JARO V OPATOVICKÉ
Únor couvá pod kameny, sladkobol hlavu plete,
klape to v remízkách a voda ledová, písňová v hřebenech jen kvete.
Zima vymrhala prostírání, sehnutou olši propouští z roboty.
Jaro za vsí verbuje bláznivé Doroty.
MKP1 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
MELODRAMA O TŘECH VĚTÁCH
Nové Město, říjen 1984
Plný poklopec a umaštěné legitky, prázdný vzduch a nafouklý žaludek, sladký pach metra a ten kluk nemá klid,
něco řeže, když močí za Májem, něco řeže, když dojídá, a byť to vypadá, že už kouří, místo cigaret si zapaluje otázky.
Tenkrát to byla Praha s glejtem navštíveného města, které dobývaly čtrnáctileté děti,
každé zarputilé, každé požehnané k tichým honům na svého vraha při internátní vycházce od tří do pěti.
Libeň, listopad 1988
Jo a tady holka si včera vzala támhle kluka, rozumět není čemu, jen se dívej, ona je ráda, co právě dělá jeho ruka, s ní do sebe klopí fernety a pivo pije z mé,
mívá ten kluk divný sen, jede Prahou v dlooouhém taxíku a kapka štěstí, kterou by rád na klíně, v dešti pod stěračem mizí –
a s výsměchem kutálí se na koleje, aby ten chlap, až se zas úzkostí zleje, aby pod rozjetou tramvají chytal svého vraha,
který nehodlá být pouhou vizí a nedaruje mu jeden jediný podělaný metr jiné cesty než v pět ráno na šichtu do pracovního blaha.
Černý Most, březen 2007
Stojí tam, kde mrholí. Zírá k zemi, na rozmáčený leták výhodných slev, a protože mu prší už třiadvacátý rok, přesně pozná, jaké tóny voda preluduje: je to C, D a F.
Nikdy ne Gis a H, jsou předem zabité. Ale tuší vraha.
MKP2 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
PRÁZDNÉ BYTY
Prázdné byty. Opuštěnost v přetlaku posílá výtah z patra pryč.
Něco málo do povřísel vyskládáno v obýváku – pach bez příběhu, věčně odkládané knihy.
A na koberci slunce v západu: přežraná lvice líže si ústřihy od předmětů hroutících se v úbytek svých množných čísel.
MKP3 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
SNĚŽÍ
Nad někým se čerti žení a nad jiným chumelí, na Kampě vločky fackují sochu, mráz vpíjí se v naleptaná líčka.
Žasnu, jak přes všechen ten svízel ona sílu má, pokoru držet gesto ticho – a soudce vede dlouhou řeč, tak dlouhou, že jsem radši zmizel.
Z amnestie jara zatím jen strakatá proseb lavička, do ztracena perořízek na licho.
MKP4 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
NAROZENINY KARLÍNSKÉ PANNY
Předsíň
Klid, má Otýlie.
Páni tulipáni Nach a Růž po gratulaci strhli šťávu v ohryzku a teď studem couvají, do vázy s vodou noří se zchladit svou obřízku.
Kuchyň
V kapesním zrcátku chrastí rez, v oku klíčí zrnko slzy. Možná je pozdě, možná brzy –
ale jedem! Z velmi ledabylých úklidů, ze správy věcí hrnutých k zveřejnění, z toho mála vyhřezneme augusta, půstu stolní hru s pravidlem netknutého opěradla židle, kdy Jeho smích a Její ústa něžně dovádějí či jak jinak říct: trpělivost s natisícekráte děleným chlebem –
Knihovna
A slunce zpoza těžkých závěsů zabodává šipky v atlasech, sem tam lupne políček starožitnému sofa.
Pak zamíří na další adresu. A ty paprsky, tví věrní sluhové, v dalších a dalších odbytých předsálích, v podpaží, na šíji, ve vlasech.
Koupelna
V horké lázni, jak omámená hadem, vykasat souzvuk ke smíření stehen a sama uštknout noc, která svědí tě nesouladem…
Ložnice
…nebo nohy do kříže?
Klid, má Otýlie. Podívej, ženicha tu máš, kráčí jistě, jde Písmem, mlčky tě pronáší napříč pokoji,
když do tebe oheň stříká, ty v rozkoši tělo napínáš k potratu zemské tíže.
MKP5 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
HEJ!
Dostavníku z města, místní honoraci, všem těm ksichtům z těsta, stéblu slámy letícímu vzduchem, čemu uhnout dřív?
V hrudi mu tiká, přibývá nezvaného publika, jak drásá si záda o zeď chaberského kostela.
– Hej! Co tu chceš? Čekáš na někoho? Tak proč tady sakra zevluješ?
Happy hours Velkého pátku: v koutě nahnilých kytek, prožraných kostí a orezlých křížů kolébá se rozkouřený cizák a se slovy Brej den svým sytým dechem jak kyselinou rozleptává hřbitovní skládku.
MKP6 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
LÉTO 1219
Jak dlouho ještě?
Blesky do zvonů zakalí žně, na desatero dešťů jedenácté slunce poštve psa, vltavské Juditě dvanáctá slza vyschne.
V očích prach z obilí, pod nohama zmije prašných cest, sucho v puse a dvě těla v ohni – je to trest? Bože, jak dlouho ještě?
Až se vzbudíme ukrutnou žízní, až třinácté století povolí kleště.
Jak dlouho ještě?
Blesky do zvonů zakalí žně, na desatero dešťů jedenácté slunce poštve psa, vltavské Juditě dvanáctá slza vyschne.
V očích prach z obilí, pod nohama zmije prašných cest, sucho v puse a dvě těla v ohni – je to trest? Bože, jak dlouho ještě?
Až se vzbudíme ukrutnou žízní, až třinácté století povolí kleště.
MKP7 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
ZJEVENÍ
S klidem Angličana v řasách tvých očí spřádám pavoučí, jsi vskutku krásná, proto upsávaná…
Ne! Jinak:
Na kolenou prosím múzu, ať z veršů přeskočí do zkratek, neboť jsi vyslankyně oáz tak opojných, že až ony daly mi nahlédnout do pouští, v nichž bludaří lidská srdce, na všechen ten zmatek, vyprahlost, kecy.
A já už nechci ztrácet čas. Láska z poezie a poezie z lásky, toť dvě různé věci.
S klidem Angličana v řasách tvých očí spřádám pavoučí, jsi vskutku krásná, proto upsávaná…
Ne! Jinak:
Na kolenou prosím múzu, ať z veršů přeskočí do zkratek, neboť jsi vyslankyně oáz tak opojných, že až ony daly mi nahlédnout do pouští, v nichž bludaří lidská srdce, na všechen ten zmatek, vyprahlost, kecy.
A já už nechci ztrácet čas. Láska z poezie a poezie z lásky, toť dvě různé věci.
