jednu však nikoli, doteď čeká, až seběhnu z vinic, mám ale prázdné ruce, ještě jsem ani nesklidil, natož abych lisoval, navíc každý trs hroznů provázejí samomluvy,
a když pravdy derou se ven, vyřknu je, leč jednu nikoli, doteď čeká, jestli si pro ni zlomím čelist,
nebo do čeho tu mám praštit, abych zrušil krystalovou mřížku nevědomí, fešácký kriminál na devět životů, z něhož odchodné kroky do jednoho jeví se znovu příchozími, když celý ten konstrukt mě vydýchává a vdýchává, jako by plícemi pekla byl. A pro něj jsem vzduch.
Ne tak pro dívky. Když chtěly opít, opil jsem je,
jednu však nikoli, doteď čeká, až seběhnu z vinic, vydrž, lásko, právě zaplétám některá slova, jako bych provaz vyráběl, a kroutím je do ok, jimiž jiná protáhnu –
Hluboká rýha ticha je pointou takových šibenic. A hle, v ní posel na koni: že prý bůh od svahů Pálavy k mým řádkům slunce odkloní.
