Stojí slité v polévkové míse a ze všech se kouří, první se obsluhuje dcera, aniž by tušila, co všechno já ochutnal, tuší to však její srdce prodloužené do ruky, která nalévá jen tolik, aby se neřeklo,
a ještě méně hlavy se vznáší a klesá po mé levici: v prostoru syna houkají parní vlaky a zastavují na Vyšehradském nádraží, nicméně pachová stopa s pořadovým číslem 2018 natažená nosem malého snílka spolehlivě zadusí vůni secesních doutníků i oleje,
těká v ní cosi z prstů mé ženy a čerstvě natrhaná petržel, načítám to umělé dýchání, jimiž matky sytí své milované děti ve věku batolat i teenagerů, a přesto nikdy cele nepochopím, co všechno skrývá se za pobídkou Jezte –
Je-li též rozkazem, aby po lžicích napolykaly svého otce, a světů, kam unikám, už nemůže být víc, děti po obědě zmizí?
Jistě, vypaří se. Už se stalo. A mě až ramena zabolela, jak špičkami svých nohou zapružily, jak odrazily se dynamikou slastného nerozumu, a do zápěstí až křeč, jak jsem mával, přestože mi dochází, že jednou ty děti nevrátí se ani hladové.
Něco zkusím: porážím židli, vybíhám z kuchyně, rozhodnut prolétnout dětským pokojem, ale ošklivě si rozbíjím hlavu o zeď.
Ty zatím nerušeně sklízíš ze stolu, chceš čistý stůl a máš ho. Chci tebe a mám tě. Ne, světů, kam unikám, už nemůže být víc.
P 149 | Rodinná slavnost v jabloňovém sadu (2018–2019)