UŽ NIKDY DO LESA V DUBNU



Zaplatíš za tklivo.
Za mír na blátě,
za čich zdevastovaný
z podšívky v kabátě,
který sis nahá přehazovala
vysmeknutá jazykům ohně,
mého ohně, mizíc v chladu tmy,
vstříc náruči dalšího.


I vím, kde hledat.
Najdu vás na pasekách,
na mých pasekách,
kde rozebral jsem les sekyrou a klíny,
kde doteď trčí hvizd mé širočiny,
který nechávám doznít
nad vašimi spletenými těly,
aniž by zkřivil jediný vzdech,
toliko vás lízne
a já ho na vztyčeném prstu odnesu
zpátky k plamenům, kde stane se
nápěvem posledních polen.


Při svítání budu odejit.
Hlava poručí mi vstát,
smést hlínu z kolen a hýbat nohama,
mlžným oparem bude klopýtat
cosi vedené přiopilým loutkovodičem
a oběma nám bude jasné,
že takový mír na blátě je o ničem,


a kdybych se chtěl velmi dojímat,
přetavím jej do kapky krve na rtu.


Mám? Milá, neprovokuj!
Protože jestli se mi do ní vejde
celá vzpomínka na tebe,
mohu tě v ní utápět,
mohu ti před smrtí
opravit rozteklé šminky,
mohu ti v tvé smrti zalhat,
že jen ochutnáváš pravé brusinky,
udělám cokoli.


Lyrické kulisy vraždy
předpokládají srdce na vodítku,
které stáhnu zpátky jako psa.


A budu dělat, že nevidím, jak se brání.
Jak kňučí, jak se vzteká,
a budu dělat, že nevidím,
jak tucet srn mě skenuje,
jak tucet párů krásných očí
skládá si mě na body.


Vyjede-li obraz sobce,
jedna po druhé zhnuseně odhopsá.
Do háje s člověkem, který loví člověka.










P238 | 50+ (2019–2021)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!