Z deníku obchodního cestujícího
v úctě tvůrcům Československé filmové vlny 60. let

Přijíždím do města, jehož lokální urozenost
nemohu natočit telefonem, nosí se v černé a bílé 
a patří jí formát filmu.

Stačí, když kolem ženy projdu:
Co úsměv, to hned smítko na celuloidu,
přesto ji beru za ruku a vykopávám zadní dveře
místního kina, které je od revoluce zavřené.

Až položím ji před plátno a vyhrnu svetřík, 
dvě ňadra propálí šero sálu.
Ještě dříve však uhýbám hlavou,
probíhá tuze hořlavý okamžik
a já bych si někde doma (bude-li někdy dům),

tuto vzpomínku rád přehrál v křesle s nohou přes nohu,
nikoli s rumem přes rum, jak skácenému děje se mi 
po návratech do hotelových pokojů, 
když dřevotřískou z hrany stolku 
podřezat si osud dost dobře nelze.

Vůbec mi nerozumíš, ani tomu, co jsem ti udělal.
Ale jak bys také mohla,
jsem Švéd, asi ten poslední, který táhne krajem,
a ten už nemá si co brát,

takže tě doprovodím domů (je-li někde dům)
a odjedu z města, jehož lokální urozenost
nosí se v černé a bílé, ostatně já a ty 
jsme nepředvedli méně, ani však víc.

Vizte jaro, jinde pohazujíc 
injekční jehly zamilovanosti, jak překračuje 
faktum špinavého sněhu, sledujte to, 
zapečte tu scénu reflektory při vrnění kamer,

a my zase za rok, miláčku, na stejném místě.




foto: Kat Jayne