Déšť nic, jen on. Zase tu je, svým chováním překračuje všechny meze, nebohou trávu snad ufénuje, přitom ni kapka.
A pokaždé ta samá písnička: bojínek luční vyšle mravence, ten mi na prst přicapká, já s omluvou pokrčím rameny.
No ne, vážně, zkuste se někdy domluvit s pánem vzdušných zámků. Zkuste si tu jeho povětrnou češtinu, kde všechny způsoby jeví se rozkazovací a každé slovo vzpříčí se o patro jako nesklonné.
Nejkouzelnější je ovšem časování: takový vítr vás drapne ve čtyři a vrátí ve tři. Prostě dělá, co umí. Větří.