým.
Památky prospíš, ale architekt naskočí.

To chtěl.
Schoulený do jazzových lovišť
v rohu hotelového pokoje,
v klíně s oplechovaným sluncem čeká,
až mu ho přenýtuje
skupenství šerověcí.

Až nasliní a poteče zlato.
Až hlava přestane být
ježkem v kleci státu Georgie.

Schoulený do jazzových lovišť
v rohu hotelového pokoje
přejíždí palcem žaluzie a pije.

Leje dost, na smutek,
že hrana té žaluzie vůbec není ostrá
a že stejně ztupená je noc –
asi jak tenkrát
vyřezávala dětské oči Reye,
místo nich vkládala jasnozřivost.

Radujte se, v zubech nesu Boha
a živého pokládám před vaše nohy!
Zpíval pak ten slepý génius.

To chtěl.
Schoulený do jazzových lovišť
v rohu hotelového pokoje,
v rohu hotelové recepce,
v rohu požárního schodiště.

A na ulici tma. Sytá, zválená, lepkavá,
rozcapená v páře.
Co, děvko, polykáš? Nebo na tváře?

A schytal takový nátisk,
až z trumpet slzy pršely.
To chtěl.

Už dobrých deset minut
načítám do hlavy město
v podobě obrovského plátu
pozinkovaného plechu
se špinavě bílými skvrnami

a jeho konec v nedohlednu
a stejně tak počátek díla.

Být sochařem, dnes nehnětu.
Respekt měl bych před silou,
jindy zotročenou, aby do hlíny tiskla
vizi sobecké formy,

a jestli mě napadne
poradit se s básníkem,
tuším, že najdu jej polomrtvého
pod lavinou nepopsaných papírů,
s podélnou řeznou ránou na čele,

neboť zbrkle odvážil se do ulic,
tam si našel ženu s bytem
i jal se tvořit, nedbaje varování:
každé vibrační vlně múzy
tu spěchá vstříc protipohyb zdi,
zřejmě od vrtačky
v banální rekonstrukci souseda,
řeklo by se.

Koupím víno a tu ženu navštívím.
Myslím, že mohu ještě teď v noci,
jsme přeci ve válce
a ty nejsi jen jednou z řady, jsi atomem,
jenž obsahuje informaci o celku,

proto z tvého klína zkouším vytěžit,
proč už dobrých dvanáct hodin
načítám město
v podobě obrovského plátu
pozinkovaného plechu
se špinavě bílými skvrnami,

ale marně. Nejsou to má záda,
oč zadrhávají tvé nehty,
a co slyším, neladí s rozkoší –
jako by se tu rylo do kovu,
to, myslím, pasuje.

A že pro krásu je – a pro krásu není,
tak mi ten zvuk odpovídá,
když vytuší mé otázky,
když sálá existencí, jejíž zpodobnění
nenacházím v žádném slovu –

a žádné ani nenajdu,
neboť bylo již na počátku.
A konec díla v nedohlednu,
konec tvrdého života taktéž.

Snad jen kdybyste přihodili
rozinku nezválcované fantazie,

na pozinku ty bílé skvrny
kdybyste povýšili na oblaky –
je tu někdo tak odvážný?

Nebo jinak:
Může některá z vás ještě teď v noci
odjet na vyšehradské hradby
a tam s mírně rozkročenýma nohama
zvrátit hlavu k obloze?

Celý vesmír čeká,
která z vás donosí zemské jádro
a udělá přítrž těžbě postižených tvarů,
která jej v lásce porodí,
hledá se nová Matka Země,
jež nadefinuje nové nerostné bohatství

zakódované do člověka.

Kde tu léčíte bezmoc?
Mám se nechat ošetřit
tou holkou na rohu?
Kde máte kávovar s nocí
a něčím sypkým bílým,
když hořkou nemohu?

Nevítali mě lidé. Mlčeli.
Musel jsem zhubnout,
vyrýsovat kostru to chtělo,
aby mne průvodci za žebra čapli
a odmrštili tělo.

Aby zbytkem dole na Můstku
napustili neony, a teď, vole, sviť.

Nevítaly mě duše. Mlčely.
Dej římsu, římsu dej!, škemrá
jedna před kasinem, ale nedám,
takový výdej energie rovná se
blackoutu, zhasl bych centrum,
poslal bych ho v řiť.

A proto zavři zobák, Serjožo. Praha spí.
Dumej, proč holubí letka Siddhárthy
čile dláždí Perlovku,
proč ta holka na rohu, kterou paseš,
kouří jen za stovku,

jsme v třetí světové válce
o čtvrtý rozměr a bude tvrdá a těžká
přesně jak pancíř věže,
na které se tu otáčel tvůj děda,
když dopršely šeříky a rozešel se dav,

s odjištěným samopalem namířeným
k nebi, když větřil, co dalšího z něj
vyřítí se, nehlučně, střemhlav –

Ani já nevím, jaké bude ráno.

S městem znovuzrozený, leč zhaslý,
přijdu o práci. Odspodu otevře se
země, výtah pošle odpad
a svrchu, kde se vzal, tu se vzal,
popelář, co sjede mě pohledem,
ale nechá být, nekopne si.

Vypadá, že křídly jistí,
když sprostě si poroučím
a slušně se zvedám, čekuje ten stav,
kdy měsíc numero pět prokvetlý běsy
přestává věřit v člověka.

Ale ještě je tu láska
a pořád mám sílu vykročit
a prvnímu chodci na ráně
vpálit do tváře, že ho miluju.

Zbývá jediná bitva:
najít bar, kde zapít mír.

Holení sklobetonem
nad každou břitvu!
Všude, kam dohlédnu,
rituálně napařené tváře.
Rozfackované, ale nikde nevidět bitvu.

To proto, že válka
je v těch chlapcích uvnitř.
A rapují-li na místě, kde popravili
sedmadvacet českých pánů,
tím hůře: zůstanou tu vytříděni,
bokem u orloje,
a budou nalámáni zvěrokruhem.

Pak turisté taxíkem do hotelů
a oni nohama napřed,
do Hlavova ústavu na pitvu.

Ďábel naloží se do lihu,
v němž plavu už já a mně podobní,
kteří se posléze propijí k šílenství,
či zemřou svatí,
vyjde to na stejno,
Praha zůstane opět sama,
pro svět vyřízená, odbyta do gesta,
hloupá slepice, jež nezvládla
vír velkoměsta.

Chce však nové syny, je matkou.
Volá o pomoc. Co sto metrů, to zvon.
– Kohoute, mohu?
– Ale beze všeho! Na to on,

a tak jí to odkokrhal
a ona jala se vyzobávat
zbytky zlacení z mříží starých paláců,
aby vejce bylo jak od Fabergého.

Nebylo.
A co teď slyšíš, neline se z věží.
Až sem zvoní okna
budovy City Empiria, po níž
zvenčí preludují ostré drápy draka,
až sem voní směs vody po holení
a potu mladého muže v kanceláři,
který tře si obličej.

Jemně. Má pocit, že se znovu narodil.
Úplně se laská s pletí
kruhovými pohyby, leč nepotkává se
s žádným známým souhvězdím.

I.

Přišli si brát. Taková spoušť na ulici.
Po dlažebních kostkách
šuká vyrabovaný strnad,
kterému ukradli ci ci cí,

na chodníku leží
pár pomlácených těhotných holek
a těm už vůbec není do zpěvu,
s nohama vytrčenýma na fasády domů,
patrně ještě v šoku kopou do těch zdí
a divoce bojují o životy v sobě,
o budoucnost nesobecké lásky
a funkci kyslíkové masky
přebírají andělé, co je mají na starost

a kteří okamžitě strhávají roucha
a těm dívkám propůjčují své údy,
aby do klínu zloděje, který je obsedl,
aby do něj vyšlehávat mohly
prosby o milost,
štkavým pláčem nasáklé.

