Nebuď ji. Nech ji spát,
naber jen polibek a vyjdi ven,
na světlo, jež baví se iluzí zvanou den,

však cítí se na víc:
Na šelmu s osvícenou tlamou,
v níž houpe se kořist,
na muže s bolestmi žaludku,
který říhá zkyslé pranic -
padlou chemii padlých andělů,
jíž napouštěl kůže svých lásek,
a když se bránily, kápl na opasek -

Nevím, s tím nesmělým sluncem března.
Možná to bude chtít ještě silnější zvíře,
než jaké hostíš ve své hlavě,
takové, jehož nadlidský řev
smete mé bojácné jinotaje
a ponechá nahotu. Ryzí.

Ke spatření dá:
Intimní partie ženských očí,
růž a bělmo vidoucích ňader
a klín, klín jak rozbřesk ráje.

Nebuď ji. Nech ji spát,
naber jen polibek a vyjdi ven,
ven na světlo, které se kvapem uklízí.

Zvol si zbraň.