A jak se přibližuji k dubnu a vidím ty dny, jeden vyškubnu a co spatřím proti světlu:
v nespisovném koutku zahrady hýčká do bahna zašlapanou náušnici, na Hyde Park láká, ale nejsou to ani Vrchlického sady, je to jen rozmáčená hrouda zeminy za domkem u nádraží.
Květen za fešáka. V podpaží noviny, které hned kradu, a co se nedočtu proti světlu:
kdo sázel, kdo opravil chybku, že tiskl tenhle a jiný rovnal na hromadu, z níž další vyhazuje, ovšem je tu i žena, co chytat odmítá, stojí v rozmáčené hroudě zeminy za domkem u nádraží, zkřížené nohy tlumí třes.
Červen-poděs vtrhl s tancem svatého Víta.
Klidu jak na řemenici, jedno pískle života za druhým, co bych rozvážně naléval, je surově trysklé, až to bolí a pálí. Z rozmáčené hroudy zeminy za domkem u nádraží sbírá se ta žena. Náušnici našla.