P o u t a

I.

Ne.
Toto vyslovil, a ještě jednou křikem,
zvuk mu otročil.
– Dědictví, odsekl zvídavému.
– Tedy žádná svoboda slova?,
ušklíbl se zvídavý.
– Opakuji, že dědictví! 

Pak se oba odmlčeli.
První si zapaluje cigaretu
a stříbřitou prachovkou,
jež slitinou kouře a vzteku
a vyrobil ji už kdesi v plicích,
počíná ovívat
celé své duševní impérium
vyhřezlé do prostoru záporem Ne
a čeká, až milosrdný čas
ránu zavře zas,
vše, co mělo zůstat skryto.

Ještě pořád tedy lze,
aby druhý v prvním kradl
a nastavoval zrcadla,
však neděje se tak.
On tu jen stojí a ruce natažené
jako by držel pádla a ztrácí se,

ztrácím ho. Až nakonec mrtvá je ulice,
o čemž se ujišťuji
na krabičce od cigaret,
muchlám ji v kapse, opravdu nic,

a cítím se zas svůj.
Utažený na krev silou půl páté hodiny
radioaktivní tak, že zahubí
zárodky energetických štěnic,
svůj utažený tělem,
které samo koženým opaskem,
i všemi zipy zaplý

a klidný sémantikou slova svůj:
že dostředné a netěká palivem emocí,
že fixováno je v hlubině této noci,
ale řeknu vám –
jako malý zacpával jsem si uši,
když řetěz kotvy hlavou se dral,
pamatuji dusivý kašel z prachu
a hák, ty díry skrze stropy sklepů,
ty roztříštěné kompoty zavařené víry
a pamatuji paralyzující strnulost svalů,
jakmile zasekl,

a kdy ze mě v panice utíkalo dítě.

II.

Někdy se vrací.
Na bezprkenné pramici.
Vodami oka pluje, po šedém zákalu,
pak urazí, a pryč.

Vysílám vždy to samé: Polib si.
Akustickou vlnu vážu nakrátko
jak u boudy psy, štěkám, ale nekoušu,
jen si nahlas dovoluji Ne,
a znovu v křiku,

a zvuk je mi poslušným otrokem
stejně jako bůh svědkem,
že nesvolím, aby čeřil hvězdný prach,
že doma bude a nikam prostě,
když nejde mi ulevit jinak než sprostě,
že den co den někdo na márách
a tato země, kdysi chovná,
jen žere a generuje hovna,

cože v nich hledám, bratříčku?
Hledám nestrávené kosti křídel.
Vyvařím je v páře, zaflétnuji,

jsi arbitr svobody? Uděláš krysaře. 

P317 | Raduje se bez příčiny (2021–)

E s k a p á d y

I.

V lásce usínají; a když v ní vstávají,
na paprsky včerejška
dnešní slunce naráží,
na dosud žhavé oharky polen.

Žhavé, nicméně mrtvé.
Ukotveni v bodu, kde hodiny stojí
a jitro ještě nic neváží,
riskují ti dva šedý zákal srdce.

Přestože otočili klíčem, vždy se najde
nějaké to okénko, škvíra,
která horkost pomilovaného těla
srazí svěžím průvanem,
načež přidá potupné šlehnutí bičem,

a tak dále. Zkouším zlehčit,
ještě přepsat, jak on drží se za lýtko
a ona, schoulená, zakrývá si ňadra,
a kdo si pak oba nahé a bázlivé přebírá,

ale navinulost jejich potu
naleptává nadhled,
to pítko k němu odporné
nedává mi spát, poroučí bdít.

II.

Neboť i po mě prahne zítřek.
Prolézaje všechny podnájmy,
v nichž jsem kdy spočinul,
váže kytici z chuchvalců pavučin
a letitého prachu,

maluje si, jak mi s ní ironicky
pogratuluje k narozeninám,
ke kolosálnímu faux pas
mého dosavadního bytí,
abych s povděkem začal jinak a lépe,

ale já mu ruku nepodám.
Přijďte pozítří, pane Zítřek,
tady a teď se mnou nikdo nic nezmůže,
jsem ukotven v bodu, kde hodiny stojí
a jitro ještě nic neváží, chybí plán,
koncept, mentální výztuže –

Prý ten žije,
kdo nechá si česat dech
jak ovocné stromy.

