Zůstaneš-li, uslyšíš, jak v pět ráno bije tíž, že stropem cosi pne se, že handluje se nad mým čelem.
O mně beze mě.
Dobře mi tak, když odmítám zpomalit vědomí pod rychlost světla, cele zadřený v bdělosti a několika prsty ruky v tvé.
A tak zůstaň. Ucítíš, jak v pět ráno bije tíž, že stropem pne se černá růže napuštěná olejem, jen oči rozkapat.
A kupce má jisté; každý je má. Kdybyste v ložnicích lehávali s rovnými řasami, nemáte je, a kdybyste ty handlíře s vášní zvážit dokázali, byla by to ona tíž, v pět ráno.
Promiňte, že se opakuji, nicméně čas je jediné faktum, jehož se mohu držet, plavaje v rozpitých obrazech a při snahách žen po mém boku, jež hází mi lano jen jako.
Už slepého přitahují si mě do klína a já tu vůni znám: ta černá růže napuštěná olejem.
P156 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)