přepadá ho, jak zaseje, co jeho zvůle zkosila: natrávil parfém panen, slinným jedem hebkost třísel napustil, aby obnažena agresivním povětřím ztuhla v rozcapenost hlubší než Vltavy slepá ramena pod příkrovem mračným,
jichž se jako malý tolik bál a v nichž se později stal samozvaným rybářem své mužnosti, doufaje, že ze spár spodních vod anděla holýma rukama vyrve a boží světlo vyždímané z křídel nakape si na obličej a zařve jak z pouště bloud vymrštěný oáze na dosah:
Teď! Teď v sobě uklidím, ze všech údů ztopořených vyvalí se tuna hnusu a z těla tvého, s kterým spím, posnídám než dětskou pusu –
Leč v protějším rohu ložnice kyne odvrácená strana rána: kohoutí nářek dívek, poryvy natržených halenek tepající vzduch, zvuková stěna, na jejíchž drátech kubisticky rozhozený vykrvácí uchem