III.

Tedy abych to zkrátil a nějak ukončil:
kalorická výživnost těchto veršů
čítá dvě, tři ubohá jablka
zauzená kouřem upalovaných kořenů
a kouř je hustý, chladný,
s tím peklo nemá nic. Tedy snad.

Obezřetně našlapuji za roh, za dny,
je bez devátého února a jeho tří hodin
a beru do úvahy, že nahý,
že bez hadroviny smrtelnosti
exploduji zevnitř
a se mnou slovesa všechny.

Všechny krom jediného:
šaty dělají člověka. Těch šest písmen
přibitých odštěpkem kosti
na stěnu vzduchu mně do tváře křičí,
opravuji, křičí duch duchů,
že mám poslední šanci
vrátit se, couvnout, časovat,
dávat, hladit, milovat –

A tak v lásce usínám.
A tak v lásce vstávám:
zapřený lokty o polštář,
dokud ona dýchá vzpomínkami,

žádáš obejmout pohledem,
ale to nepůjde, nezvládnu ani mrknout,
když v té slané vodě
myju sklenky od včerejšího vína,
navíc jsem si do postele vymyslel
čerstvou snídani.

P315 | Raduje se bez příčiny (2021–)

H o r a

Vším tím kyne hora Bezradnost,
co nelze přešít, zkrátit,
vyprat, vyvařit.

Někde ještě svítí.
Když vypotácí se poslední host,
hraje pianista, za co ho neplatí,
zapřený nohama, prsty oteklými
celé to těžké křídlo tlačí,
tuším, kam.

I jinde se ještě svítí.
Muž okrádá ženu, plave její prsa,
ona mu ale nedopřává hloubku,
nechá ho uvíznout,
tuším, kde.

Na hoře Bezradnost
i přes dvě šály studí mě krk,
studí zevnitř, jak trhá se do pomlk
má výřečnost. 

P313 | Raduje se bez příčiny (2021–)

N a  p o d z i m  l ž í c e  d e š t ě
a  k o n e v  b l á t a

A která svou hloupostí
pustí si ho k tělu,
přečte si v rozsudku
tento přidělený model bytí:
samotka a čtyři stěny,
o něž rozmetávat budeš kosti,

tak se zde chodí ven,
tak to tu chodí, to tak prostě je -

že jeho každá buňka těla
pro sebe si jódluje,
strašné, děs, a nikdo s tím nic
a nikdo s ním nic nenadělá
a kdo by snad chtěl,
riskuje ránu, křivdu, stres.

Faktem je, že v září našla se jedna,
jíž si ten elitní sobec nabral zpod víček
a skutečně se s ní procházel:
něco citu s botami nazul,
něco místo tkaniček,
utáhl a jdem.

Nebude rád, ale příště jdu s nimi;
i já užiji navigaci hlouposti,
jíž jsem zmínil v začátku,
mohu mu například okvětními lístky
pod nohy vpisovat cosi jako
i cesta může být cíl,
je-li tou cestou láska,

ale spíše budu přízemnější
a zaměřím šachty podzimu,
v mé nahotě pětapadesáti roků
už se nějaké vybarví,

a celé jejich slavné rande skončí tak,
že my dva si budeme navzájem
ochutnávat uhlí a velebit tu dívku,
jak nám ho ochotně drtí v zubech,
ve zdravých silných bílých zubech,
a obřadně sype zpátky do klína.

Sama si nedá, nepolkne to.
Zas tak hloupá není, aby ghetto.

P311 | Raduje se bez příčiny (2021–)

N e c h c e

Kdyby hrazdu udělal mu vzduch,
rozkopne algoritmus modré na nebi,
jež tmavne. Což neděje se nazdařbůh,
ta barva má kód, který nese potřeby,

aby stala se rtěnkou,
slovo vyrazila od úst
jako těm, kdo hřeší ženou či sklenkou,
kdo drží si požitek a měli by půst.

