Vraždy pod make-upem

Kdo je Sára? Ta, co kouří?
Čas bez okolků bere jí cigaretu z ruky,
oharkem cifry čmárá, do kruhu
polku zatančí,
nic.

Je Sára, ta v křesle?
Kočka bez pardonu skáče jí do klína,
župan na nitě párá, z líhně
démonů ulíže,
nic.

Sára dokouřila a vstala.
S rázem tříleté chytla čas
a vymrštila jej do výšky,
ten dopadl na všechny čtyři, zakvílel, utekl.

Utekly hodiny, dny a roky,
s přihlédnutím k Sáře asi tolik, kolik chybí,
když mne si vlasy, avšak tak halabala jen,
víc nehodlá se zaplétat
v ostnatých drátech žádného lpění
a má-li ústupek učinit, tak jen pro čtenáře,
aby ji poznal, a jímž nikdy nebyla;
ona sama píše, pak tiskne se, vykoupí a spálí.

Ještě hoří.
Z dobra a zla, z roztavených protikladů
kdysi do sebe zakleslých soukolí jen pára,
poryvy vpřed a dozadu žádné,
nic.

Slyšíte to ticho?
To je Sára.