Jenže jako když škrtáš
prázdným zapalovačem.
Jako nic na zemi.
Jako všechno na zemi
v akciích a sejfech bank, co právě teď,
při této genocidě, nikdo neupotřebí.

Párátkem drceným ve svých zubech
tlumím bolest cizích duší,
utrousil první přihlížející.

Mám po ruce kotě,
kdyby někdo z vás chtěl
zrelaxovat dlaň, která kdy
uhodila ženu, pravil druhý.

Myslím, pánové, že jsem tu svoji
měl přihlásit na kurs asertivity
a syn by přežil, dumal třetí.

A všichni nabyli pocitu, že letí,
že je dostředné vzletné kecy
vynášejí do komfortní zóny
jednadvacátého století,
kde budou nad věcí
jak balón napuštěný héliem.

Jediný kopanec vystřelený mezi nohy
by stačil, abyste se mi zřítili dolů,
do děje na místo zhruba
v jedné třetině básně,

ale ani nevím, jestli vás tam chci,
jestli mám náladu
nad každým embryem poslouchat,
jak zloděj křičí: Chyťte zloděje.

II.

Co vlastně já vím?
Jen tolik, že dlouho nesnášel se sníh,
že namísto vloček padá jeho negativ
a mistrně zvládaje efekt
nabalující se koule
natolik prostoupil lahvemi vín
a plechovkami piv, že už nelze pít.

Že zapadneme do přetopených taxíků,
do měkkých závějí zadních sedadel
s uklidňujícím pocitem, jak se v lese
stromečků Wunder-Baum Vanilka
dá bezúhonně oběsit,
aniž bychom tušili, kdo nás veze,
a jak zásadní bude účet.

Že bez koruny v kapse
brodíme se nočními tramvajemi
a troleje co chvíli letují
plechové kohouty,
kteří do vyhaslých ulic kokrhají:
Tak už se vzbuď, ty elito,
nebo aspoň svatá prostoto,

a vypadni hned na příští zastávce
a barikády lásky a míru tam vyskládej,
své napadené město na rukou
převíjet musíš,
dokud v nich udržíš tužku,

dívej, jak statečné jsou ženy,
které touží udržet své dítě,

k ránu vám infekci zkropí lasa racků
a propuštěné labutě odtáhnou
na střed ušpiněné řeky ozvěnu kašle
s blankytně modrou slinou,
kterou jste na ně pustili,

a z ní vláhu brát budou si petrklíče
u pat sta věží, až odemknou se zvony
a tlukot jejich srdcí nahodí ta lidská,
až člověk s člověkem
bude zase zvonit –

III.

Přišli si brát. Taková spoušť.
Už jen na molu v Podolí je klid,
už jen ta voda mě do ničeho netlačí.
Píšu a budu tě psát, dokud stačím.

I.

ANETO JSTE TU??
CO MATE NA SOBE
NEMUZU VAS NAJIT DIKY ROMAN
STRELECKY OSTROV PRAHA

ROMANE JAK JSEM PSALA
MODRY SVETR
VITE CO NECHME TO BYT
HODNĚ STESTI A.
VYSTRELENY OSTROV HAARP

II.

Pak běžel a sklidil celé město,
každá ulice byla něčím úrodná,
vymlátil je, vypil do dna

a ona také běžela a vůbec nevěděla
kdo, co, čí, jaká je a která
v ní strhla hráz solného jezera,

pak se propadl tak, jak byl,
dříve to prožíval, dnes už se nudí
při pitvě zaživa ve své hrudi

a ona se také propadala a čím hlouběji,
tím více začínalo být vtipné,
co lásku zapíná, co ji svévolně vypne,

a tak dále, na téma já bez tebe
ve vysokofrekvenčním vzorci a, b, b –

III.

Pak na poli strom planý,
i přesto trhají, až ruce bolí,
ona v slzách, on mlčí do strany,

pak jablka v řadě, je
ale jedno, kolik za košili jich nastrká,
ona stejně ochutná, už tuší:
ztrpkla i naděje.

IV.

A pak jsou tu ještě vlaky,
když se budeme bavit o tom,
co umírá opravdu jako poslední,
co bezhlavě vrhá se
pod rozjetá monstra,
jaké úlomky plného člověka předjímají
vyhřezlá střeva a odtrhané svaly,

celý se poslepoval, než se odvážil
vlámat do náprav vagónů
odstavených jako tupé,
neboť zakřivení časoprostoru
nepochopily ani za použití kladiva,

Šmír v duši! Poslaly mu
proti toku krve do otřeseného mozku,
takovou přátelskou,
lehce neohrabanou lokálku vypravily
a on jim tu jízlivost na uvítanou
pochválil a vyzvracel louži dalších
podobných, šťastný, protože živ.

Kdyby se nevracel,
výše sdělené popřu.

V.

Pak hledejme i ji.

Neumírá, jen almužnu svého bytí
stáhla pevně mezi nohy.
Rozkoší na ocelově chladném zábradlí
natolik uchvacuje hloubky,
že její odhazovaná těla jsou smrti
vydávána pouze v kopii. Zatím.

Proto modleme se
za ženu v modrém svetru,
bez kalhotek, slastně zřícenou
do spodních vrstev zemské kůry
a čtěme z Písma jejího křiku:
Hladce, jako nůž máslem,
milimetr po milimetru udělám se ústy
do lidské hydry, v ni shůry a zespodu,
zleva i zprava proniknu,
aby do všech světových stran
potratila dříve, než další bastardi zplodí
další manuály devastace,

a kolik racků tenkrát chechtalo se,
když on ji hledal u pramic,
zatímco ona stepovala u čehosi,
co připomíná hologram lodi,

a možná své kroky
srdcem znovu naviguješ,
možná, že pod Prahou plazí se
stoka souběžná se směrem tvé chůze
a je otázka, kdo koho si tu vodí,

co by však mělo být nad slunce jasné:
zaznamená-li má ruka
cokoli do poslední řádky,
považujte ji za prázdnou.

Letí-li Hramtele, dolů s čepicí,
ztuhněte, nechovejte se jak šídla,
Hramtele při letu skenují ulici,
k čemuž jim slouží senzorická čidla,
jak odevzdaně na kolena kleknete,
když začne vás polévat stín,
jak důsledně smeknete:
zda-li jste jen připažili,
či s úklonem čepici přitáhli v klín.

Tiskněte ji pevně. Nemyslete,
nedejte průchod žádnému synonymu,
které by vedlo k útoku vzduch-země
za vaši obrazotvornost na maximu,
za drzost zapřáhnout
k plnokrevné múze
trojského koně poetiky
ve snaze uniknout bytostné hrůze:
Hramtele nad Čechami,
ve vzdušném prostoru republiky.

- - -

Včera vránu, dnes viděli čápa.
Do prostoru
bývalého koncentračního tábora
sluneční soustavy vrací se život.

Míjíme vyhřívané klece
pro bývalá kápa,
cílem našeho štábu je
malé území střední Evropy
s nižší úrovní zamoření:
jemnohmotný sektor Madony
a jejího děťátka již umožňuje
prostudovat zkameněliny zblízka.

Vybíráme takové,
na nichž nedrží se sníh,
s pomocí anatomického atlasu člověka
na úroveň takzvaných úst
přikládáme zrcátka.

Více po reklamním bloku.

Pětašedesátiletý, kostkovaně flanelový vdovec, v chladných měsících zapnutý ke krku, za tepla uvolněný na dva až tři knoflíky.

