p r o l o g

Trápení, na tom nic není, 
na netrápení něco bude,
něco jako voda,
něco jako mouka,
něco jako sůl.

Bude křupat
při stisku rukou mezi muži,
vkládáno pod jazyky žen v objetí,
spodní prádlo malých dívek
jím bude vonět
a rozkousnutý kmínek zatónuje
chlapcům dech a měch a píšťalu
v té nejjemnější jejich kůži,
než sami jednou počnou sít.

Pijákům rodinného žalu,
usilujícím o děti,
radím zavěsit se do obrazu mé matky
a zkusit ji hladit po bílých vlasech,
bude je mít spletené dle kořenů jabloní,
přesně až do poslední vlásečnice.

Kdo v dlani ucítí šlehnutí biče,
ať někam zmizí a rychle se pomiluje. 

P169 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

H e r c u l a n e u m

I. 

– Tak jak to bylo?

Bylo to takto: visíc na otevřeném okně
v třístém patře suterénního bytu
ptala se větru,
zda pro ni rozmetá hloubku ulice.

Běž a řekni jí to. Běž!,
strkal ten metař před sebe pomocníka.

Jste na úplném dně, slečno,
pípnul novopečený anděl
a hlas mu přeskočil do barvy,
jíž sám se polekal – právě této ženě,
přesně tímto odstínem
kdysi dávno koloroval oči
její čerstvě narozený syn,
tehdy krásná Římanka měla na řasách
háčky podobné bodláku,
dostala je výbavou od Herakla
a byly speciálně uzpůsobené
na pláč v G-moll, zachytávaly ho
a roztáčely kolem zorniček
do takových vírů, až nářek nemluvněte
rovnal se zkoušce sirén.

Zde bych andělovi dosvědčil:
opravdu se stalo tradicí,
že kdo ve městě k obědu prostřel,
jen usrkával vařící,
neboť za zdmi jedné z vil
v paralelní sluneční soustavě
všechny obíhající planety
žhnuly teplotou novorozence
a každá jedna kolem lásky.

– Co ještě jste slyšel?

Dívej se mi na oči, maličký,
budu teď zpívat, abych neusnula,
jeden koník dobrým sluhou,
druhý koník všech zel pán,
hopsa hejsa číše s duhou,
hejsa hopsa lávy džbán –

– Pamatuje si něco ona?

Nic. Tvrdí, že v Itálii nikdy nebyla
a myslím, že se tam jen tak nepodívá,
jako matka samoživitelka
bude mít problém zaplatit nájem,
natož nějaký zájezd.

– Děkuji, můžete odejít.

II.

Začalo pršet.
Před budovou jsem se přistihl,
že vůbec nechci vstoupit do ulic,
každý taxík se už mihl,
zatímco já teprve zdvíhal ruku,

jak ale vypadnout,
protáhnout se městem skrz a minout
všechna ta okna přilepená k chodníku
alias příští hrobky,
když jediné k odletu, s výjimkou snu,
jsou křídla uhnětená z placenty a slz,

nakonec jsem vykročil,
téměř se rozeběhl. Fandit.
Řev běsnící sopky je nic proti tomu,
co se ozývá
z oken porodnice u Apolináře.

- - -

Neučesaný epilog, uzavírající báseň
podobně jako dopravní značky
nedalekou magistrálu:

Mocný žár, stroje a otroci.
Dlouze si je prohlížím, dost je tím seru.
Vezmu si brýle na zatmění slunce
a spařím tři a půl kila života
přisátého k bradavce prsu
jednoho z asfaltérů.

Vy si vezměte župan,
kartičku zdravotní pojišťovny,
těhotenský průkaz
a prohlášení o jménu dítěte.
A čekejte. Buďte trpělivé,
je vás moc, těch,
které z porodnice neodvezou muži,
a nová cesta bude luxusní.

Dělá se na ní každý den,
dělá se na ní každou noc.

P134 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

V e  d r u h é m  m ě s í c i

Řeklo by se blázen, 
postupuje však systematicky, příklad:

usušené, jemně namleté, popsané,
všecky ty trylky jara
v papírových sáčcích
vysype na hromadu,
nad ní rozklepne vejce
a celé nechá zapéct pod sluncem.

Jenže chtějte něco
od únorových paprsků,
poflakujících se střední Evropou,
když jediní, kdo jim v té době dá práci,
jsou žebráci z velkoměst,
kteří o polední pauze korporátu,
nabodnuti na lavičkách,
povolují kravatu a lapají déčko.
Zapomněl jsem na důchodce?

Přezíravost lidí k čtveru ročních období
ve fázi zkoušek,
kdy každý sáh přírody je ladička,
doba, kdy se duch vrby
teprve učí napínat struny
a kdy kolega mu radí,
aby konce neodštípával,
protože člověku se musí naznačovat,
toto je ten důvod.

To je to bláznovství schopné
přehlédnout Ježíše na kříži
a vrhnout pohled na samotný trám,
do jeho struktury,
poddat se bičům napuštěným
celulózou, pektiny a pryskyřicí,
překultivovanost ducha a těla
sešlehat do jednoho bodu,
do bodu setkání
s podstatou sebe sama,
aspoň tak si to maloval.

K svému zklamání přežil,
ostatně jako každý rok.
Celý březen a duben se bude vracet,
v květnu jej zasypou šeříky
a oznámí, že válka skončila,
psychiatr zakáže vycházky v přírodě
a oznámí výsledek výtěru slin:

pojmuly chuť starozákonní msty
z hlubin vyplavené na hladinu vědomí,
miligram touhy po čiré agresi,
vatovou tyčinku si nechte.

On ale agresí neoplývá.
A dopídit se k ní v kruhu rodinném
bude nemožné,
všichni mu jen opatrně tisknou zápěstí
a vlídně na něj promlouvají,
je přeci blázen.

Snad v noci změnit heslo na wifi
a ráno onou tyčinkou
přejet po displeji telefonu
své náctileté dcery,
nabrat opar jejího nasupeného výrazu.

Jenže to neudělá, i tak je krásná.
Ještě nerozkvetla,
ještě z ní nikdo nic netrhal. 

P176 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

D e n  ž e n

Natáčím: má zavřené oči a mlčí, 
jen jeho ruce vykonávají pohyb,
jímž přes smrt přehazuje
plášť neviditelnosti,
což si žena sedící u lůžka
vysvětlila tak, že by otec rád ještě
naposledy pohladil svou vnučku.

Vypadalo to, jako by malá Tereza
obešla postel, přitom ale obstoupila
celý život jednoho muže.
Celých osmasedmdesát let
v jejich nahé pravdě.

Nepociťoval před ní stud,
až po krk vězel ve vaně
napuštěné mlhou, spletené z kopřiv,
divokých malin a jiného trní,
které bujelo za rodinným domem
a vždycky mu pilo krev.

