Z ATLASU PARAZITŮ



I.


Nechce ho,
on se snaží, až vydýchává víno,
ona ho ale pořád nechce.


Když odejdou a poslední zhasne,
tma tmoucí se tu patrně ztříská.
Místnost už nepotřebuje okno,
z něhož lidé vyhlížejí nápomoc,
skla je však třeba,
z prostoru stává se Petriho miska


a jako zem zkypřuje orbou, kultivuje
čerň noci svůj vzorník zvratky:
kdo mávne rukou, zavane mu odstín,
jak je muž na ženu krátký,
když ho nechce.


II.


Nechce ho,
on se snaží, až vydýchává víno,
ale to se děje už jinde,
to se nás netýká,


my buďme srozuměni
s třetí hodinou ranní, s takto,
a ne jinak taseným vějířem času
před chřípím nosních dírek,
v chloupcích hrudi a klínu,


buďme smířeni, že nám visí na rtech
cosi, co by rádo olízlo světelnou slinu
dřív, než bude svítat.


Každá ovce vyhnaná na boží pastvu
má dovoleno
předběhnout svého pastýře,

čte prst z dlaně na čáře srdce.


Nevím, jsme tu potmě. Je vůbec můj?
A pokud ano, v jaké míře? 










P267 | Raduje se bez příčiny (2021–)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!