Příbuzenstvo ho takovými košilemi zásobuje často. Bývají odměnou, neboť Milan je řemeslně zručný, pro rodinu by se rozdal – jen lehce vyvádí z míry tím, že on sám neděkuje. Za nic a nikomu. Váš darovací akt nabere charakter pingpongového míčku, který nenašel protihráče; chvíli poskakuje po podlaze a pak se odkutálí do kouta. Možná tím směrem sklopíte oči, ne však Milan: ten stále civí jen na vás, nemrká, a tak zvláštně, trhaně se uculuje. Cukají mu koutky úst, přičemž převažují stahy do neutrálního, až neživého výrazu.

I dnes to udělal. Možná je nás tady na sešlosti o jednoho víc. 

I.

Vztekáš se, Savoé, chápu.
Ale já cítím, bytostně cítím
chyby v mém cestopise,
jdi a oprav je,

postavím na kafe
a počkám, s čím se zjevíš,
dal bych si fernet, ale chci být fit,
jako pilot odříkám si chlast i drogy,
protože, jak se znám,
na trase Rozum–Cit frčel bych
tak rychle, že tlaková vlna
urazila by ruku
všem mávajícím dětem, a mám tři.

Čtyři? To jsi mi zatajil, ty dobráku,
ale nic ve zlém,
nikdy ti nezapomenu,
jak si před lety na schodech v metru
nastavil nohu modrooké holce,
vypadala, že mi padá do náruče,
ale ve skutečnosti
jen schválně neroztáhla křídla,
letěla teď pro něco do večerky,
a tak tu mohu nerušeně
trpět samomluvou,
u které, když žena mě přistihne,
s úsměvem klepe si na čelo

a mávne rukou,
neboť každý anděl chápe,
že pud sebezáchovy pilotům velí
mapovat v předstihu
všemožné verze budoucnosti –

tak se, prosím, nevztekej
a oprav ty chyby v mém cestopise,
jdi, Savoé, padej, polepši se,

už teď jsem zvědavý, s čím se vrátíš,
najdeš mě tu,
jak jednou rukou míchám turka
a druhou žongluji esoterickými míčky,
vyseknu ti pukrle a zapištím:
Vualá! Jasmín Artista Kofeinista!

Ale možná vymyslím něco,
co bude ještě víc levné a blbé,
mohl bych tě například vykolejit
vážným soustředěným pohledem
do kávové sedliny sklepané
na Nobelovu cenu za literaturu,

podniknu hodně, abych byl jinde,
abych co nejdéle a co nejpomaleji
padal do nové reality
cestovního itineráře,
až ty listy hodíš na stůl,
až zvážníš a bez řečí stát zůstaneš
v kruzích mých.

Stručný zápis z výcviku pilota –
fáze Slet parašutisty:

Klesat počíná z temena hlavy.
Na úrovni zavřeného třetího oka
mu vědomí načte Markétu,
jak v předsíni zouvá se z bot.
Její nákup neregistruje,
snáší se do lázně bolesti zubu,
jež tak konkrétní, hluboká, fyzická,
až milosrdnou úlevou.

V krku hrot.
Nerozpozná, jestli meče nebo dýky,
nepamatuje, v kterém životě
na sebe ho ukoval,
je mu však jasné,
kdo polykací reflex vyřadil:

Savoé, díky,
fakt velké i malé ironické díky
za tvou pěst na žaludku,
která mi ho zvedá, za ten hmat,
jenž co nevidět vymrští kyselinu hrůz,
aby jednou dávkou rozleptala padáky,
mé matrice krásy, všechny ty
nádherné tváře vypiplaných múz,
poslední naději,
která nikdy neměla umírat –

II.

– Tak ses politoval a teď se seber a čti.
   Přečti, co je v těch papírech. Nahlas.

– Jestli hledáš kapesníky, Markéto,
   máš je za zády, na stole.

– To tam není.

– Promiň. Je tam – Žádost se zamítá.

III.

Do nekonečné salvy splašených úderů,
mezi má vzdouvající se žebra
Savoé s grifem chirurga zabodl dráty,
na okno do ulice postavil reprobednu
a začal se ládovat jogurty,
které byly dětem zítra k snídani.

Až dojím ten s příchutí máty,
začnu odpočítávat, řekl.
A budu velkorysý. Sám udej číslo.

- - -

Lžeš! Myslel sis pět! A ne devět!
Vříská, celý rudý zlostí,
a znovu své srdce na mé ladí.
S atomovou přesností.

- - -

Savoé? Zašeptal jsem do ticha ložnice:
Je pravda, že některé bomby
umí po explozi
kráter v tvaru lotosového květu?

Zamakat, vytáhnout tě z promenád,
přemístit nad odtokový kanálek,
kde vykapeš, odezníš, ztuhneš.

Registrovat tvou žádost
o kbelík v nebeské modři,
skrze niž paprsek světla
ve správném úhlu pronikající
tato jatka povznášet má
na akt osvícení.

Zamítnuto. Nemůžeš mít všechno.
Mít všechno jsi mohl už dávno,
jenomže tobě živí nebyli dost dobří,
tak okatě dával jsi na odiv
karetní triky s realitou,
že doteď tě nemusí. A ty je.

Zamakat, též sdílet půst
s patřičnou dávkou empatie,
opakuj tedy po nás:
Má vetchosti tklivá, sviň se a mlč,
vytáhl jsem tě z hysterických vln
sebestřednosti, abys mi dosvědčila,
že počínám měnit její těžiště
ve snaze setřást ji až na paty,
přestože ona zoufale drží se mě
za kostrč, jako klíště.

Výborně. Tak zůstat.
V podřepu čekat, až zezadu přistoupí
ledový průvan ponížení.
Zatím načítá bidet
a snaží se dovtípit, jak funguje,
respektive jen dělá, že je hloupý,
on dobře ví, co a jak, u lidí.

U lidí je na všechno spousta času.

Tím přicházím k sobě,
že nejsem si kořistí.
Usednu, až sladká tíha v kolenou
zadře jakýkoli pohyb,
když mír po těle rozlije se,
přestože na hrudi lehce znejistí:
úder tam střídá úder.

Nevím, jak k němu hovořit.
Je tak mladý, bojácný, plachý,
snad přiznat neveřejnou zónu srdce,
kde spočinout nelze,
co metr v ní dupu na nášlapné miny,
co vteřinu v krční tepně explodují
hlubinné strachy.

Jak mluvit, nevím,
každá řeč vyjde naplano,
co ale zamlčím s chutí, bude vnuknutí
od slov rodu tažných, která by tak ráda
zapřáhla činy a ztlumila Vivaldiho,
aby se nepřeslechlo mé bojácné ano –

Jenže já ho v sobě stejně spolknu.
Až v portfoliu objednaných vražd
nalistuji vánoční rybu.

Protože u té, i kdyby mlčení při úkonu
znamenalo souhlas,
pak otevřená tlama na vylomené hlavě
překřičí pláč malého v jesličkách. 

I.

Přemnoha jazyky hovoří,
ale že by jimi vládl, to ne.

Tone v nich, též v očích žen,
leč polibku se nedočká –
ženy žádají toliko horké srdce
natlakované do konečků prstů,
samy si ho v dotecích přefiltrují
na růžové víno ladící
se stydkými pysky,
co on však nabízí,
je jakási ohnivá voda napřímo,
a bude-li něžný méně,
pak už jen ryzí plameny.

A jimi tě strhává pod sebe,
přemnoha jazyky hovoří,

hovoří do tvé hlavy zaklíněné
mezi lokty hledače
studeného Pramene,
jehož samo tělo
je prutem v rukou Savoého,
ještě mistrnějšího proutkaře –

II.

Nechte ji být. Jste k smíchu.
Cožpak se vaše sopky dají utopit?
Kde páteř mívala míchu,
vzlíná sedm probořených pekel
a žárem sedmitlamé saně
vypálí se možná tak
sliny z vašich tužeb, leč nikoli hniloba,

jste směšní, oba,
jak rozleptáváte její klín,
neboť i když se vám k ránu otevře,
tamější rosa
ihned prchne k Vycházejícímu,
zůstanou pouhé kopie slunce,
jimiž jste obložili polonahou.