Otevírám dveře všech místností
a vhazuji ten plevel do váz,
z mých dlaní vlétá v ně naráz
a do tebe, dědo, elektřina radosti,
zpívala Terezka a převáděla člověka.

Natáčím: má zavřené oči a mlčí,
uvědomuje si své ruce v pohybu,
jímž přes smrt přehazuje
plášť neviditelnosti,
což nikdo z přítomných nechápe;
její šatník bývá natolik decentní,
že podvazku ni sukně cíp.

Bavme se o módě!, RIP!,
vyjekla dívka do ticha.
Dospělí ztuhli. To bylo na zabití.

Natáčím ale dál, až teď počne
pravé, kruté šílenství miliónů pixelů
vecpaných na prostor 16:9,
zítra ráno se matka vzbudí neodlíčená,
zítra ráno se dcera prvně nalíčí.

P129 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

R o n y  t o  v z d á v á

Já mu tu Sychravou zahraji, 
ale musí shodit kalhoty i spodky
a řehtat se a plácat do stehen,
jak jinak chcete zatlouci sebevraždu,
každou noc ten chudák
ztrácí chomáč ochlupení, smrt si ho
hřebelcuje jako plnokrevníka,

ne, Rony, až povolím uzdu a vypustím
drony, za nimi tryskem se otočíš –

Já mu tu Sychravou zahraji, ale ty běž
a zezadu jej nahého obejmi kolem krku,
jen přitlač, dech by měl zavonět liliemi,
jak jinak chcete zadusit sebevraždu
než deskou lásky z kalené ocele,
zahřáté na teplotu lidského těla,

ne, Rony, seknou tě dvě tři špony Boha
a ty jimi proskočíš –

Já mu tu Sychravou zahraji,
co si pamatuji, jeho pochybnosti
o sobě samém konkurovaly
propustnosti římského betonu,
jak jinak chcete čelit sebevraždě,
nehodlal otevřít,
naštěstí jeho bývalá má klíče
a v mobilu mé číslo,

ne, Rony, my nepotřebujeme telefony,
když tě volám k sobě blíž –

Já mu tu Sychravou zahraji
a klidně na hřeben zastrčený
v zadní kapse podzimu,
odvezu ho na první strniště za Prahou,
jak jinak chcete
předběhnout sebevraždu než vraždou,
výrobou šedivé přespolní kauzy
na koberci posetém ovesnými hřeby,

ano, Rony, ser na démony,
Věra tě obleče
a pak ti pomůžeme do auta,
já mu tu Sychravou zahraji,
už si, brácho, někdy viděl,
aby měl řidič při jízdě nohu za uchem?

Jak jinak chcete zesměšnit sebevraždu,
sám vítr tlačí nás, to on zrušil střechu,
odepnul bezpečnostní pás,

ano, Rony, sevřu ti teď ruku,
ať nedojdeš úhony,
a ty se pomalu postavíš –

a já mu tu Sychravou zahraji
a veškerá hmota rodného města
prostoupí jeho lebkou jak nůž máslem,
jak jinak chcete umlčet sebevraždu,
kdesi vzadu do tečky hroutí se
třicet dva let šlechtěné souvětí
s rysem tasemnice,

ano, Rony, znovu stáváš se
bezúhonným, jen trochu páchneš
a už nebydlíš,

a já mu tu Sychravou zahraji,
má dvě nohy,
bude tedy na dvě doby, má ještě
devadesát miliard neuronů v mozku,
ale stejně to bude na dvě doby,

a na rovinu přiznávám,
že předchozím výrokem
ruším geometrii dramatu,
neboť zde musím přepočítat
její posvátnost: Je tu hlava,
která sune tělo po té vymlácené zemi,
a je tu srdce, jež cítí polku
zapřaženou v pluhu tak,
že krok sun krok vyorává
listopad plný dnů.

Ano, Rony, vím, že v mlze
povýšené na záclony
visí oběšená bílá kočka.

Stejně jako vím
o řádku zamluveném sebevraždou,
která se nedočká.

P155 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

V á š e ň

Zůstaneš-li, uslyšíš,
jak v pět ráno bije tíž,
že stropem cosi pne se,
že handluje se nad mým čelem.

O mně beze mě.

Dobře mi tak, když odmítám
zpomalit vědomí pod rychlost světla,
cele zadřený v bdělosti
a několika prsty ruky v tvé.

A tak zůstaň.
Ucítíš, jak v pět ráno bije tíž,
že stropem pne se černá růže
napuštěná olejem, jen oči rozkapat.

A kupce má jisté; každý je má.
Kdybyste v ložnicích lehávali
s rovnými řasami, nemáte je,
a kdybyste ty handlíře s vášní
zvážit dokázali, byla by to ona tíž,
v pět ráno.

Promiňte, že se opakuji,
nicméně čas je jediné faktum,
jehož se mohu držet,
plavaje v rozpitých obrazech
a při snahách žen po mém boku,
jež hází mi lano jen jako.

Už slepého přitahují si mě do klína
a já tu vůni znám:
ta černá růže napuštěná olejem.

P156 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

B i t v y  n a  k o b e r c i

Krapet se zdráhám 
vyprávět o art-ah-haram,
o místě v bytě,
na němž, když zakleknu,
každý oceán začíná být tichý,

o vodách tak mírových,
že vyplavují pomýlené mnichy,
jimž nepřestává modlit se brada,
vlny je vyvrhají jak zadřenou třísku
a jejich víra tradá,
ponížena bude tu do zrnka písku,
neboť božským půdorysem zde
celá pláž, až ta plá.

Dále k mnichům:
odpadem z vany drápou se mi sem,
někdo s prosíkem, jiný rváč,
zatímco naloženo mám
na levém koleni, a co když ho
doměřím proti křesadlu slunce,
co když jím pohnu a vyrobím
zapalovač a mysl má v přískocích
krytí mraků spolyká?

K těm mnichům ještě:
za dveřmi koupelny čekají,
já váhám,
jsem mimo výseč art-ah-haram,
ale jak nebýt hostitelem
jejich vznešenosti
a jak nebýt hostitelem jejich špíny,

zdravím, si klekněte,
pak škrtněte a zhrouceni hořte,

něco podobného teď udělám já
s cigaretou u okna
z roku sedmdesát pět
s výhledem na dětské hřiště,
tam dítě, chlapec sedm let,
vzhůru nohama láme se v zeměkouli,
a až spadne, až rozbije si svět
a nahmatá bouli, uteče s ní kam?

Vím to, leč poněkud se zdráhám,
pyšnit se art-ah-haram,
místem v bytě,
na němž, když zakleknu,
oceány utápí se v tichu,

ještě k vám, mnichům:
slzí mi oči – mohli byste ochutnat,
zda poznáváte sůl?

P128 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

H a d í  t a n c e

Smím prosit?, táže se marně, po tisící. 

Pak do živého v sobě zahryzl se sám.
Skrze zuby cedí krevní řečiště,
kmitáním špičky jazyka rozmetává
stigma sofistikovaného otroctví
od mysli k srdci putující.

