Oděna jsi do nejtiššího z tich a sebemenší hnutí tě páře. Chtějí-li se trávy čísnout, sekneš je do herbáře, v potocích po čtyřech běhavých voda ti panáčkuje.
Jen slunci dovolíš být za řezbáře, aby mistrně vyvedlo kolébku z chvůje.
Oděna jsi do nejtiššího z tich a trneš před skalpely, že pták proletí a křídlem rozpáře ti břich, že vyhřezne bestie a z mých kapes citadely louku nevpustí, možná hrst révy na víno –
tak rodíš zimu, krajino.
II.
A mrazů divoké včely bodají přes rukavice, dokud nevyštvou mě z oranice zpátky k psům do lidských boud.
III.
Zkouším uhodnout, kde vyhasly krby, ale hoří ložnice,
přistihuji dívky na výpravě v šatníku své hlavy, jak se probírají pohádkami, které je dělají hezčí, překračuji čela jejich otců, kteří se vytratili zadním vchodem, matky obcházím obloukem: navlečeny v tlustých flanelových košilích spí nalehko, ale nikdo je už k ničemu nepotřebuje.
IV.
Severy si páčím na slunný jih, do zubů jdu kladivem, až ze skloviny létají okuje.
A jestli já v té krajině zabloudím,
protektorát ledových prostěradel ať poníží vaše odbojné mapy!