U OBĚDA



Světů, kam unikám,
už nemůže být víc.


Stojí slité v polévkové míse
a ze všech se kouří,
první se obsluhuje dcera,
aniž by tušila, co všechno já ochutnal,
tuší to však její srdce prodloužené
do ruky, která nalévá jen tolik,
aby se neřeklo,


a ještě méně hlavy se vznáší
a klesá po mé levici:
v prostoru syna houkají parní vlaky
a zastavují na Vyšehradském nádraží,
nicméně pachová stopa
s pořadovým číslem 2018
natažená nosem malého snílka
spolehlivě zadusí
vůni secesních doutníků i oleje,


těká v ní cosi z prstů mé ženy
a čerstvě natrhaná petržel,
načítám to umělé dýchání,
jimiž matky sytí své milované děti
ve věku batolat i teenagerů,
a přesto nikdy cele nepochopím,
co všechno skrývá se
za pobídkou Jezte


Je-li též rozkazem,
aby po lžicích napolykaly svého otce,
a světů, kam unikám,
už nemůže být víc,
děti po obědě zmizí?


Jistě, vypaří se. Už se stalo.
A mě až ramena zabolela,
jak špičkami svých nohou zapružily,
jak odrazily se dynamikou
slastného nerozumu,
a do zápěstí až křeč, jak jsem mával,
přestože mi dochází, že jednou ty děti
nevrátí se ani hladové.


Něco zkusím: porážím židli,
vybíhám z kuchyně, rozhodnut
prolétnout dětským pokojem,
ale ošklivě si rozbíjím hlavu o zeď.


Ty zatím nerušeně sklízíš ze stolu,
chceš čistý stůl a máš ho.
Chci tebe a mám tě.
Ne, světů, kam unikám,
už nemůže být víc.










P149 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019) 


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!