Jak vřídek vytryskla potlačovaná touha roztáhnout křídla veršem a on se chopil papíru, jak balónek praskly v uších okovy a ona si svobodu zpečetila cizí krví na čepeli nože.
Ach, bože, ty tvé mise.
Ale já se neptám, jak být vyslancem tam, kam sluncí had už nedoplazí se, jak o tebe nezavadit pohledem, a přitom přejít vyhořelé nebe páté hodiny ranní, desátého dubna patnáctého roku,
ani co čeká básníka ochromeného děsy, jež vedou jeho tužku, a co tu holku, rozhodnutou nedělat chlapům služku, která pod tíhou slz i tak klesá do rozkroku policisty, neptám se tě na nic.
Jen prolétnu těmi byty, jen letmo dotknu se hlav těch dvou. A vidím, že není větší iluze konce než střepy rozbité busty.