Tančí v kruhu, točí se jak pes
v snaze vykousnout na zádech
bodnutí, jež kdysi přetaktovalo
metrum jeho tepu,
tančí u okna a tleskaje zápěstími
bohy provokuje,
dokud je přísnost nedonutí
zhrubnout v ubohé tři rozměry
skleněného střepu –

Nikdy nejsi svobodě blíž než teď,
když ten ostrý úlomek
zvedáš z podlahy,
a nikdy jí nebudeš dál, pakliže –

a tak s ním tančí,
vytáčí se všemi jeho průhlednostmi,
jež si ho vodí za spodní čelist,
aby se nebál hryznout do živého v sobě
a skrze zuby procedit krevní řečiště,

tančí tu před námi
čím dál víc rozevlátý,
tančí tuláka po hvězdách
stylem válečného kripla
a pachuť olověných protéz plive
a též zlatý písek, jenž k patru úst
lepí se s úmyslem omámit karáty –

Je prosím mezi přihlížejícími někdo,
koho ten muž před pěti sty lety
ponížil, a dosud žije,
krmený touhou po pomstě?

Máte poslední příležitost
nastavit nohu do jeho přískoků
po vašich dosud prázdných hrobech
a doufat, že o vás zavadí a uštkne.

P133 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

N a  s o u t o k u  T e p l é  a  S t u d e n é

Nestěžuji si tu. 
V téhle nadmořské výšce
rukávec beránků,
jež napásli se nebeských sedativ,
a mé já zatlumené v krytu,
na který můžete zaklepat,
pokud vás zajímá, jestli jsem živ.

Klepe se tak,
že vystoupáte na Mrtvý Luh,
vytrhnete statnou kopřivu
a šleháte s ní o stěnu větru.

Když nosem natáhnete
její štiplavý zemitý pach,
budiž to znamením, že nespím,
že rozhýbal jsem nohy, z tíhy sladké
vyrval je a při povzdechu ach
dal krvi zas kolovat.

Pijte, co bych neudělal pro pocestnou,
když trápí ji žízeň.

Pijte, já vím, že za moc nestojí,
sám jsem kdysi vyprahlý
scházel do Čech, s horečkou zlatokopa
odloupával omítku kostelů
a hrudky drtil mezi zuby,
jestli v nich vláha slz Marie při porodu,
kdyby aspoň stopa –

Nikdy nic.
Opouštěl jsem ta svatá místa
dojatý pouze sám sebou.
A takový založil jsem rod.
V roce nula, bez Krista.

Od té doby
tucet sebestředných generací přiteklo
a vyschlo, aniž hladina se pohnula,
až do třinácté
kámen hodil kdosi bez viny.
V rozestupech kruhy
vymizely do ztracena,
mně pod očima zůstaly dva poslední.

A tak pijte, jen třeba svlažte rty,
ať znovu ve vás ohlásí se síla,
jež svému projevu napomáhá tím,
že rodí si bytost s titulem žena,
a mně v žilách ať ztuhnout zas může
ona parodie na krev,
v níž koluje chemie prvotní zrady,

vím, jak trpělivě ji filtrují mokřady,
jak bez ostychu ostrými tu pálí
reflektor měsíce –
ale já neuteču, já jen nohy rozhýbal,
z tíhy sladké vyrval je a při povzdychu
dal životu zas kolovat.

A teď už zase musím spát.
Odstupte, Marie, ať vám neublížím.
Štěrbiny mých zavírajících se očí
mají sílu lisu.

P137 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

S e n o s e č e

I. 

Červenec dorazil. Tesařům žehl líc,
střechy vyhnal kolotočům vstříc,
žence ke kosám.

Co na šťavnatých loukách
vypadá jak úprk vyplašených srn,
jsou běhy nasáté rozkoší
neposkvrněného početí,
každým výskokem drnknou o vzduch
napjatý do tětivy, každou chvílí
pod košile vykasané dřinou
vymiluje se vlahý vítr.

Zplodí dvě bouře v lásce,
jejich rozdíl na jazýčkách vah
dá příchuť žitné kávě
od úst k ústům kolující
v otlučené bandasce.

Jejich rozdíl na jazýčkách vah
byl by i jiným pojmenováním vášně
při francouzském polibku
milenců v trávě,
kdyby i dívky dorazily, s červencem.

Leč on zjevil se sám. Tesařům žehl líc,
střechy vyhnal kolotočům vstříc,
žence ke kosám.

II.

A pak utopí všechny noty,
jak ožerou se do němoty.

Jejich jsou ty vyplazené jazyky,
a přesto falešné,
jimi se blýskají a hřmí do stěn
vylidněného hostince.

Je pozdní večer, není první máj,
je červenec a pro dnešek
konec bouří zplozených v lásce,
a tak se zvednou, a na poklopce
zvenčí vystříkaná tma – sobec
zpodobnit nedá se
ani v jediné souhlásce,

napište jim to na sekyru,
stejně se z nich sypou
jen kulaté plechy,
a ještě samý rub, žádná líc.

Přestože velmi chtěli vydělat mince.

III.

Mohu?, zeptala se. Mě nezraní.
Všechny zvládnu nést na rameni
i své hlavy na něj položte, tváří k luně,
ona čepele i vaše rysy znovu naostří,

nemůžete si pamatovat,
že vás takhle nosívala matka,
milovat malé dítě je totiž ruční práce,

vizte proudy pod sebou –
jimi vás pronesla,
provlékla krajkami peřejí,
aniž byste se v jejich okách zaškrtili,

vizte obzor půlnoční –
i tenkrát bezmračný, a tak suchý,
až hřbety Šumavy skřípaly,
že po nich bez úhony přešli jste,
nikdo z vás už neví,
že ona každou kůru přebrala v prstech
a těmi lesy hlazenými do vyšší slasti
unášela vyprahlé duchy,

padali pak na její vlhká ňadra,
jeden po druhém,
jak sestřelení tetřevi –

I vy spěte, miláčkové,
z roboty ulevte si, ticho, jež nastane,
bude jen výrazem údivu
nad mou drzostí,
že mám odvahu destilovat těkavé,
jímž jste se ztřískali,
a hledám a nacházím
nehořlavou partituru
a čtu sakra nahlas:

rezonuje-li švih vašeho těla s tónem E,
sklízejte, vyjádříte jeho pel,
je-li však ponížený na Es,
ať poseče, kdo zasel,

zrána možná nabydete pocitu,
že jste neobstáli a nemáte ani vindru,
ale modlitba není warez,

ženou se tudy dvě bouře v lásce,
jedna otavu nabije,
druhá lebeční stěnou,
jejich rozdíl na jazýčkách vah
je přesnou tíhou vašich křížů,
heslo Kalvárie.

P147 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

P o z n á m k y  z  c e s t

Mé cesty se nestáčejí 
k Pařížím a Londýnům,
je ve snách držím a na ně se těším,
na lehounké přískoky do ulic,
jež neunesou názvy vyslovené nahlas.

