VODO ŽIVÁ



I.


Je tu jak ve vypuštěném bazénu,
ale jim je to, myslím, jedno.
Vyotyleni do šířek, hloubek a délek
chlístají po sobě stav beztíže
formátu dětských pastelek,
které jim rád ořežu,
vždyť co bych neudělal
pro bližní své hravé,
a když chtějí, ať vytěsní, že


vyštípaný do nejzazšího kouta stodoly
stojí jeden s kufrem,
i v dubnu je mu horko,
krátí se mu dech
a s pohledem do škvíry
mezi taškami střech upřeným,
čeká, až do smeteného mlatu
Velký vůz vytetuje jízdenku ve zlatu
a za zásluhy řád.


II.


Snad. Možná.
Křesadlem surovosti bývala tato slova,
když jsme spolu splývali na vodách
tak míruplných, že shora v nás fárali
a vzácné kovy těžili,


každé mé zaváhání hasila jsi
mokrým tělem, bez výčitek,
a když se přesto rozhořelo v louči,
otevírala jsi další a další studně,
abych mohl pít a pít,
syčelo ve mně přitom,
že zacpával jsem uši,
čekaje, dokud se ďábel nerozhodne jít,
jízlivým nashle až se rozloučí
v tenkém, stoupajícím proužku dýmu,
který každý skřivan lehce pokoří.


I dnešní ráno tě miluji. Možná. Snad.


III.


Je tu jak ve vypuštěném bazénu,
ale lidem je to, myslím, jedno.
Chtěli jaro, mají ho,
aspoň nějaké si přáli,
tak se prostě udělali,
nohy králů líbali, šaškové,
než jim přišlo vtipné
vstát a napšoukat do křesel,
a kdo se nesmál,
toho po kočičích hlavách táhli,
dokud nepočal vibrovat
s nimi či pro ně, plivaje krev.


Nevím, kdo je u vesel,
ale začíná mi lehce brnět v hlavě.
V rozkroku ne, ten si hlídám,
ty mi ho hlídáš,
a vlají na každém rohu,
ony zatykače Velkého baviče,
a jsem-li já tím výše nadepsaným,


tak co? Mám dělat obecního blázna,
aby mě přehlédli?
Mám se tu plazit stokami
a doufat, že jejich teplo přebiju tvým?


Byl by to dojemný pohled:
na tuctové předměstské ulici
zalátované asfaltem,
pod nesmělou sprchou jarního deštíku
krásná žena v kostýmku a lodičkách,
přičapnutá na bobku,
svírá špinavou ruku
vytrčenou z kanálu,


ale to ty neuděláš.
Ty sedneš do taxíku,
necháš se odvézt za Prahu
k jakési stodole
a v jejím nejzazším koutě
uprosíš pána mračen
ať ještě neodjíždí,
ať otevře své kufry ledu,
a ostrá očistná průtrž
naseká prdel každé karikatuře jara
na území téhle republiky.


On vás přejde humor,
až se vám do ložnice nahouká
Noemova archa říznutá
vykřičeným domem a rozletí se
velká francouzská okna vyrobená
na míru francouzským polibkům!










P117 | Sazometný rok (2016–2018) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!