MKP8 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
NAVZDORY
Pojď dál a navzdory tmě zčeř hladinu pokojových tenat, to dusivé podvečerní mračno, žal marně srážený břitem žaluzie,
pojď rychle dál a zůstaň mně, rozpálená Ječná bude chvíli sténat, než se pomstí a o dům dál někoho samotou zabije,
už vtanči a zamkni.
Pojď dál a navzdory tmě zčeř hladinu pokojových tenat, to dusivé podvečerní mračno, žal marně srážený břitem žaluzie,
pojď rychle dál a zůstaň mně, rozpálená Ječná bude chvíli sténat, než se pomstí a o dům dál někoho samotou zabije,
už vtanči a zamkni.
MKP9 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
ZA RUCE A ZA NOHY
I.
Do prázdna civí, válí se tu od úterka, prohledej tu deku a bacha na něj, hele,
tady je lechtivý, na hrudi kérka, jak pod vlivem léků pořád něco mele,
že si tu tak leží a žehlí staré sliby, i když je dávno out jakýkoli puk,
že odstartoval, běží, a jestli nepochybí, svobodný v celé kráse nechá se v minulém čase,
před sebou světlo, za sebou zvuk, něco jako kosmonaut.
II.
A pak nepozřel už vůbec nic.
A tak ho krmili než pivem na lžíci a vždycky se diskrétně otočili a on vsedě na peřině tiše vyzváněl ty své slané plané modlitby, které za život nastrkal do lavic ve svaté Kateřině a ony se mu zpátky vracely v neotevřené krabici,
nakonec močil jen krev, a to už bylo jasné, že umírá.
Byl červenec, pátek odpoledne, všude cinklý vzduch a zaryté tramvaje, bylo to k uhoukání, když měla Praha pustit muže s jízdenkou štípnutou do všehomíra.
I.
Do prázdna civí, válí se tu od úterka, prohledej tu deku a bacha na něj, hele,
tady je lechtivý, na hrudi kérka, jak pod vlivem léků pořád něco mele,
že si tu tak leží a žehlí staré sliby, i když je dávno out jakýkoli puk,
že odstartoval, běží, a jestli nepochybí, svobodný v celé kráse nechá se v minulém čase,
před sebou světlo, za sebou zvuk, něco jako kosmonaut.
II.
A pak nepozřel už vůbec nic.
A tak ho krmili než pivem na lžíci a vždycky se diskrétně otočili a on vsedě na peřině tiše vyzváněl ty své slané plané modlitby, které za život nastrkal do lavic ve svaté Kateřině a ony se mu zpátky vracely v neotevřené krabici,
nakonec močil jen krev, a to už bylo jasné, že umírá.
Byl červenec, pátek odpoledne, všude cinklý vzduch a zaryté tramvaje, bylo to k uhoukání, když měla Praha pustit muže s jízdenkou štípnutou do všehomíra.
MKP10 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
DEN SEDMÝ
Chalupy vyvrhly do magistrál, ve stopě pneumatiky vrávorá zfetovaný motýl,
je ticho, zamčeno a tak dál, na hřebíku okenice věší se divoženka z neopětovaných objetí.
Pálí slunce, kde pásaly se krávy, pálí a valí ze stráně ořezat rtěnky jahodám šupačkám, jak se tu odjakživa říká,
pálí slunce a na půdě chalupy kroutí staré dřevěné sáně bůhví po kom,
zkrátka po někom, kdo se před nájezdem u Mirošovic natáhne a vyhodí plivancem z okna klimatizovaného džípu, který to pak napálí směr Praha a kterému se v reklamě vyká.
Chalupy vyvrhly do magistrál, ve stopě pneumatiky vrávorá zfetovaný motýl,
je ticho, zamčeno a tak dál, na hřebíku okenice věší se divoženka z neopětovaných objetí.
Pálí slunce, kde pásaly se krávy, pálí a valí ze stráně ořezat rtěnky jahodám šupačkám, jak se tu odjakživa říká,
pálí slunce a na půdě chalupy kroutí staré dřevěné sáně bůhví po kom,
zkrátka po někom, kdo se před nájezdem u Mirošovic natáhne a vyhodí plivancem z okna klimatizovaného džípu, který to pak napálí směr Praha a kterému se v reklamě vyká.
MKP11 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
CIRKUS BUDE
A tuhle ulici vyčistí už jen dlaždiči.
Vkleče vyrvou bludné kořeny zaručených pravd, palicemi zarazí stracholamy.
A až odtáhnou, dlaždiči, tam, kam jsme je v zablácených botách tisíckrát poslali,
vteče znovu do ulice dav sebejistých klaunů s hvězdným šapitó nad hlavami.
A tuhle ulici vyčistí už jen dlaždiči.
Vkleče vyrvou bludné kořeny zaručených pravd, palicemi zarazí stracholamy.
A až odtáhnou, dlaždiči, tam, kam jsme je v zablácených botách tisíckrát poslali,
vteče znovu do ulice dav sebejistých klaunů s hvězdným šapitó nad hlavami.
MKP12 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
VLASTNĚ NENÍ O ČEM
A vlastně není o čem mluvit a není koho zdravit, ani proč, uklízí se do skříně, kde chce klid, zavírá střelnici, vypíná kolotoč.
Ještě před chvílí vás poslouchal, teď vás jen slyší, ale klidně si hučte dál, on se ještě víc ztiší,
protože vlastně není o čem. Stačí, že mlčí děsivě nahlas, sám sobě červotoč.
A vlastně není o čem mluvit a není koho zdravit, ani proč, uklízí se do skříně, kde chce klid, zavírá střelnici, vypíná kolotoč.
Ještě před chvílí vás poslouchal, teď vás jen slyší, ale klidně si hučte dál, on se ještě víc ztiší,
protože vlastně není o čem. Stačí, že mlčí děsivě nahlas, sám sobě červotoč.
MKP13 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
I. P. PAVLOVA
Ta děsivá samota, když nejsme sami,
prošlé charisma tlustého pána, tlustý parfém prošlé dámy –
Ta děsivá samota, když nejsme sami,
prošlé charisma tlustého pána, tlustý parfém prošlé dámy –
MKP14 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
DIVIDE ET IMPERA
I.
Sejmul se jak dobytek, svalil se tu do kytek, napřáhněte palici, zhasněte tu opici, a když se netrefíte, frťana mu koupíte, klidně vodku, velkej rum a on udělá zase bum! Ustele si do kytek, zkalenej jak dobytek, čekám, kdo ho zabije, poslužte si, nikdo nic?
Je mu divně, když ožívá,
když tu na šrot vyřvává s policajty na břiše, když celou tu nádherně rozkvetlou Františkánkou zahradu hnojí odrhovačkou formátu žižkovského pajzlu, viz text kurzívou výše.
II.