Kdyby vzduch poskytl mu hrazdy
a on dal přemet v modré na obloze,
všecky morality srazí do polní brázdy
a s úšklebkem podobným mečící koze

tak nějak pitomě zdekuje se domů –
po řádcích životního deníku,
narýsovaných do puntíku, do atomu,
po cestách choleriků

kulhá, neboť ho to pořád žere.
Mezi prsty u nohou cosi.
Kroky vnímá už jen některé,
je méně v botách, sám sebe nosí. 

P309 | Raduje se bez příčiny (2021–)

8 7 1  C

I.

Rozvášněné.
Přesednou a znovu – rozvášněné.
Pak cvičky do myčky,
lák, strop, mák, strop,
prostě co kuchyň snese.

A kuchyň vydrží hodně.
Jen archaický litinový mlýnek
mele cosi o tom,
že všechno má své mese,
ale je tak těžký, že by propadl
každou sociální bublinou.

Znám tu nepatřičnost stáří,
kdy slábne klaun a sílí kašpárek,
a jak jsem řekl – kuchyň vydrží hodně.
Zato já si v ní nehodlám hřát ani párek,
neustojím Rozvášněné.
Přesednou a znovu – rozvášněné.

II.

Prosím, toto ne.
Ta kuchyň byla odjakživa jen moje.
Též těžké závěsy,
jež zvládaly požrat jitra v přílivu,
jitra instantní,
nevycválaná na hřbetech beránků,
jitra narychlo spíchnutá
ve vzorníku Pantone,

a dnes? Stojím tu nahý od pasu dolů,
umělé světlo omývá mě v rozkroku,
tak rozvášněné jsou.
Přesednou a znovu – rozvášněné.

Cvičí s mužem, aby je potvrdil,
chtějí vybetonovat erekcí
ze všech jeho pětapadesáti roků
a vědí přesně,
ve které zásuvce sejmout ostří nože,
jak v tříslech mu přitlačit –

III.

Ach, bože, takže abychom se
dobrali nějakého konce:
klidně si řežte i ucha hrnců,
třeba se tu vztekněte
a vyčůrejte do odpadkového koše,
ale v mé kuchyni se
žádné základy nové Prahy
stavět nebudou. 

P307 | Raduje se bez příčiny (2021–)

K o n t r a p u n k t

V ráji viděl nás.
A vzteky vyplel zimostráz,
takže zachraňujeme, co se dá:
lis koleny formuje psinec v lebce,
ve spojených dlaních zahříváme
mentální konstrukt zvířat,
která by uměla vodit slepce,

a když nemají se k životu, žebráme.
Což také není žádný med,
vždy jediné dveře se otevřou
a v nich panenka Maria
v natáčkách z kouře mých cigaret,
prý jdeme moc brzy.

V noci viděl nás. A o tu dbá,
proto ten světlonoš nahoty
zaplískané hříchem a hudba,
hudba tak odporně nakyslá,
že když o tón vína zastrunká se rtem,
že leká krev,

nic, dá si bílé. Nás dva dá si
bílé jako stěna a bude nahlížet,
jaké srdce o ni tluče jak ryba bez vody,
toto je lapený muž, toto žena,
oba v divobijství
vymknutém z exaktních rovnic –

Šílené vidí nás. V koruně stromu,
který zlomí vaz stejně jako
ve změti listů podrží
požehnaný infekt iluzí,
časovanou bombu vyladěnou
na rozbušku slunce,
prostě lásku.

Tak co? Bojíš se výšky?

P305 | Raduje se bez příčiny (2021–)

C a r p e  d i e m

Jsou domy, kde scházím schody,
kde viditelně stárnu. Tělo i mysl.

Vrhám se do sešlapaných schodišť
jako by křísit statisíce šlépějí
mělo smysl,

občas potkám dítě.
Pozdraví, spěchá, je plné dojmů
a nemá ani pořádně zavázané boty.
Jeho spoluúčast končí
zabouchnutím dveří, stvrzujícím
závratnou dimenzi chodeb.
A mé samoty.

K té ještě tolik, že konstrukční prvky
lidské duše neobsahují zábradlí,
a pokud ano, jen jeho parodii,
jakýsi stín.

Pro dnešek stačí.
Doufám, že těmto mým
sebestředně útrpným tahům dá mat
postavení sachr – špička – harlekýn,
jako si dámy ve věku ulehčují,
když tráví čas,
z jehož tíhy by jeden, víte, co asi.

