Z NÁLEZŮ A ZTRÁT



A jak se přibližuji k dubnu
a vidím ty dny, jeden vyškubnu
a co spatřím proti světlu:


v nespisovném koutku zahrady
hýčká do bahna zašlapanou náušnici,
na Hyde Park láká,
ale nejsou to ani Vrchlického sady,
je to jen rozmáčená hrouda zeminy
za domkem u nádraží.


Květen za fešáka.
V podpaží noviny, které hned kradu,
a co se nedočtu proti světlu:


kdo sázel, kdo opravil chybku,
že tiskl tenhle a jiný
rovnal na hromadu,
z níž další vyhazuje,
ovšem je tu i žena, co chytat odmítá,
stojí v rozmáčené hroudě zeminy
za domkem u nádraží,
zkřížené nohy tlumí třes.


Červen-poděs
vtrhl s tancem svatého Víta.


Klidu jak na řemenici,
jedno pískle života za druhým,
co bych rozvážně naléval,
je surově trysklé, až to bolí a pálí.
Z rozmáčené hroudy zeminy
za domkem u nádraží
sbírá se ta žena. Náušnici našla.










P124 | Sazometný rok (2016–2018) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!