A je mu divně, když ztuhne
a jen tak sedí a otevírá svou hlavu, jako skříň s ložním prádlem otevírá svou hlavu, aby v ní povlékl do čistého a vyrobil fajn pocit usínání a fajn pocit probouzení,
protože mezitím vším je noc, co po kořisti dychtí, jasně černá noc a jasně bílý papír, jedno a to samé šílenství dvouhlavé bestie, co mu plive do očí: No tak mě zkroť!
A on to zkouší, jednoduše, jak jen to jde, prostě něco dělat, co prořezat stromy v sadech a být první, koho vykoupí ranní slunce, co psát, ale úplně prostě, aby se věty střídaly jak kroky klidné chůze, a nic neškrtat a nic nevysvětlovat,
a tak sedí a otevírá svou hlavu, jako skříň s ložním prádlem otevírá svou hlavu, aby v ní povlékl do čistého, ale tma se řítí a ty vole nic nepíšeš, vůbec nepíšeš, jak se dá zastavit,
jen těžce oddychuješ, tvář zabořenou v jejím klíně, oči dokořán a zamčený byt.
III.
A je mu divně, když ožívá,
když tuší, že kromě milované ženy a psa v bytě přebývá ještě někdo, že ve spáncích hlavy mu tepe cizí bdělost, kterou živí vlastní krví,
ten chlápek s manýrou exekutora budoucnosti šmejdí od obrazů ke křeslům, od prostěradel ke kapesníkům, pinzetou sbírá vteřinu po vteřině a dělá to s takovou důkladností a obřadností, až se hodiny a budíky počínají hroutit do rachtající křeče mrtvých strojků
a všechna ta zběsile odvíjející se péra šustí jak ocasy ocelových hadů vyklízejících prostor madam Nesmrtelnosti, která nepotřebuje ani moji hudbu a která nepotřebuje ani moje plíce, a přesto čeká, že za ni budu dýchat –
IV,
Nemůžu spát, lásko, život se krátí, nemůžu sekat další dluhy, za všechno se platí,
za nedůstojnost, ve které prokalím noc, za fušerství, s jakým rozděluji sílu, abych vládl svým majetkům a pohybu a myšlenkám,
zaplatím za každou slavobránu, kterou si v životě vymaluji, a ona se pak složí jak domeček z karet, za každou ofisdíru, do které zapadnu, za každý sebestředný metr čtvereční, a zaplatím za každý gram roztěkanosti, který si šlehnu do žíly svého času,
nemůžu spát, lásko, mám co dělat, než se ten chlápek vrátí a přitáhne kasu.
I.
Sejmul se jak dobytek, svalil se tu do kytek, napřáhněte palici, zhasněte tu opici, a když se netrefíte, frťana mu koupíte, klidně vodku, velkej rum a on udělá zase bum! Ustele si do kytek, zkalenej jak dobytek, čekám, kdo ho zabije, poslužte si, nikdo nic?
Je mu divně, když ožívá,
když tu na šrot vyřvává s policajty na břiše, když celou tu nádherně rozkvetlou Františkánkou zahradu hnojí odrhovačkou formátu žižkovského pajzlu, viz text kurzívou výše.
II.
A je mu divně, když ztuhne
a jen tak sedí a otevírá svou hlavu, jako skříň s ložním prádlem otevírá svou hlavu, aby v ní povlékl do čistého a vyrobil fajn pocit usínání a fajn pocit probouzení,
protože mezitím vším je noc, co po kořisti dychtí, jasně černá noc a jasně bílý papír, jedno a to samé šílenství dvouhlavé bestie, co mu plive do očí: No tak mě zkroť!
A on to zkouší, jednoduše, jak jen to jde, prostě něco dělat, co prořezat stromy v sadech a být první, koho vykoupí ranní slunce, co psát, ale úplně prostě, aby se věty střídaly jak kroky klidné chůze, a nic neškrtat a nic nevysvětlovat,
a tak sedí a otevírá svou hlavu, jako skříň s ložním prádlem otevírá svou hlavu, aby v ní povlékl do čistého, ale tma se řítí a ty vole nic nepíšeš, vůbec nepíšeš, jak se dá zastavit,
jen těžce oddychuješ, tvář zabořenou v jejím klíně, oči dokořán a zamčený byt.
III.
A je mu divně, když ožívá,
když tuší, že kromě milované ženy a psa v bytě přebývá ještě někdo, že ve spáncích hlavy mu tepe cizí bdělost, kterou živí vlastní krví,
ten chlápek s manýrou exekutora budoucnosti šmejdí od obrazů ke křeslům, od prostěradel ke kapesníkům, pinzetou sbírá vteřinu po vteřině a dělá to s takovou důkladností a obřadností, až se hodiny a budíky počínají hroutit do rachtající křeče mrtvých strojků
a všechna ta zběsile odvíjející se péra šustí jak ocasy ocelových hadů vyklízejících prostor madam Nesmrtelnosti, která nepotřebuje ani moji hudbu a která nepotřebuje ani moje plíce, a přesto čeká, že za ni budu dýchat –
IV,
Nemůžu spát, lásko, život se krátí, nemůžu sekat další dluhy, za všechno se platí,
za nedůstojnost, ve které prokalím noc, za fušerství, s jakým rozděluji sílu, abych vládl svým majetkům a pohybu a myšlenkám,
zaplatím za každou slavobránu, kterou si v životě vymaluji, a ona se pak složí jak domeček z karet, za každou ofisdíru, do které zapadnu, za každý sebestředný metr čtvereční, a zaplatím za každý gram roztěkanosti, který si šlehnu do žíly svého času,
nemůžu spát, lásko, mám co dělat, než se ten chlápek vrátí a přitáhne kasu.
MKP15 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
EXIT BŘEZINĚVES
Mizejíce z očí svědků za jekotu sanitek, vedle nich v poklusu příčiny táhnou do důsledků.
Zůstal chlad svátečního pokoje, kde matky prosí do ubrusu,
aby za jekotu sanitek, vedle nich v poklusu vystřelil osud z pistole bez náboje.
Mizejíce z očí svědků za jekotu sanitek, vedle nich v poklusu příčiny táhnou do důsledků.
Zůstal chlad svátečního pokoje, kde matky prosí do ubrusu,
aby za jekotu sanitek, vedle nich v poklusu vystřelil osud z pistole bez náboje.
MKP16 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
NOČNÍ PROUD I.
A jen co paní Koubková usne vedle v ložnici, otevře pan Koubek do světlíku a práskne do věty a z ubalené cigarety modří koníci vykroutí to až nad planety
a tam vzkážou, že se má jak v ráji, že rád kráčí paní Koubkové po boku, že někdy se dva i bez GPS potkají a že díky za milostné fráze a za tolik roků
i v tomhle bezútěšném panelovém baráku,
že čas nemusí být rychlé fáro a že, bohužel, asi žádné miminko, že pan Koubek pouští zas háro a do kapsy lže si malinko –
Spí vedle, jeho královna Alžběta, a on se může zvednout, nebo znovu vybalit papírky, buď černá díra, či rozsvícená toaleta, takže ponocuje, hulí a pálí sirku od sirky
pan Koubek, bodyguard mé sestry z Jižňáku.
