TŘI ZA ZDÍ



Pokaždé si oba pevně drží příbory,
když jejich sebelačný přelétá večeři,
v mírném předklonu
jak bitevní vrtulník hrne vzduch,
který tu nehodlá dýchat.


Pokaždé oba hrají, že se mu diví.
Zjistit víc předpokládá vypustit psy
a vycítit, čím on se živí,
natlakovat pohled odvahou,
odhalit palivo, věcí chod.


Co se očí matky týče,
už před prvním zrcadlem
se tento pár rozvádí: žádné slzy
ani horlivě se modlících rukou pot
nevymyje přeradostné exploze
v zakalených sítnicích.


Otec pošilhává po hodinách.
Hodlá si v devatenáct patnáct
zamíchat kávu,
periferním viděním zaregistrovat syna
a konstatovat prosté:
Vidím ti až do žaludku.
Točí se v něm vítr, musíš mít hlad.


A míchá tu kávu, pořád. 










P257 | 50+ (2019–2021)


© 2024 Miroslav Klíma  

Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!