To nové pod blůzkou vdovy: to ležící ladem v poli, jímž letmo prošla noha bosa.
To haló víc popsat nelze slovy, to vím, neboť zájmenem ukazovacím vede mi osa – to vlevo ženou mnohokráte prožito, to vpravo dosud se nestalo.
Pro vizuálně nadané: mizérie mého fyzického básnictví tkví v přísném stoji spatném, kdy nejsem mužem, jehož pochovala, a nehodlám být tím, který přivede do hrobu ji.
To jen na oko rozvážu, to samé ona, přestože prsty do mých se jí uzlují. To někdy tak je.
P 174 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)