Vprostřed ulice
hodil klobouk chodcům do cesty,
teď sevřel ruku v pěst
a klouby, za plného slunce,
počíná křesat jiskry tmy.
Nikoho nezajímá,
krom jedné kolemjdoucí nevěsty,
nesporně členky tajné lóže nevěst,
které své ženichy vybírají
tuze složitými algoritmy,
nese je motiv krajky
na jejím závoji,
a činí jej nehořlavým,
a nese je té ženy těla řeč,
než na dlažbu k muži přičapne.
Když nalije si mléko jeho plic,
jímž on démony kojí,
když zvrátí jeho polaritu,
utře si ústa a vstane, dělat toto
veřejně přijde jí lehce trapné.
Muž dýchá těžce, za dva.