Poznámky k ničemu 

I.


Po zavření okna, za nímž číhá podzim,
pod nehtem stínka.


Horlivě umrlec klinká,
ale není mi známo,
kdo jiný by tu sekl očima a myslí,
kromě psa, který olizuje mi ruku
a hřeje mezi třísly, ještě ten.


Je povinnost času,
aby mu tlama zas páchla hnilobou,
aby mně v krku vzpříčil se
hrot suchého listu.


A je otázka času, co tu vrní –
jestli filmová cívka
s navinutou tragikomedií,
nebo šicí stroj s jehlou v Kristu.


Po zavření okna, za nímž číhá podzim,
pod nehtem stínka.


II.


A tu bolest slzy vážou na těžkou vodu.
Už celá sklínka je jí,
zapáchá po petroleji,
mocná upalovat kořínky
novorozeneckých smíchů,


jinak řečeno, z těch žen dole na ulici
brzy jednu zamrazí v zádech tam,
kde má míchu, a patrně to bude chtít
večer s někým rozebrat, zřejmě
s podobně rozebranými přítelkyněmi,


i já bych mohl mezi nimi
nastojato trčet,
mezi jejich cigaretami v prstech
na vyvrácených zápěstích,
a čekat, až na mě přijde řada
a dají mi slovo,


já ho ale nechci, mám jich dost
a k čemu jsou, když po zavření okna,
za nímž číhá podzim,
pod nehtem stínka.


III.


Snad jedině
tu mizérii kolem
rozvibrovat, přemalovat slovem,
které bylo na počátku.


Jenže obraz října jím už promlouvá,
jeho vší odstín, lesk,
každá sebetenčí linka. 











Skloň hlavu

Vylétám s jitrem,
můj zobák je vykladač
a křídla bodyguardem
jeho obtěžkaných písní,


čeká zlaté dítě lásky,
že slavík se blýskne,


jako vždy ale vypadne
chcíplá koroptev v prezervativu
napíchaná lidmi a jako vždy
jejich krví bude stvrzena,
aby tu mizérii
při západu slunce červánky vsákly.


Vylétám s jitrem,
můj zobák je radar
a křídla Strážcem prahu,
neboť žádný cirkus
nemůže růst až do nebe, že,


tak dejte vědět,
posmutnělé klauny zaměstnám,
budeme den co den
kroužit nad Čechami a pozorovat,
kdo jaké dřevo kde řeže,


naučím vás žonglovat
s atomy lidské zpupnosti,
jež našeptává stavět šibenici
vyšším kvalitám,


a dobře si zapamatujte:
moje stromy jsou vaše stromy,
ale vaše stromy nejsou moje stromy. 











Z atlasu parazitů

I.


Nechce ho,
on se snaží, až vydýchává víno,
ona ho ale pořád nechce.


Když odejdou a poslední zhasne,
tma tmoucí se tu patrně ztříská.
Místnost už nepotřebuje okno,
z něhož lidé vyhlížejí nápomoc,
skla je však třeba,
z prostoru stává se Petriho miska


a jako zem zkypřuje orbou, kultivuje
čerň noci svůj vzorník zvratky:
kdo mávne rukou, zavane mu odstín,
jak je muž na ženu krátký,
když ho nechce.


II.


Nechce ho,
on se snaží, až vydýchává víno,
ale to se děje už jinde, to se nás netýká,


my buďme srozuměni
s třetí hodinou ranní,
s takto, a ne jinak taseným vějířem času
před chřípím nosních dírek,
v chloupcích hrudi a klínu,


buďme smířeni, že nám visí na rtech
cosi, co by rádo olízlo světelnou slinu
dřív, než bude svítat.


Každá ovce vyhnaná na boží pastvu
má dovoleno předběhnout svého pastýře
,
čte prst z dlaně na čáře srdce.


Nevím, jsme tu potmě. Je vůbec můj?
A pokud ano, v jaké míře? 











Vinobraní

Když dívky chtěly opít, opil jsem je,


jednu však nikoli,
doteď čeká, až seběhnu z vinic,
mám ale prázdné ruce,
ještě jsem ani nesklidil,
natož abych lisoval,
navíc každý trs hroznů
provázejí samomluvy,


a když pravdy derou se ven, vyřknu je,
leč jednu nikoli, doteď čeká,
jestli si pro ni zlomím čelist,


nebo do čeho tu mám praštit,
abych zrušil
krystalovou mřížku nevědomí,
fešácký kriminál na devět životů,
z něhož odchodné kroky
do jednoho jeví se znovu příchozími,
když celý ten konstrukt mě vydýchává
a vdýchává, jako by plícemi pekla byl.
A pro něj jsem vzduch.


Ne tak pro dívky.
Když chtěly opít, opil jsem je,


jednu však nikoli,
doteď čeká, až seběhnu z vinic,
vydrž, lásko,
právě zaplétám některá slova,
jako bych provaz vyráběl, a kroutím je
do ok, jimiž jiná protáhnu –


Hluboká rýha ticha
je pointou takových šibenic.
A hle, v ní posel na koni:
že prý bůh od svahů Pálavy
k mým řádkům slunce odkloní.











Být ženou

Oblečte se do něčeho,
co rozloží písně zrcadlené noci,


a láhev vína otevřete, a až džin
řádně vykoupe se v kaluži slin,
poplivejte tu tmu, vraťte její úder,


a možná štafetu převezmou
kostelní zvony,
pokud i Vy zrcadlíte samy sebe,
ukazujíce na své stíny:
ony nás vysvlékly,
to ony ňadry jak polštářem zadusily
ejakulaci souhvězdí Krista –


Dívám se na oblohu
přeplněnou neznámými objekty,
jejichž na oko ostrá světla
neotupila ani modlitba,
dívám se na to nebe jako muži civí
na inzerát někde na seznamce
a každý další nádech víc a víc
tlačí vědomí do pozemského rámce,


do dámských šaten,
do rubu sukní mezi šev a lem,
kde nasávám průvan vás, oblékajících,
jež rozkládáte písně zrcadlené noci,


do dámských sprch, kde překážím,
sedaje si tam a zase sem,
kde pinožit se hodlám vším,
čím pršíte, a v zubech testovat
tvrdost krystalické cudnosti, vášně,


a smočím rty ve stopách víl,
jež tu vytékají z každého deště,
které vědí, že on by i
lecjaký hřích smyl,
ale k míru vnitřních stran stehen
má pořád daleko. 











Zahřej mě

A když vteřina sáhla si na dno,
dala sílu větru, aby zbičoval mi líce.
Polibek, pohlazení,
jim už je všechno jedno.
A mně kamsi odvátá čepice.


Dělá se krutou, zima,
ale člověka se bojí.
Dává umírat v šesti podobách,
aby nedožil sedmé,
kdy sami sobě jsme náboji,
kdy víření andělů
materializuje na střelný prach.


Na lesní cestě
vyasfaltované mrazem prosince
stojím tak, že klečím – takže čím,
jak mě dorazíš? Opřeš se snad,
zasekneš klínce do každého stromu
od Pyrenejí po Krym?


