Kořeny do jádra země zapuštěnými ohnivou vodu nasává, nevrlým vysušeným monstrem se stává!,
roznášel o něm vítr, ten zloděj veršů z mého rukopisu, a vymetaje smítka z klávesnice, posměšně dodal: A chřestí mu listy.
Co mě to jen napadlo, sednout si ven na vzduch, a psát?
II.
Lidé by řekli – takový ten typ souseda, který si půjde stoupnout před váš plot a bude křičet do zavřených oken: Nemám vás rád! Asi takhle ji nesnášel.
A roky pracoval na tom, aby ta věc sinala nemilostí jeho nadhledu a lstivě čupřinou třásl, čímž nad ní slunce zhášel, na špinavou práci měl ptáky:
žluvám, když táhly, nastavoval rámě, spočinutí s překrásnou vyhlídkou – za to, že při odletu tón flétny trhnou a sprostými hvízdy o tu věc otřou se, za noci kalouse vysílal, aby tu zobákem klap, tam křídly tlesk.
A pukly by mu suky, kdyby se k němu doneslo, že ta věc skrývá ještě jinou, které se říká lavice a je krví jeho krve, a jak moc se jí stýská po teplu lidské zadnice –
Bože, jak on tu starou, u lesa odstavenou tramvaj nesnášel! Kdysi možná strom, teď už jen dubová palice.
III.
Jak orgasmus zalilo tvé zorničky ráno nabíjející se živelností květů, vícehlasem ptáků a spanilou jízdou hmyzu, perpetuum mobile zaměstnané samo sebou, svěží čisté ráno, jemuž chutná tak, že zlaté talíře olízává na zrcadla, v kterých se uvědomí každý,
kdo se tím ránem lačně toulá, kdo plave jeho rybníky, doufaje, že aspoň zvlhne – leč vychází netknutý těmi vodami, kdo impregnovaný pustinou své mysli tvář přiloží k tváři v odraze – a ono to nehřeje.
Ale v tu chvíli opřu se ti do zad, pokračoval vítr, a vyrazím tě po strmé mezi až na kraj pole a ty nejkratší cestou přeběhneš k remízce, kde objevíš posed, z něhož můžeš postřílet všechno, co se ti nevejde do životního pocitu, že jsi nad věcí.
Za oponou ranního oparu jsou nachystáni tito aktéři:
kulisáci sbíjející scénu tvého dětství, maskérka, bezradná ze zarudlých očí tvé matky, která tě vždy bránila a které ses hrubě dotkl větou: Nikdy jsem se tu necítil doma,
a je tu i ten starý nevrlý dub nad torzem tramvaje se strupy odloupávajícího se laku, předělané na zásobárnu krmě pro lesní zvěř.
Připraven?, zahučel vítr, a já, rozhodnutý konat slovem, v souhlasu tichém cvakl jsem propiskou.
Bílé rozvířené jiskry na obloze a pleskavý zvuk papíru je vše, co zbylo z básní. I zdejší hýkal vypadl z role a vyprovodil mě smíchem.