Zvolil to nejdrzejší ze všech východisek: bez požehnání Pána, jednou rukou vystřelil před rychlost světla i pozvedl aperitiv. Ani kapka na zem, ani kapka do hrdla. Na jiskře cinzana všimněme si dvou rysek, na slovech, jež unesou vše, jeho vyložené paměti.
Teď dá čáru a poletí. Od stolu ke stolu.
Jistěže by nám mohl při hlavním chodu pouštět diapozitivy, ale všem nám je jasné, že nafetovaný jednou jedinou úsečkou života tu zařídí více zábavy: bude tak dlouho přesedat, až mu společnost udělá prázdná židle symbolizující budoucnost našeho starého rodu.
Víš, co je problém, ty nenažraná mrcho? křičí, drže ji vkleče za nohy: Když prvotřídní německý inženýr chopí se rýsovacích potřeb a začne v dobré vůli vylepšovat posvátnou geometrii bytí!
Načež vší silou mrštil sklenkou o parkety.
Být v říši lidí, zameteme střepy, mít v těle krev, do tváří ji naženeme a začneme tančit, výskat, házet konfety, v jednom kole byl by s námi a jeho splín jak otep slámy zahořel by, snad i štípl, možná, však jen lehce, na znamení, že v zapomnění padlo,
co zde tak těžce, tak osudově visí, úporně odolávajíce rozbití.
Je mi toho chlapa líto, má dobrou duši. Ale nemohu pro něj udělat nic, než s matematickou přesností, již bych berličkami rýmů jen urážel, sázet věty za věty, dokud zas nevytyčím úsek, který napuštěn má být zmarem.
Celé to asi provedu při tangu, když jsme na té sešlosti, tak vstávej, musím nakročit, chytit tvé vlasy a zvrátit ti hlavu dozadu, provedeme to samé, co žena, která tě právě rodí,
která tě právě rodí, napjatá v luku, ale s očima zalitýma štěstím, Freude, schöner Götterfunken, Tochter aus Elysium! Wir betreten feuertrunken, Himmlische, dein Heiligtum.
P173 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)