Je večer, pro živé hvězdný,
pro mě jiskrný, a moje hlava
s vykasanými rukávy a jemnou písní,
že uspala by srny, vyhlíží,
co příboje ledového vzduchu vyplaví:


mám tu úpletové šaty,
v kterých ses mi představila,
a zažloutlý papír na malý formát
přehlý, moji dětskou kresbu krokodýla.
Obé projde smrtí jak nůž máslem,
jak uchem jehly.


Co nemám, je čas.
Další vteřina sahá si na dno
a dává sílu větru, aby zbičoval mi líce.
Polibek, pohlazení, už je to jedno.
A podivným ohněm hoří les,
nejdou jím zapálit svíce. 











Podzimní výlovy

Projdi české stráně:
hřebeny!, šumí trávou rozholedbanou.
I divoženka břízy šílí z kadeřníka Páně,
když zobákem datla zaklepe.
Otevřít? Neotevřít?
Volit nelze, mince jeví se slepé,
do náruče padl si
každý orel s každou pannou.


Projdi česká pole:
v mlhách Přemysl, čeledín podzimu,
nepřipouští otázky,
do vrstevnic vyrývá kolejiště rakví.


České potoky projdi,
ledové, až po lokty.
V křeči zkameníš na haltýř.
A slzou, slinou, močí rozpouštěje
pavoučí vlákna s úpletem taksesmiř,


očekávej pstruha. 











Odpusť

I.


Už není, ale byl v ní.
Přesto pořád, stále ještě
vzduch a vzduch smilní,
aby zrodila se
aspoň jedna krůpěj deště,


jež poslouží jako tečka,
která té dívce přejede po skráni
jako duchaplná, záchranná
mentální léčka pro příště,
až se mu zas neubrání.


II.


Stačí však tlesknout, aby mraky táhly,
a žádné příště nebude.
Bude stav změny, tak rázný a náhlý,
že za liché přidá dvě sudé,


a bude, nenávidíc takové chlapy,
že dívka oblékne se na etapy
a v bolavých přestávkách odevzdaně
sobě vstříc pošle si dlaně


a bouřlivými ovacemi
obhájí vstup jiné početnice duality,
v níž oko za oko a k tomu i zub,
kdy ona žije dál,
až když on končí ubitý.


III.


Zákonem starším, než byl ten starý,
krvácí jí z nosu.
Láry fáry,
na to vody, lesy, stráně i hejno kosů. 











Měl by jít, šumař

I.


Měl by jít, pohřeb skončil.
Takže jde, chodí po hřbitovu,
a jak fouká klarinet,
otevírají se hroby a poskytují vhled
skrze nahnilá víka rakví,
na seizmografy uzpůsobené
konečkům jeho prstů, jejich chvění.


Všude tady jsou pochovány
jeho předčasně zesnulé matky,
které jako jediné
mohou rozehřát dětskou tenzi,
když si jako malý hrával,
o zem pinkal míčem,
jen ony mohou vzít jeho ruce
láskyplně do svých,
odejmout ze rtů jazznutý klarinet,
který je mu rýčem.


Sní smích při průrvách,
jež vítr vytáčí v koruně hřbitovní lípy,
že jak cukrovou vatu
ty hlubiny hltá po kusech
a sladkou tresť,
když rošťácky se zakucká,
že vyprskne na tušený živůtek
tušených šatů –


– Maminko?


Jenže není taková noc.
Taková noc není nikdy,
aby člověk sám sobě mohl zalhat
o pnutí vybělených kostí,
živý aby přihnul si lásku
ještě živějších.


II.


Měl by jít, pohřeb skončil.
Nastává chvíle,
kdy mazlavý šampon smrti
ze slin na klarinetovém plátku
prchá vyživit kořínky vlasů
pod dalším ze smutečních šátků


a kol ramen těch žen
paže jejich synů v rozpacích,
kde obejmout, a jak.


Žen více a více průhlednějších
a vzdálenějších,
synů více a více postižených
mravenčením v prstech
z neuchopitelnosti míčů života
klesajících k zemi, pak ještě níže.


A tam,
v hloubce sta černých paraplat,
hřbitov hřbitovů. Jistě! Snad. 











Návštěva

Čeká venku.
Je zatím příliš studené ráno,
aby vtančil valčíkově pokosený
triádou vonících dob,
je příliš studené ráno a dům zaplněný
tak studenými bytostmi,
že nepřipadá v úvahu žádné hop,
toliko snad rekviem.


Čeká venku.
Slunce už jehlami šije,
a které sám neposnídá,
těmi smýká o omítku,
aby řádně naostřené
tu všechno, všecičko rozpíchaly
požehnaným morfiem.


Až tu vrzne krov,
tam džbán pukne na kůlu plotu.


Čeká venku,
jestli se na prahu domu zjeví tací,
u nichž by se krve nedořezal,
a natahuje ruce s jakousi
grafickou kartou plnou krás života,
pověřený vrazit ji do jejich stínů,


kamkoli, kde sálá
mrazivá opuštěnost prázdného slotu.


Čeká venku, lidé jsou uvnitř.
Uvnitř v příbytcích, uvnitř na ulicích,
uvnitř, přestože na oběžných drahách,
kam vynesl je zážeh kerosinu. 











Tam, kde světla nesvítí

Tam, kde světla nesvítí
a sprostá jsou jak huba uhlíře,
na stříbrné niti
člověk venčí zvíře.


Dle poryvů, jak hopsá, tipuji prasopsa.
Když ale měsíc nahodí ledky,
mám sto chutí křičet:
Pro takové zmetky
slušel by se novotvar!


Tak ne.
Prý brzdi, dělej slepého,
mimotělní půtky vyzní krkolomně.


Budiž. Holt zkusím překousnout,
že ta stvůra to samé tvrdí o mně. 











Efekty motýlích křídel

To takhle jeden maloval si lásky
a nevěda, co činí, osadil je rámy
a nastalo dusno, že i vítr
musel sáhnout do sáčku s pralinkami.


Je na sladké? Jste si jisti?
Když by vítr honila mlsná,
stačí mu v rohu zahrady
rozkopnout hromadu shnilého listí,


a ne aby jeden maloval si lásky
a rámem kázal evangelium Zaracha,
netuše, co větru činí,
jaké nedýchatelno páchá,


vždyť vítr má poslání – například
tuší, kdo pilotuje noční můry,
jež nehlučně pronikají do ženy,
a hodlá ji tak dlouho fackovat,


dokud do přídě vlaku vpitá
neučiní úkrok zpět.
To takhle jeden maluje si lásky
a větry uvrhá do běd,


je vítr Nářek, vítr Sten,
oba se cedí skrze letokruhy sobectví
a raději ohluchnout,
než tomuto být vystaven –


- - -


Neslyším. Zato vidím obraz, který
už v hlavě vyříznu ze všech rámů,
a na plátně ho znovu odjistím tak,
že si tě celou kubisticky nalámu


za úsměv, poslední mávnutí,
za to, že se ještě letmo otočíš.
Přitom přelehký poryv větru.
Surová výstraha, že ukove mi mříž.











Domov můj

Hrají si děti,
kde stovky let staré voní lípy,
a voní tolik, že u nosíků zalepují chřípí,


přesto mír není popsán zcela:


je tu zbytek s neviditelným sluncem,
které z květů těch lip
starých stovky let vaří med,
aby, až jednou děti přijdou do řečí,
až šelma zuby vycení,
její kletbu užraly kazy.