A teď už vážně pardon, venku je
krásně a my za sladkým valíme do ulic,
já krkem za nebožtíků a tisíc –
bože vrátných, kdo nás tu zamkl,
jaký bezcitný pacholek dělá zátarasy?

P303 | Raduje se bez příčiny (2021–)

N e u m í  t o  j i n a k

Slunce dívej, on tě pozdravil.
Vrazil do hlíny,
upekl nadivoko pekáč zběhů svých,
dívej slunce, hoď oko
na prolhanosti vyškvařený klíh,

jak ten muž celý tu
lepí se k židli
nabyvší charakter tvých vidlí
a do už beztak tlustých střev
tloustne nabodaný strachem.

Ale všechno přejde.
Přejdou slunce, výčitky,
co černých koček se týče,
s dolámaným odpružením na tlapkách,
přemluví svou nohu,
aby ještě zametla je přes cestu,
než i ta rozpadne se v prach, a bude.

Bude pak jako chodit po láskách žen,
aby ten prach v dynamit.
Bude sám mrzákem na všechny čtyři,
pouhým vědomím,
které v Kristu chtělo se vybít,
ale zůstane v telefonech
na nabíječkách,
v objetí smajlíků tuny esemesek,
zůstane při zemi ve výšce
od hřbitovních mramorových desek
do omyvatelných přebalovacích pultů
v nákupních centrech.

Na celé této úrovni velmi silný provoz,
nelétá v něm hmyz,
vyhýbají se mu střely,
v Google mapách také nic.

Slunce dívej, kdo tě zdraví,
leč ruku nepodá:
ten stále ještě mrzák na všechny čtyři
svou lajnu jede si, ve spodních
vzdušných proudech ložnic
hodlá vypalovat měkké vlhké běsy,
zahrady v klínech zakládat.

Zvláštní, jak šeřík, pivoňka, tulipán
voní vkleče.

P301 | Raduje se bez příčiny (2021–)

P o h l e d y

První

V těch očích víc než
omamná podmanivost.
Těká v nich louka, tu bere splav,
čtu jakousi zvířenou matérii,
která natolik namočí,
že prý i posmrtně přijdu si živ a zdráv,
dám vědět.

Druhý

Chytat slunce do pasti jako krysu
může zase jen krysa, odsekla.

Třetí

Kdybych ji neznal, napíšu,
že se přede mnou stydí,
ale ona sklápí trny divoké růže.
Proto nezasekly. Vybrala si mě,
abych neutralizoval hrůzu z lidí,
ale i já dokážu být vzteklý, ne, že ne.

Čtvrtý

Čtvrtý pohled
žádný z tří předchozích nedožene.
I mě uniká; stíhám ho periferně
a jen když ležím,
ví Bůh a pes, že tudy prolétá,
že vaří se mi mozek
a pot stékající po skráních
ostře čpí koňským šestispřežím.

A to je vše. Nebýt čokla,
který olízává moji hlavu,
který jak pominutý vyštěkává stopu,
který mě zdržuje.

A přitom by stačilo dívat se mu do očí. 

P299 | Raduje se bez příčiny (2021–)

P o d  ú r o v n í  p ř í r o d y

Nenadělá nic. Když vyhubila pavouky,
jiná ataka vlévá se, ta vědomím očkuje,
úplety bezpečí páříc.

I vonět sobě přestala,
dát jí štětec, mistrně vystřihne
kubistické hrany louky,
ale který muž tohle koupí,

muž by si dal autoportrét,
klidně primitivní skicu nasliněnou
tesařskou tužkou, jež postihne
onu sladkou ochablost svalnaté paže
udělané jetelem a chrpou,
kmínem a řebříčkem.

Těkavé prvky svého ženství
mohl by zachytit on,
kdyby to ještě byla ona.

Ale abychom si rozuměli aspoň my,
toto je oslavná báseň na psa,
jemuž bude v šest ráno dán shůry
signál, že je jim společný,
a oba vykope na déšť.

P289 | Raduje se bez příčiny (2021–)

Z r c a d l o

Velmi ráda by se od něj odtrhla.
Uhnula hlavou.
Však nemůže, zrcadlo si ji ponechává
načtenou po svém.

