LÉTO (PROLOG)
Vanilkovou, prosím.
Lížu rozteklý asfalt a napouštím bazén uhlím, protože v létě je levnější. Soused krmí poledne plachetnicemi a myslí, že s ním pohne, naivka. Nepohne. Dřepí tu zakousnuté do ventilku nafukovacího balonu a všechny děti někam zdrhly.
Abych však předchozí uvedl na pravou míru – za dobrotu na žebro je v tomto nečase jev výjimečný. Fláká to i samotný ďábel: jen svléká lidi a činí jim rozkoš. Ti provádějí podobné mezi sebou, romantické povahy při tom trpí květomluvou.
Pláží pryč bruslí chlapci ulepeni z šestnáctiletých hluchavek, jejichž nektar vysáli do poslední kapky. Lajkovat dívkám vytouženou zimnici v plus třiceti je básníkova povinnost. Vařící pes u jejich nohou má posunutou mez výbušnosti, moucha se snaží marně.
Jinak se nic rozmarného neděje.
- - -
Někdo tu vylil slunce. Stojím v něm jak na bitevním poli, jako by mi do očí vmetli hrst soli a chci ten srpen obejít, svalit se do stínu, chytit druhý dech.
Musí to být na mě pohled: pašerák upocených vizí, karikatura baletního tanečníka s padesátkou v batohu hopsá krajinou a kolem uší mu hvízdají salvy střel.
Někdo tu vylil slunce a nevytřel.
Neřeknu vám k tomu víc. Už brzy ztratím vědomí, až z rozvalin božích muk naprogramují autopilota, až zbavený smyslů zrukulíbám větve borovic a ony si mě sešvihají a navoní.
Nerozumné lidské dítě jsi.
MKP79 | SAZOMETNÝ ROK (2016–2018)
DÉŠŤ MEZI NÁMI
Dělá to rád, že zanítí se v horempády, leč nad městem umlkne, jen jím prohasí.
Pohled na periferii periferním pohledem –a kalupem do honosných vil, kde dámám července políbí řasy, a že je mu líto, že snad někdy příště…
Dělá to rád, že zanítí se v horempády, ale až nad lukami bere si řeč, žence od kosy vyžene.
Protože sebevrazi, když splétá provazy. Protože rychle potřebuje něco jako meč.
MKP80 | SAZOMETNÝ ROK (2016–2018)
TLUČTE
Skryt tu dříme hájek bříz, nad ním luna bdí, baldachýn vyšívá.
Nikdo tu není. Zmiz! A ty, Jiskřivá, tomu člověku pod každé z víček raka hoď!
A pak voda klade ty raky a já stihnu jen rozpaky a už jsem odejit a procitám s krvavýma očima, s šémem na hrudi.
Táto, byl si tam?
Skryt tu dříme hájek bříz, nad ním luna bdí, na baldachýn vyšívá pulsate et aperietur vobis.
A představ si, táto, že něco mé osudí chytlo jak opratě, a my jeli a jeli a pili z řeky Léthé.
Tolik, tolik ostruh bylo zabodnuto do slabin! A stejně každou vteřinou blíž Stvořiteli
jen na mršině larvy much.
MKP81 | SAZOMETNÝ ROK (2016–2018)
ZMLKNI
Taková ta bouře, která nebouří, taková, při které děti oči nemhouří, taková bouře, kdy hospodář v klidu dokouří, taková, co nezapálí stodolu, taková ta bouře, jež lízne si topolů a ani klacek, taková, která nedá pár facek, taková ta bouře na tři pídě zvuku jde.
A kdo nastaví zvuku ruku a v prstech svých to zrno promne, a kdo pak mezi mlýnskými kameny jej nadrtí a těsto si uhněte a rozpálí pec, aby vlídný tón Peruna-flegmatika v řeč hláskoval? Jeho vstřícnost končí s pohybem tvých úst. Mlč, zticha buď! Jsem než elektrika!
