TVÁŘÍ TVÁŘ POZŮSTALOSTI



Nevím, co se děje, nenosí mi noviny.
Z těch starých teď vyjmu veteš,
třeba mlýnek na maso,
ukazovákem dotknu se litiny
a hned vím, jaká teplota venku.


Dnes tedy nikam.
Stačí, že svět studený mele mi dceru,
otíraje se o její první podprsenku,
že vrací se bílá hladká mouka,
stačí si odkašlat a je všude,
v noci tu svítí za stolem.


A jeden by si ji spletl
se stříbrným měsíčním prachem,
ovšem její přílivy patří jiným
a já dělám, že netuším,
co se v jejím pokoji děje,


je-li však po matce,
bude umět dělat muže šťastnými,
žádné na břichu plevy hříchu ulepené,
ale klas obilí do záře rozvískaný anděli
odnesou si v kalhotách a v botě vzkaz:
Opři se o má záda,
náš osud jsou dvě lodě na řece,
voda má jednu cestu,
o má záda se opři a dlaněmi
pošleme si šifru věrozvěstů,


ale pravda je jinde, Agáto,
tuším ji, i když mi nenosí noviny,
z těch starých
teď vyjímám mlýnek na maso
a ukazovákem dotýkám se litiny


a jako bych hřeb nahmátl.
Ten, v němž viklají se
ramena mého i tvého kříže,
hřebu jáství jako bych se dotýkal
v místě, které původně zpevňovaly
jen tesaře krvavé sliny.


Zlato, budeš se muset naučit
nejen líbat, ale i plivat,
a k té veteši – o nic se nestarej,
smrt není pitomá,
jen se nemožně zpodobňuje,
děkuji za lepší košili.










P187 | 50+ (2019–2021)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!