A přestanu-li v této vteřině psát,
jestli si neodpustím způsoby,
jimiž se mstí malé děti,

stanou se těmi kopiemi
papíry formátu A4
potřísněné krví a slzami,
a ty rozcupujte, nacpěte si je do úst,
je přeci přemnoho jazyků,
jimiž vy dva hovoříte,

jedním z nich verše jistě načtěte,
jedním z nich se sami upálíte,
a ty, nepokořená, jen na bok se otočíš
a ožehnutá torza dorazíš
hrotem psacího náčiní, které obětuji –

Avšak budu-li pokračovat,
jestli si neodpustím způsoby,
jimiž malé děti slídí,

pak ze vzorníku vzdechů nad sebou
načteš rok 1982,
který byl pro jedno dítě
samá ruka, samá noha,
kdy zakoplo a naštíplo si hlavu
kameninovou mísou
plnou chlapeckých horeček

a kdy Savoé zařídil,
že se v domě ta věc vůbec zjevila,
že udeřila, aby od té doby
malý přemnoha jazyky hovořil,
a přesto se nenacházel,

aby tavila se zrcadla
při každém pokusu upřít na sebe oči –

III.

Až dnes. Dívá se na sebe do řeky,
zda po pětatřiceti letech
něco přetlumočí,

šla s ním žena, nechtěla ho, pustil ji,
je s ním i Savoé, nechce ho, pouští ho,

jenže o to pevněji sevřu já
v ruce plnicí pero,
stejně mi nikdo neuvěří,
že ten muž sedí na břehu
a začíná si družně povídat s ptáky,
kteří nad ním krouží a mávajíce křídly,
rozmazávají každý náznak tečky,
deklarující konečnost básně –

Jakže?
Uptaný.

A na to poznamenali,
co si vůbec dovoluji vyzvídat,
že vidí vězněné, kteří mnou prosvítají,
jakou genocidu na nich páchám,
a než mě vyrazili,
s úšklebkem rada nad zlato:

Víš ty, co? Jsi těžký kuřák,
vyhoukej si konve se zásvětní mlhou!

A přihodili link, souřadnice,
kde za rozbřesku bývá k podojení
nebeská koza vyžraná
ze smutečních kytic.

Dostavil jsem se na čas.
Když to zkrátím, můj černý motýl
zalétaný speciálně pro životní hrany
mávl křídly a vyvolal dominový efekt
v tomto pořadí: jitro – geocaching – nic.

A protože asi nic nechápu,
zůstane vše při starém, jako každé ráno
posnídám kafe a cigáro
a zase bude na jeden oharek
tucet upálených, udělali by lépe,
kdyby z těch hrobů nevylézali,
dokázal bych se pak milovat
o chvíli déle,

a když to ještě zkrátím,
nejde mi o harém, mám jednu ženu,
jedny plíce a sakra velkou chuť
zakašlat, mám v nich střelný prach
na tisíc otázek a –

Jakže se vyjádřili?
Uptaný.

To je ta povýšenost
pasáčků mrtvých duší,
ale ve mně dusot celého stáda. 

Práší se málo, jen takové sotvaže.

A je tu vedro, potíme se,
jsme slunci sladkým dražé,
jednokomorový semafor cumlá své děti
při úkonu pata-špička
po matčině břichu a nevypíná.

My na Zemi, do smrti pohybliví.

Zde i vzteklí, drzí a neukotveni.
V každém oku jehla
za účelem vpichu do chladných útrob
naráží do tvrdé dlažby
prastarých měst.

My jako nevidomí s hůlkami,
kteří se neproťukají
z pekla své přítomnosti,
dokud je neobrátí směrem,
kde není strop.

Zde v parném létě, v jeho karanténě,
oproštěni od těkavých jedů nežijeme
z temných vlhkých jeskyní pod víčky,
nejsou naším včelstvem
a z klínu královny
neodkapává medovina.

I kdo lízne Macochu, přežije,
má své stráže.
Zapráší se málo, jen takové sotvaže.

Vyjímá je měsíc, když dorůstá,
pak na práh domu je pohodí.
Jako kočka myš.

Kde tvá Vimana, matko hvězd,
vysílám signály
z ostrova Svatých Harantů,
na vodách její Výsosti chtěl bych se vézt,
zaplatím čarokrasem v záři diamantu –

Vyjímá je měsíc, když dorůstá,
pak na práh domu je pohodí.
Jako kočka myš.

A já? I přesto, že nespadla první,
dvacátá, ani hvězda stá,
já pořád civím na nebe
a čekám, jestli mě nalodí.

U nohy kufr,
v něm kosti váženého předka,
přes ruku svůj život,
ještě obskurnější fetiš. 

Visí metr nad podlahou,
má plášť, z něhož kape,
směšný baret naražený do čela.
Teď sáhl do kapsy.

Pane! Toto není balíček karet,
ale Vašich dvaatřicet životů.
Myslím, že nejste si jist, který že to list
právě hraje prim. Hm?

Ne, co?
Pardon, měl bych už do pelechu,
tluču tu špačky v křesle,
vyladěný s deštěm, který za oknem
buší do parapetu z plechu.
Nehodlám dumat, co jsem, či kým.

Pane! Hráč vynáší a neví,
že i trumf sedmou bývá levý,
o pravém do smrti netuší.
Až do krematoria! Chápete?

Chápu. Pustí Ave Maria?
Může být.
Tu od Schuberta.
Může být.
Malá hostina?
Může být.
A popel do Vltavy?
Může být.
Hraješ podivně, přebíjíš láskou. Proč?
Aby Vás trklo, že máte srdce.
Svršek?
Může být.
Pořád prší, postavím na kafe.
Může být.
Zvláštní. Tolik hodin, a ještě nesvítá.
Ano, pane, nesvítá. 

S kérkou po celé délce pravé paže a pravé nohy, ornament jistě končí až na úrovni klína. Mladší ze dvou dcer pražské sestřenice, jinak cizí krev, říkají. Její otec prosázel na ruletě dva domy v Pařížské. Všechny postarší muže oslovuje strýčku a nepomáhala s přípravou občerstvení.

V pravidelných intervalech odchází ze sadu na ulici, kde si balí krátké cigarety. Na zídku položí stříbrnou plechovou krabičku, z níž do tabáku přisype cosi usušeného, rozdroleného. Kouří jen krátce. Už několikrát se k ní chtěl někdo z nás přidat, jenže než se odhodláme, ona se už vrací.

Strýčku, v té kravatě jste vážně fešák, dáte mi ji?, prosí rozpustile mého dědu, který slečnu vidí poprvé v životě. Devadesátiletý muž se s úsměvem ošívá, stříhá ušima a upadá do rozpaků. Její neskutečně laskavý smích mu připomíná dívku, s níž to bylo poprvé. I jeho Irma měla tetování: 97476.

Kdo je Sára? Ta, co kouří?
Čas bez okolků bere jí cigaretu z ruky,
oharkem cifry čmárá,
do kruhu polku zatančí, nic.

Je Sára ta v křesle?
Kočka bez pardonu skáče jí do klína,
župan na nitě párá,
z líhně démonů ulíže, nic.

Sára dokouřila a vstala.
S rázem tříleté chytla čas
a vymrštila jej do výšky,
ten dopadl na všechny čtyři,
zakvílel, utekl.

Utekly hodiny, dny a roky,
s přihlédnutím k Sáře asi tolik,
kolik chybí, když mne si vlasy,
avšak tak halabala jen,
víc nehodlá se zaplétat
v ostnatých drátech žádného lpění
a má-li ústupek učinit,
tak jen pro čtenáře,
aby ji poznal, a jímž nikdy nebyla;
ona sama píše, pak tiskne se,
vykoupí a spálí.

