Vodo živá

I.

Je tu jak ve vypuštěném bazénu,
ale jim je to, myslím, jedno.

Vyotyleni do šířek, hloubek a délek
chlístají po sobě stav beztíže formátu dětských pastelek, 
které jim rád ořežu,
vždyť co bych neudělal pro bližní své hravé,
a když chtějí, ať vytěsní, že

vyštípaný do nejzazšího kouta stodoly 
stojí jeden s kufrem, 
i v dubnu je mu horko, krátí se mu dech 
a s pohledem do škvíry mezi taškami střech upřeným, 
čeká, až do smeteného mlatu Velký vůz vytetuje 
jízdenku ve zlatu a za zásluhy řád.


II.

Snad. Možná.
Křesadlem surovosti bývala tato slova, 
když jsme spolu splývali na vodách tak míruplných,
že shora v nás fárali a vzácné kovy těžili,

každé mé zaváhání hasila jsi mokrým tělem, 
bez výčitek, a když se přesto rozhořelo v louči,
otevírala jsi další a další studně, abych mohl pít a pít, 
syčelo ve mně přitom, že zacpával jsem uši,

čekaje, dokud se ďábel nerozhodne jít, 
jízlivým nashle až se rozloučí 
v tenkém, stoupajícím proužku dýmu,
který každý skřivan lehce pokoří.

I dnešní ráno tě miluji. 
Možná. Snad.


III.

Je tu jak ve vypuštěném bazénu,
ale lidem je to, myslím, jedno.

Chtěli jaro, mají ho,
aspoň nějaké si přáli, tak se prostě udělali,

nohy králů líbali, šaškové, 
než jim přišlo vtipné vstát a napšoukat do křesel,
a kdo se nesmál, toho po kočičích hlavách táhli, 
dokud nepočal vibrovat, s nimi či pro ně, plivaje krev.

Nevím, kdo je u vesel, ale začíná mi lehce brnět v hlavě.
V rozkroku ne, ten si hlídám, ty mi ho hlídáš, 
a vlají na každém rohu, ony zatykače Velkého baviče,
a jsem-li já tím výše nadepsaným,

tak co? 
Mám dělat obecního blázna, aby mě přehlédli?
Mám se tu plazit stokami a doufat, 
že jejich teplo přebiju tvým?

Byl by to dojemný pohled: 
na tuctové předměstské ulici zalátované asfaltem, 
pod nesmělou sprchou jarního deštíku
krásná žena v kostýmku a lodičkách, 
přičapnutá na bobku, 
svírá špinavou ruku vytrčenou z kanálu,

ale to ty neuděláš. 
Ty sedneš do taxíku, 
necháš se odvézt za Prahu k jakési stodole
a v jejím nejzazším koutě uprosíš pána mračen
ať ještě neodjíždí, ať otevře své kufry ledu,

a ostrá očistná průtrž naseká prdel 
každé karikatuře jara
na území téhle republiky.

On vás přejde humor, až se vám do ložnice
nahouká Noemova archa říznutá vykřičeným domem
a rozletí se velká francouzská okna
vyrobená na míru francouzským polibkům!




foto: Pixabay