ZIMNÍ VÍNO
Připravím nám dvěma koupel ze zimních vín a tebe bych, lásko, prosil o krátkou řeč, v jedné ruce drž si papír, druhou schovej klín a říkej slova ostrá jak samurajský meč,
a já se těch slov chytnu a začnu tiše krvácet, neboj, nic nepoznáš v lázni ze zimních vín, nehodlám tě odprošovat ani uplácet a když odvrátíš oči, nebude to trestný čin,
připravím nám koupel čistě ze zimních vín, žádná pěna dní, žádné cetky ani sůl, ten, kdo ti myje záda, není z nebe serafín, jen chlap, co se občas chová, no prostě jako vůl,
to se tak někdy mrazy proletí vinicí, sladká plná chuť je hroznům odměnou, já mám v srdci leden, ty mínus deset na plicích, bude, co sklízet, až se křivdy přeženou.
MKT77
ČÍ JE TO VINA
Čí je to asi vina, že nemá koule Gagarina, ten chlap, co od mala bojí se výšky, o hvězdách čte si radši z knížky,
čí je to vina asi, že vždycky nakonec uhne z trasy, že vzdaluje se Venuši s velkým smutkem na duši,
vina čí tohle je, že ta holka v očích má rádoby nebe, nebe, co září, ale nehřeje, a jemu z toho už jebe,
je to vina, ale čí, a proč se ten chlap neléčí, ptají se lidi, cpou mu prášky, psychologa, horoskopy, flašky,
čí vina asi je to, že se tu holku líbat zdráhá, všechno si už před ním svlíkla, jenže pořád není nahá.
- - -
Takový to, když se řekne láska, ta fráze, co všechno zamoří, takový to, když si chceš dát práska a ono to vůbec nehoří.
- - -
MKT72
2025
Je napůl spajdrmen a napůl nic, visí tu přilepenej u stropu a dole skáče vzteklej pes, vyčmuchal jeho digitální stopu,
chce chlapa dole, čeká, až spadne, a chlap se těší, jak dá psovi pěstí, těší se na katarzi, na hryzanec do ruky, a že s krví odplavou megabajty štěstí,
štěstí, co je párou nad hrncem bez chuti a zápachu jak mražený knedlíky, jeho palec nahoru bude prstem do krku a všechno ven, hesla, kódy, smajlíky,
je napůl spajdrmen a napůl nic, je to, co mu načetli rozborem sliny, soukromí mu chrání digitální pes, žije dobu, kdy slova mění se v piny.
- - -
Už zase nepozná slušného poldu mezi fízly, už skoro zapomněl, jak zvláštně voní staré dýzly.
- - -
MKT50
AVE MARIA
Franz Schubert
Ave Maria, hříšné naplň milostí,
tvá láska láme tvrdé skály, sviť těm, jež srdce svá zahalí tmou, ave, ave Maria, díky, že projdeš i mnou.
Bdi tam, kde dítě uléhá k spánku, kde nůž si vyhlíží bezbrannou hruď,
Maria, matko, než vrátím se zpátky v tvou náruč, prosím tě, se mnou tu buď,
ave Maria.
MKT8
ZA LABUTÍ
A on má cíl a není tím cílem cesta, ta nedá mu nic, je baletkou v chůzi na jehlách
a když udělá deal, hned uzře víc, svou lásku v labutích zakletou, dává mu křídla v riskantních hrách,
když opouští zem a tuláků zástup škodolibě hodí mu hůl, tak ukaž nám to své demi-plié,
co je mu snem, to na kostkách dlažebních, ve špinavé louži se skví a jestli dýchá, tak ještě žije
a má trochu strach, že vprostřed jeho cesty rázem stopne se film, zpod kanálu ďábel zatleská,
že nesetře prach z jeho tváří ta, kterou nazval Odettou, zhroutí se klenba nebeská.
- - -
Jezero, slyš – nasává tě v zorničkách, utop jeho kříž, už trhá mu žíly, jezero, vpij, co vaří si na lžičkách, utop jeho kříž, docházejí mu síly.
- - -
MKT7
TA S HOŘÍCÍMI VLASY
Zhasíná den na straně východní a hučí dav, smolný med skapává z pochodní a kněží máv
a tvoje ruce, bílé a ledové, v provazech, tvoje oči, omamně kouřové, stále v převaze –
- - -
A k pozlaceným hřebenům v třinácté komnatě sluneční přivedou tě andělé, nebudou jako, už budou skuteční.