MKP82 | SAZOMETNÝ ROK (2016–2018)
BIOCIRKUS
Žongluje, artista, trády dá! Z páry prádelen dva druhy duhy, tři pstruhy s pruhy, tady ubere, tady dá, tady češe, tady sází,
a dělá to tak, že vyčkává, co od pusy upadne dětem, než se jim dech jednou provždy zkazí –
Žongluje, artista, elá hop! Stahuje nelegální antimor, s deštěm sveze instalaci a klik retuš, klik photoshop, hezky pomalu to tady vycídí:
brány rozepne, vyhrne mříže, záměstí opláchne, vida, kolik hýbe se červů a kolik lidí –
Žongluje, artista, čehý, hot, hyjé! A pohřební kočár jak dranc vzal, tak se vypřáhal, až do mlh sjel a vojem přitakal na znamení poslušnosti –
dál nesmí. Přejít pláň je dovoleno jen druhé straně, své má odbyto, zas někdy nashle.
Žongluje, artista, trády dá! Z páry prádelen dva druhy duhy, tři pstruhy s pruhy (nemáte zač, rybáři),
žongluje a doufá, že v železné zásobě rozumu je zkrat o síle láhve rumu, co spolehlivě vysupluje pach lidského smrtelného potu, který se ani nevyvaří.
MKP83 | SAZOMETNÝ ROK (2016–2018)
SVÍTÁNÍ
Zatím slabý hukot v dálce. Ležíme jim v cestě, já a ty, vlakům od východu naloženým slunci, ale ať to na nás klidně zkusí,
my rozmilovali se k jinému ohni, my jím tak rozezněli, že čas zatáhl kontra a házeje po nás rychle šaty, s omluvou hrdla svírá, s citem dusí,
aby srdce vychladla na tmavé vlhké cely s klíčem, na dva čerstvé hroby s rýčem, aby krev zarazil, a dvě pramice s břichem zadřeným v písku, z nichž trčí pádla – aby aspoň toto zbylo z nás.
Ležíme jim v cestě, vlakům od východu naloženým slunci, je pět ráno, na břehu rybníka rozvlnil se vzduch, do tváře rybáře sekl třísku.
MKP84 | SAZOMETNÝ ROK (2016–2018)
MOC HORKÁ NOC, MOC HORKÉ RÁNO
Ne, není mi pomoci,
a nechytej mě za ruce, a už vůbec ne v slepých uličkách, vyplývám totiž z noci, doufaje, že ona vyvane a já odkulhám ze zátoky vraků hvězd,
jinaký od západu se sem vkradu, do města, jež středověké brány zbořilo a v novém miléniu nainstalovalo pěst, tu políbím a ta se mi otevře –
Mohu ti číst v dlani, Praho? Můžeš si mě zapsat?
Vyplývám z noci, víš, a řeka mne větří a řeka frajeří, co nevidět dýchne na uzly odbojných racků
a nad city ráno vzplálé je vyrajtuje na epesní viktorku z peří, něco jako konečné řešení otázky, a uvědomím-li se v tom světle, rozhodnut ptát se,
i mě skopne na čtyři a budu řezán bičem té vražedné horkokrásy, dokud se nevychvěji,
dokud neodkývu, že jde v podstatě o to, vytroubit slavíka, naslinit, slavíka vytroubit, a ještě na tu trumpetu vyvěsit strhané sukně. Pohoda, jazz, ne asi.
Ráno o ničem, píply do lipového chládku dvě barokní sochy s uraženými obličeji.
MKP85 | SAZOMETNÝ ROK (2016–2018)
STÍN I.
I.
Kdo jsi? Kdo vůbec jsi? Tak tiše se ptám, že jen hlesnu.
Přesto vrabec z drátů prchá, ještěrka zkameněla a v slinách ocas spáleného prachu – neboť co otázku provází, je výčet vystřelený z děla:
pocit poplachu, dlouho jsem tu nebyl, větří aceton sebelží, když promnu ruce.