Ještě hoří. Z dobra a zla,
z roztavených protikladů
kdysi do sebe zakleslých soukolí
jen pára,
poryvy vpřed a dozadu žádné, nic.

Slyšíte to ticho? To je Sára.

Zvolil to nejdrzejší
ze všech východisek:
bez požehnání Pána, jednou rukou
vystřelil před rychlost světla
i pozvedl aperitiv.
Ani kapka na zem, ani kapka do hrdla.
Na jiskře cinzana
všimněme si dvou rysek,
na slovech, jež unesou vše,
jeho vyložené paměti.

Teď dá čáru a poletí. Od stolu ke stolu.

Jistěže by nám mohl při hlavním chodu
pouštět diapozitivy,
ale všem nám je jasné, že nafetovaný
jednou jedinou úsečkou života
tu zařídí více zábavy:
bude tak dlouho přesedat,
až mu společnost udělá prázdná židle
symbolizující budoucnost
našeho starého rodu.

Víš, co je problém,
ty nenažraná mrcho?
křičí, drže ji vkleče za nohy:
Když prvotřídní německý inženýr
chopí se rýsovacích potřeb
a začne v dobré vůli
vylepšovat posvátnou geometrii bytí!

Načež vší silou
mrštil sklenkou o parkety.

Být v říši lidí, zameteme střepy,
mít v těle krev, do tváří ji naženeme
a začneme tančit,
výskat, házet konfety,
v jednom kole byl by s námi
a jeho splín jak otep slámy
zahořel by, snad i štípl,
možná, však jen lehce, na znamení,
že v zapomnění padlo,

co zde tak těžce, tak osudově visí,
úporně odolávajíce rozbití.

Je mi toho chlapa líto, má dobrou duši.
Ale nemohu pro něj udělat nic,
než s matematickou přesností,
již bych berličkami rýmů jen urážel,
sázet věty za věty,
dokud zas nevytyčím úsek,
který napuštěn má být zmarem.

Celé to asi provedu při tangu,
když jsme na té sešlosti,
tak vstávej, musím nakročit,
chytit tvé vlasy
a zvrátit ti hlavu dozadu,
provedeme to samé, co žena,
která tě právě rodí,

která tě právě rodí, napjatá v luku,
ale s očima zalitýma štěstím,
Freude, schöner Götterfunken,
Tochter aus Elysium!
Wir betreten feuertrunken,
Himmlische, dein Heiligtum.

Hostitel se omlouvá,
ale prostor zahrady
je neustále zpracováván,
nelze usednout do stínu,
jde spíše o pecen popela,
moji milí sadaři.

Vlažný. Jak nedbalky sluneční,
v kterých se mladý nerozdělá
a starý rozpláče.

Však upustí-li, smolaři,
z verbálního násilí (zde nefunguje),
chytnou zde všichni
záslech z prapodstaty,
odštípávání jisker úhozy krumpáče.

Bezdětným dovoleno i nahlédnout:
přesunout se ke kočárkům
s novorozenci a vpadnout
do nepřítomnosti jejich pohledů,
v nichž běžně koupávají své matky,
než jim pod prádlo vetřou
olej s lásky esencí.

Zítra jedna z těch jisker
vyšlehne dětem z oček a začnou vidět.
Už zítra, dědo.

Dnes ještě narýsovaní psi
a ani vidu slechu po obojcích či útulku,
dnes září natéká, oklikou, pozvolna,

nejdříve do odboček,
kde domluvou řeší jablka pro potulku,
a pak tancem kobry
až ke konturám rodokmenu.

Vzápětí veškeré kulisy ztuhnou.

Čeká se na vnuka, až dospěje,
až se vrátí, schoulí se tu
na shnilém torzu lavičky,
zvedne límec a nevyžene ze sebe ráj.

Ji nechá. Co ale s ním?

Napaluje ho. V poklopci mu rýpe.
Tak dlouho,
dokud se z paže X. nevytratí kleště.
Jeho L. si dá sprchu, ještě to zaštípe,
pak znovu postel.

Jeho L. neloudá se v snách,
v jejich svévoli, právě tam
ji vyhlíží autor, avšak marně;
jak udál se nádech, tak děje se výdech,
zcela nesložité ovzduší.

X. se omluví a přitulí.
Riskne být zapleten v těle L.
jak v napjaté kuši,
a když napne se i on, ona jej vystřelí,
já povleču do čistého.

Je to zvláštní druh války,
jíž vedou jeden pro druhého,
poslepu při denním světle,
nazí v hučícím roji čítankového bytí,
odkopáni navzájem.

X. umí více tmy pod víčky,
ale bez obav, přítel nespí. 

Hlínou až na žulu
plus slovem až do ticha
rovná se tichu v žule a slovu v hlíně.

Jasná matematika hádky umanutých.
Nic k breku.

Vždy to končí stejně:
dva krásní, voňaví a hebcí na dotek,
oba vypráni v aviváži vzteku

šacují kapsy u kalhot
a hledají zpáteční jízdenku,
pendlují často tam a sem.

Vracejí se nezatíženi,
nalehko jak odpadlé stroupky
po ranách zhojených časem.

To nové pod blůzkou vdovy:
to ležící ladem v poli,
jímž letmo prošla noha bosa.

To haló víc popsat nelze slovy,
to vím, neboť zájmenem ukazovacím
vede mi osa –
to vlevo ženou mnohokráte prožito,
to vpravo dosud se nestalo.

Pro vizuálně nadané:
mizérie mého fyzického básnictví
tkví v přísném stoji spatném,
kdy nejsem mužem,
jehož pochovala, a nehodlám být tím,
který přivede do hrobu ji.

To jen na oko rozvážu,
to samé ona,
přestože prsty do mých se jí uzlují.
To někdy tak je.

I.

Na mě, hvězdy, mrkáte, že?
Zamávat nemohu, svázaného vleže
vezou mě na smetiště života,

ale já chtěl po svých,
postupně odhazovat,
co léty jsem nabral,
dokud úložný prostor hlavy
nezalije prázdnota,

dokud nezmizí
pach nevětratelné pseudoplnosti bytí
porodními stahy zbitého
a za tepla sešněrovaného,
bytí jištěného
od levných bund vycapenými zipy,
od luxusních kožichů
zlacenými sponami,
cestovními pasy a čipy.

II.

Na mě, hvězdy, voláte, že?
Nemohu za vámi, nedržím otěže,
vezou mě na smetiště života,

míjíme zákony, ústavy,
rozkvílená policejní auta,
navýsost neuzemněni, zeď nezeď
prolétáme pod stropy Evropy

a já myslím na všechny ženy,
které jsem musel nemít,
které právě naznak usínají v postelích,
jak nabývají pocitu,
že na čelo jim cosi kape,
jak začínají nesnášet horkou kávu

a bytostně žízní po frappé,
po dotecích ledových prstů
vyvolávajících
slastnou mrazivou výtoč
jakožto další, souběžnou menstruaci

neutralizující
pach nevětratelné pseudoplnosti bytí
porodními stahy zbitého
a za tepla sešněrovaného,
bytí jištěného
od levných bund vycapenými zipy,
od luxusních kožichů
zlacenými sponami,
očkovacími průkazy a čipy.

III.

Po mě, hvězdy, pátráte, že?
Nemávám, do zápěstí provaz řeže,
vezou mě na smetiště života,

a čím rychleji,
tím jasněji rozpomínám se
na další ruce v porodnici,
které nikdo na sále tenkrát nepostřehl,
vidím se ječící, cítím svou nevoli,
tu bolest z cejchu magnetickými póly,
předání do náruče matce Zemi,

a víc psát nechce se mi.
O sobě, o životě, o slunci v něm.
Otáčel jsem se tu jak buřt nad ohněm,
upalovaný ve výhni samoty,
a co skapalo, ani pes neslízal.