A jen co paní Koubková usne vedle v ložnici, otevře pan Koubek do světlíku a práskne do věty a z ubalené cigarety modří koníci vykroutí to až nad planety
a tam vzkážou, že se má jak v ráji, že rád kráčí paní Koubkové po boku, že někdy se dva i bez GPS potkají a že díky za milostné fráze a za tolik roků
i v tomhle bezútěšném panelovém baráku,
že čas nemusí být rychlé fáro a že, bohužel, asi žádné miminko, že pan Koubek pouští zas háro a do kapsy lže si malinko –
Spí vedle, jeho královna Alžběta, a on se může zvednout, nebo znovu vybalit papírky, buď černá díra, či rozsvícená toaleta, takže ponocuje, hulí a pálí sirku od sirky
pan Koubek, bodyguard mé sestry z Jižňáku.
MKP17 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
NOČNÍ PROUD II.
Je horká noc, má zvědavý plamen. Umí se vztyčit jak kobra, skenuje ženu, když muže svádí.
Ráno milenců bude pouhou replikou. Skutečné jitro mu předchází, ještě pod bičem tmy táhne alegorické vozy plné ložního harampádí včetně dozvuků slov ne a ano.
Zarazí to východ slunce. Všechno spálí, nějak si poradí.
Je horká noc, má zvědavý plamen. Umí se vztyčit jak kobra, skenuje ženu, když muže svádí.
Ráno milenců bude pouhou replikou. Skutečné jitro mu předchází, ještě pod bičem tmy táhne alegorické vozy plné ložního harampádí včetně dozvuků slov ne a ano.
Zarazí to východ slunce. Všechno spálí, nějak si poradí.
MKP18 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
DVA V JEDNOM
Začal mi štěkat do tváře, že celý život musel hrbit hřbet, že chodce stopuje a jejich polibky skrze ohně vylouděných cigaret,
načež pro důkaz lásky vběhl do autobusu, zepředu on a zezadu černý pes, co nemá známku,
jenže v tu chvíli se stošestka přepnula do mikrospánku,
a tak se kousek svez, ale brzy se slzami v očích vystoupil, což pro něj vůbec nebylo jednoduché.
To zvíře v něm by jelo ještě dál.
Začal mi štěkat do tváře, že celý život musel hrbit hřbet, že chodce stopuje a jejich polibky skrze ohně vylouděných cigaret,
načež pro důkaz lásky vběhl do autobusu, zepředu on a zezadu černý pes, co nemá známku,
jenže v tu chvíli se stošestka přepnula do mikrospánku,
a tak se kousek svez, ale brzy se slzami v očích vystoupil, což pro něj vůbec nebylo jednoduché.
To zvíře v něm by jelo ještě dál.
MKP19 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
VIKTORKO
Hlavu zakláním, oči zavírám, v objetí sedmihravé saně ničemu se nevzpírám,
hlavu zakláním, až andělé se stydí, a tam nahoře, tam každý něco vidí: dítě modré nebe, sousedka modřinu, egoista sebe,
Viktorko, co vidíš ty?
Hlavu zakláním, usnu nahá, opilá medem nebo trnkobraním jsem tvoje levná drahá,
hlavu zakláním, rozepínáš mé dárky, ničemu se nebráním, pozoruji tě zdálky jako bůh lidské války, jako dítě modré nebe, sousedka modřinu, jako egoista sebe,
Viktorko, co vidíš ty?
Hlavu zakláním, oči zavírám, v objetí sedmihravé saně ničemu se nevzpírám,
hlavu zakláním, až andělé se stydí, a tam nahoře, tam každý něco vidí: dítě modré nebe, sousedka modřinu, egoista sebe,
Viktorko, co vidíš ty?
Hlavu zakláním, usnu nahá, opilá medem nebo trnkobraním jsem tvoje levná drahá,
hlavu zakláním, rozepínáš mé dárky, ničemu se nebráním, pozoruji tě zdálky jako bůh lidské války, jako dítě modré nebe, sousedka modřinu, jako egoista sebe,
Viktorko, co vidíš ty?
MKP20 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
HLADOVÁ
Hladová snídám koláč fialové touhy, o vzduch opírám se slzami,
hladová neuhlídám, co je pouhopouhý klam, co jsi ty, já, my,
hladová ujídám z těch fialových koláčů vábné drobky na kolenou
semknutých tak, že se nerozpláču, šeptajíc: Kde tě mám,
když hladová snídám koláč fialové touhy, o vzduch opírám se slzami,
když mé rty, bílé jak křída, vpouští fialových břehů tón, sytý, sladký a dlouhý
tón položený mezi strunami.
Hladová snídám koláč fialové touhy, o vzduch opírám se slzami,
hladová neuhlídám, co je pouhopouhý klam, co jsi ty, já, my,
hladová ujídám z těch fialových koláčů vábné drobky na kolenou
semknutých tak, že se nerozpláču, šeptajíc: Kde tě mám,
když hladová snídám koláč fialové touhy, o vzduch opírám se slzami,
když mé rty, bílé jak křída, vpouští fialových břehů tón, sytý, sladký a dlouhý
tón položený mezi strunami.
MKP21 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
NA CESTĚ DO DEJVIC A ZPÁTKY
Jak je zvědavý, kudy všichni se vším odešli a proč nikdo s ničím nepřichází!
Leč kotouly té sloty na břicho mu střelu svedou, donutí boty zout a v Písecké bráně tupé kafe dát.
Co se pití týče, bral by Vltavínské, jenže z všeho trčí gymnastika šavle.
Tak plevelí mu ruční šití, básníkovi, tomu čekači kýče, který pořád doufá, že
kupa dne umlácená palicemi káv ještě ožije k baf!
Jak je zvědavý, kudy všichni se vším odešli a proč nikdo s ničím nepřichází!
Leč kotouly té sloty na břicho mu střelu svedou, donutí boty zout a v Písecké bráně tupé kafe dát.
Co se pití týče, bral by Vltavínské, jenže z všeho trčí gymnastika šavle.
Tak plevelí mu ruční šití, básníkovi, tomu čekači kýče, který pořád doufá, že
kupa dne umlácená palicemi káv ještě ožije k baf!
MKP22 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
CO KROK
V Kolkovně na kolena z hlásných trub, v Kozí na hubu z omamných píšťalek, v Haštalské na krev.
Jaká je ta vyvolená? Kudy do dálek?
Co krok, to průsečík tří cest a on neví, které se vzdát.
Asi té čtvrté. Té, na níž osel v něm pořád hýká jakési důvody pro návrat.
V Kolkovně na kolena z hlásných trub, v Kozí na hubu z omamných píšťalek, v Haštalské na krev.
Jaká je ta vyvolená? Kudy do dálek?
Co krok, to průsečík tří cest a on neví, které se vzdát.
Asi té čtvrté. Té, na níž osel v něm pořád hýká jakési důvody pro návrat.