A když díl šestý z koláče snídá den,
tehdy naznak uléhám,
aby Nykta obsednout mě mohla,
jedním tahem aby svlékla mi vědomí
jak slipy v té samé hodině a minutě,
kdy jsem si je jako malý
spěšně navlékal, nahotu skrývaje.

Přes ty všechny chlapce
natahuji se na posteli
a ty mi s nepozemskou něhou
zavíráš víčka, pod nimi zorničky
již rozpité v hladinu líné řeky,
pod nimi pohled vsáklý
do petrohradské Něvy,
zvedací mosty klesají,
auta se rozjíždějí,
jen mé cesty vedou jinudy.

Do vesty neušité
přimýšlíte tucet kapes,
do nich zasouváte cestovní pasy,
rozhodnuti udělat si mě,
v každém jiná identita,
jiná uzemňující facka za paniku,
jíž vám způsobuji v odletovém řádu
do destinací vítězů.

Pokud gesty založené metropole,
ponížené na smetiště lidské biozátěže,
rozloží mapu člověka,
ihned počnou přikládat
jeho tepny k svým.
Památky prospíš, ale architekt naskočí.

P143 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

P r a h a  v y d o b y t á

Už dobrých deset minut 
načítám do hlavy město
v podobě obrovského plátu
pozinkovaného plechu
se špinavě bílými skvrnami

a jeho konec v nedohlednu
a stejně tak počátek díla.

Být sochařem, dnes nehnětu.
Respekt měl bych před silou,
jindy zotročenou, aby do hlíny tiskla
vizi sobecké formy,

a jestli mě napadne
poradit se s básníkem,
tuším, že najdu jej polomrtvého
pod lavinou nepopsaných papírů,
s podélnou řeznou ránou na čele,

neboť zbrkle odvážil se do ulic,
tam si našel ženu s bytem
i jal se tvořit, nedbaje varování:
každé vibrační vlně múzy
tu spěchá vstříc protipohyb zdi,
zřejmě od vrtačky
v banální rekonstrukci souseda,
řeklo by se.

Koupím víno a tu ženu navštívím.
Myslím, že mohu ještě teď v noci,
jsme přeci ve válce
a ty nejsi jen jednou z řady, jsi atomem,
jenž obsahuje informaci o celku,

proto z tvého klína zkouším vytěžit,
proč už dobrých dvanáct hodin
načítám město
v podobě obrovského plátu
pozinkovaného plechu
se špinavě bílými skvrnami,

ale marně. Nejsou to má záda,
oč zadrhávají tvé nehty,
a co slyším, neladí s rozkoší –
jako by se tu rylo do kovu,
to, myslím, pasuje.

A že pro krásu je – a pro krásu není,
tak mi ten zvuk odpovídá,
když vytuší mé otázky,
když sálá existencí, jejíž zpodobnění
nenacházím v žádném slovu –

a žádné ani nenajdu,
neboť bylo již na počátku.
A konec díla v nedohlednu,
konec tvrdého života taktéž.

Snad jen kdybyste přihodili
rozinku nezválcované fantazie,

na pozinku ty bílé skvrny
kdybyste povýšili na oblaky –
je tu někdo tak odvážný?

Nebo jinak:
Může některá z vás ještě teď v noci
odjet na vyšehradské hradby
a tam s mírně rozkročenýma nohama
zvrátit hlavu k obloze?

Celý vesmír čeká,
která z vás donosí zemské jádro
a udělá přítrž těžbě postižených tvarů,
která jej v lásce porodí,
hledá se nová Matka Země,
jež nadefinuje nové nerostné bohatství

zakódované do člověka.

P158 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

O d c i z e n i  P r a z e

Holení sklobetonem 
nad každou břitvu!
Všude, kam dohlédnu,
rituálně napařené tváře.
Rozfackované, ale nikde nevidět bitvu.

To proto, že válka
je v těch chlapcích uvnitř.
A rapují-li na místě, kde popravili
sedmadvacet českých pánů,
tím hůře: zůstanou tu vytříděni,
bokem u orloje,
a budou nalámáni zvěrokruhem.

Pak turisté taxíkem do hotelů
a oni nohama napřed,
do Hlavova ústavu na pitvu.

Ďábel naloží se do lihu,
v němž plavu už já a mně podobní,
kteří se posléze propijí k šílenství,
či zemřou svatí,
vyjde to na stejno,
Praha zůstane opět sama,
pro svět vyřízená, odbyta do gesta,
hloupá slepice, jež nezvládla
vír velkoměsta.

Chce však nové syny, je matkou.
Volá o pomoc. Co sto metrů, to zvon.
– Kohoute, mohu?
– Ale beze všeho!, nato on,

a tak jí to odkokrhal
a ona jala se vyzobávat
zbytky zlacení z mříží starých paláců,
aby vejce bylo jak od Fabergého.

Nebylo.
A co teď slyšíš, neline se z věží.
Až sem zvoní okna
budovy City Empiria, po níž
zvenčí preludují ostré drápy draka,
až sem voní směs vody po holení
a potu mladého muže v kanceláři,
který tře si obličej.

Jemně. Má pocit, že se znovu narodil.
Úplně se laská s pletí
kruhovými pohyby, leč nepotkává se
s žádným známým souhvězdím.

P141 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

S  k y b l í k e m  p o p c o r n u
a  v e l k o u  k o l o u

I. 

ANETO JSTE TU??
CO MATE NA SOBE
NEMUZU VAS NAJIT DIKY ROMAN
STRELECKY OSTROV PRAHA

ROMANE JAK JSEM PSALA
MODRY SVETR
VITE CO NECHME TO BYT
HODNĚ STESTI A.
VYSTRELENY OSTROV HAARP

II.

Pak běžel a sklidil celé město,
každá ulice byla něčím úrodná,
vymlátil je, vypil do dna

a ona také běžela a vůbec nevěděla
kdo, co, čí, jaká je a která
v ní strhla hráz solného jezera,

pak se propadl tak, jak byl,
dříve to prožíval, dnes už se nudí
při pitvě zaživa ve své hrudi

a ona se také propadala a čím hlouběji,
tím více začínalo být vtipné,
co lásku zapíná, co ji svévolně vypne,

a tak dále, na téma já bez tebe
ve vysokofrekvenčním vzorci a, b, b –

III.

Pak na poli strom planý,
i přesto trhají, až ruce bolí,
ona v slzách, on mlčí do strany,

pak jablka v řadě, je
ale jedno, kolik za košili jich nastrká,
ona stejně ochutná, už tuší:
ztrpkla i naděje.

IV.

