VZDUŠNÉ ZÁMKY



I.


Kořeny do jádra země zapuštěnými
ohnivou vodu nasává,
nevrlým vysušeným monstrem
se stává!,


roznášel o něm vítr,
ten zloděj veršů z mého rukopisu,
a vymetaje smítka z klávesnice,
posměšně dodal: A chřestí mu listy.


Co mě to jen napadlo,
sednout si ven na vzduch, a psát?


II.


Lidé by řekli – takový ten typ souseda,
který si půjde stoupnout před váš plot
a bude křičet do zavřených oken:
Nemám vás rád!
Asi takhle ji nesnášel.


A roky pracoval na tom, aby ta věc
sinala nemilostí jeho nadhledu
a lstivě čupřinou třásl,
čímž nad ní slunce zhášel,
na špinavou práci měl ptáky:


žluvám, když táhly, nastavoval rámě,
spočinutí s překrásnou vyhlídkou –
za to, že při odletu tón flétny trhnou
a sprostými hvízdy o tu věc otřou se,
za noci kalouse vysílal,
aby tu zobákem klap, tam křídly tlesk.


A pukly by mu suky,
kdyby se k němu doneslo,
že ta věc skrývá ještě jinou,
které se říká lavice a je krví jeho krve,
a jak moc se jí stýská
po teplu lidské zadnice –


Bože, jak on tu starou,
u lesa odstavenou tramvaj nesnášel!
Kdysi možná strom,
teď už jen dubová palice.


III.


Jak orgasmus zalilo tvé zorničky
ráno nabíjející se živelností květů,
vícehlasem ptáků
a spanilou jízdou hmyzu,
perpetuum mobile zaměstnané
samo sebou,
svěží čisté ráno, jemuž chutná tak,
že zlaté talíře olízává na zrcadla,
v kterých se uvědomí každý,


kdo se tím ránem lačně toulá,
kdo plave jeho rybníky,
doufaje, že aspoň zvlhne –
leč vychází netknutý těmi vodami,
kdo impregnovaný pustinou své mysli
tvář přiloží k tváři v odraze –
a ono to nehřeje.


Ale v tu chvíli opřu se ti do zad,
pokračoval vítr, a vyrazím tě
po strmé mezi až na kraj pole
a ty nejkratší cestou přeběhneš
k remízce, kde objevíš posed,
z něhož můžeš postřílet všechno,
co se ti nevejde do životního pocitu,
že jsi nad věcí.


Za oponou ranního oparu
jsou nachystáni tito aktéři:


kulisáci sbíjející scénu tvého dětství,
maskérka, bezradná ze zarudlých očí
tvé matky, která tě vždy bránila
a které ses hrubě dotkl větou:
Nikdy jsem se tu necítil doma,


a je tu i ten starý nevrlý dub
nad torzem tramvaje se strupy
odloupávajícího se laku,
předělané na zásobárnu krmě
pro lesní zvěř.


Připraven?, zahučel vítr,
a já, rozhodnutý konat slovem,
v souhlasu tichém
cvakl jsem propiskou.


Bílé rozvířené jiskry na obloze
a pleskavý zvuk papíru je vše,
co zbylo z básní.
I zdejší hýkal vypadl z role
a vyprovodil mě smíchem. 










P89 | Sazometný rok (2016–2018) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!