Pokoj I.

Někdo z nás dvou
je ještě třetí a čtvrtý,
a možná je nás celý vějíř,
který čeří, vymetá ze společného lože
zlatavý make-up velesmíru -
a kdyby ten usedl, kdyby ses chtěl předvést, bože,
všechny natažené ruce vampýrů nahmatají
jedny společné rty, jeden kořen nosu
a jedno oko.

Protože už od úrovně očí si lžeme.
Domněnky vystřelující jazýčky vah na sever-jih
nedohlédnou k orgasmu středu,
znovu se milujeme tak, že postel nepůjde ani ustlat,
a zeptám-li se kočky, kolik nás tu vlastně je,
líně se zvedá a poroučí do jiného,
a přesto stejného, jen zrcadleného pokoje -


Pokoj II.

Faleš jak pyrit!, trousí pán Obav,
když pán Volby mé prsty připravil,
kde mohla bys je sama chtít.

Oba se obracejí na pána Činu,
ten z okna ven, daleko na horskou bystřinu:
Jak její jazzové standardy přehrát v nás?

Jenže v ní se koupe tolik dívek,
jenže ty se v ní koupeš tolikrát,
že pomyslím na hudbu kamenů,
že do všech těch zrcadel za nárazem náraz! -

A stane se.

Snad nezemře, co nemá,
stihnu poslat šeptem po kružnici
kolem své nahé hlavy, prostě uložené
na tvém nahém břichu.