a to ves Chrást je loukám vstřícná, medu plást, kam oko dohlédne a kam ne, tam spony křížů u cest předávají štafetu srdcím kočích na povozech při jejich mikrospánku, drkot nedrkot.
Jen špinavá Běta na horním retu vnímá přeludy v remízkách, jejich přídechy ostré jak srp, a z hrsti natrhaných zvadlých chrp usypávajíc, značkuje svému děťátku, kudy,
ale tam jen zajíc, a vždy seběhl.
II.
I tebe si podala moc mechaniky kosmu, našlapala do kapesních hodinek, její pěsti zamířily do pečlivě vypilovaných zubů, kolikrát vytrhla to těsto a znovu mrštila do mísy, až povolila svěrací kazajka, jíž ses snažil vystát, a oddaloval chvíli, kdy budeš postaven před vyšší skutečnost: že ty sám jí jsi.
Chléb náš vezdejší dejž nám dnes, hučí chrámovou lodí
a zpod pestrých šátků plachtoví samoztrestanému na ubohou rychlost dvou uzlů odpadávají krysy, aby stíhaly spěšné kroky chlapce, jenž musel ven a zde s ukradnutým spřežením odletěl vstříc směru, kde zapadá slunce, aby všichni dnové, jež přežije, když společně otřou se do kahánku, mávali a žehnali, neboť už ten další z nich může být předposledním,
poslední bude podzim, který ze sklizených polí vyžene manévry tereziánské armády a nechá uhlodat i poslední slaměnou píšťalu, kdyby snad tónem do chalup větry jaly vracet, co za pohledu jednooké kropenky, jednookého válečného invalidy a jednooké kostelní věže odešlo středem, držíce se za ramena s hlady –
III.
Dát si facku za tyto a podobné obrazy, stačí rozkopat hroby, na které doma najdu papíry, a štětcem na klacku ze zbytků vlasů tvář třít, na sucho,
druhou rukou projíždět stolní kalendář, hledaje den, kdy s vaší pomocí oholen prosmýknu se do staré světnice, mé tikoty budou řinčet volnoběhem času, zatímco vám pendlovky tiše doprovodí skromnou večeři, při které ani hlásek,
dívám se na těch pět, sedm krků a neumím rozklíčovat, z jakých zrodily se lásek, zda vkleče před oltářem či před žlabem u krav, a necítím než jakýchsi jehel spad, zvonkohru mému uchu neznámou, do něhož příběhy s roztřapeným počátkem jinak režné nitě můj vhled nenavleče,
Šel jsem za nocí alejí, zpíváte na zápraží,
ale já selhávám ve vícehlase, v té mé noci tepe souhvězdí velkého srdečního oběhu, mám v něm několik tkadlen, které čekají, ale ani jedna nedočká se, vaše krev mě nezahřeje, tělo vaše neobleču, zůstanu tu s vámi do prvního sněhu a pak se vrátím,
musím za matkou, bude chtít dovézt na hřbitov, omést listí a vzít mech kartáčem, a pak navaří a napeče, abych neměl hlad, a co nesním, to mi zabalí s sebou, pokaždé jí zamávám z auta a u Žďákovského mostu zpomalím na čtyřicet, jestli na krajnici nepotkám kráčejícího hladového kluka,
ale asi jde jinudy.
IV.
Jméno mého praotce je vyryté do prstenu a ten prsten leží na dně hlubokého jezera, jméno mistra Orlického zenu ve vlnách na hladinu vyvěrá.
A mě to táhne do potoků, klesat údolím, které člověka sevře, devětkrát překročit vodu, nedovolit si ruce v kapsách a s mrazivým pocitem v zádech zvedat hlavu k úzkému pruhu oblohy,
střesitelný muž na cestě zarostlé trním, kterou už půl století neprotáhl jediný povoz, protože všický už sou v pánu, kdo tehdá jezdili na Žďákov.
Jenže já je slyším. Lidské hlasy, štěkot psů, také heligonku a odfrkávání strojů na pile, živě vidím celé to c. k. zidealizované leporelo, a když udělám ještě krok ve své hýčkané vizi a nepodělám se přitom strachy,
pak nad zátokou jak obrovská stříbrná hlídací doga zvedne se vítr a poslušně rozhrne tuny vodní masy, abych prošel skrze chapadla mrtvých pařezů, nánosy mrtvého bahna a rozvalinami mrtvých domů,
hranicemi do světa příčin projdu a v úklonu vrátím tlustou umaštěnou knihu, která psala i můj osud.
Tak rozplétaje se se Starým zákonem svých předků.
V.
Jsem špinavá, jemnostpane, ale moje dítě se nejmenuje Vina, jak tvrdíte,
já chtěla ho kolébat, Vy vyklonit a hned poslat zvonit, bim – čára nad čelem, bam – čára tamtéž napříč, já s ním k prsu, Vy s ním pryč, uhněte, jemnostpane, Váš strach jede sem, odveze mě kojit do peřejí za lesem a vynese na skály, až blesk uvolí se křtít, a pak Vám do spánku přijdu povědit,
že jsem čistá, jemnostpane, a moje dítě se nejmenuje, jak tvrdíte, je jen velmi slabé a potlučené mlhou, jak od rozbřesku kolem řeky na potahové stezce pomáhá těm, kdo rvou se proti proudu, a ti žádnou Vinu neznají, znají jen dřinu, a to takovou, že už si všichni odpustili,
a kdyby ne, než slunce zapadne, den utře se do kahánku, nad tou krásou lidé otevřou ústa a paprsek zkřehne na oplatku,
i Vy si nabídněte, jemnostpane,
polkni to, lásko! A žádné z našich příštích dětí a dětí jejich dětí se neutopí, až v padesáti metrech tmy tu všechno zhyne.