- - -
Zhasíná den na straně opačné a nebije zvon, bije tvé srdce, v zemi nadoblačné překračuješ Rubikon.
MKT6
TELEFON
Nebudu psát, taky proč, jsi tam, a nenabitá, prý špatný drát, aha,
tvá zápěstí, spoutaná bůhví kým, nerozvážu, holt má někdo štěstí
a já jen telefon, tvůj telefon, už vím, že z hlavy nikdy nevymažu tón,
co zrychluje tep, aspoň to, o něj tě prosím, nechci víc a nechci pátrat, kdo je on,
nebudu psát, taky proč, jsi tam, a nenabitá, prý špatný drát, tak pardon,
telefon, tvůj telefon, co teď, z hlavy nikdy nevymažu
- - -
šest osm tři dva nula pět, toto číslo je nedostupné, je nám líto, tuhle lásku nechte vyhladovět.
- - -
MKT5
PŘITUL SE VÍC
Ti, kteří jdou, nedojdou, třebaže křičí let's go! Ať se klidně pyšní, kam jdou, zavrhli kompas, nedojdou.
Ti, kteří jsou, nebudou, ta s kosou počítá na sudou, ona a ty – jak dvojka vína s jiskrou oka ztraceného beduína.
Ti, kteří čtou, nedočtou, čítárny duší topí se tmou, snažíš se nacpat mezi řádky, tak moc chceš věřit zas na pohádky.
Ti, kteří zní, utichnou, vypnuté porty neuřvou a z prken, co znamenala svět, do šatny je anděl vyprovodí zpět.
- - -
Přitul se víc, mám tě rád, přitul se blíž a piš prstem po mých vráskách, jednou tahle postel bude v ohni plát, vše shoří na popel, zůstane láska.
- - -
MKT4
LENINOVA BUSTA
Nechci slyšet, nechci vidět, co se chystá, radši si zaplavu v rybníku vína, naše láska dopadla jak Leninova busta, soudruh Čistý a soudružka Nevinná,
tak mě aspoň polib, jak sluší se a patří, nebo mi klidně polib šos, já vím, že musím kluka vrátit do tří, z panenských jablíček vypaluješ calvados,
do některých pater už nejezdí výtahy a Romeo nahoru sám nepošlape, jeden z nás dvou v posteli není nahý, druhý hraje, že to chápe,
už nechci lovit polibek jak nějakého mamuta, naše láska dopadla jak Leninova busta, soudruh Tyran a soudružka Zmije, naše láska letí k zemi úplně dutá
a jestli přežije? Kdo ví. Jestli přežije, překročí svůj stín a když ne, řeknu svému psovi, že už může do peřin.
MKT3
JÍT, NEJÍT
Jít, nejít, házím korunou a ty děláš, že je ti to fuk, dva žraloci v bytě a nikdo s harpunou a na koberci tříletej kluk,
role dravců skvěle ušitý, mimikry drží jako ďas, jen tvoje šminky trochu rozpitý a v křesle režiséra čas,
jít, nejít, divná otázka, když svět je jedna velká loď, po jiný palubě ta samá procházka a kdo jsi bez viny, tak hoď.
Nebe se zatáhlo, prší celej den a my dva držíme se v kleštích, co takhle jako kdysi vypadnout ven a ty kleště zreznou v dešti,
jít, nejít, házíš korunou a já dělám, že je mi to fuk, dva žraloci v bytě a ten s harpunou – náš úžasnej tříletej kluk.
- - -
Audi, vide, vide tace, si vis vivere cum pace.
- - -
MKT2
TU DU, TU DUDU
Vysílám tě do mých tajných skrýší, upíjím z tvých bájných lektvarů, tolik si můžeme říct, ale o to víc jsme tišší,
tak tiší, že děláme ostudu, tu du, tu dudu.
Zaťukám nehtem do vzácných číší a ty si podáš kytaru a postavíš akord, na který bůh slyší,
a pak zmizíš a ani já nebudu, tu du, tu dudu.
Pošlete hvězdáře, ať všechno zapíší, ať za námi udělají tlustou čáru, každou vteřinou jsme si bližší,
I love your woodoo, tu du, tu dudu.
Vysílám tě do mých tajných skrýší, upíjím z tvých bájných lektvarů a naše rychlost je čím dál vyšší,
jsme dva kamikadze proti sobě vystřeleni po čáře srdce, po čáře osudu, tu du, tu dudu.