Snad větří
pach nevětratelné pseudoplnosti bytí
porodními stahy zbitého
a za tepla sešněrovaného,
bytí jištěného
od levných bund vycapenými zipy,
od luxusních kožichů
zlacenými sponami,
objektivy kamer a čipy.

IV.

Pro mě, hvězdy, padáte, že?
Ano, mohl bych si přát, jistěže,
ale vezou mě na smetiště života,

kdysi jsem si přál rozumět růžím,
miloval je, zdravil: Má úcta, dámy,

leč žádná z těch krásek
se ani nepředstavila.
Zaměstnány zděšením
nad rozmáčenou hlínou,
s vykasanou zelenou balerínou
žily jen svými kudykamy,
samé vonné achich a heč –

Chtěl jsem příliš?
Mám-li jiným dávat květiny,
aby si nejprve květiny daly mne?

Ale ten
pach nevětratelné pseudoplnosti bytí
porodními stahy zbitého
a za tepla sešněrovaného,
bytí jištěného
od levných bund vycapenými zipy,
od luxusních kožichů
zlacenými sponami,
antidepresivy a čipy.

I.

Ona sama úvozem,
on do černých úhozem,

ona rodičkou prvoharmonie,
on naposledy zavyje
komíny spálených vesnic,
jež v sobě táhne,
hrůzné Húúú vyletí jak z lokomotiv
seřazených do šiku při výročí páry –

Kdo jsi, nebojácná? Jsi láska sama?
Či snad jen planetou
na její okružní dráze,
navrátivší leitmotiv, jakési láry fáry?

Ona pak do oblak tichým přívozem,
on po svých k svému Pánu,
s letním hlomozem,

s vlnami syčících travin za patami,
jež bičují mu záda,
s hmyzem a plazy tváří tvář,
co vrhají se jak kamikaze,
aby zabili v něm slib najít věž kostela
a zhoupnout se na provaze –

Slyšíš zvony, nebojácná?
Řekni: Je to láska?
Nebo jsem úderem zplodil egotrip?

Ona ani pohled na zem,
on, pobíhaje ochozem, mává, volá,

zda nad hlubinou prostře,
až mu vařící krev bytí
zaleduje propastno,
na kolenou prosí,
aby znovu dala poznat se v kostře,

než se zřítí
s píšťalou z varhan urvanou
pod sukně rozesmátých žen
a každou ulepí flákem fugy –

II.

Ona sama úvozem,
on do černých úhozem,

ona rodičkou prvoharmonie,
co při červencích vyzývavě zakleká
do neúnosné orgie,
neboť co on v opojení zašvihá
pyžmem šumaře,
to tady pak týden bude
roztleskávat déšť.

Ano, přesně jako ten déšť
dělej mi dobře, miláčku.
Dlaní o dlaň, v poloze misionáře.
Ptal ses přeci, co je láska?

Je krásně,
zítra se s tebou znovu projde,
kudy šel dnes. Po monitoru.

Šel by po papíře, pero má,
leč inkoust zhořkl žárem
jak pelyněk pěstovaný k nevíře,
dokonce do každé strofy cpe kata.
A byť se tu třepe, míchá o život,
výsledný drink děsí: ten a ta.

Dva v jedné pointě – a namol opilí.
Co s nimi? Vyhnat je ven zválet obilí,
kde mu to udělá, ani se nezuje,
a tak dále, co ještě se rýmuje,
nakonec skončí
každý na jedné straně přerostlé louky.
Jen oni, jinak nikde živáčka.

Jen oni a vysoká tráva,
než ji ostří lidské hádky zkosí,
tupost zdupe, do hlíny vmačká –

Mám ti to zavázat? Mám to celé
vypnout, nebo jen režim spánku?

- - -

Je svěží vlhké ráno, patrně září,
vidím oba probuzené a na jiné cestě,
než kudy šli dnes:
jsou zaregistrováni v sociální síti mlhy,
kterou pro účely člověka
spředl dobrotivý les,
činí se, aby neprotržena –
neznámý muž, neznámá žena.

Která část tvého těla spí? Zalži cokoli.
A když nad ním budu luskat prsty,
dozvím se, která část tvého těla spí?

To nebolí, polštářem.
A když se ztlumím
a budu žehnat tím luskáním prstů,
dozvím se něco?

- - -

Není režnější nitě
než v brokátovém závěsu noci,
po které jazykem, bez cesty zpět.
Riskuji, ale zatím žiji, krev žádná,
jen lehká chuť jahody
z Jenny Lane Lipstick, UV 05.

Proč se směješ? Vím to přesně,
i co párat, věděl bych.
Jenže pozdě. Už tu nejsme sami.
Syrové ranní světlo z rozvášněných těl
odlomilo dvě další: panna, mnich.

Bez posilovny, bez chemie, čistá příroda. Mouše by neublížil. A naproti němu teta s 60 kg živé váhy, která právě sekla o stůl s pohárem červeného a se smíchem zapištěla: Dvě ne! Tušíce kopec srandy, přibíhají děti. Moje tchýně obrací oči v sloup a v jakémsi ochranném mateřském reflexu bere si nejmladší vnučku.

Dvě tam nenarveš, milej zlatej, o co se vsadíme!, zaržála lehce ovíněná dáma a hmátla do kabelky pro peněženku velikosti reálné cihly. Trhnutím ruky ji rozevřela a tasila dvě plastové karty, jednu se zlatavou patinou, druhou s nápisem Globus Bonus – věrnost se vyplácí.

Nakonec to Ruda ještě vylepšil: poklekl na koleno mezi popadaná jablka, mohutné roztažené ruce zatíná v pěst. Z hrdla se mu dere vítězný ryk – a v jeho legendární mezeře mezi horními řezáky skví se zaseknuté obě dvě karty, a k tomu navíc pivní tácek. Děti se smějí, tleskají a poskakují, teta se drží za draze udělanou hlavu a cosi ječí.

Odkudsi se vynořuje moje sestra propadající se studem, usliněné trumfy vytrhává z tlamy svého manžela a utíká s nimi pryč, vstříc polím, lesům a obzorům. Až ve Vídni se zastaví. Až v Římě. Co nejdále od téhle zoologické a aspoň na pár dní bohatá.

I.

Vole, a dost. Říkáš jí
Janýsku, ty nemáš srdce,
a přitom do něj sázíš
jednu křivdu za druhou.

Divíš se, že sklízíš neurvalost?
Zraje při srpnových tmách
a chutná jí odporně,
jako zkyslý mošt říznutý hrstí soli,
který slunce za úsvitu přepálí
na čistý líh, aby vetřela jej do lýtek
a vběhla do polí –

II.

Vole, už běží,
ňadry proráží nastavené oltáře,
jakési tenké průsvitné svěží blány,
jež vztyčují se, aby ona jimi skrz
a v ní i všechny další, ulepené od slz,

aby ty ženy vzaly se za ruce
a společně prolétly
očistnou sprchou jitra,
zábleskem trvalé panny, zábleskem,
který v noci ta, kterou obejmeš,
záměrně nevystínuje tak zcela.

III.

Vole, to proto, že netušíš,
koho v tobě miluje, když rozhodl ses
pro výčitky v peřinách,

jakou mocí disponuje
při otevřeném okně,
to pak zleva zprava vítr-biřic a fí!
Tatam je kibic
a ty náhle nahý až na paty,
jak socha antického filosofa
se skloněnou hlavou,
s prsty zaťatými do kořene nosu,
ztrácíš řeč –

IV.