A pak jsou tu ještě vlaky,
když se budeme bavit o tom,
co umírá opravdu jako poslední,
co bezhlavě vrhá se
pod rozjetá monstra,
jaké úlomky plného člověka předjímají
vyhřezlá střeva a odtrhané svaly,

celý se poslepoval, než se odvážil
vlámat do náprav vagónů
odstavených jako tupé,
neboť zakřivení časoprostoru
nepochopily ani za použití kladiva,

Šmír v duši!, poslaly mu
proti toku krve do otřeseného mozku,
takovou přátelskou,
lehce neohrabanou lokálku vypravily
a on jim tu jízlivost na uvítanou
pochválil a vyzvracel louži dalších
podobných, šťastný, protože živ.

Kdyby se nevracel,
výše sdělené popřu.

V.

Pak hledejme i ji.

Neumírá, jen almužnu svého bytí
stáhla pevně mezi nohy.
Rozkoší na ocelově chladném zábradlí
natolik uchvacuje hloubky,
že její odhazovaná těla jsou smrti
vydávána pouze v kopii. Zatím.

Proto modleme se
za ženu v modrém svetru,
bez kalhotek, slastně zřícenou
do spodních vrstev zemské kůry
a čtěme z Písma jejího křiku:
Hladce, jako nůž máslem,
milimetr po milimetru udělám se ústy
do lidské hydry, v ni shůry a zespodu,
zleva i zprava proniknu,
aby do všech světových stran
potratila dříve, než další bastardi zplodí
další manuály devastace,

a kolik racků tenkrát chechtalo se,
když on ji hledal u pramic,
zatímco ona stepovala u čehosi,
co připomíná hologram lodi,

a možná své kroky
srdcem znovu naviguješ,
možná, že pod Prahou plazí se
stoka souběžná se směrem tvé chůze
a je otázka, kdo koho si tu vodí,

co by však mělo být nad slunce jasné:
zaznamená-li má ruka
cokoli do poslední řádky,
považujte ji za prázdnou.

P167 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

Milan, pro všechny. Pětašedesátiletý, kostkovaně flanelový vdovec, v chladných měsících zapnutý ke krku, za tepla uvolněný na dva až tři knoflíky.

Příbuzenstvo ho takovými košilemi zásobuje často. Bývají odměnou, neboť Milan je řemeslně zručný, pro rodinu by se rozdal – jen lehce vyvádí z míry tím, že on sám neděkuje. Za nic a nikomu. Váš darovací akt nabere charakter pingpongového míčku, který nenašel protihráče; chvíli poskakuje po podlaze a pak se odkutálí do kouta. Možná tím směrem sklopíte oči, ne však Milan: ten stále civí jen na vás, nemrká, a tak zvláštně, trhaně se uculuje. Cukají mu koutky úst, přičemž převažují stahy do neutrálního, až neživého výrazu.

I dnes to udělal. Možná je nás tady na sešlosti o jednoho víc. 

P221 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

V e l k ý  ú k l i d

Zamakat, vytáhnout tě z promenád, 
přemístit nad odtokový kanálek,
kde vykapeš, odezníš, ztuhneš.

Registrovat tvou žádost
o kbelík v nebeské modři,
skrze niž paprsek světla
ve správném úhlu pronikající
tato jatka povznášet má
na akt osvícení.

Zamítnuto. Nemůžeš mít všechno.
Mít všechno jsi mohl už dávno,
jenomže tobě živí nebyli dost dobří,
tak okatě dával jsi na odiv
karetní triky s realitou,
že doteď tě nemusí. A ty je.

Zamakat, též sdílet půst
s patřičnou dávkou empatie,
opakuj tedy po nás:
Má vetchosti tklivá, sviň se a mlč,
vytáhl jsem tě z hysterických vln
sebestřednosti, abys mi dosvědčila,
že počínám měnit její těžiště
ve snaze setřást ji až na paty,
přestože ona zoufale drží se mě
za kostrč, jako klíště.

Výborně. Tak zůstat.
V podřepu čekat, až zezadu přistoupí
ledový průvan ponížení.
Zatím načítá bidet
a snaží se dovtípit, jak funguje,
respektive jen dělá, že je hloupý,
on dobře ví, co a jak, u lidí.

U lidí je na všechno spousta času.

P171 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

P a l č i v o s t

I. 

Přemnoha jazyky hovoří,
ale že by jimi vládl, to ne.

Tone v nich, též v očích žen,
leč polibku se nedočká –
ženy žádají toliko horké srdce
natlakované do konečků prstů,
samy si ho v dotecích přefiltrují
na růžové víno ladící
se stydkými pysky,
co on však nabízí,
je jakási ohnivá voda napřímo,
a bude-li něžný méně,
pak už jen ryzí plameny.

A jimi tě strhává pod sebe,
přemnoha jazyky hovoří,

hovoří do tvé hlavy zaklíněné
mezi lokty hledače
studeného Pramene,
jehož samo tělo
je prutem v rukou Savoého,
ještě mistrnějšího proutkaře –

II.

Nechte ji být. Jste k smíchu.
Cožpak se vaše sopky dají utopit?
Kde páteř mívala míchu,
vzlíná sedm probořených pekel
a žárem sedmitlamé saně
vypálí se možná tak
sliny z vašich tužeb, leč nikoli hniloba,

jste směšní, oba,
jak rozleptáváte její klín,
neboť i když se vám k ránu otevře,
tamější rosa
ihned prchne k Vycházejícímu,
zůstanou pouhé kopie slunce,
jimiž jste obložili polonahou.

A přestanu-li v této vteřině psát,
jestli si neodpustím způsoby,
jimiž se mstí malé děti,

stanou se těmi kopiemi
papíry formátu A4
potřísněné krví a slzami,
a ty rozcupujte, nacpěte si je do úst,
je přeci přemnoho jazyků,
jimiž vy dva hovoříte,

jedním z nich verše jistě načtěte,
jedním z nich se sami upálíte,
a ty, nepokořená, jen na bok se otočíš
a ožehnutá torza dorazíš
hrotem psacího náčiní, které obětuji –

Avšak budu-li pokračovat,
jestli si neodpustím způsoby,
jimiž malé děti slídí,

pak ze vzorníku vzdechů nad sebou
načteš rok 1982,
který byl pro jedno dítě
samá ruka, samá noha,
kdy zakoplo a naštíplo si hlavu
kameninovou mísou
plnou chlapeckých horeček

a kdy Savoé zařídil,
že se v domě ta věc vůbec zjevila,
že udeřila, aby od té doby
malý přemnoha jazyky hovořil,
a přesto se nenacházel,

aby tavila se zrcadla
při každém pokusu upřít na sebe oči –

III.

Až dnes. Dívá se na sebe do řeky,
zda po pětatřiceti letech
něco přetlumočí,

šla s ním žena, nechtěla ho, pustil ji,
je s ním i Savoé, nechce ho, pouští ho,

jenže o to pevněji sevřu já
v ruce plnicí pero,
stejně mi nikdo neuvěří,
že ten muž sedí na břehu
a začíná si družně povídat s ptáky,
kteří nad ním krouží a mávajíce křídly,
rozmazávají každý náznak tečky,
deklarující konečnost básně –

P142 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

J a s n o  n a d  s t ř e d n í  E v r o p o u

Práší se málo, jen takové sotvaže. 

