A když vteřina sáhla si na dno, dala sílu větru, aby zbičoval mi líce. Polibek, pohlazení, jim už je všechno jedno. A mně kamsi odvátá čepice.
Dělá se krutou, zima, ale člověka se bojí. Dává umírat v šesti podobách, aby nedožil sedmé, kdy sami sobě jsme náboji, kdy víření andělů materializuje na střelný prach.
Na lesní cestě vyasfaltované mrazem prosince stojím tak, že klečím – takže čím, jak mě dorazíš? Opřeš se snad, zasekneš klínce do každého stromu od Pyrenejí po Krym?
Je večer, pro živé hvězdný, pro mě jiskrný, a moje hlava s vykasanými rukávy a jemnou písní, že uspala by srny, vyhlíží, co příboje ledového vzduchu vyplaví:
mám tu úpletové šaty, v kterých ses mi představila, a zažloutlý papír na malý formát přehlý, moji dětskou kresbu krokodýla. Obé projde smrtí jak nůž máslem, jak uchem jehly.
Co nemám, je čas. Další vteřina sahá si na dno a dává sílu větru, aby zbičoval mi líce. Polibek, pohlazení, už je to jedno. A podivným ohněm hoří les, nejdou jím zapálit svíce.
