VE VÁLCE



Od chvíle, kdy zula si boty
a on simuloval kašel,
by rád v těch očích našel,
v jejich rozvlnění, neutrální bod.
Jenže smůla, ona je v práci,


potem a vínem splavený,
i za cenu modřin
od jejích loktů a kolenou
ždíme nahotu z její nahoty
a už svlečenou hodlá ji dále svlékat,
ale asi něco nemá, aby se mu nechala,


co má, je něco málo peněz
a rozepnuté kalhoty,
a doteď ho nenapadlo,
kolik má čtyřstěn nakloněných rovin,
je jich tolik, kolik mu vykresluje touha,
a budou ještě strmější,
jestli tu ženu odzbrojí,
jenže ouha, zmůže se akorát,
že po jejím odchodu jako parník,
jak pitomec fouká na láhve od vín
a jako si ji odváží do neutrálních vod,
v neutrální bod –


Co se reality týče, v tom čase
ona už doma bude dávat sprchu,
bude z uší si vymývat,
co lze připodobnit práskání biče,
z prsních bradavek odlepovat
zvětšovací lupy,
plivat chlupy bude a poté,
do froté lampy zabalena, svítit do noci.


Jen jedinému muži dovolí
naředit svou vnitřní krásu –
světlem, které si nese,
s nímž vyšplhá jí do klína.
Když dotkne se jejích retů,
pokojem zavoní
válečné sliny proti celému světu,
pak s palcem v puse usíná. 










P282 | Raduje se bez příčiny (2021–)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!