ZRCADLO



Velmi ráda by se od něj odtrhla.
Uhnula hlavou.
Však nemůže, zrcadlo si ji ponechává
načtenou po svém.


Zkusila mnohé:
až pálí, jak uškrtila vlasy,
až se jí zvedl žaludek,
jaké chmýří divokých husí načesala
virblem ze špičky svého jazyka.


Nic, dnes večer stejně jako zítra ráno
odejde z koupelny ponížena.
V mezičase ji napadne pohrát si
s mužským přirozením jako se rtěnkou.
Za pochvalu.


Za trest se venku začne zdát déšť.
Ve skutečnosti neprší, tříští se
jakákoli vlídná odrazová plocha.
Zhruba jednu miliardu střepů
musí pak vymočit,
a to umí a bezbolestně,
když se nahá šikovně schoulí.


Je mi trapné dívat se na ni svrchu,
ale čekám, z jakého bederního obratle
vylétne motýl s oslnivě nádhernými
křídly, chci zaznamenat
jeho zpomalený, neslyšný úlet.


Vypadni z toho domu, Aneto. 










P287 | Raduje se bez příčiny (2021–)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!