To nejsou srdce, to slyšíš kopáče v celách, živených iluzí, že tam venku kutat už nebudou, ale to se šeredně mýlí.
Na druhé straně zdi, v lepším světě, časně zrána po liduprázdném náměstí se jejich zubožená těla rozeběhnou a zvednutý vítr obrátí jen list v téže knize.
To nejsou srdce, to slyšíš kopáče v celách, živených snem o svobodě, který v bdělost přejde, až vyhladoví i tato duchaplná vize.
II.
Krůpějí rosy na stvolu trávy mlátím o své oči, dokud nevykřešu jiskru, která spálí všechno, co se mi nevejde do poezie a pak se s tou pochodní projdu:
nabitý ostrým monologem líznu první město na ráně, po jeho zahojené jizvě z třicetileté války smýknu se tak, abych ji znovu otevřel, našel v tom pekle sebe a tentokrát se vypálil sám, a pořádně,
aby i mysl sežehnuta na jemný popel definitivně ztratila paměť, jež se jinak zataví do příštího těla jak komár do jantaru –
III.
Ne, už s ničím žádné zásnuby. Jak moc jsi popálený, miláčku, já sama ti ukážu, do jaké hloubky ožíral ses U Falešných sluncí, do té vezmu tě.
Pod kameny, pod kořeny, pod Vltavu, mimo cesty, mezi řádky, do map naruby.
IV.
Občas po setmění, za oharkových rejdů na studené mezi, nás napadne: Paklíčem by to šlo. Paklíčem!
Srnky v letu míjejí sebranku pozérů, elegantně ta slova obskakují jako vybuchující granáty a nějak nesdílejí naše nadšení žít tento polní amatérský film, pak zakleknout, mezi kypré brázdy zanořit obličej –
ostatně, ještě jsou teplé, neboť není to tak dávno, co si tu božský sprosťák Mácha proplétal jazyk s jazykem země. Země, která si pamatuje hodně, země s pověstí malebné děvky, o níž sváděly bitvy statisíce pasáků a svého času ji předhodili všem, země s vlhkými zalesněnými klíny, která udělala partyzány, jakmile povolili opasek, i jejich opuštěné ženy, když to samé učinily se šňůrkami spodniček, jimiž později podvázaly brady svých padlých mužů,
země, jež rodí v sadech i na hrobech, a přesto zůstává pannou, neboť sestoupit až na dno zdejších propastí nelze s žádnou technikou, a už vůbec ne s technikou lásky, a co především:
milovat do takových vnorů předpokládá nevzrušovat se zběsilým tlukotem v hrudi.
V.
To nejsou srdce, to slyšíš kopáče v celách, živených představou, že je kdesi východ, že ten východ kdesi je.
Bože dej, ať se bachař probudí a pošle domů ty uzoufané dívky s nataženou náručí pro syny a s ňadry nalitými mlékem bestie.