Dobře, zkusím skrýt rozpaky, že nejsem čistý jak on, ale ať řekne, kdo je, když zahalen do temného závoje chce mě tu zabít a v slova pálí mi exploze –
tak tiše se ptám, že jen hlesnu: Kdo jsi? Ty, přisátý na mé noze?
II.
Pak můj stín slunce schovalo.
Opatrně, jako když stařenka vrací do alba černobílou fotku chlapce, který, přestože se léty vybarvil, v chrámu přírody tak nějak divně trčí –
Hořelo v tom srpnu přesně nad mou hlavou, a tak jsem zvědavě i provinile natáhl aspoň ruku. Otázku jsem neměl žádnou.
MKP86 | SAZOMETNÝ ROK (2016–2018)
KDYŽ SE URODÍ
I.
Byl to jeden z těch pochmurných dnů, které obskakují hlavu, parodie na sluneční soustavu o dvou planetách, den fízla s psí taktikou, který vás při výslechu nepokouše, ale poštěká do Výkřiku Edvarda Muncha,
a jestli s takhle zmalovanou tváří podlehnete a do nastavených dlaní vložíte své jméno, vřelé stisky ho rozdrtí a nejste.
II.
Už jen cynik, těší mě. Mé krédo víte? Tak si pište: Skutky jsou dobré, až když je osolíte,
napadá mě, co takhle poobědvat s vlky a ovečkami? Hlavní chod: pár smírčích vět, po nich sladká tečka a my všichni tady budeme se tvářit, že ji nikdo do nikoho nezabodne, souhlasíte?
III.
A pak už ani cynik. Životní vyhazov, znáte to? Svoboda jako nejhumánnější ghetto, ale do háje s ní, je k nežití, když ti mysl ohne hřbet –
IV.
Jeden na zeď čerty maluje, že je zkyslé, druhý kruhy ticha, které odfiltrují démona z alkoholu. Tolik k těm dvěma, přestože je tu jen on, kdo civí na láhev Cabernet Sauvignon uprostřed stolu –
V.
On to ale dá, ten odpískaný chlap – dá pocit, že je mrakodrap, stoupne si pevně a svisle a nechá všemi stropy svými to víno prosakovat,
a vy, s hlavou zakloněnou, klidně si myslete, že jste svědky parodie na sluneční soustavu o dvou planetách, že tu kdosi obíhá a s kýmsi zápasí,
ano, jde o toho fízla s psí taktikou, který nekousne, ale poštěká, myslete, jak chcete, ale cosi ve mně je mu neskonale vděčné za tu hrůzu, za smrtelný pot, jak obilí cepům, které mlátí klasy,
neboť až v zrně život.
MKP87 | SAZOMETNÝ ROK (2016–2018)
DLE SRPNOVÝCH SNÁŘŮ
Dle srpnových snářů hvězdami hvězdářů kopretiny mají být. Nocí rozpity a přeladěny na vlnu lučních šumných potlesků
pro piloty v kokpitu svých těl, kteří navzdory gravitaci přiblížit se dálkám chtějí aspoň v záblesku, jak výstřel pušky –
Dle srpnových snářů hvězdami hvězdářů kopretiny mají být. A jak nahoře bludaříme, tak dole odezíráme skrze světlušky.
MKP78 | SAZOMETNÝ ROK (2016–2018)
VZDUŠNÉ ZÁMKY
I.
Kořeny do jádra země zapuštěnými ohnivou vodu nasává, nevrlým vysušeným monstrem se stává!
Roznášel o něm vítr, ten zloděj veršů z mého rukopisu, a vymetaje smítka z klávesnice, posměšně dodal: A chřestí mu listy.
Co mě to jen napadlo, sednout si ven na vzduch, a psát?
II.
Lidé by řekli – takový ten typ souseda, který si půjde stoupnout před váš plot a bude křičet do zavřených oken: Nemám vás rád! – Asi takhle ji nesnášel.
