Hostitel se omlouvá, ale prostor zahrady je neustále zpracováván, nelze usednout do stínu, jde spíše o pecen popela, moji milí sadaři.
Vlažný. Jak nedbalky sluneční, v kterých se mladý nerozdělá a starý rozpláče.
Však upustí-li, smolaři, z verbálního násilí (zde nefunguje), chytnou zde všichni záslech z prapodstaty, odštípávání jisker úhozy krumpáče.
Bezdětným dovoleno i nahlédnout: přesunout se ke kočárkům s novorozenci a vpadnout do nepřítomnosti jejich pohledů, v nichž běžně koupávají své matky, než jim pod prádlo vetřou olej s lásky esencí.
Zítra jedna z těch jisker vyšlehne dětem z oček a začnou vidět. Už zítra, dědo.
Dnes ještě narýsovaní psi a ani vidu slechu po obojcích či útulku, dnes září natéká, oklikou, pozvolna,
nejdříve do odboček, kde domluvou řeší jablka pro potulku, a pak tancem kobry až ke konturám rodokmenu.
Vzápětí veškeré kulisy ztuhnou.
Čeká se na vnuka, až dospěje, až se vrátí, schoulí se tu na shnilém torzu lavičky, zvedne límec a nevyžene ze sebe ráj.
P146 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)