WORLIK



I.


A než slunce zapadne,
den utře se do kahánku,


a to ves Chrást je loukám vstřícná,
medu plást, kam oko dohlédne
a kam ne, tam spony křížů u cest
předávají štafetu
srdcím kočích na povozech
při jejich mikrospánku,
drkot nedrkot.


Jen špinavá Běta na horním retu
vnímá přeludy v remízkách,
jejich přídechy ostré jak srp,
a z hrsti natrhaných
zvadlých chrp usypávajíc,
značkuje svému děťátku, kudy,


ale tam jen zajíc, a vždy seběhl.


II.


I tebe si podala
moc mechaniky kosmu,
našlapala do kapesních hodinek,
její pěsti zamířily
do pečlivě vypilovaných zubů,
kolikrát vytrhla to těsto
a znovu mrštila do mísy,
až povolila svěrací kazajka,
jíž ses snažil vystát, a oddaloval chvíli,
kdy budeš postaven
před vyšší skutečnost:
že ty sám jí jsi.


Chléb náš vezdejší dejž nám dnes,
hučí chrámovou lodí


a zpod pestrých šátků plachtoví
samoztrestanému
na ubohou rychlost dvou uzlů
odpadávají krysy,
aby stíhaly spěšné kroky chlapce,
jenž musel ven
a zde s ukradnutým spřežením
odletěl vstříc směru,
kde zapadá slunce,
aby všichni dnové, jež přežije,
když společně otřou se do kahánku,
mávali a žehnali,
neboť už ten další z nich
může být předposledním,


poslední bude podzim,
který ze sklizených polí
vyžene manévry tereziánské armády
a nechá uhlodat
i poslední slaměnou píšťalu,
kdyby snad tónem do chalup
větry jaly vracet,
co za pohledu jednooké kropenky,
jednookého válečného invalidy
a jednooké kostelní věže
odešlo středem,
držíce se za ramena s hlady –


III.


Dát si facku za tyto a podobné obrazy,
stačí rozkopat hroby,
na které doma najdu papíry,
a štětcem na klacku ze zbytků vlasů
tvář třít, na sucho,


druhou rukou projíždět
stolní kalendář, hledaje den,
kdy s vaší pomocí oholen
prosmýknu se do staré světnice,
mé tikoty budou řinčet
volnoběhem času, zatímco vám
pendlovky tiše doprovodí
skromnou večeři, při které ani hlásek,


dívám se na těch pět, sedm krků
a neumím rozklíčovat,
z jakých zrodily se lásek,
zda vkleče před oltářem
či před žlabem u krav,
a necítím než jakýchsi jehel spad,
zvonkohru mému uchu neznámou,
do něhož příběhy s roztřapeným
počátkem jinak režné nitě
můj vhled nenavleče,


Šel jsem za nocí alejí,
zpíváte na zápraží,


ale já selhávám ve vícehlase,
v té mé noci tepe souhvězdí
velkého srdečního oběhu,
mám v něm několik tkadlen,
které čekají,
ale ani jedna nedočká se,
vaše krev mě nezahřeje,
tělo vaše neobleču,
zůstanu tu s vámi do prvního sněhu
a pak se vrátím,


musím za matkou,
bude chtít dovézt na hřbitov,
omést listí a vzít mech kartáčem,
a pak navaří a napeče,
abych neměl hlad,
a co nesním, to mi zabalí s sebou,
pokaždé jí zamávám z auta
a u Žďákovského mostu
zpomalím na čtyřicet,
jestli na krajnici nepotkám
kráčejícího hladového kluka,


ale asi jde jinudy.


IV.


Jméno mého praotce je vyryté
do prstenu a ten prsten leží
na dně hlubokého jezera,
jméno mistra Orlického zenu
ve vlnách na hladinu vyvěrá.


A mě to táhne do potoků,
klesat údolím, které člověka sevře,
devětkrát překročit vodu,
nedovolit si ruce v kapsách
a s mrazivým pocitem v zádech
zvedat hlavu k úzkému pruhu oblohy,


střesitelný muž na cestě zarostlé trním,
kterou už půl století
neprotáhl jediný povoz,
protože všický už sou v pánu,
kdo tehdá jezdili na Žďákov
.


Jenže já je slyším. Lidské hlasy,
štěkot psů, také heligonku
a odfrkávání strojů na pile, živě vidím
celé to c. k. zidealizované leporelo,
a když udělám ještě krok
ve své hýčkané vizi
a nepodělám se přitom strachy,


pak nad zátokou
jak obrovská stříbrná hlídací doga
zvedne se vítr a poslušně rozhrne
tuny vodní masy, abych prošel
skrze chapadla mrtvých pařezů,
nánosy mrtvého bahna
a rozvalinami mrtvých domů,


hranicemi do světa příčin projdu
a v úklonu vrátím
tlustou umaštěnou knihu,
která psala i můj osud.


Tak rozplétaje se
se Starým zákonem svých předků.


V.


Jsem špinavá, jemnostpane,
ale moje dítě se nejmenuje Vina,
jak tvrdíte,


já chtěla ho kolébat,
Vy vyklonit a hned poslat zvonit,
bim – čára nad čelem,
bam – čára tamtéž napříč,
já s ním k prsu, Vy s ním pryč,
uhněte, jemnostpane,
Váš strach jede sem,
odveze mě kojit do peřejí za lesem
a vynese na skály,
až blesk uvolí se křtít,
a pak Vám do spánku přijdu povědit,


že jsem čistá, jemnostpane,
a moje dítě se nejmenuje, jak tvrdíte,
je jen velmi slabé a potlučené mlhou,
jak od rozbřesku kolem řeky
na potahové stezce pomáhá těm,
kdo rvou se proti proudu,
a ti žádnou Vinu neznají,
znají jen dřinu,
a to takovou, že už si všichni odpustili,


a kdyby ne,
než slunce zapadne,
den utře se do kahánku,
nad tou krásou lidé otevřou ústa
a paprsek zkřehne na oplatku,


i Vy si nabídněte, jemnostpane,


polkni to, lásko!
A žádné z našich příštích dětí
a dětí jejich dětí se neutopí,
až v padesáti metrech tmy
tu všechno zhyne. 










P102 | Sazometný rok (2016–2018) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!