Nevím, co se děje, nenosí mi noviny. Z těch starých teď vyjmu veteš, třeba mlýnek na maso, ukazovákem dotknu se litiny a hned vím, jaká teplota venku.
Dnes tedy nikam. Stačí, že svět studený mele mi dceru, otíraje se o její první podprsenku, že vrací se bílá hladká mouka, stačí si odkašlat a je všude, v noci tu svítí za stolem.
A jeden by si ji spletl se stříbrným měsíčním prachem, ovšem její přílivy patří jiným a já dělám, že netuším, co se v jejím pokoji děje,
je-li však po matce, bude umět dělat muže šťastnými, žádné na břichu plevy hříchu ulepené, ale klas obilí do záře rozvískaný anděli odnesou si v kalhotách a v botě vzkaz: Opři se o má záda, náš osud jsou dvě lodě na řece, voda má jednu cestu, o má záda se opři a dlaněmi pošleme si šifru věrozvěstů,
ale pravda je jinde, Agáto, tuším ji, i když mi nenosí noviny, z těch starých teď vyjímám mlýnek na maso a ukazovákem dotýkám se litiny
a jako bych hřeb nahmátl. Ten, v němž viklají se ramena mého i tvého kříže, hřebu jáství jako bych se dotýkal v místě, které původně zpevňovaly jen tesaře krvavé sliny.
Zlato, budeš se muset naučit nejen líbat, ale i plivat, a k té veteši – o nic se nestarej, smrt není pitomá, jen se nemožně zpodobňuje, děkuji za lepší košili.