A je tu vedro, potíme se,
jsme slunci sladkým dražé,
jednokomorový semafor cumlá své děti
při úkonu pata-špička
po matčině břichu a nevypíná.

My na Zemi, do smrti pohybliví.

Zde i vzteklí, drzí a neukotveni.
V každém oku jehla
za účelem vpichu do chladných útrob
naráží do tvrdé dlažby
prastarých měst.

My jako nevidomí s hůlkami,
kteří se neproťukají
z pekla své přítomnosti,
dokud je neobrátí směrem,
kde není strop.

Zde v parném létě, v jeho karanténě,
oproštěni od těkavých jedů nežijeme
z temných vlhkých jeskyní pod víčky,
nejsou naším včelstvem
a z klínu královny
neodkapává medovina.

I kdo lízne Macochu, přežije,
má své stráže.
Zapráší se málo, jen takové sotvaže.

P136 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

P r š í

Visí metr nad podlahou, 
má plášť, z něhož kape,
směšný baret naražený do čela.
Teď sáhl do kapsy.

Pane! Toto není balíček karet,
ale Vašich dvaatřicet životů.
Myslím, že nejste si jist, který že to list
právě hraje prim. Hm?

Ne, co?
Pardon, měl bych už do pelechu,
tluču tu špačky v křesle,
vyladěný s deštěm, který za oknem
buší do parapetu z plechu.
Nehodlám dumat, co jsem, či kým.

Pane! Hráč vynáší a neví,
že i trumf sedmou bývá levý,
o pravém do smrti netuší.
Až do krematoria! Chápete?

Chápu. Pustí Ave Maria?
Může být.
Tu od Schuberta.
Může být.
Malá hostina?
Může být.
A popel do Vltavy?
Může být.
Hraješ podivně, přebíjíš láskou. Proč?
Aby Vás trklo, že máte srdce.
Svršek?
Může být.
Pořád prší, postavím na kafe.
Může být.
Zvláštní. Tolik hodin, a ještě nesvítá.
Ano, pane, nesvítá. 

P175 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

V r a ž d y  p o d  m a k e - u p e m

Kdo je Sára? Ta, co kouří? 
Čas bez okolků bere jí cigaretu z ruky,
oharkem cifry čmárá,
do kruhu polku zatančí, nic.

Je Sára ta v křesle?
Kočka bez pardonu skáče jí do klína,
župan na nitě párá,
z líhně démonů ulíže, nic.

Sára dokouřila a vstala.
S rázem tříleté chytla čas
a vymrštila jej do výšky,
ten dopadl na všechny čtyři,
zakvílel, utekl.

Utekly hodiny, dny a roky,
s přihlédnutím k Sáře asi tolik,
kolik chybí, když mne si vlasy,
avšak tak halabala jen,
víc nehodlá se zaplétat
v ostnatých drátech žádného lpění
a má-li ústupek učinit,
tak jen pro čtenáře,
aby ji poznal, a jímž nikdy nebyla;
ona sama píše, pak tiskne se,
vykoupí a spálí.

Ještě hoří. Z dobra a zla,
z roztavených protikladů
kdysi do sebe zakleslých soukolí
jen pára,
poryvy vpřed a dozadu žádné, nic.

Slyšíte to ticho? To je Sára.

P168 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

R o d i n n á  s l a v n o s t
v  j a b l o ň o v é m  s a d u

Hostitel se omlouvá,
ale prostor zahrady
je neustále zpracováván,
nelze usednout do stínu,
jde spíše o pecen popela,
moji milí sadaři.

Vlažný. Jak nedbalky sluneční,
v kterých se mladý nerozdělá
a starý rozpláče.

Však upustí-li, smolaři,
z verbálního násilí (zde nefunguje),
chytnou zde všichni
záslech z prapodstaty,
odštípávání jisker úhozy krumpáče.

Bezdětným dovoleno i nahlédnout:
přesunout se ke kočárkům
s novorozenci a vpadnout
do nepřítomnosti jejich pohledů,
v nichž běžně koupávají své matky,
než jim pod prádlo vetřou
olej s lásky esencí.

Zítra jedna z těch jisker
vyšlehne dětem z oček a začnou vidět.
Už zítra, dědo.

Dnes ještě narýsovaní psi
a ani vidu slechu po obojcích či útulku,
dnes září natéká, oklikou, pozvolna,

nejdříve do odboček,
kde domluvou řeší jablka pro potulku,
a pak tancem kobry
až ke konturám rodokmenu.

Vzápětí veškeré kulisy ztuhnou.

Čeká se na vnuka, až dospěje,
až se vrátí, schoulí se tu
na shnilém torzu lavičky,
zvedne límec a nevyžene ze sebe ráj.

P146 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

Z n o v u  a  l é p e

Hlínou až na žulu 
plus slovem až do ticha
rovná se tichu v žule a slovu v hlíně.

Jasná matematika hádky umanutých.
Nic k breku.

Vždy to končí stejně:
dva krásní, voňaví a hebcí na dotek,
oba vypráni v aviváži vzteku

šacují kapsy u kalhot
a hledají zpáteční jízdenku,
pendlují často tam a sem.

Vracejí se nezatíženi,
nalehko jak odpadlé stroupky
po ranách zhojených časem.

P154 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

P í s e ň  o  c e s t ě  z a  r ů ž e m i

I. 

Na mě, hvězdy, mrkáte, že?
Zamávat nemohu, svázaného vleže
vezou mě na smetiště života,

ale já chtěl po svých,
postupně odhazovat,
co léty jsem nabral,
dokud úložný prostor hlavy
nezalije prázdnota,

dokud nezmizí
pach nevětratelné pseudoplnosti bytí
porodními stahy zbitého
a za tepla sešněrovaného,
bytí jištěného
od levných bund vycapenými zipy,
od luxusních kožichů
zlacenými sponami,
cestovními pasy a čipy.

II.

Na mě, hvězdy, voláte, že?
Nemohu za vámi, nedržím otěže,
vezou mě na smetiště života,

míjíme zákony, ústavy,
rozkvílená policejní auta,
navýsost neuzemněni, zeď nezeď
prolétáme pod stropy Evropy

a já myslím na všechny ženy,
které jsem musel nemít,
které právě naznak usínají v postelích,
jak nabývají pocitu,
že na čelo jim cosi kape,
jak začínají nesnášet horkou kávu

a bytostně žízní po frappé,
po dotecích ledových prstů
vyvolávajících
slastnou mrazivou výtoč
jakožto další, souběžnou menstruaci

neutralizující
pach nevětratelné pseudoplnosti bytí
porodními stahy zbitého
a za tepla sešněrovaného,
bytí jištěného
od levných bund vycapenými zipy,
od luxusních kožichů
zlacenými sponami,
očkovacími průkazy a čipy.