A je tu zbytek s neviditelnou mačetou,
která však ve stromech
s tak košatou pamětí vyšumí,
neboť pobraly českou početnici:


v kruhu chodí, za ručky se drží,
bohorovně kvetou
dávné oběti i dávní vrazi. 











Dobrou

Letní noc ve zkratkách
není letní noc ve své esenci.
V té první jsem lovec a v ní zůstaňme,
nelze u ní zůstaňme –
chybí výtažek, trofej.


Ne že by Praha nebyla
plná divokých prasat,
ale báseň psaná kulovnicí
při čtvrté hodině ranní
vylidňuje paralelní město
a já ho rád plné,


miluji hlavu na hlavě ve snové Celetné,
kdy bosý, procházeje
pod pokleslými víčky,
bořím se do teplé tkáně duší,


jen prosím –
v takové chvíli si mě nečti ústy,
nevím, jak moc mrtvý je vzduch,
který vydýchávám na polštář,
jak jedovaté je odkopané tělo,
pnuté do otazníku.


Ulovím hada, který mi hýbe jazykem? 











Ač květen, není

Říznout listem ostřice,
zakrojit něco měsíce
a šup sem tuplák mlhy!
Poručil bych si kdysi.


Dnes v krčmě U svalených větrů nikdo,
toliko přimáznutá čekanka jara
nad ležákem spařeného času,
z něhož trčí pára jak úd ve ztopoření,
dumajíc, čí rozkoš vyplení
nicka vteřin taková,
nicka minut maková –


A je pořád stejně hodin.
Práchniví špulky s přísnými nitěmi
na křídla motýlů a další hovádka boží,
a líznu-li vzduch, vybito.
Nula elektrizující touhy,
která by kopala dívky,
vyrazila jim mrkací oči panny.


Tolik asi ke společnému loži,
další zprávy, až jak se situace vytříbí.
Protože, ač květen, zatím není.
Vládne bezčasí,
jakési paralyzující všežravé
perpetuum mobile chyby,


a já přísahám,
že zavřu zobák všem špačkům,
kteří tu za slib nesmrtelnosti
začnou vyzvánět,
kdy rodí první třešně.











Proč

Jak dole, tak nahoře.
A dva tisknou se natolik fest,
že tma couvá z těl, uhýbá i z hvězd
a tisícerý jas v jedno slévá se moře.


Což se hezky poslouchá, že.
Když růžové brýle nasadí
básník, když vlastně nevadí,
jaký med kolem úst maže.


Ale jak dole, tak ještě hlouběji:
nevykopeš kořeny, nepoznáš,
kdo v té jámě drží stráž,
proč se ti verše píšou – ale nedějí. 











Pojď na vzduch, Matouši

I.


Takto by tě chtěl:
na skráních silný magnet pro zlo,
ruka v ruce a mezi dlaněmi smír
víc a víc špinavý –
nemá tě rád, člověče.


Ještěže svá zvrhlá přání vaří ze sněhu
a nezoře hlínu polí, to zima nedovolí,


však jestli ho zem tajně hostí,
jestli plevel od kořínků
křiví ti ústa kyselostí,
pak On začal ozařovat
vzdálenějším sluncem
a Ty máš právo šlehnout si celé lidstvo.


Tedy leť. Leť do daleka,
ať víš, že vesmír bavíš!
Možná ti na opačné straně Měsíce
představí opačnou stranu drogy a –
jsem Maria –
hlesne s dětskou stydlivostí
usměvavá panenka
a podá konévku spásy,
co slzami přetéká –


to ale počká, to všechno počká.
Chci teď být bdělý, kudy slovo jde,
hlídat hranu, aby nepřepadlo k frázím,
svůj díl bolesti
proto zakopávám pod stůl,
a jen připomenu – takto by nás chtěl:
na skráni silný magnet pro zlo,
ruka v ruce a mezi dlaněmi smír
víc a víc špinavý.


II.


Nemá nás rád, člověče.
Ale je to vůl, jestli hodlá
vprostřed února dávat lekce
veteránům studené války,
může také dostat pac a pusu
bezpodmínečné lásky,
která se nám stane
sebepolibkem smrti, ale co už,


mé generaci stačí zaskřípat
tisícerem záplatovaných stoliček
vyžraných cukrem na utišení nervů
a v šedi amalgámových plomb
odjistit všechnu tu rtuť,
určitě se na poli najde
nějaký zapomenutý klas,
natřikrát lomený k extrémní bedlivosti,
aby poměřil prudkost jedu
a prudkost poklidu,
jímž se zalijí naše tváře,


v noci nás divoká zvěř
obejde obloukem,
ve dne divocí lidé udělají kruh
a nikdo se nepřiblíží,
počkají si na stezku odvahy
prošlapanou prvním jarním broukem,
vlastně se jasně ukáže,
kdo je tu hovádko boží
a kdo následováníhodný bůh,


to ale počká, to všechno počká.
Chci teď být bdělý, kudy jde slovo
a kudy můj syn jde. 











Ve válce

Od chvíle, kdy zula si boty
a on simuloval kašel,
by rád v těch očích našel,
v jejich rozvlnění, neutrální bod.
Jenže smůla, ona je v práci,


potem a vínem splavený,
i za cenu modřin
od jejích loktů a kolenou
ždíme nahotu z její nahoty
a už svlečenou hodlá ji dále svlékat,
ale asi něco nemá, aby se mu nechala,


co má, je něco málo peněz
a rozepnuté kalhoty,
a doteď ho nenapadlo,
kolik má čtyřstěn nakloněných rovin,
je jich tolik, kolik mu vykresluje touha,
a budou ještě strmější,
jestli tu ženu odzbrojí,
jenže ouha, zmůže se akorát,
že po jejím odchodu jako parník,
jak pitomec fouká na láhve od vín
a jako si ji odváží do neutrálních vod,
v neutrální bod –


Co se reality týče, v tom čase
ona už doma bude dávat sprchu,
bude z uší si vymývat,
co lze připodobnit práskání biče,
z prsních bradavek odlepovat
zvětšovací lupy,
plivat chlupy bude a poté,
do froté lampy zabalena, svítit do noci.


Jen jedinému muži dovolí
naředit svou vnitřní krásu –
světlem, které si nese,
s nímž vyšplhá jí do klína.
Když dotkne se jejích retů,
pokojem zavoní
válečné sliny proti celému světu,
pak s palcem v puse usíná. 











Je těžké podat v červenci zprávu

Kdyby muže urazil, dostane po hubě,
od ženy dostal po rukách,
na dlaně a hřbet.
Teď chodí sem a tam
a ty ruce drží nad hlavou,
zkouší, jestli rozštěp dvou duší,
onen éterický hnus
dokáže fyzickou újmou přebolet,
jenže láry fáry.