MKP23 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
JDU DO ULIC
Jdu do ulic a mám tvou řasu pro štěstí a tohle město od pasu dolů, od Kobylis dolů umyté a učesané,
má nevěsto, jsi připravena počít slovo bez poskvrny stejně jako ho potratit, záleží jen na mně,
jdu do ulic a mám tvou řasu pro štěstí a dej Bůh, aby do svítání nezplihla na chloupek z klína nějaké jiné,
a budiž mi vírou i útěchou nečekaná rozmluva hlasů, to prapodivné zjevení dvou strohých vět, jež se mi při chůzi houpou v rozkroku:
– Nějak ti trvá, než uděláš Markétě dítě.
– Moje dítě je v Markétě odnepaměti.
Jdu do ulic a mám tvou řasu pro štěstí a tohle město od pasu dolů, od Kobylis dolů umyté a učesané,
má nevěsto, jsi připravena počít slovo bez poskvrny stejně jako ho potratit, záleží jen na mně,
jdu do ulic a mám tvou řasu pro štěstí a dej Bůh, aby do svítání nezplihla na chloupek z klína nějaké jiné,
a budiž mi vírou i útěchou nečekaná rozmluva hlasů, to prapodivné zjevení dvou strohých vět, jež se mi při chůzi houpou v rozkroku:
– Nějak ti trvá, než uděláš Markétě dítě.
– Moje dítě je v Markétě odnepaměti.
MKP24 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
NA MALÉM NÁMĚSTÍ
Rynk bezvětřím kyne, stará dobrá studna chřestí a všemožné halíře křepčí kol obruby: Rychle, lidi, rychle, hoďte si pro štěstí!
Ale nikde nikdo, jen se staženým ocasem prašivý pes.
Přesně tady za okamžik splyne odysea děvky a pouť zbožného askety, ve vzduchu je cítit hic sunt leones.
Rynk bezvětřím kyne, stará dobrá studna chřestí a všemožné halíře křepčí kol obruby: Rychle, lidi, rychle, hoďte si pro štěstí!
Ale nikde nikdo, jen se staženým ocasem prašivý pes.
Přesně tady za okamžik splyne odysea děvky a pouť zbožného askety, ve vzduchu je cítit hic sunt leones.
MKP25 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
V GRÉBOVCE
Noc ukázala zuby, kousla pro radost, první, druhý, třetí milostpán a pořád nemá dost,
není šelma, není k ochočení, sejme každého, kdo chystá jí obojek, a ti, co už jsou poučeni, lížou si rány ve světle výbojek
a všude kolem noc, ze všech stran. Pejskaři šílí, prosí o pomoc,
však není čím a není jak chytit a přivázat ten pocit, pocit dobrman.
Noc ukázala zuby, kousla pro radost, první, druhý, třetí milostpán a pořád nemá dost,
není šelma, není k ochočení, sejme každého, kdo chystá jí obojek, a ti, co už jsou poučeni, lížou si rány ve světle výbojek
a všude kolem noc, ze všech stran. Pejskaři šílí, prosí o pomoc,
však není čím a není jak chytit a přivázat ten pocit, pocit dobrman.
MKP26 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
TRNKOBRANÍ I.
Jak kyselé trnky, když dáváš mi pusy, jak suché bodláčí, když beru si tvá ramena, a společné srdce ruplé na dva kusy
a krev studená, otrávená.
Kde jsou ty nadpozemské síly, kde jsou ty svaté háje a dobré víly, co umotají fáče z kapradin a mechu, a pak dole u Vltavy rozříznou nám žíly
a zlá krev vyteče, krev s barvou rezavého plechu –
Jak kyselé trnky, když dáváš mi pusy, jak suché bodláčí, když beru si tvá ramena, a společné srdce ruplé na dva kusy
a krev studená, otrávená.
Kde jsou ty nadpozemské síly, kde jsou ty svaté háje a dobré víly, co umotají fáče z kapradin a mechu, a pak dole u Vltavy rozříznou nám žíly
a zlá krev vyteče, krev s barvou rezavého plechu –
MKP27 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
JOACHIMSKÁ
Dzun halelu dzun halelu já znám jeden dům, páni, ten léčí jak kořen devětsilu a jeho postel voní nevyspáním nad mapou do hříšných světadílů,
nevím, kdo klepe se v sklepech toho domu, a jací hadi sluní se v zahradách, a možná ten dům patří nikomu a s tím nikým já bydlím v záhadách,
dzun halelu dzun halelu já ráda ten dům, páni, a má krb v každém pokoji, přilož, kdo můžeš, rolety stáhni, zimřivá se ti odbojím –
Jak po skle kapka vína, jak sněhuplná lavina sjel po střeše toho domu, sjel můj rozpustilý smích,
dzun halelu dzun halelu sadrig pa moše, sjel po střeše smích a vyrazil psaní z rukou listonoše, toho posla špatných zpráv.
Buď v tom domě se mnou žij, anebo zmiz anebo plav!
Dzun halelu dzun halelu já znám jeden dům, páni, ten léčí jak kořen devětsilu a jeho postel voní nevyspáním nad mapou do hříšných světadílů,
nevím, kdo klepe se v sklepech toho domu, a jací hadi sluní se v zahradách, a možná ten dům patří nikomu a s tím nikým já bydlím v záhadách,
dzun halelu dzun halelu já ráda ten dům, páni, a má krb v každém pokoji, přilož, kdo můžeš, rolety stáhni, zimřivá se ti odbojím –
Jak po skle kapka vína, jak sněhuplná lavina sjel po střeše toho domu, sjel můj rozpustilý smích,
dzun halelu dzun halelu sadrig pa moše, sjel po střeše smích a vyrazil psaní z rukou listonoše, toho posla špatných zpráv.
Buď v tom domě se mnou žij, anebo zmiz anebo plav!
MKP28 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
PRAHA
Ani nevím, kdo v tomhle městě slouží mše za prokalené noci,
kdo vyvětrá vzduch s pachutí řemene, umyje hajzly od hoven všech Fénixů a kdo tady pozhasíná.
Ale chodí tu prý jeden, pořád někam volá, na uchu telefon v designu krucifixu, na vizitce Genius loci.
Ani nevím, kdo v tomhle městě slouží mše za prokalené noci,
kdo vyvětrá vzduch s pachutí řemene, umyje hajzly od hoven všech Fénixů a kdo tady pozhasíná.
Ale chodí tu prý jeden, pořád někam volá, na uchu telefon v designu krucifixu, na vizitce Genius loci.
MKP29 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
NEBO UTÉCT
Nebo utéct pryč.
Do režných kejklí, pro ruměnce, až jarní vítr povolí své voňavé rozhalence
a stráň svede k marši opilých, ale ne vínem, a salut polních strašáků bude tím nejlepším multikinem,
prostě utéct a nepotřebovat k ničemu žádný idiotský klíč.
