V PAVUČINÁCH



I.


To nejsou srdce,
to slyšíš kopáče v celách,
živených iluzí,
že tam venku kutat už nebudou,
ale to se šeredně mýlí.


Na druhé straně zdi, v lepším světě,
časně zrána po liduprázdném náměstí
se jejich zubožená těla rozeběhnou
a zvednutý vítr
obrátí jen list v téže knize.


To nejsou srdce,
to slyšíš kopáče v celách,
živených snem o svobodě,
který v bdělost přejde,
až vyhladoví i tato duchaplná vize.


II.


Krůpějí rosy na stvolu trávy
mlátím o své oči,
dokud nevykřešu jiskru,
která spálí všechno,
co se mi nevejde do poezie
a pak se s tou pochodní projdu:


nabitý ostrým monologem
líznu první město na ráně,
po jeho zahojené jizvě
z třicetileté války smýknu se tak,
abych ji znovu otevřel,
našel v tom pekle sebe
a tentokrát se vypálil sám, a pořádně,


aby i mysl sežehnuta na jemný popel
definitivně ztratila paměť,
jež se jinak zataví do příštího těla
jak komár do jantaru –


III.


Ne, už s ničím žádné zásnuby.
Jak moc jsi popálený, miláčku,
já sama ti ukážu, do jaké hloubky
ožíral ses U Falešných sluncí,
do té vezmu tě.


Pod kameny, pod kořeny, pod Vltavu,
mimo cesty, mezi řádky,
do map naruby.


IV.


Občas po setmění,
za oharkových rejdů na studené mezi,
nás napadne:
Paklíčem by to šlo. Paklíčem!


Srnky v letu míjejí sebranku pozérů,
elegantně ta slova obskakují
jako vybuchující granáty
a nějak nesdílejí naše nadšení
žít tento polní amatérský film,
pak zakleknout, mezi kypré brázdy
zanořit obličej –


ostatně, ještě jsou teplé,
neboť není to tak dávno,
co si tu božský sprosťák Mácha
proplétal jazyk s jazykem země.
Země, která si pamatuje hodně,
země s pověstí malebné děvky,
o níž sváděly bitvy statisíce pasáků
a svého času ji předhodili všem,
země s vlhkými zalesněnými klíny,
která udělala partyzány,
jakmile povolili opasek,
i jejich opuštěné ženy,
když to samé učinily se šňůrkami
spodniček, jimiž později podvázaly
brady svých padlých mužů,


země, jež rodí v sadech i na hrobech,
a přesto zůstává pannou, neboť
sestoupit až na dno zdejších propastí
nelze s žádnou technikou,
a už vůbec ne s technikou lásky,
a co především:


milovat do takových vnorů
předpokládá nevzrušovat se
zběsilým tlukotem v hrudi.


V.


To nejsou srdce,
to slyšíš kopáče v celách,
živených představou,
že je kdesi východ,
že ten východ kdesi je.


Bože dej, ať se bachař probudí
a pošle domů ty uzoufané dívky
s nataženou náručí pro syny
a s ňadry nalitými mlékem bestie. 










P97 | Sazometný rok (2016–2018) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!