Ztratil jsi řeč? Vole, tak zpívej!
Rozkmitej hlasivky, ať ony tasí meč,
nějak ten srpen zajít musí,
když ne na úbytě,
zpívej ostrými ve vzrostlém žitě,
ukaž, jaké ráže je tvůj dech,
když cepy a to všechno
už válí se jen v bazarech,

a víš co? Zůstaňte na té chalupě
třeba až do zimy.
Hlaď ji tam po vlasech, šeptej
Jani? Pražský hrad zachvátil požár.
Jani? Spadl Nuselský most.
Jani? Asi nás oba vyhodili z práce.

Se pousměje, oči přivřené, ví, že lžeš.
Co tu hoří, jsou dvě těla.
Právě ta se brzy zřítí.
A jste velmi zaměstnáni.

I.

Za plného bezvětří,
za humny v meziplotí
chvějí se trávy. Víc a víc trav.
To světlo kolem není ráno,
to na stéblech není rosa –
ony se potí, pnou, sténají,

jedna tráva dělá druhé,
co ta první ráda má,
až vzdušné zámky povolí
a vyhřezne smršť Adama,
smršť mlýnků mámivé rozkoše,
vířených palci mihnuvších se Ev.

A jde těch dívek stále víc.
Kdybych stavět je měl, tak hudbou,
která lásku snáze odděluje od plev,

a dále do not zapsal bych:
když po té lechtivé louce
spolu s chlapci procházejí se bosy,
že nad Ouvarem hřmít počíná,
že krajinu prostupuje
a bezvětří obtahuje cosi,
co tu bude coby dup,
co káču psího strachu mrská u chalup,

jistě bouře.

II.

A pak Ouvar pod jedním bleskem
a rudé střechy zmalované leskem
táhnou té slotě naproti,
lákajíce na nedomykavost krovu,
kterou tesař tu ponechal,
kde v spárách úkryt pro autora,
kde domov můj.

Ale neprší. Jestli někde hučí tekuté,
pak je to slza nevsáklá
do vrstevnic mozolů těch,
co tady do úmoru dřou:
čím slanější,
tím menší hospodáři škoda,
čím sladší, tím větší hřích.

Sladké? Ochutnal bych!,
zvolá Adam, rozkročený
od východu k západu,
a svede špás v chór
a chór najde si terč:
pozemskou voliéru, zvěř boholidskou,
jež shodila křídla a nasadila paroží,
ohnivý keř aby rozmetala –

III.

Ležela v klidu, malá.
Neuhořela, jen to zabolelo,
jak se potopil,

rozevřela nohy doširoka,
cítila, že oceánem tmy letí mírné ryby,
že do huby nastřeluje se jim
žhavé klestí
a ony zas v hlubinách mizí,
už se zuby, s čelistí žraloka,

v klidu ležela, malá,
a leží na něm dosud, oba vyhřátí,

probírají těla, svědivé maso,
nespěchají, užívají si tak,
že mi zpomalují báseň,
abych si prohlédl biče, pod nimiž
gejzíry krve před dopadem
tak omamně cukernatí,

leží v klidu, malá, drží pevná ňadra,
a on pecky višní do nich střílí
a nervózním smíchem plaší chutě,
jež stále více plané,
myslím, že už brzy její miláček vstane
a celou vahou na ta prsa stoupne si
a zaštěká do krajiny po krajině břišní:

Lese!
Mezi kmeny zakládám kmen,
mezi tvými teď porostou moji,
jako tvé děti i lidské se vzpřímí,
úplně slyším ty jejich koruny
sešikované v roji, až čeří se rybníky,

člověče!
V těch vodách jsme se milovali,
zůstaly po nás sladké,
a dosud stále rozkoš v přílivech
přiráží na naše vybělené kosti,
rozkoš jak loď se zaseknutou plachtou,
jejíž tisíc a jeden sten
už tisíc a jeden rok
svíjí se v křečích bezobsažnosti –

IV.

Při svítání mlha s lehkými tóny kouře.

Dobře, ptáci, už vstávám,
i já chci vidět zázrak,
jak neskutečně rychle
hojí se jizvy bouře za plného bezvětří,
za humny v meziplotí,
kde chvějí se trávy. Víc a víc trav.

To světlo kolem není ráno
a na stéblech není rosa,
to milenci se potí, pnou, sténají

a tráva je studuje:
zalezlá v knihovně polibků
až vzadu na tichém místě,
kam nedolehnou boje,
listuje grimasami tisícera orgasmů,
načítá blesky, hromy, ohňostroje

i všechny zkraty
z experimentu sebenebe,
tělesná postižení, jež nesežehla hranice
ani pec krematoria, načítá v dějinách
první, syrový nápěv Ave Maria
a chrlí jej vzhůru do oblak –

V.

Jindy ještě spím,
ale dnes jsem zvědavý.

Na mrak nad Ouvarem,
na bouři, která štěpí stromy,
která práh všech prahů z nich sbíjí,
a přitom neleká,

jindy stejně jako vy
utíkal bych do daleka,
ale dnes ne, a není ani kam,
poryv větru už smetl
veřejné i neveřejné domy,
nezůstal na kameni kámen,
neboť sebemenší barikáda
nesmí lásce v cestě stát,
lásce vás dvou při návratu k počátku.

K jízdě na hřbetu hada
lačnícího po svém ocasu,

k bohaté snídani po vášnivé noci,
kterou si v županech
servírujete na terasu,
a kde čas od času ruku zvednete
a nabídnete obzorům.

Není to sklenka džusu, po čem touží.

Jiné přehlédni, mně naproti pojď,
jsem vlnami zmítaná,
pohaslá v bouři loď
a čekám, až spustíš
své prsty mi po těle,
až desatero kotev v hlubiny ztemnělé

sjede a jak drápy dravce do kořisti,
jak náčiní zahradníka do tlejícího listí
zasekne se a krev zas obarví mé rety,
nevzhlížej k jiným, mně vyjdi v ústrety

a hvězdami se řiď;
těmi, jež přiznat si dovolí,
že byly vždy a zůstanou
jen kamennými poli,
dokud lánům slunečnic
nestrhne lživé masky
síla slova na L, co má dvě samohlásky,

jiné přehlédni, jemu naproti pojď. 

I.

Má místo v čele stolu,
ale cítí se jak na trní.

Má také několik rodin,
několik životů, a když oči přimhouří,
vidí je slité v jakýsi vývar,
vidí je v té polévkové míse,
jak se z nich kouří,

první se obsluhuje dcera,
aniž by tušila, co kde táta uvařil,
možná ale něco tuší její srdce
prodloužené do ruky,
která nalévá jen tolik,
aby se neřeklo,

a ještě méně hlavy se vznáší
a klesá po jeho levici:
v prostoru syna houkají parní vlaky
a zastavují na Vyšehradském nádraží,

a asi by ten malý snílek vůbec nejedl,
kdyby odér oleje a secesních doutníků
nezadusila pachová stopa
s pořadovým číslem 2018,
stopa, v níž těká vůně ženských prstů
a čerstvě natrhaná petržel,
provázená láskyplným Jezte –

II.

Má místo v čele stolu,
ale jemu je uctívání cizí.

Pozoruje děti,
jak po lžicích napolykaly svého otce,
jak zapružily v nohách, odrazily se
dynamikou slastného nerozumu
a teď jedno i druhé mizí.

Jednou se nevrátí ani hladové,
řekl.

Žena neříká nic.
Oči se jí zalily špinavým nádobím,
rukávem ho sklízí.  

