Vím, že to dělají. Že tu moje děti tajně vyjídají hrášek z chlebíčků. Syn je odvážnější, nebojí se pro kořist nazdvihovat plátky salámu. Čelit strachu vydrží dva tři talíře, pak utíkají za stromy, odkud pozorují cvrkot a domlouvají další nájezd.
Mám je teď metr od sebe a blízká přítomnost otce dělá výpravu ještě dobrodružnější. Najednou postřehnou, že se jim dívám do očí. Ztuhnou.
Z tváře se mi snaží vyčíst výtku, avšak jediné, čeho se jim dostane, je výjev tuctového chroupání slaných tyčinek. Chvíli mě baví držet oba prcky v napětí a pozorovat jejich zmatení, vzápětí se ale přistihnu, že netuším, jak svoji lehce nejapnou hereckou etudu ukončit: jestli té lumpárně spikleneckým úsměvem požehnat, nebo se zamračit jak večerní obloha nad námi.
Není vám už zima, děti?, ozvalo se mi za zády. Ne, babi, vůbec!
Všichni jsme jí zalhali. Já nejhlasitěji.
P264 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)