Víte, madam, jsou to chvíle k neusnění, čas posbírat strážné anděly a vysadit je vprostřed šílenství z neprůstřelných slov,
ne, teď se vám nic nezdá, jsou tři ráno, na oko tichá klidná neděle, ale vizte, že po střeše Letohrádku sjíždí okřídlená hvězda a Bílá Hora vrací tramvaj, ve které hrubě zebe.
II.
Neskutečnou něhou vašich rtů brání se město zlomocnostem a vůně těch rtů jak loďka na stojatých vodách ze sladkých dřev svázána, omamná a intimní,
bezbřehost pokoje přestává být fiktivní, moje paní, zdržuji vás na klíně a přehlížím jak kámen a jste taková? Taková neuražená mými pokusy rozkopat mrakům stoj spatný,
abyste navěky vejít mohla do žluta vycházejícího a byla tam krutá, než vaše tušené boky vykrojí bolest z mých ramen.
III.
Jste bohyně zmaru v nehybnosti, saň z visutých zahrad hříchu, jejíž lovná tvář z úpatí Petřína se spouští, desatero napíná a vaše vstřícná šíje žhne pochodní vteřinových popravišť,
jste květina stahující hrdlo muži, toužíc po lopatách sluncí z jeho pohledů a loknách vlhkosti z jeho úst,
někdy jste růží z papíru, jindy Rozáriem nasáklým do každého póru v kůži.
IV.
Verše nepředpokládám, zato mlhu nabouchanou do adidasek ranních messengerů, první vystřelené sliny na chodníku a na deset prstů Perštýna vykopaného před kasino, protože vsadil na světlo boží a ono mu to zase vyšlo, mínus to boží, to mu kradu, kdyby čirou náhodou v hlíně hluboko pod dlažbou roztřeskly zas louky a na nich třeba kopretiny a ten kravál všude kolem do sebe se zhroutil v hluboký tón violy
nebo chcete-li memento vivere přepískané na rtěnky zdejších singles, co zdrhly z transportů měkkých lásek a tvrdých odcizení na tramvajovou zastávku, aby se sluchátky na uších v intervalu mezi jednou a druhou sedmnáctkou sladily se s tepem srdce Evropy,
aby se od svého města dočkaly arytmie, která zbytky špinavého sněhu pod jejich nohama updatuje na maximální hedvábí a odstřelí tu nesmyslnou práci všeho druhu do jediného druhu veškeré práce s nimi,
i když je to o zdraví, tolik milovat, v takové zimě.
V.
A co pěšák z mostu Legií, to tah královny s nízkým mračením, zve na červánkový koláč ve vodě máčený.
Vyšachovat ji nelze. Byl bych ovšem raději, kdyby pivo pršelo, k němu zavináč.
VI.
Zrukulíbals břízy, kolemjdoucí podzime, a lezavo výsklo nad baštou prostoru, ta ulice je slepá, občas někdo, ale očima se míjíme, a snad i němá, neboť každý pozdrav mlha stopí pod čáru ponoru.
Trčí tu déšť. Rezavé pletivo strhlo mu opary a stvoly kopřiv pletou se do cesty krvi, než vpije se do škváry. Vzduch přibližuje dříví ze zavřené zahradní siesty.
Zůstalo tu něco, z čeho se dá žít? Nějaký chleba se solí?
Tělo strachem vibruje, zato hlava chce se z hladu rvát za ulici Bratří Mašínů, tady, někde, kdekoli.
VII.
Mám před sebou zeď, artefakt svých minulých příběhů, ale s každým dalším taktem z Braniborských koncertů nabírám jistotu, že ta story pořád trvá,
žehnám tedy hudbě, nechť vysadí záhon omamných fontán, abych byl vzhůru unášen a přitom poután do slastných póz, z nichž jedno po druhém odkvétají má unavená těla s čerstvým cejchem Umučena a žehnám té hudbě a křičím na celý sál, že přesně vím, kde by skončit měla –
tam, kde jsem tě prvně uviděl,
dívku bez čepce, jež tenkrát strnula v ukojeném davu tekoucím skrze hradby zpátky do paláců a zahrad, které voněly lehkou hanbou nečesaných jabloní, kde rána byla jasná, hmyzí, opřená do fasád, a kde ptáci šněrovali se tak, aby ženy hnali do parád čistou vodou z čistého nebe –
přesně tam znovu čekám, vedle bedny, kterou pro mě stloukli, stáčeje zlostnou výheň vyštípaných pacholků do komické samomluvy, že mě určitě ještě navštíví Naděje, kterou si nenechám ujít, ač mrzák na ruce, nohy i ústa, jimiž noc brzy se vplazí obtočit mi srdce,
a cítím stín, co není stínem, o kterém vždycky víš –
a poznávám vějíř rudolfínských leporel, bohatě vyšívaný kroky krásných srn, aby nachladil vyplazené knoty přílivu, do něhož ruce zanořit mám a klín přivzlykat,
a cítím stín, co není stínem, protože přichází sám –
a není to ani skrýš, jen zrádná hlubina šepotů, jezero modroočí tvého, jímž brodí se černí kněží, a kalí vodu mých básní a jen naznač, kdeže plakat budeš, tvrdě poklidím a zezadu zajistím prudké gerbery,
když to, co stínem není, se přesto v temné mění
a kameny k řece stávají se bludnými, když den se tak rychle a neúprosně krátí, pojď, má milá, pojď a dotkni se mě, než se má hruď provalí kyselým výdechem země,
z níž jednou vyroste nespočet ulic, domů a zdí města, které mi tě chvíli nevrátí.