ZA JABLOŇOVÝM SADEM HŘBITOV



I.


Pot z čela setřeli jste
a vykopali to, tak jste to přeci vykopali.


Milenka zkaženého vzduchu
slastí zryčela, já ohrnul límec.
Hlavu teď skloním pomalu
šikmo dolů, zdráhaje se podívat,
čemu všemu lopaty utnuly tipec,


tak třeba mé dobré náladě.
A pietě, z níž trčívaly drápy ďábla
ošetřené pedikúrou mrazu
do hlubokého míru.
Teď nad přeházenou hlínou,
jež k válkám stavěla se hluše,
jak včely nad zbořeným úlem
mihotají se bludičky-duše,


zdalipak mě, lásko, poznáváš?


Byla jsi loukou, kterou já probíhal,
a navždy si mne obtěžkala
tolika plástvemi strof,
že kostry zde pochovaných vdov
berou podobu trakaře
a koulejícím okem velikosti obruče
podjíždějí na loktech plazivšího,


avšak tvůj šťastný mrzák
vždy smýkne se,
vlastně ani neví, jak na běsy pnutí,
na ty vytrčené prázdné náruče,
kol kterých sochaři krouží,
alegorii zoufalství studujíce,
jejím chladem uhranuti –


zato vy, vy pot z čela setřeli jste
a vykopali to, tak jste to přeci vykopali.
Milenka zkaženého vzduchu
slastí zryčela,


ale teď, ve vlastním zájmu – zmizte!


II.


Vkročilo sem živé dítě,
celý vějíř třináctiletých chlapců,
kteří neustále ovívají prostor hřbitova
jak nějací kolibříci, živé dítě sem vešlo
a oře, sebe seje, pak sklízí se,


Rušikvas!,
šeptají si napůl vyvrácené kříže,
leč divoká vůně jeho pleti
neutralizuje jakékoli premise,


celý prostor svou všudypřítomností
paralyzuje a polyká, polyká lépe než
milenka zkaženého vzduchu
a znovu pohřbívá pohřbené –
jedna za druhou projíždějí rakve
jeho srdečními komorami
jakožto původcem všech kaplí,
vizte, jak vdovám náruče sklaply,
jak vděkem na kolena padají
a znovu ruce rozpřahají,


ale kdo se chce v třinácti
ještě nechat chovat
nebo touží po objetí nějaké paničky –


- - -


Schoval jsem se za roh,
když omyl si obličej plamenem svíčky
a mezi černými leštěnými pláty
se jmény nebožtíků
jal se hledat zrcadlo,
v němž na jeho rameni
měkce položená tvář,
tvoje tvář rozzářená pýchou,
že nezapomněl,
a jak pohledný muž z něj roste –


III.


Vykopali jste to,
tak jste to přeci vykopali.
Rozumím, jistíte se,
špendlík a stuha s nápisem hosté
je jediné, čeho jsme tu majiteli.


A můj syn zase chápe,
když při návratu do světa
prostupujeme hřbitovní zdí,
že stále víc se zpožďuji.










P152 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019) 


Vytvořte si webové stránky zdarma!