Kde tu léčíte bezmoc? Mám se nechat ošetřit tou holkou na rohu? Kde máte kávovar s nocí a něčím sypkým bílým, když hořkou nemohu?
Nevítali mě lidé. Mlčeli. Musel jsem zhubnout, vyrýsovat kostru to chtělo, aby mne průvodci za žebra čapli a odmrštili tělo.
Aby zbytkem dole na Můstku napustili neony, a teď, vole, sviť.
Nevítaly mě duše. Mlčely. Dej římsu, římsu dej!, škemrá jedna před kasinem, ale nedám, takový výdej energie rovná se blackoutu, zhasl bych centrum, poslal bych ho v řiť.
A proto zavři zobák, Serjožo. Praha spí. Dumej, proč holubí letka Siddhárthy čile dláždí Perlovku, proč ta holka na rohu, kterou paseš, kouří jen za stovku,
jsme v třetí světové válce o čtvrtý rozměr a bude tvrdá a těžká přesně jak pancíř věže, na které se tu otáčel tvůj děda, když dopršely šeříky a rozešel se dav,
s odjištěným samopalem namířeným k nebi, když větřil, co dalšího z něj vyřítí se, nehlučně, střemhlav –
Ani já nevím, jaké bude ráno.
S městem znovuzrozený, leč zhaslý, přijdu o práci. Odspodu otevře se země, výtah pošle odpad a svrchu, kde se vzal, tu se vzal, popelář, co sjede mě pohledem, ale nechá být, nekopne si.
Vypadá, že křídly jistí, když sprostě si poroučím a slušně se zvedám, čekuje ten stav, kdy měsíc numero pět prokvetlý běsy přestává věřit v člověka.
Ale ještě je tu láska a pořád mám sílu vykročit a prvnímu chodci na ráně vpálit do tváře, že ho miluju.
Zbývá jediná bitva: najít bar, kde zapít mír.
P 151 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)