Nebo utéct pryč.
Do režných kejklí, pro ruměnce, až jarní vítr povolí své voňavé rozhalence
a stráň svede k marši opilých, ale ne vínem, a salut polních strašáků bude tím nejlepším multikinem,
prostě utéct a nepotřebovat k ničemu žádný idiotský klíč.
MKP30 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
ZA RADNICÍ
Umně se hrouží sešlý list, kolkrok do žeber ho rýpe, chtěl by řeku popíjet, též něco sníst, leč v zubech orloje suchá zima skřípe:
Nadrtím tu scénu listopad, límce vyšlehám doztracena!
Tma není sukně, aby šla zabírat, krátké dny a nízký Bůh, láhev nevratná a propiska nevrácená.
Umně se hrouží sešlý list, kolkrok do žeber ho rýpe, chtěl by řeku popíjet, též něco sníst, leč v zubech orloje suchá zima skřípe:
Nadrtím tu scénu listopad, límce vyšlehám doztracena!
Tma není sukně, aby šla zabírat, krátké dny a nízký Bůh, láhev nevratná a propiska nevrácená.
MKP31 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
PODZIM VE VOKOVICKÉ
Přišel list, podzim spad, lidé stojí, tíhou skloněni, a to já mám na podzimu rád, že je ozón sytý roněním
a v něm ty a já.
Kdože pláče? Stromy? Vzduch? Ač lidé stojí, vzdalují se od sebe, život a smrt tvoří kruh
a v něm ty a já.
Život a smrt tvoří kruh, ač lidé stojí, vzdalují se od sebe, proč my ne, to ví jen Bůh, v našich očích vízum do nebe
a v něm tyjá.
Přišel list, podzim spad, lidé stojí, tíhou skloněni, a to já mám na podzimu rád, že je ozón sytý roněním
a v něm ty a já.
Kdože pláče? Stromy? Vzduch? Ač lidé stojí, vzdalují se od sebe, život a smrt tvoří kruh
a v něm ty a já.
Život a smrt tvoří kruh, ač lidé stojí, vzdalují se od sebe, proč my ne, to ví jen Bůh, v našich očích vízum do nebe
a v něm tyjá.
MKP32 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
15:49
Okno, z něhož jsem chtěl brát, dnes raději neodhrnulo závěsy. Vím. Do Rokytky ulehl zrát listopad, jeho dupák v travinách přivolává děsy.
A moje těhotná žena už by se mohla vrátit z procházky.
Umořit polibkem vnuknutí jména, po němž ostřici rostou vlásky a děťátkům pačesy.
Okno, z něhož jsem chtěl brát, dnes raději neodhrnulo závěsy. Vím. Do Rokytky ulehl zrát listopad, jeho dupák v travinách přivolává děsy.
A moje těhotná žena už by se mohla vrátit z procházky.
Umořit polibkem vnuknutí jména, po němž ostřici rostou vlásky a děťátkům pačesy.
MKP33 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
TÝDEN NA ULICI
I.
Víte, madam, jsou to chvíle k neusnění, čas posbírat strážné anděly a vysadit je vprostřed šílenství z neprůstřelných slov,
ne, teď se vám nic nezdá, jsou tři ráno, na oko tichá klidná neděle, ale vizte, že po střeše Letohrádku sjíždí okřídlená hvězda a Bílá Hora vrací tramvaj, ve které hrubě zebe.
II.
Neskutečnou něhou vašich rtů brání se město zlomocnostem a vůně těch rtů jak loďka na stojatých vodách ze sladkých dřev svázána, omamná a intimní,
bezbřehost pokoje přestává být fiktivní, moje paní, zdržuji vás na klíně a přehlížím jak kámen a jste taková? Taková neuražená mými pokusy rozkopat mrakům stoj spatný,
abyste navěky vejít mohla do žluta vycházejícího a byla tam krutá, než vaše tušené boky vykrojí bolest z mých ramen.
III.
Jste bohyně zmaru v nehybnosti, saň z visutých zahrad hříchu, jejíž lovná tvář z úpatí Petřína se spouští, desatero napíná a vaše vstřícná šíje žhne pochodní vteřinových popravišť,
jste květina stahující hrdlo muži, toužíc po lopatách sluncí z jeho pohledů a loknách vlhkosti z jeho úst,
někdy jste růží z papíru, jindy rozáriem nasáklým do každého póru v kůži.
IV.
Verše nepředpokládám, zato mlhu nabouchanou do adidasek ranních messengerů, první vystřelené sliny na chodníku a na deset prstů Perštýna vykopaného před kasino, protože vsadil na světlo boží a ono mu to zase vyšlo, mínus to boží, to mu kradu,
kdyby čirou náhodou v hlíně hluboko pod dlažbou roztřeskly zas louky a na nich třeba kopretiny a ten kravál všude kolem do sebe se zhroutil v hluboký tón violy
nebo chcete-li memento vivere přepískané na rtěnky zdejších singles, co zdrhly z transportů měkkých lásek a tvrdých odcizení na tramvajovou zastávku, aby se se sluchátky na uších v intervalu mezi jednou a druhou sedmnáctkou sladily s tepem srdce Evropy,
aby se od svého města dočkaly arytmie, která zbytky špinavého sněhu pod jejich nohama updatuje na maximální hedvábí a odstřelí tu nesmyslnou práci všeho druhu do jediného druhu veškeré práce s nimi,
i když je to o zdraví, tolik milovat, v takové zimě.
V.
A co pěšák z mostu Legií, to tah královny s nízkým mračením, zve na červánkový koláč ve vodě máčený.
Vyšachovat ji nelze. Byl bych ovšem raději, kdyby pivo pršelo, k němu zavináč.
VI.
Zrukulíbals břízy, kolemjdoucí podzime, a lezavo výsklo nad baštou prostoru, ta ulice je slepá, občas někdo, ale očima se míjíme, a snad i němá, neboť každý pozdrav mlha stopí pod čáru ponoru.
Trčí tu déšť. Rezavé pletivo strhlo mu opary a stvoly kopřiv pletou se do cesty krvi, než vpije se do škváry. Vzduch přibližuje dříví ze zavřené zahradní siesty.
Zůstalo tu něco, z čeho se dá žít? Nějaký chleba se solí?
Tělo strachem vibruje, zato hlava chce se z hladu rvát za ulici Bratří Mašínů, tady, někde, kdekoli.
VII.
