Nebuď ji. Nech ji spát, naber jen polibek a vyjdi ven, na světlo, jež baví se iluzí zvanou den,
však cítí se na víc: na šelmu s osvícenou tlamou, v níž houpe se kořist, na muže s bolestmi žaludku, který říhá zkyslé pranic – padlou chemii padlých andělů, jíž napouštěl kůže svých lásek, a když se bránily, kápl na opasek –
Nevím, s tím nesmělým sluncem března. Možná to bude chtít ještě silnější zvíře, než jaké hostíš ve své hlavě, takové, jehož nadlidský řev smete mé bojácné jinotaje a ponechá nahotu. Ryzí.
Ke spatření dá: intimní partie ženských očí, růž a bělmo vidoucích ňader a klín, klín jak rozbřesk ráje.
Nebuď ji. Nech ji spát, naber jen polibek a vyjdi ven, ven na světlo, které se kvapem uklízí.