Asi nevíš, ale pozorujeme tě, a je nás tu víc z více světů.
Kdo přesně je tu: jsem tu já, který by přísahal, že spíš, a jsou tu i jiní, kteří nevidí tě spící, oni nazírají svíci, z jejíž páteře plamen tryská, plamen tak přímý, že kalibrovat může všecky rovnováhy světa.
Asi nevíš, ale pozorujeme tě. A nikomu nepatříš.
A pro mě až fyzicky neúnosný je ten vjem, kdy kraluje absolutní bezvětří, kdy nelze podniknout žádný úkrok navigovaný nosem, žádné Vidíte? Moje žena jen odpočívá, pojďte sem! – prostě nic.
Válí se tu rub a líc, dilema, jak na sebe navléci celý tento velmi exponovaný kout bílých ložnic a odporoučet se ven.
Oni se culí, že je mi to velké, ale co, zase má člověk do čeho utřít slzy.