A roky pracoval na tom, aby ta věc sinala nemilostí jeho nadhledu a lstivě čupřinou třásl, čímž nad ní slunce zhášel, na špinavou práci měl ptáky:
žluvám, když táhly, nastavoval rámě, spočinutí s překrásnou vyhlídkou – za to, že při odletu tón flétny trhnou a sprostými hvízdy o tu věc otřou se, za noci kalouse vysílal, aby tu zobákem klap, tam křídly tlesk.
A pukly by mu suky, kdyby se k němu doneslo, že ta věc skrývá ještě jinou, které se říká lavice a je krví jeho krve, a jak moc se jí stýská po teplu lidské zadnice –
Bože, jak on tu starou, u lesa odstavenou tramvaj nesnášel! Kdysi možná strom, teď už jen dubová palice.
III.
Jak orgasmus zalilo tvé zorničky ráno nabíjející se živelností květů, vícehlasem ptáků a spanilou jízdou hmyzu, perpetuum mobile zaměstnané samo sebou, svěží čisté ráno, jemuž chutná tak, že zlaté talíře olízává na zrcadla, v kterých se uvědomí každý,
kdo se tím ránem lačně toulá, kdo plave jeho rybníky, doufaje, že aspoň zvlhne – leč vychází netknutý těmi vodami, kdo impregnovaný pustinou své mysli tvář přiloží k tváři v odraze – a ono to nehřeje.
Ale v tu chvíli opřu se ti do zad, pokračoval vítr, a vyrazím tě po strmé mezi až na kraj pole a ty nejkratší cestou přeběhneš k remízce, kde objevíš posed, z něhož můžeš postřílet všechno, co se ti nevejde do životního pocitu, že jsi nad věcí.
Za oponou ranního oparu jsou nachystáni tito aktéři:
kulisáci sbíjející scénu tvého dětství, maskérka, bezradná ze zarudlých očí tvé matky, která tě vždy bránila a které ses hrubě dotkl větou: Nikdy jsem se tu necítil doma,
a je tu i ten starý nevrlý dub nad torzem tramvaje se strupy odloupávajícího se laku, předělané na zásobárnu krmě pro lesní zvěř.
Připraven? Zahučel vítr a já, rozhodnutý konat slovem, v souhlasu tichém cvakl jsem propiskou.
Bílé rozvířené jiskry na obloze a pleskavý zvuk papíru je vše, co zbylo z básní. I zdejší hýkal vypadl z role a vyprovodil mě smíchem.
MKP89 | SAZOMETNÝ ROK (2016–2018)
BABÍ LÉTO
Trubka, housle skvěle, a ty, podzime, hele:
Nedovynalezneš mollové akordy pod místní taktovkou naprostého baru, marně nám strkáš prsty do nosů a zkoušíš převrtat je na fujaru –
Brko, vidle, žáby, vyskoč z hlavy báby,
ukradni jí zuby na polici, jimi si přisuň summer drink a v něm ty prsty smoč a vypij to, šup, na zdraví, cink!
Ne? Těžké pořízení je s tebou, podzime. Jen co se dva zapálí ve studené noci, prskáš jim do oharků, lásku cejchuješ na rajský plyn, nad nahými těly máváš klecí plnou kanárků,
a najde-li se hrdina na cestu tebou skrz, to ukazuješ co? Aha. Gesto přes Beatles, aby tma a ticho už. Jsi, podzime, starý nevrlý muž.
Trubka, housle bravo, vy listujte zpátky. Tady už jen sychravo.
MKP90 | SAZOMETNÝ ROK (2016–2018)
PODZIM (PROLOG)
Zastavuji tak, abych ji viděl celou. Kdysi bývala rejdištěm myší a někdy sama přebírala roli kočky. Jako kluk jsem v ní uklouzl po trámu, který odděloval mlat, spadl na záda a ona mi vyrazila dech. Sekla drápkem.
