ZAHŘEJ MĚ



A když vteřina sáhla si na dno,
dala sílu větru, aby zbičoval mi líce.
Polibek, pohlazení,
jim už je všechno jedno.
A mně kamsi odvátá čepice.


Dělá se krutou, zima,
ale člověka se bojí.
Dává umírat v šesti podobách,
aby nedožil sedmé,
kdy sami sobě jsme náboji,
kdy víření andělů
materializuje na střelný prach.


Na lesní cestě
vyasfaltované mrazem prosince
stojím tak, že klečím – takže čím,
jak mě dorazíš? Opřeš se snad,
zasekneš klínce do každého stromu
od Pyrenejí po Krym?


Je večer, pro živé hvězdný,
pro mě jiskrný, a moje hlava
s vykasanými rukávy a jemnou písní,
že uspala by srny, vyhlíží,
co příboje ledového vzduchu vyplaví:


mám tu úpletové šaty,
v kterých ses mi představila,
a zažloutlý papír na malý formát
přehlý, moji dětskou kresbu krokodýla.
Obé projde smrtí jak nůž máslem,
jak uchem jehly.


Co nemám, je čas.
Další vteřina sahá si na dno
a dává sílu větru, aby zbičoval mi líce.
Polibek, pohlazení, už je to jedno.
A podivným ohněm hoří les,
nejdou jím zapálit svíce. 










P 270 | Raduje se bez příčiny (2021–)


Vytvořte si webové stránky zdarma!