Jako láska? Zčistajasná? Z něhy rolující umrzlým polem jen cavyky. A nouze pluhu vlhne očním bolem, na něhož krátké jsou i ty nejdelší apatyky, jimiž jsme kdy prošli: – Kostel. – Postel.
Počkat, my spolu ještě mluvíme? Ano, ale časněji z věcí nelze odezírat. V nitích povlečení přede kočka tmy, ze rtů odsekává třísky krve, jakmile tváři ulehčíš.
Ne, odezírat z věcí časněji nelze, je půl čtvrté, co na tom záleží, jestli už, nebo teprve, já vůbec, ty chvílemi spíš, jako láska? Zčistajasná?
II.
Mohl bych se zvednout a podívat se, jestli takový film dávají v okně.
Jak se tak zblízka dívám, dávají jen křivého skláře, který marně zkouší vyfoukat sklo teplem svých svršků.
A když i v kondenzované páře trhá se mi nehet, co muži zbývá, než se udělat o pár set let mladším a obsadit ženu tvárnější, pracovitější, aby vykonala toto znebevzetí:
grifem pradleny v poslední chvíli obrátí noc naruby a důkladně vytřepe, co přechází hranice, jde mlýn a splav a kříž a ves, též les i s démony ve světlech majestátných losů,
a zvuk, který přepískávám, provází slunečná jatka všeho.