Mám před sebou zeď, artefakt svých minulých příběhů, ale s každým dalším taktem z Braniborských koncertů nabírám jistotu, že ta story pořád trvá,
žehnám tedy hudbě, nechť vysadí záhon omamných fontán, abych byl vzhůru unášen, a přitom poután do slastných póz, z nichž jedno po druhém odkvétají má unavená těla s čerstvým cejchem umučena a žehnám té hudbě a křičím na celý sál, že přesně vím, kde by skončit měla –
tam, kde jsem tě prvně uviděl,
dívku bez čepce, jež tenkrát strnula v ukojeném davu tekoucím skrze hradby zpátky do paláců a zahrad, které voněly lehkou hanbou nečesaných jabloní, kde rána byla jasná, hmyzí, opřená do fasád, a kde ptáci šněrovali se tak, aby ženy hnali do parád čistou vodou z čistého nebe –
přesně tam znovu čekám, vedle bedny, kterou pro mě stloukli, stáčeje zlostnou výheň vyštípaných pacholků do komické samomluvy, že mě určitě ještě navštíví Naděje, kterou si nenechám ujít, ač mrzák na ruce, nohy i ústa, jimiž noc brzy se vplazí obtočit mi srdce,
a cítím stín, co není stínem, o kterém vždycky víš –
a poznávám vějíř rudolfínských leporel, bohatě vyšívaný kroky krásných srn, aby nachladil vyplazené knoty přílivu, do něhož ruce zanořit mám a klín přivzlykat,
a cítím stín, co není stínem, protože přichází sám –
a není to ani skrýš, jen zrádná hlubina šepotů, jezero modroočí tvého, jímž brodí se černí kněží, a kalí vodu mých básní a jen naznač, kdeže plakat budeš, tvrdě poklidím a zezadu zajistím prudké gerbery,
když to, co stínem není, se přesto v temné mění
a kameny k řece stávají se bludnými, když den se tak rychle a neúprosně krátí, pojď, má milá, pojď a dotkni se mě, než se má hruď provalí kyselým výdechem země,
z níž jednou vyroste nespočet ulic, domů a zdí města, které mi tě chvíli nevrátí.
I.
Víte, madam, jsou to chvíle k neusnění, čas posbírat strážné anděly a vysadit je vprostřed šílenství z neprůstřelných slov,
ne, teď se vám nic nezdá, jsou tři ráno, na oko tichá klidná neděle, ale vizte, že po střeše Letohrádku sjíždí okřídlená hvězda a Bílá Hora vrací tramvaj, ve které hrubě zebe.
II.
Neskutečnou něhou vašich rtů brání se město zlomocnostem a vůně těch rtů jak loďka na stojatých vodách ze sladkých dřev svázána, omamná a intimní,
bezbřehost pokoje přestává být fiktivní, moje paní, zdržuji vás na klíně a přehlížím jak kámen a jste taková? Taková neuražená mými pokusy rozkopat mrakům stoj spatný,
abyste navěky vejít mohla do žluta vycházejícího a byla tam krutá, než vaše tušené boky vykrojí bolest z mých ramen.
III.
Jste bohyně zmaru v nehybnosti, saň z visutých zahrad hříchu, jejíž lovná tvář z úpatí Petřína se spouští, desatero napíná a vaše vstřícná šíje žhne pochodní vteřinových popravišť,
jste květina stahující hrdlo muži, toužíc po lopatách sluncí z jeho pohledů a loknách vlhkosti z jeho úst,
někdy jste růží z papíru, jindy rozáriem nasáklým do každého póru v kůži.
IV.
Verše nepředpokládám, zato mlhu nabouchanou do adidasek ranních messengerů, první vystřelené sliny na chodníku a na deset prstů Perštýna vykopaného před kasino, protože vsadil na světlo boží a ono mu to zase vyšlo, mínus to boží, to mu kradu,
kdyby čirou náhodou v hlíně hluboko pod dlažbou roztřeskly zas louky a na nich třeba kopretiny a ten kravál všude kolem do sebe se zhroutil v hluboký tón violy
nebo chcete-li memento vivere přepískané na rtěnky zdejších singles, co zdrhly z transportů měkkých lásek a tvrdých odcizení na tramvajovou zastávku, aby se se sluchátky na uších v intervalu mezi jednou a druhou sedmnáctkou sladily s tepem srdce Evropy,
aby se od svého města dočkaly arytmie, která zbytky špinavého sněhu pod jejich nohama updatuje na maximální hedvábí a odstřelí tu nesmyslnou práci všeho druhu do jediného druhu veškeré práce s nimi,
i když je to o zdraví, tolik milovat, v takové zimě.
V.
A co pěšák z mostu Legií, to tah královny s nízkým mračením, zve na červánkový koláč ve vodě máčený.
Vyšachovat ji nelze. Byl bych ovšem raději, kdyby pivo pršelo, k němu zavináč.
VI.
Zrukulíbals břízy, kolemjdoucí podzime, a lezavo výsklo nad baštou prostoru, ta ulice je slepá, občas někdo, ale očima se míjíme, a snad i němá, neboť každý pozdrav mlha stopí pod čáru ponoru.
Trčí tu déšť. Rezavé pletivo strhlo mu opary a stvoly kopřiv pletou se do cesty krvi, než vpije se do škváry. Vzduch přibližuje dříví ze zavřené zahradní siesty.
Zůstalo tu něco, z čeho se dá žít? Nějaký chleba se solí?
Tělo strachem vibruje, zato hlava chce se z hladu rvát za ulici Bratří Mašínů, tady, někde, kdekoli.
VII.
Mám před sebou zeď, artefakt svých minulých příběhů, ale s každým dalším taktem z Braniborských koncertů nabírám jistotu, že ta story pořád trvá,
žehnám tedy hudbě, nechť vysadí záhon omamných fontán, abych byl vzhůru unášen, a přitom poután do slastných póz, z nichž jedno po druhém odkvétají má unavená těla s čerstvým cejchem umučena a žehnám té hudbě a křičím na celý sál, že přesně vím, kde by skončit měla –
tam, kde jsem tě prvně uviděl,
dívku bez čepce, jež tenkrát strnula v ukojeném davu tekoucím skrze hradby zpátky do paláců a zahrad, které voněly lehkou hanbou nečesaných jabloní, kde rána byla jasná, hmyzí, opřená do fasád, a kde ptáci šněrovali se tak, aby ženy hnali do parád čistou vodou z čistého nebe –
přesně tam znovu čekám, vedle bedny, kterou pro mě stloukli, stáčeje zlostnou výheň vyštípaných pacholků do komické samomluvy, že mě určitě ještě navštíví Naděje, kterou si nenechám ujít, ač mrzák na ruce, nohy i ústa, jimiž noc brzy se vplazí obtočit mi srdce,
a cítím stín, co není stínem, o kterém vždycky víš –
a poznávám vějíř rudolfínských leporel, bohatě vyšívaný kroky krásných srn, aby nachladil vyplazené knoty přílivu, do něhož ruce zanořit mám a klín přivzlykat,
a cítím stín, co není stínem, protože přichází sám –
a není to ani skrýš, jen zrádná hlubina šepotů, jezero modroočí tvého, jímž brodí se černí kněží, a kalí vodu mých básní a jen naznač, kdeže plakat budeš, tvrdě poklidím a zezadu zajistím prudké gerbery,
když to, co stínem není, se přesto v temné mění
a kameny k řece stávají se bludnými, když den se tak rychle a neúprosně krátí, pojď, má milá, pojď a dotkni se mě, než se má hruď provalí kyselým výdechem země,
z níž jednou vyroste nespočet ulic, domů a zdí města, které mi tě chvíli nevrátí.
