Z hlubin mé nálady šířené dostředivě v kruzích, od jinde k tady, vynořila se ruka s kamenem,
úplně tam trčela, otázka: A toto je co?
Ruka je tvá, úchopy sveřepé, přesto palicemi něhy ten kámen rozbíjíš a svět zalévají zvukové vlny, mé srdce zas tepe.
Tepe, ale nemiluje.
Je tu jiná, že?, odezírám z tvých úst. A čekám, jestli jimi umlčíš svíčku, když ztopořený plamen jak vykřičník poněkud neurvale káže: Sama si odpověz! Proč ten kámen.