Zkusila mnohé:
až pálí, jak uškrtila vlasy,
až se jí zvedl žaludek,
jaké chmýří divokých husí načesala
virblem ze špičky svého jazyka.

Nic, dnes večer stejně jako zítra ráno
odejde z koupelny ponížena.
V mezičase ji napadne pohrát si
s mužským přirozením jako se rtěnkou.
Za pochvalu.

Za trest se venku začne zdát déšť.
Ve skutečnosti neprší, tříští se
jakákoli vlídná odrazová plocha.
Zhruba jednu miliardu střepů
musí pak vymočit,
a to umí a bezbolestně,
když se nahá šikovně schoulí.

Je mi trapné dívat se na ni svrchu,
ale čekám, z jakého bederního obratle
vylétne motýl s oslnivě nádhernými
křídly, chci zaznamenat
jeho zpomalený, neslyšný úlet.

Vypadni z toho domu, Aneto. 

P287 | Raduje se bez příčiny (2021–)

L a l a  h o u

Není tu.
Ještě před kostelem
vypadl z rukávu panence Marii,
po kolmé zdi oběhl kruh
hodinových rafií,
umpará ric lala hou.

Kde trčí.
Chronos na ocet přiživující
kyselost deště je agresivně fit,
a když tmu pročísnu,
v jejích koutech zapikává se dynamit,
umpará ric lala hou.

A už jdou.
Staré vzteklé časy plus
tucet příbuzných s genetickou vadou
neumím vypnout sem si to rázuje,
umpará ric lala sí.

K poslední, přežité koncovce:
vůbec, ale vůbec nelituji,
že nepíšu ořezanými tužkami,
neboť kdybych ji probodl
a pohodil do louže,
která se tu dělá s vodou jen na oko,
kdybych zažil její zuřivé vzkříšení
protikusem křtu, tak černé a plné –
pak na viděnou
v ústavu pro choromyslné.

Zatím poslali pro jiného.
Jenže není tu. Kde trčí.
Někde tam, přičapnutý na bobku,
natažené ruce před sebe má
a mile a s úsměvem promlouvá
do starého muže.

Jednoho by napadlo –
za průtrže mračen vykrádá hroby,
ale on jen tráví čas s otcem,
bývá totiž nad sílu mrtvých
zbytkem svých žaludků
rozkládat vteřinové pyré,
už mateřské mléko jím chutná
a jednoho by napadlo –

Umpará ric lala hou,
čímže jsme to živi?
Jakou, k čemu tekutou přísahou?

P285 | Raduje se bez příčiny (2021–)

J e  t ě ž k é  p o d a t  v  č e r v e n c i
z p r á v u

Kdyby muže urazil, dostane po hubě,
od ženy dostal po rukách,
na dlaně a hřbet.
Teď chodí sem a tam
a ty ruce drží nad hlavou,
zkouší, jestli rozštěp dvou duší,
onen éterický hnus
dokáže fyzickou újmou přebolet,
jenže láry fáry.

Dík Praze, čtu v jeho očích.
Za milosrdenství, za dary,
že posílá příměstský autobus,
aby se dořešil někde na konečné,
chce val posprejovaného betonu,
o který porozbíjí klouby,
a chce tam kanál, z jehož kouře načte,
že sobcem být může,
že vypálen mu bude nový cejch osudu,
kdy lze existovat
dělitelný jen sám sebou,
však není to levné –
kupříkladu za lichost jedenáct
cáloval by pět Zeyerů a šest Nerudů,
v jiných peklech nápodobně,
matematika stejná.

A čtu v jeho tepnách:
pryč ze vztahů, z toho lejna,
v němž, co laskal, zparchantělo,
a třeba krví podepsat sebestřednost,
která tak naváže tmu,
že bude svítat dřív, než by mělo,
a hasiče volat, až zotročené světlo,
páchnoucí po nitrolaku,
ve tři ráno stékat bude
po Vinohradské,
a kdy zpěv předčasně procitlých ptáků
vyzní jak skřípoty plechů –

Z dechu nevyčtu nic.
Za mě nezpracované téma,
neboť polibkem tiskne se ta,
jíž předtím urážel,
pořád ho má ještě moc ráda na to,
aby jej vydala všanc městu
s kompozicí Jeruzaléma,
byl by mrtvý dřív, než by přešel ulici,
a po odstřelu škodné
vždy kropicí vozy.

