Zaplatíš za tklivo. Za mír na blátě, za čich zdevastovaný z podšívky v kabátě, který sis nahá přehazovala vysmeknutá jazykům ohně, mého ohně, mizíc v chladu tmy, vstříc náruči dalšího.
I vím, kde hledat. Najdu vás na pasekách, na mých pasekách, kde rozebral jsem les sekyrou a klíny, kde doteď trčí hvizd mé širočiny, který nechávám doznít nad vašimi spletenými těly, aniž by zkřivil jediný vzdech, toliko vás lízne a já ho na vztyčeném prstu odnesu zpátky k plamenům, kde stane se nápěvem posledních polen.
Při svítání budu odejit. Hlava poručí mi vstát, smést hlínu z kolen a hýbat nohama, mlžným oparem bude klopýtat cosi vedené přiopilým loutkovodičem a oběma nám bude jasné, že takový mír na blátě je o ničem,
a kdybych se chtěl velmi dojímat, přetavím jej do kapky krve na rtu.
Mám? Milá, neprovokuj! Protože jestli se mi do ní vejde celá vzpomínka na tebe, mohu tě v ní utápět, mohu ti před smrtí opravit rozteklé šminky, mohu ti v tvé smrti zalhat, že jen ochutnáváš pravé brusinky, udělám cokoli.
Lyrické kulisy vraždy předpokládají srdce na vodítku, které stáhnu zpátky jako psa.
A budu dělat, že nevidím, jak se brání. Jak kňučí, jak se vzteká, a budu dělat, že nevidím, jak tucet srn mě skenuje, jak tucet párů krásných očí skládá si mě na body.
Vyjede-li obraz sobce, jedna po druhé zhnuseně odhopsá. Do háje s člověkem, který loví člověka.