Dnes je z ní troska. Schoulená a nemohoucí tu trčí jako důkaz časové omezenosti lidských rovnic a zářivá čísla na displeji telefonu, s nímž si pohrávám v ruce, patří do stejně hloupé matematiky – ta energie se dříve či později vybije.
Přistihuji se, že o ní přemýšlím jako o oběti, a ve zpětném zrcátku registruji ten samý výraz tváře, jímž jsem vyprovázel své bližní – štít proti bolesti, vzteku a exotickému druhu nahoty, která se zjevuje, až když pacholci smrti strhají z člověka poslední zbytky důstojnosti.
- - -
Vlastně se mi kvůli té staré stodole nechtělo ani vystupovat z auta. Až teď.
Ještě jednou úrodu sklidíš, svážeš ji a hodíš do vylomených vrat, ještě jednou to pro ni uděláš, než zpráchnivělé krovy do rumiště zakleknou
a kopřivy jim vypálí paměť.
MKP91 | SAZOMETNÝ ROK (2016–2018)
LEHKÁ PĚŠÍ TURISTIKA
Ať přimknou se jara a svádějí léta, ať nos škrábne ostružin konfeta a po nich ať přijde ten, který je do větru a nemiluje vážně,
který, co nalíbne, to šmahem vylistí, který, když ucítí, že mám tě ve svetru, velkoryse vzdá se kořisti.
A jestli ne? Vyběhni ven a poddej se mu! Zahoř v něm dechem žhnoucím (rád udělá ti knot) a pal ho a pal do slabin a dutin,
až obzor od falešných hvězd bude odvšiven, až poztrácí oporu lamp měst i psů ze samot.
Pak stoupni si na místo, kde zapadlo slunce v mracích, a čekej, až vyhrabe se ze sutin, ten podzim. Z lásky upřímné zmaten a v rozpacích.
MKP92 | SAZOMETNÝ ROK (2016–2018)
KNĚHYNĚ
I.
Někdo na číhanou, já na mlčenky. V lesy vyhlazené v šedý val, brázdami, z nichž soumrak ubírá.
Tam, kdesi, vejdu do jednosměrných cest. Vejdu čelem tetovaným hroty hvězd a strach zalezlý v boudě těla ještě zařve si: zuby poměří s trny divokých ostružin i snad navede mé prsty vyrvat chomáč mechu, ale co vleže na zádech nalévám si do nádechu, nikdy se nedozví. Já na mlčenky.
II.
A ty, kdo vypravil ses na číhanou, raději hledí pušky odvrať od tváře a pomalu připaž: všichni navrátivší vlci sní o téže mršině a stříknu-li z Beskyd jejich očima, celé údolí červánkový airbrush potáhne.
Kde původní slunce protéká a šumí paprsků peřeje, kde zármutky chudokrevných zkapalněly do mlhovin, aby se chyba vypařila, kde třikrát přepálená rosa prstýnkuje na kopýtkách srn, jež se na mýtinách vystavují ženichům,
tam všude nové Pompeje, středozemní sarkofág na dně hlubokého hoře, jež suchým okem nepřekráčíš. A v slzách stejně nezamíříš.
III.
S sebou tu smečku vyjící vzít nemohu, promiň.
MKP93 | SAZOMETNÝ ROK (2016–2018)
ŘÍJEN
Po nátřepech do šatů jak z brazilského Ria nastupují veverky a vážou kravatu, umí to rychle po kmenech.
O kus dál vpravo, řekněme o patnáct stupňů Celsia, stojí zítřek a jeho zítřek, celá rodina nedočkavých zítřků –
a to je právě ta potíž s podzimem zaseknutým v teplých dnech, ošemetná věc:
v rytmu zpomalené samby, zdlouhavě, něžně a taktně svléká osmdesátiletou paní, ale nikdo nebouří a nikdo jej netrestá,
co si pamatuji, jako poslední byl do elektrických křesel poután červenec.
MKP94 | SAZOMETNÝ ROK (2016–2018)