A jimi báseň ukončím.
Nikdy jsem za nimi neběžel,
nemám ponětí,
kolikáté nebe se odráží v kalužích,
zato jsem si jistý, že ho do minuty
pozře asfaltová výheň.
Pečeme se tu, že kdybych muže urazil,
dostanu po hubě.

P283 | Raduje se bez příčiny (2021–)

P o j ď  n a  v z d u c h ,  M a t o u š i

I.

Takto by tě chtěl:
na skráních silný magnet pro zlo,
ruka v ruce a mezi dlaněmi smír
víc a víc špinavý –
nemá tě rád, člověče.

Ještěže svá zvrhlá přání vaří ze sněhu
a nezoře hlínu polí, to zima nedovolí,

však jestli ho zem tajně hostí,
jestli plevel od kořínků
křiví ti ústa kyselostí,
pak On začal ozařovat
vzdálenějším sluncem
a Ty máš právo šlehnout si celé lidstvo.

Tedy leť. Leť do daleka,
ať víš, že vesmír bavíš!
Možná ti na opačné straně Měsíce
představí opačnou stranu drogy a –
jsem Maria –
hlesne s dětskou stydlivostí
usměvavá panenka
a podá konévku spásy,
co slzami přetéká –

to ale počká, to všechno počká.
Chci teď být bdělý, kudy slovo jde,
hlídat hranu, aby nepřepadlo k frázím,
svůj díl bolesti
proto zakopávám pod stůl,
a jen připomenu – takto by nás chtěl:
na skráni silný magnet pro zlo,
ruka v ruce a mezi dlaněmi smír
víc a víc špinavý.

II.

Nemá nás rád, člověče.
Ale je to vůl, jestli hodlá
vprostřed února dávat lekce
veteránům studené války,
může také dostat pac a pusu
bezpodmínečné lásky,
která se nám stane
sebepolibkem smrti, ale co už,

mé generaci stačí zaskřípat
tisícerem záplatovaných stoliček
vyžraných cukrem na utišení nervů
a v šedi amalgámových plomb
odjistit všechnu tu rtuť,
určitě se na poli najde
nějaký zapomenutý klas,
natřikrát lomený k extrémní bedlivosti,
aby poměřil prudkost jedu
a prudkost poklidu,
jímž se zalijí naše tváře,

v noci nás divoká zvěř
obejde obloukem,
ve dne divocí lidé udělají kruh
a nikdo se nepřiblíží,
počkají si na stezku odvahy
prošlapanou prvním jarním broukem,
vlastně se jasně ukáže,
kdo je tu hovádko boží
a kdo následováníhodný bůh,

to ale počká, to všechno počká.
Chci teď být bdělý, kudy jde slovo
a kudy můj syn jde.

P281 | Raduje se bez příčiny (2021–)

A č  k v ě t e n ,  n e n í

Říznout listem ostřice,
zakrojit něco měsíce
a šup sem tuplák mlhy!,
poručil bych si kdysi.

Dnes v krčmě U svalených větrů nikdo,
toliko přimáznutá čekanka jara
nad ležákem spařeného času,
z něhož trčí pára jak úd ve ztopoření,
dumajíc, čí rozkoš vyplení
nicka vteřin taková,
nicka minut maková –

A je pořád stejně hodin.
Práchniví špulky s přísnými nitěmi
na křídla motýlů a další hovádka boží,
a líznu-li vzduch, vybito.
Nula elektrizující touhy,
která by kopala dívky,
vyrazila jim mrkací oči panny.

Tolik asi ke společnému loži,
další zprávy, až jak se situace vytříbí.
Protože, ač květen, zatím není.
Vládne bezčasí,
jakési paralyzující všežravé
perpetuum mobile chyby,

a já přísahám,
že zavřu zobák všem špačkům,
kteří tu za slib nesmrtelnosti
začnou vyzvánět,
kdy rodí první třešně.

