Měla tvrdého otce a on měl tvrdý život – ale oznamovat lapidárně světu, že se živil jako instalatér, ji neuspokojovalo. Našla si výstižnější popis: celé jeho bytí se neslo ve znamení souboje železa a vody, pro nějž se její táta stal bitevním polem a kde se zároveň proháněl jako válečník.
Zkrotit vodu a poručit jí, kam a jak má téct, uměl. Byl výborný řemeslník a ona si pamatovala, jak na něj o sobotách a nedělích stáli frontu chalupáři a chataři z širokého okolí. A také, že děsně těžké, kožené montážní brašny se závitnicemi a dalším vercajkem občas upustil na zem s takovým hlomozem, že se nediskutovalo. O ničem.
Samozřejmě byly i dny, kdy na dlaních jeho udřených rukou probíhalo cosi jako klid zbraní. Železo sice neválčilo, ale ani nezahálelo – a tak jednou táta své malé dceři vyrobil mlýnek na potok. Železný, desetikilový. Z ocelových plátů vyřezal lopatky a přivařil je na trubku tvořící osu, oba konce opatřil ložisky. Zhotovil základnu, vzpěry, a kde nepoužil svářečku, tam se o dokonalé zpevnění dílů postaraly šrouby a matky. Ve finále konstrukci osadil jednoduchým, ale důmyslným mechanismem, na jehož konci zářil zvonek ze starého bicyklu – mlýnek při otáčení cinkal!
Věděla, kde je. A zub času se na něm podepsal minimálně. Vazelínu si přivezla, holínky také. A vzpomněla si, že pokud mlýnek neponese dále od těla, ostré hrany lopatek jí jako tenkrát udělají skobu na sukni.
Usadit ho na potoce nebyl problém. Zapřela jej do proudu mezi dva balvany, které spolu s jeho váhou zaručovaly spolehlivou stabilitu, a mlýnek se roztočil. Očima jí přitom neprojel sebemenší záblesk sentimentu. Stála tam s pevně sevřenými rty, ruce v bok a dýchala jen nosem, soustředěná, sveřepá, odhodlaná. Kdo by šel kolem, nabyl by dojmu, že se ta žena snad hodlá utopit či co.
Vloni v létě by tu ovšem takto nestála. Nečekané vydatné srážky způsobily lokální povodeň, kterou nikdo z místních nepamatoval., potok tehdy nabyl mohutnosti a síly malé řeky. Voda si zkrátka počkala, až jejímu otci ochabnou síly – a utopila mu dílnu. Nánosy jemného bahna obalily nářadí i materiál do posledního čtverečního milimetru a vše železné začalo nezadržitelně kvést oranžovohnědým nádechem rzi. Rozmar? Trest? Vysvětlila si to tak, že se vodní živel, z důvodu jakési rovnováhy přírodních sil, rozhodl spláchnout všechnu tu těžkou energii pryč z povrchu zemského.
A po letech znovu zasazený mlýnek do potoka se v očistné symfonii stal její poslední větou. Možná bude dohrávána a bene placido, do ticha a do ztracena pod nánosem sněhu a ledu nastávající zimy. Ale možná si voda o masopustu navlékne maškarní kostým šelmy, bude ten otáčející se vehikl chvíli pozorovat – a pak ho sekne, zakousne a sežere.