ÚSTA NASTAVENÁ NA TŘI TŘICET



I.


Jako láska? Zčistajasná?
Z něhy rolující umrzlým polem
jen cavyky.
A nouze pluhu vlhne očním bolem,
na něhož krátké jsou
i ty nejdelší apatyky,
jimiž jsme kdy prošli:
– Kostel.
– Postel.


Počkat, my spolu ještě mluvíme?
Ano, ale časněji z věcí nelze odezírat.
V nitích povlečení přede kočka tmy,
ze rtů odsekává třísky krve,
jakmile tváři ulehčíš.


Ne, odezírat z věcí časněji nelze,
je půl čtvrté, co na tom záleží,
jestli už, nebo teprve,
já vůbec, ty chvílemi spíš,
jako láska? Zčistajasná?


II.


Mohl bych se zvednout a podívat se,
jestli takový film dávají v okně.


Jak se tak zblízka dívám,
dávají jen křivého skláře,
který marně zkouší vyfoukat sklo
teplem svých svršků.


A když i v kondenzované páře
trhá se mi nehet,
co muži zbývá,
než se udělat o pár set let mladším
a obsadit ženu tvárnější, pracovitější,
aby vykonala toto znebevzetí:


grifem pradleny
v poslední chvíli obrátí noc naruby
a důkladně vytřepe,
co přechází hranice,
jde mlýn a splav a kříž a ves,
též les i s démony
ve světlech majestátných losů,


a zvuk, který přepískávám,
provází slunečná jatka všeho. 










P190 | 50+ (2019–2021)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!