Chtěla ona, chtěl to i on. Oba mohli mít hezký večer, kdyby mezi ně nevetřel se třetí, přebíraje klíče od smrti páchnoucí jak levný penzion –
divné, v tomto domě.
Hezký večer ti dva mohli mít, protože však vetřelec, zachovali klid a s ním teď soucitně mlčí až za hrob, sledujíce, jak i ten rozpouští se na křehké šedomlžné skici,
na noc, která po meči i po přeslici dá vymřít jejich všemu. Na noc, jež v hodinách odbíjí sebe samu na druhou a na jejíž rafii visí, kdo rozklíčoval už tucty Romeů a Julií a krysy sezval hodovat –
II.
Kopu jim do vrat, ať otevřou.
Cpu tretky, pentle, trylek pikoly, ať líznou si rána, ať pijí na život, třebaže na holý, a nechci slyšet měli ústa plná lásky a kdo na ni vzal louh, musíte do dna, ztřískat se jak ozembouch,
ostatně, když jsme u hudby světla, bylo by divné v tomto domě,
kdyby se nezakoplo o housle pro čtyři ruce v díle, kdy špinavě béžové mění v andělsky bílé s akcentem špiček prstů ve Vivaldiho paruce,
a vydržte tak, jitro nabere z nich krev a čmárne cizím po tvářích, na všech semaforech padne červená. Nepohne se živé, zato otočí se v bok celé ulice a minutou ticha milence uctí, jejich zmrtvýchvstání na jitřní nádech, ten hlt a lok, jenž vnáší smír.
Jen v jisté chvíli jakási ruka proletí, useknuta. Ruka na oko rostlá pochovat nářky zapečené ve zdech, rostlá nabírat dlaně, v něž mastné komplimenty namaže,
ruka kosící kříže a kráže, ruka vraha vrhající náboje vší ráže v jisté chvíli ty dva mine –
III.
Jen zavadí za hedvábné nitě visící z jejich polibku; jsou stejné jako dřív, a přesto jiné,
a já hledám slova, jak zmagnetizovat báseň, aby po nich posbírala použité jehly, jak si správně kleknout při východu slunce a slídit po relikvii prosté lidských iluzí,
po tváři před maskou, po lásce před láskou. V tomto domě.