ZIMA



I.


Oděna jsi do nejtiššího z tich
a sebemenší hnutí tě páře.
Chtějí-li se trávy čísnout,
sekneš je do herbáře,
v potocích po čtyřech běhavých
voda ti panáčkuje.


Jen slunci dovolíš být za řezbáře,
aby mistrně vyvedlo kolébku z chvůje.


Oděna jsi do nejtiššího z tich
a trneš před skalpely,
že pták proletí a křídlem
rozpáře ti břich, že vyhřezne bestie
a z mých kapes citadely
louku nevpustí,
možná hrst révy na víno –


tak rodíš zimu, krajino.


II.


A mrazů divoké včely
bodají přes rukavice,
dokud nevyštvou mě z oranice
zpátky k psům do lidských boud.


III.


Zkouším uhodnout,
kde vyhasly krby, ale hoří ložnice,


přistihuji dívky
na výpravě v šatníku své hlavy,
jak se probírají pohádkami,
které je dělají hezčí,
překračuji čela jejich otců,
kteří se vytratili zadním vchodem,
matky obcházím obloukem:
navlečeny v tlustých flanelových
košilích spí nalehko,
ale nikdo je už k ničemu nepotřebuje.


IV.


Severy si páčím na slunný jih,
do zubů jdu kladivem,
až ze skloviny létají okuje.


A jestli já v té krajině zabloudím,


protektorát ledových prostěradel
ať poníží vaše odbojné mapy!










P105 | Sazometný rok (2016–2018) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!