Do prázdna civí, válí se tu od úterka, prohledej tu deku a bacha na něj, hele,
tady je lechtivý, na hrudi kérka, jak pod vlivem léků pořád něco mele,
že si tu tak leží a žehlí staré sliby, i když je dávno out jakýkoli puk,
že odstartoval, běží, a jestli nepochybí, svobodný v celé kráse nechá se v minulém čase,
před sebou světlo, za sebou zvuk, něco jako kosmonaut.
II.
A pak nepozřel už vůbec nic.
A tak ho krmili než pivem na lžíci a vždycky se diskrétně otočili a on vsedě na peřině tiše vyzváněl ty své slané plané modlitby, které za život nastrkal do lavic ve svaté Kateřině a ony se mu zpátky vracely v neotevřené krabici,
nakonec močil jen krev a to už bylo jasné, že umírá.
Byl červenec, pátek odpoledne, všude cinklý vzduch a zaryté tramvaje, bylo to k uhoukání, když měla Praha pustit muže s jízdenkou štípnutou do všehomíra.