Dík Praze, čtu v jeho očích.
Za milosrdenství, za dary,
že posílá příměstský autobus,
aby se dořešil někde na konečné,
chce val posprejovaného betonu,
o který porozbíjí klouby,
a chce tam kanál, z jehož kouře načte,
že sobcem být může,
že vypálen mu bude nový cejch osudu,
kdy lze existovat
dělitelný jen sám sebou,
však není to levné –
kupříkladu za lichost jedenáct
cáloval by pět Zeyerů a šest Nerudů,
v jiných peklech nápodobně,
matematika stejná.


A čtu v jeho tepnách:
pryč ze vztahů, z toho lejna,
v němž, co laskal, zparchantělo,
a třeba krví podepsat sebestřednost,
která tak naváže tmu,
že bude svítat dřív, než by mělo,
a hasiče volat, až zotročené světlo,
páchnoucí po nitrolaku,
ve tři ráno stékat bude
po Vinohradské,
a kdy zpěv předčasně procitlých ptáků
vyzní jak skřípoty plechů –


Z dechu nevyčtu nic.
Za mě nezpracované téma,
neboť polibkem tiskne se ta,
jíž předtím urážel,
pořád ho má ještě moc ráda na to,
aby jej vydala všanc městu
s kompozicí Jeruzaléma,
byl by mrtvý dřív, než by přešel ulici,
a po odstřelu škodné
vždy kropicí vozy.


A jimi báseň ukončím.
Nikdy jsem za nimi neběžel,
nemám ponětí,
kolikáté nebe se odráží v kalužích,
zato jsem si jistý, že ho do minuty
pozře asfaltová výheň.
Pečeme se tu, že kdybych muže urazil,
dostanu po hubě. 











Mé poslední

Noc


Co ti je do mé podoby,
do původu a nepříčetnosti
a do mých prstenů co je ti,
ujařmovat svedou
už jen v mých prstech zkřehlé kosti,


to sem tak někdy andělé na vizitu vletí
a ruce mi rentgenují
pod silnou dávkou úplňku,
vidí až na dřeň,
zkoumají onu prázdnotu,
jak každá nahá usednuvší žena
mi to udělala,
totiž jak se po čase zvedla.


Co je ti do mé podoby,
do původu a nepříčetnosti,
šel bych je všechny odprosit,
jenže sám si už nezavážu ani botu,


Den


okno mi nechali. Jedinému z pacientů.
Mám výhled na podzimní defilé,
jak ve vlakovém kupé jsem tu,
vida sklizeň lásek,
které panáci nechávají vpíjet
do svých slaměných ramen,
a jak to majetnicky křupe,


pro mě se promítá, já vím.
Tak promiňte, jen si ten svět
žaluziemi naporcuji na řádky,
a budu zřetelně a nahlas slabikovat:


Ty, která se na mě díváš z ulice,
co ti je do mé podoby,
do původu a nepříčetnosti?


Vejdi, vrazi mé kategorie se líbají tak,
že si mě odkrokuješ nabitými rty
a já se posadím bokem,
očekávaje na spánku
závan vlhké formální soustrasti.


Není to směšné,
celý život čtete spisy velkých filozofů,
ale trefí vás až čistý průstřel čisté lásky,
tuctový brak z deníčků sedmnáctek,
který si koleduje o titul
největší fráze pod sluncem,
tedy jestli se dnes vůbec ukáže. 











Lala hou

Není tu.
Ještě před kostelem
vypadl z rukávu panence Marii,
po kolmé zdi oběhl kruh
hodinových rafií,
umpará ric lala hou.


Kde trčí.
Chronos na ocet přiživující
kyselost deště je agresivně fit,
a když tmu pročísnu,
v jejích koutech zapikává se dynamit,
umpará ric lala hou.


A už jdou.
Staré vzteklé časy plus
tucet příbuzných s genetickou vadou
neumím vypnout sem si to rázuje,
umpará ric lala sí.


K poslední, přežité koncovce:
vůbec, ale vůbec nelituji,
že nepíšu ořezanými tužkami,
neboť kdybych ji probodl
a pohodil do louže,
která se tu dělá s vodou jen na oko,
kdybych zažil její zuřivé vzkříšení
protikusem křtu, tak černé a plné –
pak na viděnou
v ústavu pro choromyslné.


Zatím poslali pro jiného.
Jenže není tu. Kde trčí.
Někde tam, přičapnutý na bobku,
natažené ruce před sebe má
a mile a s úsměvem promlouvá
do starého muže.


Jednoho by napadlo –
za průtrže mračen vykrádá hroby,
ale on jen tráví čas s otcem,
bývá totiž nad sílu mrtvých
zbytkem svých žaludků
rozkládat vteřinové pyré,
už mateřské mléko jím chutná
a jednoho by napadlo –


Umpará ric lala hou,
čímže jsme to živi?
Jakou, k čemu tekutou přísahou?  











Velká silná srdce

I.


Velká silná srdce nemáme.
Velká silná srdce
nelze párovat do metafor
a co vypadá jako strije,
toť unikátní čárový kód,
který idiot čte způsobem, že ho zryje.


Svého idiota máme.
Někdo na holeni, jiný na hřbetu ruky,
stimulujeme jej drbáním
a poté vypouštíme lovit lásku,


protože lásky je málo,
tu také každý nemáme.
A zajímají nás velká silná srdce.
Velká silná srdce
jako velké silné nemocnice.


Projdi jejich chodbami, budeš sám.
Ulehni na postel, nikdo nepřijde.


II.


Odestelu ji.
Odestelu ji a s ní odpověď na otázku,
proč nikdo nepřijde:
protože ve velkém silném srdci
všichni už dávno jsou.
A jejich bratrstvo ticha
mlčí tak úlevný řev,
že svěráky tísně,
v mém žaludku utažené na krev,
rázem bezbolestně levitují –


III.


Jednou bych to chtěl zažít.
Jak velké silné srdce
krmí malé slabé naděje.
Jak z nebe padají sněhové rohlíky.
Jak se Praha noří
do sakra pořádné zimy. 











Zrcadlo

Velmi ráda by se od něj odtrhla.
Uhnula hlavou.
Však nemůže, zrcadlo si ji ponechává
načtenou po svém.


Zkusila mnohé:
až pálí, jak uškrtila vlasy,
až se jí zvedl žaludek,
jaké chmýří divokých husí načesala
virblem ze špičky svého jazyka.


Nic, dnes večer stejně jako zítra ráno
odejde z koupelny ponížena.
V mezičase ji napadne pohrát si
s mužským přirozením jako se rtěnkou.
Za pochvalu.


Za trest se venku začne zdát déšť.
Ve skutečnosti neprší, tříští se
jakákoli vlídná odrazová plocha.


Zhruba jednu miliardu střepů
musí pak vymočit,
a to umí a bezbolestně,
když se nahá šikovně schoulí.


Je mi trapné dívat se na ni svrchu,
ale čekám, z jakého bederního obratle
vylétne motýl s oslnivě nádhernými
křídly, chci zaznamenat
jeho zpomalený, neslyšný úlet.


Vypadni z toho domu, Aneto. 











Na viděnou

Bylo toho moc.
Utekl jsem do postelí a vida,
v nich už tma, jež předchází noc.


Jak chceš, dodám,
jako by se mě na něco ptala.
Jako bych měl možnost se nevyválet.