MKP34 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
DOPISY DĚTEM
I.
Když v pět ráno zhaslý upadám na manželskou postel, na které za odměnu spíte i vy dva, oba s palcem v puse napříč v rozkopaných peřinách, až fyzicky cítím tu vaši neuvěřitelnou energii pětiletého života, která se v mých smyslech přetavuje do hluboké lítosti, že u toho už nebudu, u nových časů, u nových vůní, u nových měst,
u Nového světa, jehož vyslanci jste pro mě tak zřetelní jako vaše rozpálená tělíčka na dotek ode mě,
a sužuje mě představa, že jednou budete zažívat to samé, co teď já – ten syrově dojemný, sladce smutný záblesk budoucnosti, v níž pro mě není místo jako ho jednou nebude ani pro vás, a ta bytostná, pudová touha žít až bolí.
Nakonec mi ale vždycky cosi zavře oči a vypne mozek, nakonec mnou někdo z vás zatřese
a já se probouzím, už oholený špinavým střepem ranního světla, probouzím se výdechem plynu zahnívajícího včerejška,
ale přitom už jasně mžourám do vašeho úsměvu, do náruče vašich očí, tak si sedím na té posteli odzbrojený vtipem vašich slovních hříček a buší mi srdce pozváním na loď,
kterou mi máváte před oteklým obličejem a která je z papíru, z kusu housky nebo z nalámaných špejlí, která je křivá, děravá a nikdy neviděla žádného konstruktéra s diplomem, na loď, která by šla na Vltavě okamžitě ke dnu,
ale mě odveze a zachrání.
II.
Je pět ráno, vy spíte, já peru.
Co? O tom ráno v pět mohl by vám vyprávět, ale ať raději mluví pračka, házím do ní všechna slova zakopaná do nejzazších koutů hlavy co nejdál od svědomí, slova tupá jak nedělní odpoledne, slova, s nimiž dělám z češtiny prodejnou děvku, slova vyzvracená a znovu spolykaná, teplá slova utřená do ubrousku a spláchnutá v hajzlu, slova, která nejsem schopný zabalit ani do smysluplného souvětí, natož do úhledné kytice veršů, a už dost,
pravda v pět ráno, skutečná pravda ohlodaná na kost zní přeci jinak, třeba: zde v koupelně před zrcadlem zítra se Matouš prvně oholí, Agáta namaluje.
A to je dvanáct sakra jiných slov. A ty si dám k snídani, a kdyby na dva teenagery byla moc slaná,
otřete se do krásných očí vaší krásné matky, tam jezte a pijte, a pak ji ještě nechte spát, je teprve pět ráno.
I.
Když v pět ráno zhaslý upadám na manželskou postel, na které za odměnu spíte i vy dva, oba s palcem v puse napříč v rozkopaných peřinách, až fyzicky cítím tu vaši neuvěřitelnou energii pětiletého života, která se v mých smyslech přetavuje do hluboké lítosti, že u toho už nebudu, u nových časů, u nových vůní, u nových měst,
u Nového světa, jehož vyslanci jste pro mě tak zřetelní jako vaše rozpálená tělíčka na dotek ode mě,
a sužuje mě představa, že jednou budete zažívat to samé, co teď já – ten syrově dojemný, sladce smutný záblesk budoucnosti, v níž pro mě není místo jako ho jednou nebude ani pro vás, a ta bytostná, pudová touha žít až bolí.
Nakonec mi ale vždycky cosi zavře oči a vypne mozek, nakonec mnou někdo z vás zatřese
a já se probouzím, už oholený špinavým střepem ranního světla, probouzím se výdechem plynu zahnívajícího včerejška,
ale přitom už jasně mžourám do vašeho úsměvu, do náruče vašich očí, tak si sedím na té posteli odzbrojený vtipem vašich slovních hříček a buší mi srdce pozváním na loď,
kterou mi máváte před oteklým obličejem a která je z papíru, z kusu housky nebo z nalámaných špejlí, která je křivá, děravá a nikdy neviděla žádného konstruktéra s diplomem, na loď, která by šla na Vltavě okamžitě ke dnu,
ale mě odveze a zachrání.
II.
Je pět ráno, vy spíte, já peru.
Co? O tom ráno v pět mohl by vám vyprávět, ale ať raději mluví pračka, házím do ní všechna slova zakopaná do nejzazších koutů hlavy co nejdál od svědomí, slova tupá jak nedělní odpoledne, slova, s nimiž dělám z češtiny prodejnou děvku, slova vyzvracená a znovu spolykaná, teplá slova utřená do ubrousku a spláchnutá v hajzlu, slova, která nejsem schopný zabalit ani do smysluplného souvětí, natož do úhledné kytice veršů, a už dost,
pravda v pět ráno, skutečná pravda ohlodaná na kost zní přeci jinak, třeba: zde v koupelně před zrcadlem zítra se Matouš prvně oholí, Agáta namaluje.
A to je dvanáct sakra jiných slov. A ty si dám k snídani, a kdyby na dva teenagery byla moc slaná,
otřete se do krásných očí vaší krásné matky, tam jezte a pijte, a pak ji ještě nechte spát, je teprve pět ráno.
MKP35 | PRAŽSKÝ CHARISMATOGRAF (1994–2013)
TRNKOBRANÍ II.
Je jak trnky, tvůj polibek,
a když tě snídám, v mracích zraje řeka, páchne z ní slz, spermatu, krve vztek a už se stmívá, vylidňuje a náplavka si kleká a tvůj lokaj Vítr, po čertech ledový, letí zpěněnou Vltavou,
lovce múz loví jejich vlastní hlavou a tisíckrát za slovo je chytne a tisíckrát siločárou tvou do pekel horoucích pošle a zítra zas a nanovo –
Jak trnky je tvůj polibek, když tě snídám a v mracích zraje řeka. Když ty mraky ale na vteřinu propálí slunce, jasně v nich vidím sebe sama vrahy, jak po té vodě kamsi kráčejí,
jak překračují prahy.
Je jak trnky, tvůj polibek,
a když tě snídám, v mracích zraje řeka, páchne z ní slz, spermatu, krve vztek a už se stmívá, vylidňuje a náplavka si kleká a tvůj lokaj Vítr, po čertech ledový, letí zpěněnou Vltavou,
lovce múz loví jejich vlastní hlavou a tisíckrát za slovo je chytne a tisíckrát siločárou tvou do pekel horoucích pošle a zítra zas a nanovo –
Jak trnky je tvůj polibek, když tě snídám a v mracích zraje řeka. Když ty mraky ale na vteřinu propálí slunce, jasně v nich vidím sebe sama vrahy, jak po té vodě kamsi kráčejí,
jak překračují prahy.