III.

Po mě, hvězdy, pátráte, že?
Nemávám, do zápěstí provaz řeže,
vezou mě na smetiště života,

a čím rychleji,
tím jasněji rozpomínám se
na další ruce v porodnici,
které nikdo na sále tenkrát nepostřehl,
vidím se ječící, cítím svou nevoli,
tu bolest z cejchu magnetickými póly,
předání do náruče matce Zemi,

a víc psát nechce se mi.
O sobě, o životě, o slunci v něm.
Otáčel jsem se tu jak buřt nad ohněm,
upalovaný ve výhni samoty,
a co skapalo, ani pes neslízal.

Snad větří
pach nevětratelné pseudoplnosti bytí
porodními stahy zbitého
a za tepla sešněrovaného,
bytí jištěného
od levných bund vycapenými zipy,
od luxusních kožichů
zlacenými sponami,
objektivy kamer a čipy.

IV.

Pro mě, hvězdy, padáte, že?
Ano, mohl bych si přát, jistěže,
ale vezou mě na smetiště života,

kdysi jsem si přál rozumět růžím,
miloval je, zdravil: Má úcta, dámy,

leč žádná z těch krásek
se ani nepředstavila.
Zaměstnány zděšením
nad rozmáčenou hlínou,
s vykasanou zelenou balerínou
žily jen svými kudykamy,
samé vonné achich a heč –

Chtěl jsem příliš?
Mám-li jiným dávat květiny,
aby si nejprve květiny daly mne?

Ale ten
pach nevětratelné pseudoplnosti bytí
porodními stahy zbitého
a za tepla sešněrovaného,
bytí jištěného
od levných bund vycapenými zipy,
od luxusních kožichů
zlacenými sponami,
antidepresivy a čipy.

P127 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

P ř í l i š  o h n ě

Je krásně, 
zítra se s tebou znovu projde,
kudy šel dnes. Po monitoru.

Šel by po papíře, pero má,
leč inkoust zhořkl žárem
jak pelyněk pěstovaný k nevíře,
dokonce do každé strofy cpe kata.
A byť se tu třepe, míchá o život,
výsledný drink děsí: ten a ta.

Dva v jedné pointě – a namol opilí.
Co s nimi? Vyhnat je ven zválet obilí,
kde mu to udělá, ani se nezuje,
a tak dále, co ještě se rýmuje,
nakonec skončí
každý na jedné straně přerostlé louky.
Jen oni, jinak nikde živáčka.

Jen oni a vysoká tráva,
než ji ostří lidské hádky zkosí,
tupost zdupe, do hlíny vmačká –

Mám ti to zavázat? Mám to celé
vypnout, nebo jen režim spánku?

- - -

Je svěží vlhké ráno, patrně září,
vidím oba probuzené a na jiné cestě,
než kudy šli dnes:
jsou zaregistrováni v sociální síti mlhy,
kterou pro účely člověka
spředl dobrotivý les,
činí se, aby neprotržena –
neznámý muž, neznámá žena.

P145 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

Švagr gorila. Bez posilovny, bez chemie, čistá příroda. Mouše by neublížil. A naproti němu teta s 60 kg živé váhy, která právě sekla o stůl s pohárem červeného a se smíchem zapištěla: Dvě ne! Tušíce kopec srandy, přibíhají děti. Moje tchýně obrací oči v sloup a v jakémsi ochranném mateřském reflexu bere si nejmladší vnučku.

Dvě tam nenarveš, milej zlatej, o co se vsadíme!, zaržála lehce ovíněná dáma a hmátla do kabelky pro peněženku velikosti reálné cihly. Trhnutím ruky ji rozevřela a tasila dvě plastové karty, jednu se zlatavou patinou, druhou s nápisem Globus Bonus – věrnost se vyplácí.

Nakonec to Ruda ještě vylepšil: poklekl na koleno mezi popadaná jablka, mohutné roztažené ruce zatíná v pěst. Z hrdla se mu dere vítězný ryk – a v jeho legendární mezeře mezi horními řezáky skví se zaseknuté obě dvě karty. Děti se smějí, až vyskakují, teta se drží za draze udělanou hlavu a cosi ječí.

Odkudsi se vynořuje moje sestra propadající se studem, oba usliněné trumfy vytrhává z tlamy svého manžela a utíká s nimi pryč, vstříc polím, lesům a obzorům. Až ve Vídni se zastaví. Až v Římě. Co nejdále od téhle zoologické a aspoň na pár dní bohatá.

P223 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

Z e l e n é  l á s k y

I. 

Za plného bezvětří,
za humny v meziplotí
chvějí se trávy. Víc a víc trav.
To světlo kolem není ráno,
to na stéblech není rosa –
ony se potí, pnou, sténají,

jedna tráva dělá druhé,
co ta první ráda má,
až vzdušné zámky povolí
a vyhřezne smršť Adama,
smršť mlýnků mámivé rozkoše,
vířených palci mihnuvších se Ev.

A jde těch dívek stále víc.
Kdybych stavět je měl, tak hudbou,
která lásku snáze odděluje od plev,

a dále do not zapsal bych:
když po té lechtivé louce
spolu s chlapci procházejí se bosy,
že nad Ouvarem hřmít počíná,
že krajinu prostupuje
a bezvětří obtahuje cosi,
co tu bude coby dup,
co káču psího strachu mrská u chalup,

jistě bouře.

II.

A pak Ouvar pod jedním bleskem
a rudé střechy zmalované leskem
táhnou té slotě naproti,
lákajíce na nedomykavost krovu,
kterou tesař tu ponechal,
kde v spárách úkryt pro autora,
kde domov můj.

Ale neprší. Jestli někde hučí tekuté,
pak je to slza nevsáklá
do vrstevnic mozolů těch,
co tady do úmoru dřou:
čím slanější,
tím menší hospodáři škoda,
čím sladší, tím větší hřích.

Sladké? Ochutnal bych!,
zvolá Adam, rozkročený
od východu k západu,
a svede špás v chór
a chór najde si terč:
pozemskou voliéru, zvěř boholidskou,
jež shodila křídla a nasadila paroží,
ohnivý keř aby rozmetala –

III.

Ležela v klidu, malá.
Neuhořela, jen to zabolelo,
jak se potopil,

rozevřela nohy doširoka,
cítila, že oceánem tmy letí mírné ryby,
že do huby nastřeluje se jim
žhavé klestí
a ony zas v hlubinách mizí,
už se zuby, s čelistí žraloka,

v klidu ležela, malá,
a leží na něm dosud, oba vyhřátí,

probírají těla, svědivé maso,
nespěchají, užívají si tak,
že mi zpomalují báseň,
abych si prohlédl biče, pod nimiž
gejzíry krve před dopadem
tak omamně cukernatí,

leží v klidu, malá, drží pevná ňadra,
a on pecky višní do nich střílí
a nervózním smíchem plaší chutě,
jež stále více plané,
myslím, že už brzy její miláček vstane
a celou vahou na ta prsa stoupne si
a zaštěká do krajiny po krajině břišní:

Lese!
Mezi kmeny zakládám kmen,
mezi tvými teď porostou moji,
jako tvé děti i lidské se vzpřímí,
úplně slyším ty jejich koruny
sešikované v roji, až čeří se rybníky,

člověče!
V těch vodách jsme se milovali,
zůstaly po nás sladké,
a dosud stále rozkoš v přílivech
přiráží na naše vybělené kosti,
rozkoš jak loď se zaseknutou plachtou,
jejíž tisíc a jeden sten
už tisíc a jeden rok
svíjí se v křečích bezobsažnosti –

IV.

