A jak si tak hraje se slovy nebo si slova hrají s ním, občas nějaké rozdrtí horkými konečky prstů.
Přepálený svědek by dodal, že pocit beztrestnosti za toto nevinné vraždění stojí a padá na cihlové zdi oddělující dům od ulice, kde venku umlká déšť pod řvoucími motory aut v podobné hře,
do chvíle, než zakvílí brzdy a zřítí se do hlubin ticha – a tento kousek bude náležitě zalit potleskem tisíců kapek jako jasné gesto vítězství, které ještě zesílí,
až ten muž vyjde ven zjistit, co se přihodilo, a nezavře za sebou dveře.
Jen stěží lze použít slova k popisu toho, co se bude dít nad jeho pracovním stolem, neboť o ně právě jde:
jak noční můry na světlo žárovky nalétnou do jednoho bodu útržky zlikvidovaných básní, které se nesměly narodit, do litanie k hromadné žalobě slije se zohavenost a křivda
a je jen otázka času, kdy pracovnou těkne rozsudek o síle nálože schopné srovnat dům se zemí nepostřehnutelným odpalem rozfázovaným na zhruba třicet let.
A skutečně to vypadá, že trest je otázkou času, že cosi tlačí na odmávnutí dominového efektu zmaru,
ale hodiny ubíhají a muž se nevrací, drží ho a ubíhají s ním pryč, přestože vám bude tvrdit, že on se nehnul z místa a že je to právě svět, který se míhá, a lidé v něm, odnášející nábytek,
zatímco jiní se zabydlují a v místě toho stolu, u něhož proseděl noci, leží už cizí koberec, na kterém malý chlapec s letadlem v ruce hraje si na pilota a létá, stoupá, klesá, vybuchuje,
a jemuž přepálený svědek ještě neřekl, že pocit beztrestnosti za toto nevinné vraždění stojí a padá na cihlové zdi.
Všechno, hlavně ten dům je zvláštní: chrání bytost, která prochází člověkem, která je zvláštní, hlavně jak jí prochází všechno v tom domě.