Řeklo by se blázen, postupuje však systematicky, příklad:
usušené, jemně namleté, popsané, všecky ty trylky jara v papírových sáčcích vysype na hromadu, nad ní rozklepne vejce a celé nechá zapéct pod sluncem.
Jenže chtějte něco od únorových paprsků, poflakujících se střední Evropou, když jediní, kdo jim v té době dá práci, jsou žebráci z velkoměst, kteří o polední pauze korporátu, nabodnuti na lavičkách, povolují kravatu a lapají déčko. Zapomněl jsem na důchodce?
Přezíravost lidí k čtveru ročních období ve fázi zkoušek, kdy každý sáh přírody je ladička, doba, kdy se duch vrby teprve učí napínat struny a kdy kolega mu radí, aby konce neodštípával, protože člověku se musí naznačovat, toto je ten důvod.
To je to bláznovství schopné přehlédnout Ježíše na kříži a vrhnout pohled na samotný trám, do jeho struktury, poddat se bičům napuštěným celulózou, pektiny a pryskyřicí, překultivovanost ducha a těla sešlehat do jednoho bodu, do bodu setkání s podstatou sebe sama, aspoň tak si to maloval.
K svému zklamání přežil, ostatně jako každý rok. Celý březen a duben se bude vracet, v květnu jej zasypou šeříky a oznámí, že válka skončila, psychiatr zakáže vycházky v přírodě a oznámí výsledek výtěru slin:
pojmuly chuť starozákonní msty z hlubin vyplavené na hladinu vědomí, miligram touhy po čiré agresi, vatovou tyčinku si nechte.
On ale agresí neoplývá. A dopídit se k ní v kruhu rodinném bude nemožné, všichni mu jen opatrně tisknou zápěstí a vlídně na něj promlouvají, je přeci blázen.
Snad v noci změnit heslo na wifi a ráno onou tyčinkou přejet po displeji telefonu své náctileté dcery, nabrat opar jejího nasupeného výrazu.
Jenže to neudělá, i tak je krásná. Ještě nerozkvetla, ještě z ní nikdo nic netrhal.
P 176 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)