TY!



Z hlubin mé nálady šířené
dostředivě v kruzích, od jinde k tady,
vynořila se ruka s kamenem,


úplně tam trčela, otázka: A toto je co?


Ruka je tvá, úchopy sveřepé,
přesto palicemi něhy
ten kámen rozbíjíš
a svět zalévají zvukové vlny,
mé srdce zas tepe.


Tepe, ale nemiluje.


Je tu jiná, že?, odezírám z tvých úst.
A čekám, jestli jimi umlčíš svíčku,
když ztopořený plamen jak vykřičník
poněkud neurvale káže:
Sama si odpověz! Proč ten kámen. 










P250 | 50+ (2019–2021)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!