Týden na ulici VII. 

Mám před sebou zeď, 
artefakt svých minulých příběhů,
ale s každým dalším taktem 
z Braniborských koncertů nabírám jistotu, 
že ta story pořád trvá,

žehnám tedy hudbě, 
nechť vysadí záhon omamných fontán,
abych byl vzhůru unášen 
a přitom poután do slastných póz, z nichž 
jedno po druhém odkvétají má unavená těla
s čerstvým cejchem Umučena 
a žehnám té hudbě a křičím na celý sál, 
že přesně vím, kde by skončit měla -

tam, kde jsem tě 
prvně uviděl,

dívku bez čepce, 
jež tenkrát strnula v ukojeném davu 
tekoucím skrze hradby zpátky do paláců a zahrad, 
které voněly lehkou hanbou nečesaných jabloní,
kde rána byla jasná, hmyzí, opřená do fasád,
a kde ptáci šněrovali se tak, 
aby ženy hnali do parád
čistou vodou z čistého nebe -

přesně tam znovu čekám,
vedle bedny, kterou pro mě stloukli,
stáčeje zlostnou výheň vyštípaných pacholků
do komické samomluvy, 
že mě určitě ještě navštíví Naděje, 
kterou si nenechám ujít, 
ač mrzák na ruce, nohy i ústa,
jimiž noc se brzy vplazí obtočit mi srdce,

a cítím stín, co není stínem, 
o kterém vždycky víš -

a poznávám vějíř rudolfínských leporel, 
bohatě vyšívaný kroky krásných srn, 
aby nachladil vyplazené knoty přílivu,
do něhož ruce zanořit mám a klín přivzlykat,

a cítím stín, co není stínem, 
protože přichází sám -

a není to ani skrýš, 
jen zrádná hlubina šepotů,
jezero modroočí tvého, 
jímž brodí se černí kněží 
a kalí vodu mých básní, a jen naznač, 
kdeže plakat budeš, tvrdě poklidím 
a zezadu zajistím prudké gerbery,

když to, co stínem není, 
se přesto v temné mění

a kameny k řece stávají se bludnými,
když den se tak rychle a neúprosně krátí,
pojď, má milá, pojď a dotkni se mě,
než se má hruď provalí 
kyselým výdechem země,

z níž jednou vyroste nespočet ulic, 
domů a zdí města,
které mi tě chvíli 
nevrátí.