Je jí deset,
nikdy neslyšela slovo řešeto,
ale plete ho, při nevázaných hovorech s otcem
plete si ho na své nízké sny
a do nějakých dvaceti, pětadvaceti
bude je prosévat.

Co z něj nechce, nechává žít,
je jím chytře a slušně vychovaná,
nakonec zbytky zbytků pohltí oheň
a rozptylová loučka, přání táty.

Přitisknuta k matce
zláme její ruku do své.
Újma žádná, v tomto ženském mysteriu
funkci koster přebírají neviditelné dráty.