Při svítání mlha s lehkými tóny kouře.

Dobře, ptáci, už vstávám,
i já chci vidět zázrak,
jak neskutečně rychle
hojí se jizvy bouře za plného bezvětří,
za humny v meziplotí,
kde chvějí se trávy. Víc a víc trav.

To světlo kolem není ráno
a na stéblech není rosa,
to milenci se potí, pnou, sténají

a tráva je studuje:
zalezlá v knihovně polibků
až vzadu na tichém místě,
kam nedolehnou boje,
listuje grimasami tisícera orgasmů,
načítá blesky, hromy, ohňostroje

i všechny zkraty
z experimentu sebenebe,
tělesná postižení, jež nesežehla hranice
ani pec krematoria, načítá v dějinách
první, syrový nápěv Ave Maria
a chrlí jej vzhůru do oblak –

V.

Jindy ještě spím,
ale dnes jsem zvědavý.

Na mrak nad Ouvarem,
na bouři, která štěpí stromy,
která práh všech prahů z nich sbíjí,
a přitom neleká,

jindy stejně jako vy
utíkal bych do daleka,
ale dnes ne, a není ani kam,
poryv větru už smetl
veřejné i neveřejné domy,
nezůstal na kameni kámen,
neboť sebemenší barikáda
nesmí lásce v cestě stát,
lásce vás dvou při návratu k počátku.

K jízdě na hřbetu hada
lačnícího po svém ocasu,

k bohaté snídani po vášnivé noci,
kterou si v županech
servírujete na terasu,
a kde čas od času ruku zvednete
a nabídnete obzorům.

Není to sklenka džusu, po čem touží.

P153 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

U  o b ě d a

Světů, kam unikám, 
už nemůže být víc.

Stojí slité v polévkové míse
a ze všech se kouří,
první se obsluhuje dcera,
aniž by tušila, co všechno já ochutnal,
tuší to však její srdce prodloužené
do ruky, která nalévá jen tolik,
aby se neřeklo,

a ještě méně hlavy se vznáší
a klesá po mé levici:
v prostoru syna houkají parní vlaky
a zastavují na Vyšehradském nádraží,
nicméně pachová stopa
s pořadovým číslem 2018
natažená nosem malého snílka
spolehlivě zadusí
vůni secesních doutníků i oleje,

těká v ní cosi z prstů mé ženy
a čerstvě natrhaná petržel,
načítám to umělé dýchání,
jimiž matky sytí své milované děti
ve věku batolat i teenagerů,
a přesto nikdy cele nepochopím,
co všechno skrývá se
za pobídkou Jezte –

Je-li též rozkazem,
aby po lžicích napolykaly svého otce,
a světů, kam unikám,
už nemůže být víc,
děti po obědě zmizí?

Jistě, vypaří se. Už se stalo.
A mě až ramena zabolela,
jak špičkami svých nohou zapružily,
jak odrazily se dynamikou
slastného nerozumu,
a do zápěstí až křeč, jak jsem mával,
přestože mi dochází, že jednou ty děti
nevrátí se ani hladové.

Něco zkusím: porážím židli,
vybíhám z kuchyně, rozhodnut
prolétnout dětským pokojem,
ale ošklivě si rozbíjím hlavu o zeď.

Ty zatím nerušeně sklízíš ze stolu,
chceš čistý stůl a máš ho.
Chci tebe a mám tě.
Ne, světů, kam unikám,
už nemůže být víc.

P149 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

O  s e d m é  r á n o  p á t é h o  m ě s í c e
t e n k r á t

Máj, přespolní děti chystají se do školy. 
Rozsvícená stáj, punčocháčové napětí,
z všeho se vyspaly, svlékly.

Za odštípnutý smalt vany
může namočená špína, v níž bobtná
plyn vzteku, ale marně,
v dětském věku nahota válku nenosí.

Bojový bubínek má tenké blány,
jen takové dun-du-dun,
jak koupelnou probíhají bosy,
a navíc, v každé části domu narazí
do měkkého, neboť matka,
či její matka –

dnes obě rozechvěny,
až s taškami na zádech
děti zamíří k otci
a on jim na poslední chvíli uhne.

Až ty malé vyškolí
nepoznanou rozkoší politá třísla,
skřivan vymrštěný z klína údolí.

P140 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

O m l u v t e  s y n a  z e  š k o l y

Považuje horečku 
za fatu morganu ráje, miluje ji.
Tančívá s ním, vysoká a nádherná,
jako Anna odnaproti,
na kterou si často myslel, a?

Chtěl její šaty – má je,
zpocené dlaně zapřené o vlnící se boky
načítají jemnou strukturu látky,
o níž ví všechno,
v jakési náhlé vlně jasnovidnosti
popsal by i tkací stroj a z vlny příze.

A to je vše, dál nebude nic.

Ono se to lehce básní,
ale když v nulté míze
tolikrát předávkované oči
chemií erotiky vypovědí službu,
když se nad třiatřiceti kily živé váhy
skloní sám Savoé a s citem,
tak, aby nestrhl si závit neštovic,
do každého tělesného otvoru
našroubuje roubík infikované tmy,

kdo má na co ještě sílu?

Považuje horečku
za fatu morganu ráje, miluje ji.
Nechce-li on sám,
matčin polibek na čelo nic nevysaje,
vykašlal slova spi a synu.

Má svou Agnes a má i jiné hračky:
palcem a ukazovákem vtahuje
nesmrtelnost vojáčka z cínu.

P164 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)

e p i l o g

Budiž. 

Ale vrať kojnou,
vrať mi chuť rodné říše,
kde bují ostrá koření,
kde změť jejich šťáv
vítr jednou za čas přepíše
na trny kol spánku,

a hůl mi hoď,
protože teď a tady hodina vlka
a té zkusím zpřelámat kosti,
než utrhne se na popel všech hostí
všech slavností
v jabloňových sadech všech,

než vyhrabe ze dna v ohništi,
co nikdy nehoří,
co jen se ožehne, lehce –

A budiž takovéto noci
i každé jedné příští
česká zem lehká
a dá vyklíčit, co já vím,
třeba jitřní humoresce,
i za cenu, že na chléb jí síla už nezbude.

O to tě prosím, osude.

P161 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)