Navlékám tedy rukavice zmaru,
na každý prst, k předloktí.
Budu-li až sem rozvoněn,
teprve pak asi předvedu
ten správný sebezáchovný kabaret,


například kankán pohybem
prostředníčku předvedu,
jindy levnou lascivitu, nyní naději,
která by měla umírat poslední,
a vlastně by na její skon
vůbec neměla přijít řada,
neboť já jsem tu zhášen,
já se mám poručit,


protože je toho moc.
Utekl jsem do postelí
a v nich už tma, jež předchází noc,


jak chceš, dodá,
jako bych se jí na něco ptal.


Neptal. Přiznávám jen dva trhance
kosmického ticha: z hrdla,
obepínaného korály zásvětní rosy,
a bědy fotek z dětství, když cosi
je kroutí podél jejich příčné osy.


Není otázka, kde a jaký hrob,
ale kdo tu o mně smlouvá,
nejsem si jistý,
že bych psal tak vysokou poezii,
aby hvězdy sáhly
pro slova k mé obhajobě.
Jestli mým nebem není strop.











Pod úrovní přírody

Nenadělá nic. Když vyhubila pavouky,
jiná ataka vlévá se, ta vědomím očkuje,
úplety bezpečí páříc.


I vonět sobě přestala,
dát jí štětec, mistrně vystřihne
kubistické hrany louky,
ale který muž tohle koupí,


muž by si dal autoportrét,
klidně primitivní skicu nasliněnou
tesařskou tužkou, jež postihne
onu sladkou ochablost svalnaté paže
udělané jetelem a chrpou,
kmínem a řebříčkem.


Těkavé prvky svého ženství
mohl by zachytit on,
kdyby to ještě byla ona.


Ale abychom si rozuměli aspoň my,
toto je oslavná báseň na psa,
jemuž bude v šest ráno dán shůry
signál, že je jim společný,
a oba vykope na déšť. 











Silentium

Zpřetrhat to ticho kolem?
Nabízí se jak noviny na podpal,
utrousil bych banalita,
kdyby se z rohu nekřičelo tak nahlas,
z rohu, do jehož hájemství spadáš ty,
čekajíc, jestli podám si tvou ruku.


Promiň. Nemohu,
nesetnu pocit, který je mi svatý,
ani kdyby obě těla jak tětiva luku,


udělám jediné: až věty uzrají,
až do láhve je stočím,
ty verše vinné budu drmolit
a míchat s omítkou pracovny,
přestože žádné slovo
zdmi neprostoupí,
neboť celý vnitroblok už dávno
napuštěn mám averzí pro každý
jeden hlučnější byt, ulici jakbysmet.


A teď slinami slepuji loď,
archu němých, a když olíznu ret,
občas ty sliny chutnají po krvi,
to, jak jejími hlubinami letí kotva,
jak se háky zasekávají o jakousi
archetypální skálopevnost srdce.


Popisuji současnost stejně jako
nehořlavý, panoramatický výjev
na roštu pece krematoria,
popisuji pozůstalé,
jejichž upálené hlasivky
nepřenesou ni gram údivu.


A to ticho kolem!
Které není možné zpřetrhat.
V němž nelze uvažovat,
že jsme se kdy rozešli. 











Pohledy

První


V těch očích víc než
omamná podmanivost.
Těká v nich louka, tu bere splav,
čtu jakousi zvířenou matérii,
která natolik namočí,
že prý i posmrtně přijdu si živ a zdráv,
dám vědět.


Druhý


Chytat slunce do pasti jako krysu
může zase jen krysa, odsekla.


Třetí


Kdybych ji neznal, napíšu,
že se přede mnou stydí,
ale ona sklápí trny divoké růže.
Proto nezasekly. Vybrala si mě,
abych neutralizoval hrůzu z lidí,
ale i já dokážu být vzteklý, ne, že ne.


Čtvrtý


Čtvrtý pohled
žádný z tří předchozích nedožene.
I mě uniká; stíhám ho periferně
a jen když ležím,


ví Bůh a pes, že tudy prolétá,
že vaří se mi mozek
a pot stékající po skráních
ostře čpí koňským šestispřežím.


A to je vše. Nebýt čokla,
který olízává moji hlavu,
který jak pominutý vyštěkává stopu,
který mě zdržuje.


A přitom by stačilo dívat se mu do očí. 











Dva se našli

Smí hory, nesmí sílu – toto jasně cítí,
sedě na podlaze u postele.
Může vstát a odtrhne-li paty,
postavit se na špičky
a postavit se hudbě vzduchu,
paže vyhladit do houslí.


Vzduch se zastaví,
velkoryse dá prostor jeho prostným
i sníženým kvintám v důsledku
nízkého tlaku srdce toho muže.


A neboť ten vzduch zůstane vykouslý,
každá dívka zívne, kráčejíc na toaletu,
a vrátí se neoblečena
a znovu mezi polštáře.


Po milování, které bude
opravdu krásné, otevřou okno,
musím tedy opět zmínit vzduch:
Jako křišťál.
Jako jahelníček horských bystřin,
jímž dvě srdce v jedno se prošijí, jako…


Ale to zas ne.
Toto je příliš rozvířené město,
aby ulehlo do noci zúplna čisté,
koneckonců, koho ve spánku
sem tam nepřepadne kašel, že.
V našem případě však jen tu dívku –
a to hlasem vyšším i hlubším,
tedy pokud mi sluch nelže.


Tak moc miluje!
Toho, který smí hory a nesmí sílu.











Neumí to jinak

Slunce dívej, on tě pozdravil.
Vrazil do hlíny,
upekl nadivoko pekáč zběhů svých,
dívej slunce, hoď oko
na prolhanosti vyškvařený klíh,


jak ten muž celý tu
lepí se k židli
nabyvší charakter tvých vidlí
a do už beztak tlustých střev
tloustne nabodaný strachem.


Ale všechno přejde.
Přejdou slunce, výčitky,
co černých koček se týče,
s dolámaným odpružením na tlapkách,
přemluví svou nohu,
aby ještě zametla je přes cestu,
než i ta rozpadne se v prach, a bude.


Bude pak jako chodit po láskách žen,
aby ten prach v dynamit.
Bude sám mrzákem na všechny čtyři,
pouhým vědomím,
které v Kristu chtělo se vybít,
ale zůstane v telefonech
na nabíječkách,
v objetí smajlíků tuny esemesek,
zůstane při zemi ve výšce
od hřbitovních mramorových desek
do omyvatelných přebalovacích pultů
v nákupních centrech.


Na celé této úrovni velmi silný provoz,
nelétá v něm hmyz,
vyhýbají se mu střely,
v Google mapách také nic.


Slunce dívej, kdo tě zdraví,
leč ruku nepodá:
ten stále ještě mrzák na všechny čtyři
svou lajnu jede si, ve spodních
vzdušných proudech ložnic
hodlá vypalovat měkké vlhké běsy,
zahrady v klínech zakládat.


Zvláštní, jak šeřík, pivoňka, tulipán
voní vkleče. 











Ty, já, oni

Asi nevíš, ale pozorujeme tě,
a je nás víc z více světů.


Kdo přesně je tu:
jsem tu já, který by přísahal, že spíš,
a jsou tu i jiní, kteří nevidí tě spící,
oni nazírají svíci,
z jejíž páteře plamen tryská,
plamen tak přímý, že kalibrovat může
všecky rovnováhy.