Být jiné časy,
hledám kotelníka na loď se vzteklinou,
která brázdívala po mých slinách,
ale už není po čem plivat.
Sám sebe maje do úplňku vychladlého,
pozoruji měsíc, jak atrofuje
na žluté kolo pokryté náledím
pro každé Vivat! –

Děti, budu teď dělat,
že nevidím váš skafandr,
vraťte se nohama na zem
a kopněte mi nůžky,
sledujte, jak se vystříhávám stromů,
jež mají potenciál ještě cosi rodit,
a čímže to polepuji okna domu,
aby do sadu ven pohled
filtroval jabloně,

a být jiné časy a mít kleště,
páčil bych je s i s kořeny,
když už se nemohu
vybít na zubech šelmy, které nevěřím,
že je tím stříbrným lvem,
tím stříbrným větrem
a vůbec ničím drahým
v trezoru mého srdce,
k jehož úplnému vyplenění
brání mi jen rodný jazyk,

ale být jiné časy,
úkoluji kotelníka na lodi se vzteklinou
a nevyrábím koláže
jako násypky vedených řečí,
jako nějakou uhelnou náhražku,
jedovatě štiplavou
a přitom neskonale línou
ohřát ruce na jinou teplotu,
než k potlesku sobě sama
při odcházení –

Děti, kdyby se teď zastavil vesmír
a já vypadal jako Ježíš
chystající se žehnat,
posuňte temena svých hlav jinam,
odkazuji vám k tomu
všechnu svoji sílu,
někde to slunce vyjít musí. 

Máj, přespolní děti chystají se do školy.
Rozsvícená stáj, punčocháčové napětí,
z všeho se vyspaly, svlékly.

Za odštípnutý smalt vany
může namočená špína, v níž bobtná
plyn vzteku, ale marně,
v dětském věku nahota válku nenosí.

Bojový bubínek má tenké blány,
jen takové dun-du-dun,
jak koupelnou probíhají bosy,
a navíc, v každé části domu narazí
do měkkého, neboť matka,
či její matka –

dnes obě rozechvěny,
až s taškami na zádech
děti zamíří k otci
a on jim na poslední chvíli uhne.

Až ty malé vyškolí
nepoznanou rozkoší politá třísla,
skřivan vymrštěný z klína údolí.

I.

Pot z čela setřeli jste
a vykopali to, tak jste to přeci vykopali.

Milenka zkaženého vzduchu
slastí zryčela, já ohrnul límec.
Hlavu teď skloním pomalu
šikmo dolů, zdráhaje se podívat,
čemu všemu lopaty utnuly tipec,

tak třeba mé dobré náladě.
A pietě, z níž trčívaly drápy ďábla
ošetřené pedikúrou mrazu
do hlubokého míru.
Teď nad přeházenou hlínou,
jež k válkám stavěla se hluše,
jak včely nad zbořeným úlem
mihotají se bludičky-duše,

zdalipak mě, lásko, poznáváš?

Byla jsi loukou, kterou já probíhal,
a navždy si mne obtěžkala
tolika plástvemi strof,
že kostry zde pochovaných vdov
berou podobu trakaře
a koulejícím okem velikosti obruče
podjíždějí na loktech plazivšího,

avšak tvůj šťastný mrzák
vždy smýkne se,
vlastně ani neví, jak na běsy pnutí,
na ty vytrčené prázdné náruče,
kol kterých sochaři krouží,
alegorii zoufalství studujíce,
jejím chladem uhranuti –

zato vy, vy pot z čela setřeli jste
a vykopali to, tak jste to přeci vykopali.
Milenka zkaženého vzduchu
slastí zryčela,

ale teď, ve vlastním zájmu – zmizte!

II.

Vkročilo sem živé dítě,
celý vějíř třináctiletých chlapců,
kteří neustále ovívají prostor hřbitova
jak nějací kolibříci, živé dítě sem vešlo
a oře, sebe seje, pak sklízí se,

Rušikvas!
Šeptají si napůl vyvrácené kříže,
leč divoká vůně jeho pleti
neutralizuje jakékoli premise,

celý prostor svou všudypřítomností
paralyzuje a polyká, polyká lépe než
milenka zkaženého vzduchu
a znovu pohřbívá pohřbené –
jedna za druhou projíždějí rakve
jeho srdečními komorami
jakožto původcem všech kaplí,
vizte, jak vdovám náruče sklaply,
jak vděkem na kolena padají
a znovu ruce rozpřahají,

ale kdo se chce v třinácti
ještě nechat chovat
nebo touží po objetí nějaké paničky –

- - -

Schoval jsem se za roh,
když omyl si obličej plamenem svíčky
a mezi černými leštěnými pláty
se jmény nebožtíků
jal se hledat zrcadlo,
v němž na jeho rameni
měkce položená tvář,
tvoje tvář rozzářená pýchou,
že nezapomněl,
a jak pohledný muž z něj roste –

III.

Vykopali jste to,
tak jste to přeci vykopali.
Rozumím, jistíte se,
špendlík a stuha s nápisem hosté
je jediné, čeho jsme tu majiteli.

A můj syn zase chápe,
když při návratu do světa
prostupujeme hřbitovní zdí,
že stále víc se zpožďuji.

Považuje horečku
za fatu morganu ráje, miluje ji.
Tančívá s ním, vysoká a nádherná,
jako Anna odnaproti,
na kterou si často myslel, a?

Chtěl její šaty – má je,
zpocené dlaně zapřené o vlnící se boky
načítají jemnou strukturu látky,
o níž ví všechno,
v jakési náhlé vlně jasnovidnosti
popsal by i tkací stroj a z vlny příze.

A to je vše, dál nebude nic.

Ono se to lehce básní,
ale když v nulté míze
tolikrát předávkované oči
chemií erotiky vypovědí službu,
když se nad třiatřiceti kily živé váhy
skloní sám Savoé a s citem,
tak, aby nestrhl si závit neštovic,
do každého tělesného otvoru
našroubuje roubík infikované tmy,

kdo má na co ještě sílu?

Považuje horečku
za fatu morganu ráje, miluje ji.
Nechce-li on sám,
matčin polibek na čelo nic nevysaje,
vykašlal slova spi a synu.

Má svou Agnes a má i jiné hračky:
palcem a ukazovákem vtahuje
nesmrtelnost vojáčka z cínu.

Že tu moje děti tajně vyjídají hrášek z chlebíčků. Syn je odvážnější, nebojí se pro kořist nazdvihovat plátky salámu. Čelit strachu vydrží dva tři talíře, pak utíkají za stromy, odkud pozorují cvrkot a domlouvají další nájezd.

Mám je teď metr od sebe a blízká přítomnost otce dělá výpravu ještě dobrodružnější. Najednou postřehnou, že se jim dívám do očí. Ztuhnou.

Z tváře se mi snaží vyčíst výtku, avšak jediné, čeho se jim dostane, je výjev tuctového chroupání slaných tyčinek. Chvíli mě baví držet oba prcky v napětí a pozorovat jejich zmatení, vzápětí se ale přistihnu, že netuším, jak svoji lehce nejapnou hereckou etudu ukončit: jestli té lumpárně spikleneckým úsměvem požehnat, nebo se zamračit jak večerní obloha nad námi.

Není vám už zima, děti?, ozvalo se mi za zády. Ne, babi, vůbec!

Všichni jsme jí zalhali. Já nejhlasitěji. 

Budiž.

Ale vrať kojnou,
vrať mi chuť rodné říše,
kde bují ostrá koření,
kde změť jejich šťáv
vítr jednou za čas přepíše
na trny kol spánku,

a hůl mi hoď,
protože teď a tady hodina vlka
a té zkusím zpřelámat kosti,
než utrhne se na popel všech hostí
všech slavností
v jabloňových sadech všech,

než vyhrabe ze dna v ohništi,
co nikdy nehoří,
co jen se ožehne, lehce –

A budiž takovéto noci
i každé jedné příští
česká zem lehká
a dá vyklíčit, co já vím,
třeba jitřní humoresce,
i za cenu, že na chléb jí síla už nezbude.

O to tě prosím, osude.

Rodinná slavnost v jabloňovém sadu | básně z let 2018–2019

Herculaneum | Pierre Slamich, CC BY-SA 2.5
Dole na Osmatřicáté | Michiel Hendryckx, CC BY-SA 3.0

zpět na úvodní stránku