P279 | Raduje se bez příčiny (2021–)

D o m o v  m ů j

Hrají si děti,
kde stovky let staré voní lípy,
a voní tolik, že u nosíků zalepují chřípí,

přesto mír není popsán zcela:

je tu zbytek s neviditelným sluncem,
které z květů těch lip
starých stovky let vaří med,
aby, až jednou děti přijdou do řečí,
až šelma zuby vycení,
její kletbu užraly kazy.

A je tu zbytek s neviditelnou mačetou,
která však ve stromech
s tak košatou pamětí vyšumí,
neboť pobraly českou početnici:

v kruhu chodí, za ručky se drží,
bohorovně kvetou
dávné oběti i dávní vrazi.

P277 | Raduje se bez příčiny (2021–)

T a m ,  k d e  s v ě t l a  n e s v í t í

Tam, kde světla nesvítí
a sprostá jsou jak huba uhlíře,
na stříbrné niti
člověk venčí zvíře.

Dle poryvů, jak hopsá, tipuji prasopsa.
Když ale měsíc nahodí ledky,
mám sto chutí křičet:
Pro takové zmetky
slušel by se novotvar!

Tak ne.
Prý brzdi, dělej slepého,
mimotělní půtky vyzní krkolomně.
Budiž. Holt zkusím překousnout,
že ta stvůra to samé tvrdí o mně.

P275 | Raduje se bez příčiny (2021–)

M ě l  b y  j í t ,  š u m a ř

I.

Měl by jít, pohřeb skončil.
Takže jde, chodí po hřbitovu,
a jak fouká klarinet,
otevírají se hroby a poskytují vhled
skrze nahnilá víka rakví,
na seizmografy uzpůsobené
konečkům jeho prstů, jejich chvění.

Všude tady jsou pochovány
jeho předčasně zesnulé matky,
které jako jediné
mohou rozehřát dětskou tenzi,
když si jako malý hrával,
o zem pinkal míčem,
jen ony mohou vzít jeho ruce
láskyplně do svých,
odejmout ze rtů jazznutý klarinet,
který je mu rýčem.

Sní smích při průrvách,
jež vítr vytáčí v koruně hřbitovní lípy,
že jak cukrovou vatu
ty hlubiny hltá po kusech
a sladkou tresť,
když rošťácky se zakucká,
že vyprskne na tušený živůtek
tušených šatů –

– Maminko?

Jenže není taková noc.
Taková noc není nikdy,
aby člověk sám sobě mohl zalhat
o pnutí vybělených kostí,
živý aby přihnul si lásku
ještě živějších.

II.

Měl by jít, pohřeb skončil.
Nastává chvíle,
kdy mazlavý šampon smrti
ze slin na klarinetovém plátku
prchá vyživit kořínky vlasů
pod dalším ze smutečních šátků

a kol ramen těch žen
paže jejich synů v rozpacích,
kde obejmout, a jak.

Žen více a více průhlednějších
a vzdálenějších,
synů více a více postižených
mravenčením v prstech
z neuchopitelnosti míčů života
klesajících k zemi, pak ještě níže.

A tam,
v hloubce sta černých paraplat,
hřbitov hřbitovů. Jistě! Snad.

P273 | Raduje se bez příčiny (2021–)

P o d z i m n í  v ý l o v y

Projdi české stráně:
hřebeny!, šumí trávou rozholedbanou.
I divoženka břízy šílí z kadeřníka Páně,
když zobákem datla zaklepe.
Otevřít? Neotevřít?
Volit nelze, mince jeví se slepé,
do náruče padl si
každý orel s každou pannou.

Projdi česká pole:
v mlhách Přemysl, čeledín podzimu,
nepřipouští otázky,
do vrstevnic vyrývá kolejiště rakví.

České potoky projdi,
ledové, až po lokty.
V křeči zkameníš na haltýř.
A slzou, slinou, močí rozpouštěje
pavoučí vlákna s úpletem taksesmiř,

očekávej pstruha.

