ZA STĚNAMI V TOM DOMĚ I.



Jak vřídek vytryskla potlačovaná touha
roztáhnout křídla veršem
a on se chopil papíru,
jak balónek praskly v uších okovy
a ona si svobodu zpečetila
cizí krví na čepeli nože.


Ach, bože, ty tvé mise.


Ale já se neptám,
jak být vyslancem tam,
kam sluncí had už nedoplazí se,
jak o tebe nezavadit pohledem,
a přitom přejít vyhořelé nebe
páté hodiny ranní,
desátého dubna patnáctého roku,


ani co čeká básníka ochromeného
děsy, jež vedou jeho tužku,
a co tu holku, rozhodnutou
nedělat chlapům služku,
která pod tíhou slz 
i tak klesá do rozkroku policisty,
neptám se tě na nic.  


Jen prolétnu těmi byty,
jen letmo dotknu se hlav těch dvou.
A vidím, že není větší iluze konce
než střepy rozbité busty. 










P66 | Na Slupi 8 (2013–2016) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!