Asi nevíš, ale pozorujeme tě.
A nikomu nepatříš.


A pro mě
až fyzicky neúnosný je ten vjem,
kdy kraluje absolutní bezvětří,
kdy nelze podniknout žádný úkrok
navigovaný nosem, žádné Vidíte?
Moje žena jen odpočívá, pojďte sem!

– prostě nic.


Válí se tu rub a líc,
dilema, jak na sebe navléci
celý tento velmi exponovaný kout
bílých ložnic a odporoučet se ven.


Oni se culí, že je mi to velké,
ale co, zase má člověk
do čeho utřít slzy. 











Carpe diem

Jsou domy, kde scházím schody,
kde viditelně stárnu. Tělo i mysl.


Vrhám se do sešlapaných schodišť
jako by křísit statisíce šlépějí
mělo smysl,


občas potkám dítě.
Pozdraví, spěchá, je plné dojmů
a nemá ani pořádně zavázané boty.
Jeho spoluúčast končí
zabouchnutím dveří, stvrzujícím
závratnou dimenzi chodeb.
A mé samoty.


K té ještě tolik, že konstrukční prvky
lidské duše neobsahují zábradlí,
a pokud ano, jen jeho parodii,
jakýsi stín.


Pro dnešek stačí.
Doufám, že těmto mým
sebestředně útrpným tahům dá mat
postavení sachr – špička – harlekýn,
jako si dámy ve věku ulehčují,
když tráví čas,
z jehož tíhy by jeden, víte, co asi.


A teď už vážně pardon, venku je
krásně a my za sladkým valíme do ulic,
já krkem za nebožtíků a tisíc
bože vrátných, kdo nás tu zamkl,
jaký bezcitný pacholek dělá zátarasy? 











Z vinotéky

Vyhasl jim zrak. Nevědí jak –
možná smrt, možná soumrak
nebo jen šátek přes oči, který má
zastřít, v čí ruce břitva, kdo právě teď
sklání se jim nad břichem a pitvá,


ulehčuje od démona viny.


Pro ty, co vidí: atestací
na těhotné lidské mršiny disponuje
například každá sněhová vločka,
k tomu není třeba báseň,
stačí mikroskop.


Pro ty, co nevidí: až tma udělá hop
a uskočí zpátky před řasy,
až skončí slepé bezčasí,
rád bych vás následoval krajinou zimy,
své stopy do vašich odkládal –


Bude to efektní, úlevné,
celé však početně vadné: zbyde jedna
do lýtka zakousnutá výčitka
a tu neodkopnu, neodpadne. 











Kontrapunkt

V ráji viděl nás.
A vzteky vyplel zimostráz,
takže zachraňujeme, co se dá:
lis koleny formuje psinec v lebce,
ve spojených dlaních zahříváme
mentální konstrukt zvířat,
která by uměla vodit slepce,


a když nemají se k životu, žebráme.
Což také není žádný med,
vždy jediné dveře se otevřou
a v nich panenka Maria
v natáčkách z kouře mých cigaret,
prý jdeme moc brzy.


V noci viděl nás. A o tu dbá,
proto ten světlonoš nahoty
zaplískané hříchem a hudba,
hudba tak odporně nakyslá,
že když o tón vína zastrunká se rtem,
že leká krev,


nic, dá si bílé. Nás dva dá si
bílé jako stěna a bude nahlížet,
jaké srdce o ni tluče jak ryba bez vody,
toto je lapený muž, toto žena,
oba v divobijství
vymknutém z exaktních rovnic –


Šílené vidí nás. V koruně stromu,
který zlomí vaz stejně jako
ve změti listů podrží
požehnaný infekt iluzí,
časovanou bombu vyladěnou
na rozbušku slunce,
prostě lásku.


Tak co? Bojíš se výšky? 











Přes čáru

Je parné léto, sváří živé s neživým.
Nevídané, jak srší jiskry kolem čela.
Jak moje zmije ožila
a pokouší se vymanit z ohradníku těla,
jak se křivím.


Váznu, lámu se na první kostře,
ale bolí i ta druhá,
vím to, ležím ve druhé trávě,
jejíž skon předjímá první seno.
A je tolik léta, že zapáleno,
a s ním vše, co jindy hořelo by stěží,
pro obkročný rým – ztuha.


Chci formální usebranost,
zvuky tak lépe vzdorují žáru.
Chci ženu se studenýma rukama,
mluvit do nich. A do hada mluvit,
dokud v něm neusne, že existuje hřích.


Nechci léto, které se chová přes čáru. 











871 C

I.


Rozvášněné.
Přesednou a znovu – rozvášněné.
Pak cvičky do myčky,
lák, strop, mák, strop,
prostě co kuchyň snese.


A kuchyň vydrží hodně.
Jen archaický litinový mlýnek
mele cosi o tom,
že všechno má své mese,
ale je tak těžký, že by propadl
každou sociální bublinou.


Znám tu nepatřičnost stáří,
kdy slábne klaun a sílí kašpárek,
a jak jsem řekl – kuchyň vydrží hodně.
Zato já si v ní nehodlám hřát ani párek,
neustojím Rozvášněné.
Přesednou a znovu – rozvášněné.


II.


Prosím, toto ne.
Ta kuchyň byla odjakživa jen moje.
Též těžké závěsy,
jež zvládaly požrat jitra v přílivu,
jitra instantní,
nevycválaná na hřbetech beránků,
jitra narychlo spíchnutá
ve vzorníku Pantone,


a dnes? Stojím tu nahý od pasu dolů,
umělé světlo omývá mě v rozkroku,
tak rozvášněné jsou.
Přesednou a znovu – rozvášněné.


Cvičí s mužem, aby je potvrdil,
chtějí vybetonovat erekcí
ze všech jeho pětapadesáti roků
a vědí přesně,
ve které zásuvce sejmout ostří nože,
jak v tříslech mu přitlačit –


III.


Ach, bože, takže abychom se
dobrali nějakého konce:
klidně si řežte i ucha hrnců,
třeba se tu vztekněte
a vyčůrejte do odpadkového koše,
ale v mé kuchyni se
žádné základy nové Prahy
stavět nebudou. 











Co jsem to za pána

Když Pán spánku uléhá na lože,
roztahuje mé milé stehna,
že tabákové listy noci uválí.


Když mě otáčí na břicho,
abych se propadal vesmírem,
tam dole nadýchl něco ohňů.


Když otáčí mě zpátky na záda,
počítaje, že tonoucím v kašli jiskří,
že on si připálí.


Když má milá přikládá mi na ústa ruku
a její stisk sílí, povolit nehodlá,
chápu, proč.


Když ji vůbec nedojímá
probdít se k jitru s kruhy pod očima,
děťátko za ně nevisí.


Když ona plazí se po zdech ložnice,
ze zdí olizuje nikotin tmy
před Pánem spánku v rozpacích. 











Nechce

Kdyby hrazdu udělal mu vzduch,
rozkopne algoritmus modré na nebi,
jež tmavne. Což neděje se nazdařbůh,
ta barva má kód, který nese potřeby,


aby stala se rtěnkou,
slovo vyrazila od úst
jako těm, kdo hřeší ženou či sklenkou,
kdo drží si požitek a měli by půst.