P271 | Raduje se bez příčiny (2021–)

B ý t  ž e n o u

Oblečte se do něčeho,
co rozloží písně zrcadlené noci,

a láhev vína otevřete, a až džin
řádně vykoupe se v kaluži slin,
poplivejte tu tmu, vraťte její úder,

a možná štafetu převezmou
kostelní zvony,
pokud i Vy zrcadlíte samy sebe,
ukazujíce na své stíny:
ony nás vysvlékly,
to ony ňadry jak polštářem zadusily
ejakulaci souhvězdí Krista –

Dívám se na oblohu
přeplněnou neznámými objekty,
jejichž na oko ostrá světla
neotupila ani modlitba,
dívám se na to nebe jako muži civí
na inzerát někde na seznamce
a každý další nádech víc a víc
tlačí vědomí do pozemského rámce,

do dámských šaten,
do rubu sukní mezi šev a lem,
kde nasávám průvan vás, oblékajících,
jež rozkládáte písně zrcadlené noci,

do dámských sprch, kde překážím,
sedaje si tam a zase sem,
kde pinožit se hodlám vším,
čím pršíte, a v zubech testovat
tvrdost krystalické cudnosti, vášně,

a smočím rty ve stopách víl,
jež tu vytékají z každého deště,
které vědí, že on by i
lecjaký hřích smyl,
ale k míru vnitřních stran stehen
má pořád daleko.

P269 | Raduje se bez příčiny (2021–)

Z  a t l a s u  p a r a z i t ů

I.

Nechce ho,
on se snaží, až vydýchává víno,
ona ho ale pořád nechce.

Když odejdou a poslední zhasne,
tma tmoucí se tu patrně ztříská.
Místnost už nepotřebuje okno,
z něhož lidé vyhlížejí nápomoc,
skla je však třeba,
z prostoru stává se Petriho miska

a jako zem zkypřuje orbou, kultivuje
čerň noci svůj vzorník zvratky:
kdo mávne rukou, zavane mu odstín,
jak je muž na ženu krátký,
když ho nechce.

II.

Nechce ho,
on se snaží, až vydýchává víno,
ale to se děje už jinde,
to se nás netýká,

my buďme srozuměni
s třetí hodinou ranní, s takto,
a ne jinak taseným vějířem času
před chřípím nosních dírek,
v chloupcích hrudi a klínu,

buďme smířeni, že nám visí na rtech
cosi, co by rádo olízlo světelnou slinu
dřív, než bude svítat.

Každá ovce vyhnaná na boží pastvu
má dovoleno
předběhnout svého pastýře,
čte prst z dlaně na čáře srdce.

Nevím, jsme tu potmě. Je vůbec můj?
A pokud ano, v jaké míře?

P267 | Raduje se bez příčiny (2021–)

P o z n á m k y  k  n i č e m u

I.

Po zavření okna, za nímž číhá podzim,
pod nehtem stínka.

Horlivě umrlec klinká,
ale není mi známo,
kdo jiný by tu sekl očima a myslí,
kromě psa, který olizuje mi ruku
a hřeje mezi třísly, ještě ten.

Je povinnost času,
aby mu tlama zas páchla hnilobou,
aby mně v krku vzpříčil se
hrot suchého listu.

A je otázka času, co tu vrní –
jestli filmová cívka
s navinutou tragikomedií,
nebo šicí stroj s jehlou v Kristu.

Po zavření okna, za nímž číhá podzim,
pod nehtem stínka.

II.

A tu bolest slzy vážou na těžkou vodu.
Už celá sklínka je jí,
zapáchá po petroleji,
mocná upalovat kořínky
novorozeneckých smíchů,

jinak řečeno, z těch žen dole na ulici
brzy jednu zamrazí v zádech tam,
kde má míchu, a patrně to bude chtít
večer s někým rozebrat, zřejmě
s podobně rozebranými přítelkyněmi,

i já bych mohl mezi nimi
nastojato trčet,
mezi jejich cigaretami v prstech
na vyvrácených zápěstích,
a čekat, až na mě přijde řada
a dají mi slovo,

já ho ale nechci, mám jich dost
a k čemu jsou, když po zavření okna,
za nímž číhá podzim,
pod nehtem stínka.

III.

Snad jedině
tu mizérii kolem
rozvibrovat, přemalovat slovem,
které bylo na počátku.

Jenže obraz října jím už promlouvá,
jeho vší odstín, lesk,
každá sebetenčí linka.

P265 | Raduje se bez příčiny (2021–)