Kdyby vzduch poskytl mu hrazdy
a on dal přemet v modré na obloze,
všecky morality srazí do polní brázdy
a s úšklebkem podobným mečící koze


tak nějak pitomě zdekuje se domů –
po řádcích životního deníku,
narýsovaných do puntíku, do atomu,
po cestách choleriků


kulhá, neboť ho to pořád žere.
Mezi prsty u nohou cosi.
Kroky vnímá už jen některé,
je méně v botách, sám sebe nosí. 











Živé a čisté si zasloužíš

I.


Krve ses v něm nedořezala,
dej mně ty rty!
Jako kdyby ses prospala
v keříku myrty


voníš, což láme mi ruku,
a co kdyby ona zlomila ti pas,
aby tvé tělo tětivou luku,
a v mém, aby horko střídal mráz –


II.


Takže se stalo a my se milovali.
Teď hlavně prosím – nevyhodnocuj.


Eskalovaný spirálou poetických lejn
kavárenský povaleč
líže si rány, líže kofein
a přepisuje svůj život, leč


má svůj stín
a ten překročit chce kuráž;
zatím cupuje vyšší tlaky
o síle pancíře až,


tudíž nelze tak lehce být novým níže:
mezi vrchním a spodním prádlem
zůstává tolik zapraného, že z negližé
ženy on ukousne si toliko lem,


III.


a přeci se stalo a vy se milovali.
Teď hlavně prosím – nevyhodnocuj.


Je tak cizí,
že krve se v něm dořezat – nemožné.
Těžko říct, který zůstane, který zmizí.
Ale polib jej. Oceň mátožné. 











Na podzim lžíce deště a konev bláta

A která svou hloupostí
pustí si ho k tělu,
přečte si v rozsudku
tento přidělený model bytí:
samotka a čtyři stěny,
o něž rozmetávat budeš kosti,


tak se zde chodí ven,
tak to tu chodí, to tak prostě je -


že jeho každá buňka těla
pro sebe si jódluje,
strašné, děs, a nikdo s tím nic
a nikdo s ním nic nenadělá
a kdo by snad chtěl,
riskuje ránu, křivdu, stres.


Faktem je, že v září našla se jedna,
jíž si ten elitní sobec nabral zpod víček
a skutečně se s ní procházel:
něco citu s botami nazul,
něco místo tkaniček,
utáhl a jdem.


Nebude rád, ale příště jdu s nimi;
i já užiji navigaci hlouposti,
jíž jsem zmínil v začátku,
mohu mu například okvětními lístky
pod nohy vpisovat cosi jako
i cesta může být cíl,
je-li tou cestou láska
,


ale spíše budu přízemnější
a zaměřím šachty podzimu,
v mé nahotě pětapadesáti roků
už se nějaké vybarví,


a celé jejich slavné rande skončí tak,
že my dva si budeme navzájem
ochutnávat uhlí a velebit tu dívku,
jak nám ho ochotně drtí v zubech,
ve zdravých silných bílých zubech,
a obřadně sype zpátky do klína.


Sama si nedá, nepolkne to.
Zas tak hloupá není, aby ghetto.











V tomto domě

I.


Chtěla ona, chtěl to i on.
Oba mohli mít hezký večer,
kdyby mezi ně nevetřel se třetí,
přebíraje klíče od smrti
páchnoucí jak levný penzion –


divné, v tomto domě.


Hezký večer ti dva mohli mít,
protože však vetřelec, zachovali klid
a s ním teď soucitně mlčí až za hrob,
sledujíce, jak i ten rozpouští se
na křehké šedomlžné skici,


na noc, která po meči i po přeslici
dá vymřít jejich všemu.
Na noc, jež v hodinách
odbíjí sebe samu na druhou
a na jejíž rafii visí, kdo rozklíčoval
už tucty Romeů a Julií a krysy
sezval hodovat –


II.


Kopu jim do vrat, ať otevřou.


Cpu tretky, pentle, trylek pikoly,
ať líznou si rána, ať pijí na život,
třebaže na holý, a nechci slyšet
měli ústa plná lásky
a kdo na ni vzal louh, musíte do dna,
ztřískat se jak ozembouch,


ostatně, když jsme u hudby světla,
bylo by divné v tomto domě,


kdyby se nezakoplo
o housle pro čtyři ruce v díle,
kdy špinavě béžové mění
v andělsky bílé s akcentem
špiček prstů ve Vivaldiho paruce,


a vydržte tak, jitro nabere z nich krev
a čmárne cizím po tvářích,
na všech semaforech padne červená.
Nepohne se živé, zato otočí se v bok
celé ulice a minutou ticha milence uctí,
jejich zmrtvýchvstání na jitřní nádech,
ten hlt a lok, jenž vnáší smír.


Jen v jisté chvíli jakási ruka proletí,
useknuta. Ruka na oko rostlá
pochovat nářky zapečené ve zdech,
rostlá nabírat dlaně,
v něž mastné komplimenty namaže,


ruka kosící kříže a kráže,
ruka vraha vrhající náboje vší ráže
v jisté chvíli ty dva
mine –


III.


Jen zavadí za hedvábné nitě
visící z jejich polibku;
jsou stejné jako dřív, a přesto jiné,


a já hledám slova,
jak zmagnetizovat báseň,
aby po nich posbírala použité jehly,
jak si správně kleknout
při východu slunce a slídit
po relikvii prosté lidských iluzí,


po tváři před maskou,
po lásce před láskou.
V tomto domě. 











Hora

Vším tím kyne hora Bezradnost,
co nelze přešít, zkrátit,
vyprat, vyvařit.


Někde ještě svítí.
Když vypotácí se poslední host,
hraje pianista, za co ho neplatí,
zapřený nohama, prsty oteklými
celé to těžké křídlo tlačí,
tuším, kam.


I jinde se ještě svítí.
Muž okrádá ženu, plave její prsa,
ona mu ale nedopřává hloubku,
nechá ho uvíznout,
tuším, kde.


Na hoře Bezradnost
i přes dvě šály studí mě krk,
studí zevnitř, jak trhá se do pomlk
má výřečnost.











Časně zrána

Časně zrána
jeho tělo už není režná nit,
trhá se jak mlha nad panskou lípou.
A ze všech stran světa štěká jeden pes,
průsečík: hlava obecního blázna,
z níž crčí krev, jak vyskakuje
a naráží do nebes.


Toto místo zůstane pár set let mrtvé,
toto místo zůstane pár set let živé.


- - -


Časně zrána šeptá mi rozum:
Nechoď, koho bys hledal, máš mě.


Mlč, pastýři, nabij pušku, nastav rámě.











Eskapády

I.


V lásce usínají; a když v ní vstávají,
na paprsky včerejška
dnešní slunce naráží,
na dosud žhavé oharky polen.


Žhavé, nicméně mrtvé.
Ukotveni v bodu, kde hodiny stojí
a jitro ještě nic neváží,
riskují ti dva šedý zákal srdce.


Přestože otočili klíčem, vždy se najde
nějaké to okénko, škvíra,
která horkost pomilovaného těla
srazí svěžím průvanem,
načež přidá potupné šlehnutí bičem,


a tak dále. Zkouším zlehčit,
ještě přepsat, jak on drží se za lýtko
a ona, schoulená, zakrývá si ňadra,
a kdo si pak oba nahé a bázlivé přebírá,


ale navinulost jejich potu
naleptává nadhled,
to pítko k němu odporné
nedává mi spát, poroučí bdít.


II.


Neboť i po mě prahne zítřek.
Prolézaje všechny podnájmy,
v nichž jsem kdy spočinul,
váže kytici z chuchvalců pavučin
a letitého prachu,


maluje si, jak mi s ní ironicky
pogratuluje k narozeninám,
ke kolosálnímu faux pas
mého dosavadního bytí,
abych s povděkem začal jinak a lépe,


ale já mu ruku nepodám.
Přijďte pozítří, pane Zítřek,
tady a teď se mnou nikdo nic nezmůže,
jsem ukotven v bodu, kde hodiny stojí
a jitro ještě nic neváží, chybí plán,
koncept, mentální výztuže –


Prý ten žije,
kdo nechá si česat dech
jak ovocné stromy.


III.


Tedy abych to zkrátil a nějak ukončil:
kalorická výživnost těchto veršů
čítá dvě, tři ubohá jablka
zauzená kouřem upalovaných kořenů
a kouř je hustý, chladný,
s tím peklo nemá nic. Tedy snad.


Obezřetně našlapuji za roh, za dny,
je bez devátého února a jeho tří hodin
a beru do úvahy, že nahý,
že bez hadroviny smrtelnosti
exploduji zevnitř
a se mnou slovesa všechny.


Všechny krom jediného:
šaty dělají člověka. Těch šest písmen
přibitých odštěpkem kosti
na stěnu vzduchu mně do tváře křičí,
opravuji, křičí duch duchů,
že mám poslední šanci
vrátit se, couvnout, časovat,
dávat, hladit, milovat –


A tak v lásce usínám.
A tak v lásce vstávám:
zapřený lokty o polštář,
dokud ona dýchá vzpomínkami,


žádáš obejmout pohledem,
ale to nepůjde, nezvládnu ani mrknout,
když v té slané vodě
myju sklenky od včerejšího vína,
navíc jsem si do postele vymyslel
čerstvou snídani. 











Někde tě tu mám

Viz, jak můry sají z lamp.
Jak světlem obtěžkány
kontury zjevení rýsují,
černou nesečenou trávu,
v níž vykoupu všech deset prstů,


protože toto byly tvé vlasy.


Protože jen takto, čistýma rukama,
mohu si hrábnout do zad
a vyjmout souběžnou páteř,
v obratlích zahnízděného hada,
jehož vypustit hodlám,
aby zkypřil tmu, která bez tebe
je mi vytěženou hlušinou,


aby lehká byla zem, do níž tě vábím,


a viz, jak můry sají z lamp,
každá jak dítě, ano, i naše bude takové,
si nechci udělat hrob s jinou. 











Pouta

I.


Ne.
Toto vyslovil, a ještě jednou křikem,
zvuk mu otročil.
– Dědictví, odsekl zvídavému.
– Tedy žádná svoboda slova?
   Ušklíbl se zvídavý.
– Opakuji, že dědictví!


Pak se oba odmlčeli.


První si zapaluje cigaretu
a stříbřitou prachovkou,
jež slitinou kouře a vzteku
a vyrobil ji už kdesi v plicích,
počíná ovívat
celé své duševní impérium
vyhřezlé do prostoru záporem Ne
a čeká, až milosrdný čas
ránu zavře zas,
vše, co mělo zůstat skryto.


Ještě pořád tedy lze,
aby druhý v prvním kradl
a nastavoval zrcadla,
však neděje se tak.
On tu jen stojí a ruce natažené
jako by držel pádla a ztrácí se,


ztrácím ho. Až nakonec mrtvá je ulice,
o čemž se ujišťuji
na krabičce od cigaret,
muchlám ji v kapse, opravdu nic,


a cítím se zas svůj.
Utažený na krev silou půl páté hodiny
radioaktivní tak, že zahubí
zárodky energetických štěnic,
svůj utažený tělem,
které samo koženým opaskem,
i všemi zipy zaplý


a klidný sémantikou slova svůj:
že dostředné a netěká palivem emocí,
že fixováno je v hlubině této noci,
ale řeknu vám –
jako malý zacpával jsem si uši,
když řetěz kotvy hlavou se dral,
pamatuji dusivý kašel z prachu
a hák, ty díry skrze stropy sklepů,
ty roztříštěné kompoty zavařené víry
a pamatuji paralyzující strnulost svalů,
jakmile zasekl,


a kdy ze mě v panice utíkalo dítě.


II.


Někdy se vrací.
Na bezprkenné pramici.
Vodami oka pluje, po šedém zákalu,
pak urazí, a pryč.


Vysílám vždy to samé: Polib si.
Akustickou vlnu vážu nakrátko
jak u boudy psy, štěkám, ale nekoušu,
jen si nahlas dovoluji Ne,
a znovu v křiku,


a zvuk je mi poslušným otrokem
stejně jako bůh svědkem,
že nesvolím, aby čeřil hvězdný prach,
že doma bude a nikam prostě,
když nejde mi ulevit jinak než sprostě,
že den co den někdo na márách
a tato země, kdysi chovná,
jen žere a generuje hovna,


cože v nich hledám, bratříčku?
Hledám nestrávené kosti křídel.
Vyvařím je v páře, zaflétnuji,


jsi arbitr svobody? Uděláš krysaře. 











Ale!

Tu s lesy, tam s poli jaro se kryje,
ale vítr zavírá. Proč?
Vždyť už jen samotné vědomí
prostupitelnosti kroků
uzdravovalo mrzákům nohy
a kdo rozbil ty výlohy, kdo i šel,
stejný se nevrátil.


Ale vítr zavírá. A v uších smrt.
Před dívkami rafinovaná, dívkám
nastřeluje náušnice zvrácené krásy
a ty se rukama drží
za hlavy matek – neboť své ztratily,
a nelze nic než z větví stromu
vyvléknout odvátý šátek
a schovat ho na lepší časy,


když v uších smrt. Která hučí, jak kyne.
A tak aspoň – cililink sněženkami,
kdyby svolila k minutě ticha,
ať aspoň ta voní, ne? Nebo co?
Nebo je fuk, že nádech bolí?
Že vítr-otrok v nás kope sluje,
že za to vzal, že markýruje
a hruď zdvíhá, hruď nehybnou,
neboť smrt už nejen v uších –


A stačí. Jsem třikrát ji zmínil,
zašustil papírem,
rouhaje se módu Jsem a Buď,
však jaro na polích a v lese
ji stejně brzy uvláčí.


Až bude zaseto
a všechny mé ženy
vykopou mě na procházku,
dopadne to jako každý rok.


Že ta nejmenší natahuje ruce
a chce nosit,
že se některým semenům
ptáci vyhýbají.








Raduje se bez příčiny | básně z let 2021–2024


zpět na úvodní stránku 


Vytvořte si webové stránky zdarma!